Víra a utrpení na břehu jezera čarodějů – Část 2/2
Kam až nás dovede utrpení? Jsou hraniční situace důležitou křižovatkou před scestím? A jakou roli v tom všem hraje rituální obětování? Odpovědi jsem hledal na černé mši u jezera Catemaco v Mexiku.
VAROVÁNÍ: V ČLÁNKU JSOU EXPRESIVNÍ VYOBRAZENÍ SMRTI, PRO NĚKOHO MŮŽOU BÝT NÁSLEDUJÍCÍ FOTKY A VIDEA ZNEKLIDŇUJÍCÍ
Část 2 – UTRPENÍ
„Černá magie přičarovává, kdežto bílá odhání,“ vysvětlil mi Haciano Cruz, jednonohý prodavač tegogolos na břehu jezera Catemaco ve stejnojmenném městě.
Kdyby vás zajímalo, co jsou tegogolos, tak je to místní chlouba a zlaté rouno – jsou to šnečci, kteří žijí pouze tady na šutrech v jezeru Catemaco a jsou vyhlášenou pochoutkou v regionu kolem. A pro některé, jako je Haciano, jsou také jediným zdrojem příjmů. Hned vedle čarodějnictví, šamanství, bílé a černé magie.
Naložil mi jich plný kelímek spolu s krevetami a salsou a pokračoval ve vyprávění: „Bílou magii používají šamani. Černou čarodějové.“
„Tak to je ten rozdíl,“ pochopil jsem. Haciano přikývl.
„A nahual je zase úplně jiná věc. Nahual se proměňuje v prase, ptáka, koně, psa, ve spoustu věcí...“
„A pak škodí,“ doplnil jsem.
„Ano. Třeba když si někdo bude přát, aby jeho známému nešly obchody, tak vyhledá takového člověka a on to pro něj zařídí. Vezme se hlína z hrobu a nasype se k obchodu známého,“ poučoval mě prodavač.
„Tohle všechno kvůli závisti?“
„Přesně!“ skoro zařval Haciano. Závist, jak jsem se už zmínil v první části reportáže, se tady bere vážně.
„A když budeš naopak chtít, aby tobě se dařilo, aby ti šly obchody, aby se ti nic nestalo, tak musíš mít aloe a k ní dáš sedm česneků, podkovu a sedm barevných stuh.“
+++
Byl čtvrtek 6. března – poslední den před otevřením magických portálů tady v Catemacu. Alespoň takhle to vykládají místní. V pátek se město naplní pověrčivými lidmi z celého Mexika, aby vyhledali pomoc místních šamanů a čarodějů v den, kdy je jejich moc údajně nejsilnější. A pak taky na večerní pochod čarodějů, což už je spíš pozlátko pro přespolní.
V prvním dílu reportáže jsem vám ukázal, jak obtížné může být v těchhle končinách rozeznat to autentické od něčeho, co si na to opravdové jen hraje. Věděl jsem, že ne každý, kdo se tady vydává za člověka s nadpřirozenými schopnostmi, to s vámi myslí vážně. Že mnoho lidí zneužívá pověsti toho místa pro vlastní obohacení. Že část místního okultismu je jen turistickou atrakcí.
Ale taky jsem věděl, že v noci na první pátek v březnu se mnohde za zavřenými dveřmi konají skutečné čarodějné rituály. Tedy alespoň skutečné tím, že ti, kteří se jich zúčastňují, je myslí smrtelně vážně. A to smrtelně tady platí doslova, protože usmrcení a krev jsou jejich součástí.
Jak ale najít něco, co ze své podstaty má zůstat skryté?
To byste nesměli být v Mexiku. V zemi, kde vás pouliční šuškanda a známosti dovedou kamkoli potřebujete.
Zkusil jsem napsat Alison, té dívce z džungle – jestli si ji ještě pamatujete – zda náhodou neví, nezná, netuší... A tušila. Ani jsem nemusel dlouho čekat a přeposílala mi pozvánku na jednu takovou černou mši, která se bude konat někde v lesích za městem v noci ze čtvrtka na pátek.
Jak důležitá je „pravda“?
Inu, mši... Při pohledu na onu videopozvánku jsem spíš nabyl dojmu, že zve na divadelní představení nebo do cirkusu. Protagonisty byla trojice mužů a jedna žena, všichni oblečení v pestrých čarodějných hábitech a s kdejakými čarodějnickými proprietami, že připomínali spíš nějakou scénu z fantasy filmu než někoho, kdo bude v noci vzývat Satana na tajném sněmu. Video, které na tuhle akci zvalo, by se dalo z fleku promítat v kině; mělo rychlé střihy, dramatické záběry, voiceover, dokonce záběry z dronů. A na konci toho informace, kde a kdy se bude mše konat.
Byl jsem z toho zase v rozpacích. Neměla by černá mše být neveřejná a neměli by tam být spíš nějací pochybní zaprodanci než tihle skvěle oblečení a dobře vypadající kašpaři? Neměla by se konat na neznámém místě a neměla by pozvánka být zabalená v pergamenu a napsána krví? Bylo mi jasné: určitě to je turistická past a jenom budou chtít prachy.
Celý ten čarodějnický balast kolem laguny Catemaco už mi lezl krkem. Ale taky jsem věděl, že odtud musím přivézt nějaké obrázky. Nafotit nějaké místní rituály byla moje šance, jak z „kolébky čarodějnictví“ neodjet s prázdnou. Koneckonců, usoudil jsem, ta událost se děje a já jsem tady od toho, abych o ní podal svědectví. Jestli je dostatečně autentická, to ať si pak rozhodne sám čtenář.
Podle pozvánky se mše měla odehrávat 10 kilometrů od města Catemaco, přičemž – pokud si ještě vzpomínáte – já bydlel ještě dalších asi 10 kilometrů dál při pobřeží laguny ve vesnici La Victoria. Což komplikovalo situaci, neboť jsem netušil, jak se budu do své noclehárny dostávat zpátky někdy uprostřed noci po černé mši kdesi v džungli. A jak se vůbec dostanu až tam?
Tyhle myšlenky jsem si ale zatím nepřipouštěl, stejně to určitě bude noc plná překvapení a plánovat její průběh teď, je k ničemu. Po večeři u prosté rodiny v La Victorii jsem chytil poslední pickup jedoucí do města a před osmou hodinou stanul v Catemacu. Tam jsem musel improvizovat. Ideálně se vydat někam mezi taxikáře a zajistit si cestu do džungle s příslibem nočního vyzvednutí. Mimochodem, věřili byste v těchhle končinách někomu, že vás pro vás přijede uprostřed noci kamsi do džungle? Mně nic jiného nezbývalo.
Ještě předtím mi ale vyšší síly do cesty přinesly Rodriga. Stál před jednou z mnoha poloprázdných restaurací u promenády kolem laguny a nabízel kolemjdoucím torito. Moje Achilova pata! Už jsem vám o tomhle magickém nápoji vyprávěl, ale kdybyste si chtěli osvěžit paměť, tak můžete tady:
Jedná se o alkoholický vynález ze státu Veracruz, který by se dal přirovnat k našemu vaječňáku nebo baileys, ovšem s exotickými příchutěmi, často maskujícími větší než malé množství alkoholu. Neodolal jsem a ujistil se, jestli je domácí.
„Samozřejmě, čerstvoučký,“ přikývl Rodrigo, „sám ho vyrábím.“
„Můžu ochutnat?“
„Že váháš!“ Ponořil ruce do brašny a podával mi celou litrovou lahev.
„Jenom do kelímku, to stačí,“ namítal jsem. Rodrigo byl trochu zklamaný, ale zejména zjistil, že mu chybí kelímky.
„Tak mi to tady pohlídej, doběhnu na tržnici,“ řekl muž a rozběhl se do tmy. Já tam zůstal sám s jeho taškou plnou podomácku vyrobeného koktejlu na prodej.
Konečně se vrátil s komínkem plastových kelímků a do jednoho mi rozlil svůj nápoj. Chutnal božsky a silně.
Klábosení s Rodrigem pod dohledem čarodějů z plakátu:
Nějak se mi od něj nechtělo. Dal jsem si další kelímek a povídal si s Rodrigem o životě v Catemacu. Naproti přes ulici visel z terasy jednoho z domů nadrozměrný plakát zvoucí na černou mši, kam jsem se chystal. Byly na něm ty stejné figury jako z videa od Alison. Moje pochyby o autenticitě tím zase vzrostly.
Rodrigo se mi ale snažil vysvětlit, že to celé patří k tradici a místnímu folkloru. Namítl jsem, jestli náhodou někteří místní přece jen trochu nepřehánějí, aby přilákali turisty. To se Rodriga skoro dotklo. „Ne, ne, ne, ne, nepřehání. Podívej, řeknu ti to ještě jednou: Catemaco je země, která je touhle kulturou proslulá. Ať už se budeme bavit o kultuře nebo tradici. Produkty, které nabízejí, jsou součástí tradice Catemaca. Spousta lidí to vyhledává, a to je potřeba respektovat.“
„To ano,“ přikyvoval jsem, „jen že spousta lidí mě například varovalo před šarlatány. Nebo tu snad nejsou?“
„Na to ti můžu přesně odpovědět: Proč to říkají? Protože spousta lidí říká, co říkat chce. A to je taky potřeba respektovat. Všechno je o respektu. Všechno je potřeba respektovat.“
To byl ovšem neprůstřelný argument a raději jsem ho už nechtěl dál popichovat, takže jsem se rozloučil a pokračoval po promenádě.
Náhlá setkání
Do začátku mše zbývaly necelé dvě hodiny. Zatím jsem ještě nevyřešil, jak se tam dostat. Koupil jsem si plechovku piva a zahleděl se na jezero utopené ve tmě. V dálce na jeho břehu jsem zahlédl mihotavé tečky žlutého světla. Snad ohně. Vzdálenostně mi to příliš nevycházelo, ale možná že tma zkresluje. Byl jsem si skoro jistý, že ty ohně značí místo, kde se bude noční akce odehrávat. Co jiného by se tam taky v tenhle den dělo?
Řekl jsem si, že tam zkusím dojít. Překonal jsem promenádu a za posledními zbytky zástavby pokračoval po jakési prašné cestě podél jezera. Cítil jsem, že to je zase ten moment, kdy se mé dobrodružné výpravy tradičně mění ve velkolepé katastrofy. I když mě začala v té tmě svírat úzkost, poručil jsem si pokračovat.
V dálce přímo na pěšině jsem uviděl další ohně. Mířil jsem k nim. První z nich planul opuštěný uprostřed cesty. Nikde nikdo. Nebo jsem v to alespoň doufal. Ale zároveň mi tahle opuštěnost naháněla o to větší strach. Někdo musí být kolem, ale já je nevidím!
Pokračoval jsem k dalšímu ohni v dálce. Vtom jsem zaznamenal pohyb v zádech. Otočil jsem se a rozpoznal ve tmě siluetu. Nezbývalo než zatnout zuby, zachovat klid a doufat, že je to jen další zvědavec jako já. Pokračoval jsem k dalšímu světlu a stín šel za mnou.
Když jsem byl nadohled od nich, rozeznal jsem v mihotavém světle známý předmět. Obří balvan s vytesaným obličejem! Hlava Olméků! Artefakt z dob předkolumbovských. Můžete ho znát třeba z etikety nejznámější tequilly v Česku. Po kamenné tváři poskakovaly světýlka od nedalekého ohně na cestě. Na druhé straně dával vědět o siluetách skupinky lidí, která si dala dostaveníčko u ohně.
Předstíral jsem, že si jdu vyfotit onen kamenný úkaz. Silueta v mých zádech pokračovala se mnou. Pozdravil jsem skupinku u ohně a víc si jich nevšímal. Dokud jsem neuslyšel: „My jsme z hlavního města!“ oznamovala jedna z postav, „prý se tady koná nějaká černá mše. Jak se tam dostaneme? Jdeme správně?“
Nějaký člověk uprostřed té skupiny byl podle všeho dobře obeznámený s místními poměry a teď zbytku vysvětloval, že jdou špatně a že ona černá mše se odehrává ještě o něco dál. „Musíte po silnici a pak zabočit k jezeru. Ale je to kousíček,“ říkal mladík na skútru. To mě přimělo se přiblížit. „Myslíš tu mši těch čtyř čarodějů?“ zeptal jsem se.
Skupinka se ke mně otočila. „Ano,“ řekl kluk. „po městě je jich hned několik. Ale tahle, co říkáš, je ještě asi sedm kilometrů odtud.“
„Můžeme se vrátit pro auto a dojet tam autem,“ navrhli Mexičané z hlavního města.
Vyšší mocnosti asi chtěly, abych o tuhle událost nepřišel. „Měli byste tam místo ještě pro jednoho?“ zeptal jsem se.
„Jasně!“
„Super, tak jedem!“
„A co tvůj kámoš,“ ukázali na stín, který se vynořil ze tmy, kam mě následoval, a teď si taky prohlížel hlavu Olméků, aby se pak zase beze slova vytratil.
„To není můj kámoš,“ řekl jsem, „akorát šel celou dobu za mnou.“
„Zvláštní,“ poznamenal někdo ze skupiny.
Společně jsme se vrátili do města, kde jsme nakoupili tři kartony piv. Kluk na skútru nás stačil informovat, že vstup na mši je sice zdarma, ale slušelo by se přinést obětiny pro Santu Muerte. „Má ráda alkohol. Nebo taky drogy,“ poučil nás. Pak jsme všichni čtyři – já, další tři kluci a jedna holka, vyrazili severovýchodně podél břehu jezera.
Asi po čtvrt hodině jízdy jsme objevili odbočku vedoucí z hlavní silnice kamsi do neznáma. Sjeli jsme z cesty a pokračovali touhle neosvětlenou stezkou klesající k jezeru. Brzy přešla v hotový tankodrom, poskakovali jsme uvnitř vetchého sedanu, namačkaní na sebe jako sardinky, s kartony piv pod nohama. Nebylo pochyb, že jsme na správné cestě, horší bylo přijet do cíle celí.
Konečně jsme spatřili dům ozářený neony a před ním zaparkovaná auta a hemžící se hlouček lidí. Zaparkovali jsme a vydali se přidat k ostatním. Zatím to spíš vypadalo, jako bychom se dostali na nějakou soukromou party, kde se brzo začne šňupat a hromadně souložit. Tenhle dům v džungli totiž nevypadal jako ledajaký dům, ale rozlehlá multifunkční vila se zahradou. Takovou v Mexiku nevlastní jen tak někdo.
Ukázka z videoreportáže, kterou jsem té noci pořídil (celé video najdete v exkluzivní části článku):
Zbytek článku je pouze pro předplatitele. Přidejte se k nim a získejte neomezený přístup k exkluzivnímu obsahu a archivu článků. Můžete využít také týdenní zkušební dobu zdarma, pokud se stanete odběrateli. Členství lze kdykoli zrušit.
Keep reading with a 7-day free trial
Subscribe to Václav Lang - Novinářem v Mexiku to keep reading this post and get 7 days of free access to the full post archives.