Víra a utrpení na břehu jezera čarodějů – Část 1
Tam, kam nedohlédneme, nastupuje víra – že věci se dějí tak, jak mají, že jednou bude dobře. A tam, kde selhávají běžná řešení, přichází na řadu magie – aby se věci děly tak, jak toužíme.
Část 1 – VÍRA
Věřili byste, že jde vykouzlit bohatství? Přičarovat lásku? Prodloužit život, když už vám zbývá jen pár dní? Třebaže za cenu... paktu s Ďáblem? V okolí jezera Catemaco ve státě Veracruz v Mexiku na to sázejí. Věří, že tohle místo je „kolébkou čarodějů“. A taky věří, že tihle čarodějové (s vámi) dokážou divy.
+++
Vyjeli jsme z džungle a uprostřed ničeho jsem uviděl pod lampou obrazec z lidí. Stáli tam v noční tmě, všichni v černém, drželi se za ruce a tvořili pentagram.
„Tady jsou další,“ hlesnul taxikář a ukázal hlavou směrem k nim.
„A vy na to věříte?“ zeptal jsem se.
„Já? Ne,“ řekl a mně se ulevilo. Ne že bych mu chtěl upírat nárok na nějakou tu bizarní víru, kterým se v Mexiku a Latinské Americe tolik daří. Ale pro prostý pocit svého bezpečí uprostřed toho všeho šílenství v Catemacu.
Řidič hned na to pohladil figurínu, která se mu houpala pod zpětným zrcátkem. „Já věřím na Ježíše.“
Tak jsme zase, kde jsme byli.
„Zjevil se mi, když jsem umíral. Měl jsem bouračku. Bylo to hodně zlý. A když jsem už myslel, že to nepřežiju, najednou tam byl. Obrovský, na bílém koni, uprostřed záře. Promluvil ke mně. A já jsem teď tady. V něho věřím.“
„Aha.“
Tohle místo je plný magorů, běželo mi hlavou.
+++
V tom březnovém nadránu – tak by se dal přeložit termín madrugada, který Mexičané s oblibou používají pro čas mezi půlnocí a svítáním – jsem měl za sebou setkání s hlavami Olméků, účast na satanské mši, zadržení mexickou armádou, a nakonec tohle svezení taxíkem, ve které už jsem ani nedoufal.
„Tady se děje spousta věcí,“ pokračoval taxikář, „některým lidem se tady na jezeře zjevuje žena v bílých šatech. I tady v La Victorii byli lidé, kteří se upsali Ďáblu.“
Ostatně je známou místní legendou, že se na jezeře zjevila rybáři Panna Marie z Carmen, která se pak stala patronkou města Catemaco. Místo, kde se měla na břehu jezera zjevit, proměnili lidé v její svatyni a chodí tam orodovat.
Celý tento region je úzce spjatý s mysticismem. Má původ už u původních obyvatel – Olméků. Pak je vystřídal kmen Mexicas, které známé spíše jako Aztéky. Ti sem přinesli své hluboké znalosti o léčivých rostlinách a jejich léčivé síle. A do toho se vylodili Španělé s afrokubánskými a afrohaitskými otroky, kteří se postarali o vliv katolicismu a afrokubánské santerie. Není divu, že v oblasti dnes narazíte na pestrý pelmel náboženství a kultů.
Lidé tady věří i na pěknou řádku nadpřirozených bytostí. Třeba takoví nahuales. Jsou to lidské bytosti, které ale mají schopnost brát na sebe zvířecí podobu. V ní pak všelijak škodí svému okolí. Ostatně té noci jsem na satanské mši mluvil s dívkou, která mi tvrdila, že jednoho takového znala. „Žil v naší ulici a proměňoval se v supa. Věděli jsme, že je to on. Pohyboval se po sousedství a různě záškodničil. Pak se jednoho dne sousedi domluvili a zabili ho.“
Jak pochopíte po přečtení následujících odstavců, takové historky jsou tady v okolí Catemaca běžnou záležitostí. Nikdo se tady nepodivuje nad ničím. Zatímco rozum Evropana zůstává stát.
Konečně mě taxikář vysadil v La Victorii u mého nocoviště v ubytovně na břehu jezera. Vypadalo nad ránem a po tom všem tak temně, že jsem se na něj raději nedíval. Díky bohu, že jsem zpátky, řekl jsem si. Vlastně... ani jsem nevěděl, komu děkovat. Těch bohů a božstev a přízraků bylo za jednu noc nějak moc.
+++
Catemaco. Je jezero u Mexického zálivu a také stejnojmenné město na jeho břehu. Věří se, že na každou ulici 50tisícového sídla připadá alespoň jeden šaman, čaroděj, léčitel, mág – chcete-li. Nejsou to takoví ti, co si tahají z rukávů šátky a dělají karetní triky. Ale mudrcové, kteří tu zastupují chirurgy, psychoterapeuty i kněze. Přivolávají se ke smrtelným postelím i zlomeným srdcím. Dokážou uzdravovat, očišťovat, ale i přivolat kletbu, nebo dokonce zabíjet.
O čarodějnictví v Catemacu se začalo více mluvit v 70. letech 20. století, když v televizi vystoupil Gonzalo Aguirre, známý také jako Brujo Mayor, Vrchní čaroděj. Nastal boom, jenž Catemaco proměnil ve vyhledávanou lokalitu, která do jisté míry začala těžit ze své pověsti kolébky čarodějnictví. Sjíždějí se tam lidé nejen z celého Mexika, aby tam nalezli pomoc pro své problémy: získali zdraví, lásku, peníze, někteří dokonce hledají pomstu. Čarodějnictví nabízí alternativu těm, kteří nenachází odpovědi v tradiční medicíně nebo náboženství. Žádají Santu Muerte nebo Satana o to, o co nemohou požádat Boha.
Zní vám to teď uhozeně? Rozumím. Ale život v Mexiku vás změní. Přijedete tam a kroutíte hlavou nad indiánskými rituály, které se provádějí kolem pyramid, smějete se bizarním historkám. Za pár let už to berete jako součást života a občas se přistihnete, že i vy žijete duchovněji, zpochybňujete západní modly, jako je kariéra a majetek, a naopak se obracíte ke spiritualitě.
„A co je na tom divnýho? Vždyť být spirituální je přece přirozený,“ namítla loni jedna tamní slečna, když jsem se jí svěřil, že jsem poslední dobou taky začal být tak nějak spirituální. Ne že bych vzýval nějaké nadpřirozené bytosti, ale spíš jsem začal víc věřit v sílu lidského vědomí a podvědomí. V sílu přírody a že věci se nedějí náhodně.
V Evropě a vůbec v tzv. vyspělých společnostech jsme si zvykli ke všemu přistupovat racionálně a pragmaticky, všechno vysvětlovat a měřit hodnotu ekonomickým výtlakem. Jako by smysl mělo jen to, na co si můžeme sáhnout, co má nějakou hodnotu. Až se z nás duchovno vytratilo a nahradila ho honba za fyzičnem, za hmotnými statky. Věříme víc v sílu bankovního účtu než ve vnitřní bohatství. Přitom člověk je odjakživa spirituální. Když z něj tuhle část vytrhneme, zbyde jen schránka honící se za povrchními pozlátky.
Ale Catemaco, to bylo i na mě – otevřeného kdejakým šílenostem – docela hodně. Lidé převlékající se za čaroděje, lidé posílající kletby, lidé obětující zvířata a vzývající Satana, no nevím.
Ostatně i jeden z věhlasných místních čarodějů, Félix Oseguera, už dávno kritizoval, že někteří jeho kolegové začali využívat nesnází lidí, kteří za nimi přicházeli, aby z nich jen vytřískali peníze a namastili si kapsu. Podle něj proměnili čarodějnictví „z duchovního dobra v dobro obchodní“ a postěžoval si, že za čaroděje se dnes může vydávat každý.
Vypravil jsem se na vlastní oči přesvědčit, co je na tom pravdy, jak to tam vypadá a čemu věřit. Využil jsem k tomu nejvýznamnější den této komunity: První pátek v březnu. V Catemacu se totiž věří, že v tento den se v okolí otevírají magické portály a místní mystici tam chodí načerpat energii na další rok svých „prací“. Proto si tam každoročně v tento den dávají dostaveníčko všichni léčitelé, šamani a čarodějové z celého Mexika.
Pojďte se se mnou za nimi podívat.
+++
Cesta z vesničky La Victorie do města Catemaco trvala asi 20 minut jízdy na korbě pickupu, které v okolí fungují jako hromadné svozáky. Vypravil jsem se tam hned první ráno po příjezdu k laguně.
Město na mě nepůsobilo kdovíjak přívětivě ani zajímavě. Postrádalo venkovský ráz odlehlé a izolované vesničky La Victoria, a přitom na první pohled nenabízelo nic zajímavého, jen síť podobně vypadajících uliček.
Až v centru kolem hlavního tržiště jsem objevil pár ezoterických obchodů, z nichž na mě shlížely sochy Santy Muerte a Luciferů v mnoha barvách a velikostech. To nebylo nic, co bych neznal ze zbytku Mexika – už několik let dokumentuji pravidelně vyznavače Santy Muerte v Ciudad de México:
Když jsem si fotil místní okultistickou výstavku, přišel ke mně rozevlátý chlápek se zkaženým chrupem a v košili od Versaceho. „Já věřím v Ďábla,“ oznámil mi, aniž bych se ho ptal, ještě dřív, než vysvětlil, že je také majitelem onoho obchodu.
„Aha, to je fajn,“ odvětil jsem. „A co ti to vlastně přináší?“
„Všechno: peníze, ženský,“ zazubil se a kmital póry v obličeji.
„A jak taková víra probíhá?“
„Požádáš, o co chceš, a přineseš obětiny.“
„Jako?“
„Mrtvé zvíře, zlato,...“
„A co nějaké rituály? Prý tu někde budou zítra v noci tajné mše,“ vyzvídal jsem.
„Já jednu z nich pořádám,“ pochlubil se muž, který mi čím dál víc připomínal béčkového dealera.
„Aha. A mohl bych se na ni přijít podívat? Jsem novinář a rád bych ji zdokumentoval.“
„Když... to nejde. Já už tam mám domluvený lidi, co to budou natáčet.“
„Tak to už tam můžu i já, ne?“
„To nejde,“ cukal se, „víš jak, oni to budou pak streamovat na platformy.“
„Aha, takže mají exkluzivní práva a pak zkásnete peníze za vysílání? Chápu to správně?“
„Hehe,“ vycenil na mě prohnilé zuby a lišácky zamrkal.
Tak takhle to tady funguje, odtušil jsem.
Procházel jsem dál ulicemi a díval se, jestli někde nenarazím na dům nějakého skutečného mága, kde bych se mohl blíže zeptat na všechny ty pověry a historky a jak to tady vůbec chodí.
V dobrém rozmaru jsem se na pobřežní promenádě u jezera dal do řeči s jedním z prodavačů výletů po okolí. Nabízel mi vyjížďku loďkou k místu, kde se rybáři zjevila Panna Marie, pak do džungle k hlavám Olméků a pak ještě dál do džungle, kde šamani turistům dělají rituální očisty v temazcalu.
To všechno znělo lákavě, ale to jsem teď nepotřeboval. Až pak prodavač uhodil hřebíček na hlavičku: „Taky tě můžu seznámit s vrchním čarodějem.“
Bingo! Brujo Mayor. To byla slova, která na mě platila. „A jak se jmenuje?“ zkoušel jsem ho. Pověděl jméno, které jsem neznal: Hijo de Nahual, Syn nahuala. Snad ne skutečného nahuala!
„Aha. A je to vrchní čaroděj?“
„Samozřejmě.“
Začínal jsem chápat, že vrchní čaroděj není funkce nějakého šéfa místních okultistů, ale spíš titul, kterým se tady pyšní více lidí. Protože už při rešerších na mě každou chvíli vykukoval nějaký další člověk, který se tituloval jako Brujo Mayor.
„Bydlí pár bloků odtud, můžu tě tam hned vzít,“ navrhl muž. Souhlasil jsem, aby mě k němu zavedl.
Po cestě mi vyprávěl, že za ním sám čas od času vyrazí pro rituální očistu.
„Co ti to dává?“ tázal jsem se.
„Smyje to z tebe negativní vlivy. Co na tebe sešlou ostatní, když ti závidí,“ odpověděl.
Vzpomněl jsem si, jak jsem v lednu seděl s kamarádkou na zahrádce kavárny v Ciudad de México a přišla za námi cikánka a chtěla nám číst z ruky. Odmítli jsme. Přikývla, ale na odchodu se mi podívala do očí a řekla: „Lidi ti hodně závidí. To proto nemůžeš být nikdy šťastnej.“ Tehdy ve mně ta slova dost rezonovala. Znovu jsem o závisti slyšel předešlého večera, když mě stařičký taxikář vyzvedával na autobusovém nádraží. Varoval mě, abych si dal pozor na šarlatány: „Využívají magií ke zlým věcem. Někdy na člověka sešlou závist,“ pravil.
„Ta závist, to je něco, co tady hodně řešíte, že?“ zeptal jsem se průvodce.
„Jasně. Závist je zlá. Někdo, kdo ti závidí, ti nepřeje. Může na tebe seslat zlé věci. A tobě se pak nedaří.“
Došli jsme k nízkému domku s letitou verandou. Jako kdyby na nás čekal, vyšel nám zevnitř v ústrety mladíček s 20letým obličejem. Hned se mi představil: Hijo de Nahual. Ani jsem nezpozoroval, že můj průvodce se mezitím vytratil.
„Jen pojď dál,“ pokynul mi čaroděj a nechal mě vejít do skromného obývacího pokoje hned za vstupními dveřmi. Od prvního kroku na mě padla tíseň. Ze stěny cenily na příchozí zuby vycpaniny zakrslých šelem jako z nějakého hororu. Dál v místnosti jsem zpozoroval amulety a náboženské předměty všeho druhu. Přitom zbytek vypadal jako kterákoliv jiná domácnost. Na gauči seděla holčička a dívala se v televizi na pohádky, zpovzdálí na ni dohlížela stařena, která si mě teď prohlížela nedůvěřivým pohledem.
Nahual pokynul, abych vstoupil do dveří, které vedly z obýváku. Byla za nimi tma. Mladík mě ale obešel, zavřel za námi dveře a zapálil v ruce svíčku. Prostor se zbarvil do krvava od rudě natřených zdí. Čaroděj umístil svíčku do rohu, kde jsem teď rozpoznal formaci snad padesáti figurín Santy Muerte, Luciferů, démonů. Různě po místnosti jsem si všimnul bezpočtu lidských i zvířecích lebek, vycpaných zvířat, amuletů, pentagramů a taky fotek lidí.
V rohu stál dřevěný stůl z masivu, za který si Hijo de Nahual sedl a mně pokynul, abych si sednul naproti němu.
Trochu se mi stáhl žaludek, jak tam na mě shlížely všechny ty postavy z podsvětí. Působilo to tam tísnivě, i když jsem si tentokrát snažil zachovat co možná nejvíc své evropské racionality a nepoddávat se nějaké duchařině.
„Věříš v některou z těch figur?“ zeptal se mě.
„Jestli věřím? Tak bych to asi neřekl,“ snažil jsem se odpovědět popravdě, ale abych nikoho neurazil. „Znám je, to jo, ale nemůžu říct, že bych byl zrovna věřící.“
„To je v pořádku,“ uklidňoval mě mladík. „Tak s jakým problémem přicházíš?“
Až teď mi došlo, že jsem neměl čas mu vysvětlit, že jsem sem přišel jako novinář, ne abych ho žádal o jeho služby. Snažil jsem se to teď napravit: „Vlastně,“ soukal jsem ze sebe, „já jsem novinář a přišel jsem hlavně ze zvědavosti.“
„Aha,“ ponoukal mě a naznačoval, abych pokračoval.
Přemýšlel jsem, s jakým problémem by mi Syn Nahuala mohl pomoct. Měl jsem jich tou dobou víc než dost, o tom nebylo pochyb. Ale byly to problémy, jaké má každý: s láskou, s prací, s časem. Nic, na co bych nestačil sám, nebo co by tady nebylo od toho, aby mi ukazovalo cestu. Rozhodně jsem nemínil k jejich řešení uplatňovat nějaké okliky, ať už člověk věří v magii, nebo ne. Protože i překážky mají v životě svoje místo a obcházet je je jako švindlovat při čemkoli jiném: možná se jich v ten okamžik zbavíte, ale vymstí se vám to jindy a jinde.
Ne, nic vhodného mě nenapadalo. Ale jeho pronikavý, i když velkorysý pohled mě nějak tlačil do kouta. Co když mi vidí do hlavy? napadlo mě. Co když skutečně umí seslat kletbu a všechny ty věci, o kterých se tady povídá. Co když ho teď naštvu, že jsem přišel jen jako zvědavý ňouma a obírám ho o čas?
Vykoktal jsem tedy ze sebe to, co mě teď doopravdy nejvíc tížilo: že se chystám po letech zpátky do Česka a možná to teď bude na delší dobu. Třeba by se mi hodila nějaká očista, nebo nějaký rituál, který by mi přinesl štěstí v nové etapě.
Pokyvoval hlavou. „Chceš zařídit, abys byl v tvojí zemi šťastný a úspěšný? To můžeme,“ pohlédl na mě vážným výrazem, „tady umíme všechno. Umíme léčit nemoci, přivolám lásku tvojí vysněné ženy, odeženu od tebe ty, kteří ti škodí. Už je nikdy neuvidíš. Chceš to?“
Zaskočilo mi. „Ehmm... to asi nebude potřeba. Děkuju, ale nepřišel jsem sem s ničím takovým. Tohle si všechno vyřeším sám, děkuju.“
„...můžu ti přivolat peníze,“ pokračoval Hijo, „stačí říct, uděláme pakt s Luciferem a druhý den budeš bohatý.“
Neubránil jsem se zvědavosti. „A co si žádá taková magie na oplátku?“
„Ďábel má rád různé věci. Má rád šakaly,“ ukázal na vycpané zvíře, co nás celou tu dobu pozorovalo z římsy nahoře na zdi, „má rád zlato, talismany – šakalí tesáky!“ Čaroděj vysypal na stůl šakalí zuby ozdobené stříbrem.
„Děkuju, ale já asi fakt nic z toho nepotřebuju,“ opáčil jsem. Po slovech o paktu s Ďáblem jsem chtěl jediné: Zmizet. Tohle místo mi nedělalo dobře. A můj společník taky ne. Musím se z toho co nejrychleji a s nejmenšími ztrátami vyvlíknout.
„Já se vážně přišel spíš zeptat na pár věcí ohledně těch tradic tady,“ couval jsem.
„Můžu ti udělat očistu na míru. Aby se ti dařilo v tvojí zemi, aby se ti splnilo, po čem toužíš. Zařídíme, abys měl štěstí, aby na tebe neměly vliv kletby a negativní síly. Bude to skvělá očista,“ pokračoval.
„Kolik by taková očista stála?“ zeptal jsem se.
„Pro tebe dva tisíce. Ale bude to skvělá očista. Ochrání tě před závistí a všemi zlými silami. Budeš zase volný.“
„Tolik peněz u sebe nemám. Je mi to líto, ale raději teď půjdu a rozmyslím si to, a pak bych se vrátil i s penězi.“
„Dobře tedy, tak pro tebe jenom tisíc. Domluveno? Bude to skvělá očista.“
„Raději fakt ne, přišel jsem nepřipravený, musím si to napřed nechat projít hlavou,“ odpověděl jsem popravdě.
Váhal jsem, zda mu vůbec věřit. Ale taky, zda to všechno přece jen nepodstoupit – alespoň kvůli reportáži. Co se může stát? říkal jsem si a moje pochybovačné já zároveň odpovídalo: Může se stát všechno! Přece se nebudeš zaplítat s nějakou černou magií.
„A co je to vlastně za druh magie? To je černá magie?“ ujišťoval jsem se.
Teď jsem dostal do kouta zase já jeho. „Noo... spíš červená magie,“ zadrhnul se.
„Aha, tak to radši ne,“ triumfoval jsem.
„Ale mám taky bílou, pojď za mnou.“ Vstal a vykročil ze dveří. Zase jsme byli na vzduchu, venku ve světě, kde to bylo normální. Ale jen na chvilku, jen jsme v obýváku zamířili do vedlejších dveří.
Ocitli jsme se v podobné místnosti, jako byla ta předtím. Jen tahle celá zářila, byla vymalovaná bíle a k tomu osvětlená svitem bílých svíček. Odevšad na nás shlíželi sošky andělů, jezdců na bílých koních, obrazy svatých. „Tady provádíme bílou magii. Můžu ti udělat očistu bílou magií, jestli chceš,“ lákal mě ten Syn Apokalypsy.
Teď jsem z toho měl teprve v hlavě guláš. Už vůbec se mi nechtělo v tomhle rozpoložení něco podobného podstupovat. „Raději ne, opravdu příjdu spíš později, možná ještě dneska, ale musím si to celé promyslet.“
Vyšli jsme z místnosti. Měl jsem v úmyslu se už nevracet ani k černé magii, ani k bílé, ani ke kterékoliv jiné. Ale mladík mě automaticky vedl zase do pokoje se Santou Muerte a voodoo panenkami a zavřel za námi dveře. Zase na mě padla ta tíseň. „Tak pro tebe za 700,“ špitnul.
Už se o mě pokoušel vztek. Nemám rád tenhle styl nátlaku. „Ne, děkuju, nemám zájem.“
„Pak tě ale stejně budu muset požádat o 500 za konzultaci. Jako obětinu Ďáblovi.“
„Samozřejmě, to není problém,“ řekl jsem a vytáhl peněženku.
„Ale mohla to být skvělá očista, marníš příležitost.“
„To je v pořádku,“ řekl jsem a podával mu pětistovku. „To je pro Ďábla.“
Konečně mě nechal odejít. Ještě předtím mi ale dal svoje číslo, ať se mu prý klidně ozvu, až si to rozmyslím. Poděkoval jsem a zmizel.
+++
Všechna ta rozverná nálada z dopoledne byla pryč. Praly se ve mně výčitky, že jsem se nechal rozhodit a utekl, s obavami, zda jsem si nezavařil u vyšších sil, nebo i jen tady v Catemacu u pouličních mocností. Přece jen jsem tady v okolí momentálně asi nejexotičtější návštěvník a pěst na oku.
Vracel jsem se nazdařbůh kamsi zpátky do města. Ani jsem nezpozoroval, že se vedle mě zase objevil prodavač výletů, co mě k čarodějovi zavedl. „Jaký to bylo?“ zajímal se.
„V pohodě,“ odsekl jsem.
Nebylo to vůbec v pohodě. Jenom jsem se o tom nechtěl bavit. Už vůbec ne s ním.
Možná jsem tu očistu měl podstoupit, běželo mi hlavou. Ale přece mě do toho nemůže takhle nutit! To se přece u takových věcí nedělá. Možná jsem do toho ale přece jen měl jít, jen tak pro reportáž, taky by se mi nic nestalo. Ale co kdyby stalo? Co když to všechno je pravda? A o čem teď budu psát? Ne, udělal jsem dobře. Přece když na mě takhle tlačil, šlo mu určitě o prachy, a ne o moje dobro. Ale co kdyby? Co když se mi teď něco stane? Ale houby, to jsou povídačky.
Dospěl jsem k názoru, že udělám nejlépe, když se vrátím do La Victorie a tam si to nechám v klidu projít hlavou.
Abych si zvednul náladu, potřeboval jsem si dát někde dobré jídlo a pivo. Rozhodl jsem se nevystupovat v La Victorii, ale dojet až na konečnou pickupových svozáků, kde mě v mapě zaujala jedna restaurace. Nacházela se – tak jako většina zajímavého tady – na břehu jezera, a vypadalo to, že tam nejenom skvěle vaří, ale taky to tam dobře vypadá.
Čekání na odvoz se ale opovážlivě protahovalo. Stálo nás už několik na nároží před sámoškou, když konečně dorazil (ne)pravidelný pickup. Nastoupil jsem spolu s několika vesničany.
Když jsme se rozjeli, nadhodil jsem do naší skupinky, zda někdo tu restauraci nezná a jestli bude mít ještě otevřeno. Muž středního věku sedící naproti mně mě ujistil, že určitě ano.
„A najdu ji tam snadno?“
„Ona ti poradí,“ ukázal bradou na školačku poskakující po lavici vedle mě, „bydlí hned vedle.“ Dívka přikývla.
V zapadajícím slunci jsme minuli La Victorii a pokračovali prašnou polňačkou mezi stromovím.
Za chvíli už jsme v pickupu zůstali jen my dva, já a Alison, jak se mi dívka představila. Když jsme na konečné seskočili, nabídla se, že mi ukáže cestu.
„Co ty si o tom všem kolem čarodějnictví tady myslíš?“ zeptal jsem se jí. Působila tak nevinně, holka z džungle, dosud ještě neovlivněná světem tam venku, určitě mi odpoví bez balastu. I když je to ještě dítě, mohlo jí být tak třináct.
„Myslím, že pro lidi, kteří tomu všemu věří, je to skvělé. Může jim to pomoct. A když tomu někdo nevěří, tak mu to nepomůže. Ale měl by respektovat víru ostatních,“ řekla mi.
„A ty tomu věříš?“
„Já ne. Ale když tomu někdo věří, tak to respektuju.“
Došli jsme na místo, kde byl jakýsi lesík na břehu jezera. Restaurace se rozprostírala po celém prostoru. Tvořila ji hlavní budova na umělých pilotech a potom boudičky rozeseté různě po lesíku. Vskutku až hipsterský koncept, napadlo by jednoho. Bohužel ale nikde nebyla ani noha.
Alison se to ještě jala ověřovat u paní domácí. Zabušila na vrata hlavní chatky, dokud majitelka restaurace neotevřela, aby se nám omluvila, že už je zavřeno, a slíbila pohostit nás druhý den.
Lidé, pokud to nejsou šarlatáni z Catemaca, jsou tady v okolí nesmírně vlídní a nápomocní. A tak když jsem začal vymýšlet, jak se dostanu takhle pozdě zpátky do Victorie, zavedla mě Alison za svou rodinou do jejich skromného příbytku a tam hned několik strýčků a tetiček začalo obvolávat své známé taxikáře, aby mi zajistili odvoz. To se bohužel nepodařilo, ale naštěstí jsem dohnal ještě poslední pickup toho dne. Rozloučil jsem se, naskočil na korbu a jel polňačkou zpátky do své vesnice.
Cestou jsem přemýšlel o tom, co mi ta dívka řekla. Ostatně nebyla jediná, podobné sdělení pro mě měl už i jiný taxikář a několik domorodců, se kterými jsem mluvil: sami v místní magii a čáry nevěřili, ale akceptovali, jak důležité mohou být rituály a pověry důležité pro ty, co věří.
Takový je asi i můj závěr: když tomu někdo věří, může mu taková očista nebo magie pomoct. I kdyby za ni zaplatil majlant. I kdyby to byl jen výmysl šarlatána. A když tomu někdo nevěří, nepomůže mu ani kdovíjaký rituál, ať bude jakýkoliv.
Koneckonců, takhle nějak přece funguje každé náboženství, ne? Křesťanství, islám, buddhismus, satanismus – všude jde o to, že člověk věří v něco, co nelze racionálně prokázat. O tu víru se opírá, když mu je nanic. Věří, že tam nahoře (nebo dole) je někdo nebo něco, co mu v těžkých chvílích pomůže ze šlamastyky. Tak jako je tomu tady. Bez víry by nebyla naděje. Bez naděje by nebyl smysl života.
+++
Potmě jsem se dokodrcal do své vesnice. Namísto večeře v exotické restauraci mi nezbylo než dojít si do sámošky pro sixpack piv. Sednul jsem si s ním na balkón s výhledem na ztichlé jezero. To jezero, kde se dějí zázraky.
Přemítal jsem, co bych musel mít v životě za problém, abych ho svěřil do rukou okultistům. Peníze by to určitě nebyly. Ani láska. Ani moje sny.
Ale něco možná přece jen: zdraví. Člověk může mít všechno, ale nemá nic, pokud nemá zdraví. A je to taky něco, co ne vždy dokážeme zachránit. Byť uznávám, že i zdraví je odrazem něčeho a důsledkem něčeho a přírodu bychom se neměli snažit obejít zaříkáváním. Ale kdyby už nezbývala naděje a vedle mě umíral můj blízký, nebo já sám, asi bych klidně šel za mladým Nahualem koupit od něj šakalí tesáky a sepsat pakt s Ďáblem. Ať už bych mu věřil, nebo ne. Prostě bych věřil, že jsem udělal, co bylo v mých silách. Krom toho, že jsem se definitivně zbláznil.
Konec první části
Tento článek je na počest pálení čarodějnic přístupný i čtenářům bez předplatného. Jestli se vám ale líbil, můžete mi přispět na tvorbu koupením piva prostřednictvím tohoto QR kódu (nebo webu Buy me a coffee):
Ve druhé části se dozvíte:
co jsem viděl a zažil na satanské mši u jezera,
jak a proč mě nad ránem zadrželi vojáci,
jak vypadá satanský amulet a proč ten můj už nefunguje,
čemu všemu se ještě dá věřit a nevěřit.
A tady ještě malá ochutnávka: