Rum a jehly v Havaně a jedno srdceryvné shledání v Miami
Tahle dvě překvapení byla překvapivější než jiná. Přitom se to zpočátku nevyvíjelo vůbec dobře. A vlastně to ani moc dobře neskončilo.
Splnil jsem si sen, co jsem nosil v hlavě snad odjakživa. Jakmile jsem kdysi dávno jako dítě viděl první záběry Kuby, věděl jsem, že tam se chci jednou podívat. A čím jsem byl starší, tím se ta touha umocňovala.
A tak jsem tam najednou byl. Psal se rok 2016 a já přistál v Havaně, uprostřed svého dávného snu. Jen se z něj záhy stala noční můra.
Past vedle pasti
Neuměl jsem tehdy ještě slovo španělsky a nebyl jsem připravený na to, že tam coby sólo turista budu snadným terčem všech pouličních vykuků a naháněčů, pro které jste v jejich chudobě představovali zlatý důl, jenž si tak nějak zaslouží dobrovolně či nedobrovolně přispět na jejich živobytí. Všichni se zkrátka snažili mít z vás nějaký užitek – a já to neodsuzuju, ale taky mi to tehdy nebylo vůbec příjemné.
Sotva jste se octli na ulici, už se to kolem vás sbíhalo jako vosy na med. Nejhorší bylo, že jste se v Havaně, v hlavním městě toho tehdy ještě dost striktně izolovaného ostrova Svobody, bez pomoci místních neobešli. Ať už jste potřebovali bydlení, základní potraviny nebo zeptat se na cestu. Tím pádem jste vždycky museli jít tomu vosímu roji v ústrety. Nakonec jste jen na všechny strany rozdávali a nechávali se chtíc nechtíc lapit do jedné turistické pasti a lži za druhou.
A pak tu byl ještě druhý faktor. A to byla obecná nevraživost k bílým turistům. Teď, po letech v Mexiku a nahlídnutí pod pokličku pozůstatků kolonialismu, už se tomu ani nedivím. Do jisté míry jsem si to taky osvojil. Ale tehdy to všechno došlo tak daleko, že jsem se uprostřed své vysněné cesty přistihnul, jak se poprvé ze všech svých výprav do celého světa zamykám na pokoji a nechce se mi ven.
Jediným ostrůvkem, kde mi bylo jakž takž dobře, byl bar La Farmacia v centru Staré Havany. Narazil jsem na něj hned asi hodinu po příjezdu. Hodil jsem si věci na pokoj a šel hledat, kde si dát drink a začít nasávat atmosféru. Tenhle bar v kulisách bývalé lékárny se mi už zdálky zdál jako dokonalé místo, a tak jsem neváhal a přistoupil blíž.
Za barem sršel energií kluk s dredy svázanými nad temenem jako koruna palmy. Celý byl potetovaný podobným stylem malůvek, jaké mám rád. Zeptal se mě, co si dám. Poprosil jsem o pivo. Podal mi lahváče a zeptal se anglicky, odkud jsem. Byl to první a poslední člověk v Havaně, komu nevadilo mluvit se mnou jazykem imperialistů a kdo ze mě nechtěl tahat prachy.
Pochválil jsem mu kérky a on řekl, že mu je dělal kamarád Pepé, který zrovna vzadu na dvorku slaví narozeniny. A už mě za ním vedl představit. Příliš nadšení to u jeho společnosti neudělalo. Pepé se zdál dost rezervovaný a spíš mlčel. Ale zvlášť jedna z dívek mi dávala hodně okázale najevo, že tam nejsem vítaný. A tak jsem se po chvíli raději rozloučil s Yuniorem, jak se jmenoval ten dredatý barman, a šel domů.
Druhý den jsem se však vrátil. Protože přes to všechno jsem se nikde necítil tak vítaný jako na baru v La Farmacii. Mohl za to hlavně Yunior. Jeho energie byla nakažlivá. Úplně zářil a propůjčoval tomu místu živoucí atmosféru, i když třeba bylo poledne a lokál zel prázdnotou. Okamžitě se z nás stali kámoši a bavili se o všem možném.
Vzpomínky na kůži
Yunior mě ponoukal, abych se u Pepého nechal taky potetovat. A moc dlouho se snažit nemusel. Na tuhle svoji životní výpravu – které předcházel ještě týden v Kalifornii a tři týdny v Mexiku – jsem jel s představou, že se z ní vrátím s nějakou vzpomínkou na kůži. Jen se mi ta představa v posledních dnech spíš vzdalovala. Ale teď tu byl Pepé. A Yunior mi slíbil, že mi u něj domluví schůzku na následující středu, až se vrátím z výletu po ostrově.
Nutno podotknout, že na venkově už to byl zcela jiný příběh. Lidi byli úžasně milí a pohostinní. Přesně jak jsem to znal z dokumentů a jak jsem o tom sníval. Příroda byla nádherná, atmosféra uvolněná. Nebýt schůzky s Pepém, býval bych se už do města nevrátil. Ale nechtěl jsem Yuniora ani Pepého zklamat nespolehlivostí. Ano, jak naivní, tehdy jsem si ještě myslel, že snad na Kubě někomu záleží na času nebo termínech.
Ne. Ve skutečnosti jim nezáleželo ani na adresách. Takže mi Yunior opakovaně kreslil plánky, jak se dostanu k Pepému a já se opakovaně vracel s nepořízenou. Až třetí den se mi poštěstilo. Problém byl v tom, že nešlo o tatérské studio, na jaké jsme zvyklí a jaké jsem očekával. Pepé měl pro sebe jen vyhrazený koutek v domě svých rodičů. A do něj se navíc vcházelo kadeřnictvím v průčelí, takže když jste šli kolem, ani vás nenapadlo, že byste měli jít dovnitř a pídit se po Pepém. Napovědělo mi až to, že se ve dveřích kadeřnictví, právě když jsem znovu zoufale okouněl kolem, objevila ta uřvaná holka z prvního večera. Pepého sestra, jak jsem teď zjistil.
Pepé otevřel prastarý laptop s jakousi prehistorickou verzí MS Word. Nechal mě naklikat nápis Vagabond s červenou kubánskou hvězdou místo písmene A, pak jsme jali vybírat z asi dvacítky dostupných základních fontů. Naštěstí mezi nimi byl ten, o který jsem měl zájem. Pepé pak vzal průsvitný papír, přiložil ho k obrazovce a druhou rukou obkresloval nápis. Takže pokud jste někdy viděli moje zápěstí a říkali si, proč je to tetování tak nakřivo, tady máte odpověď.
Hned jak jsme skončili, odebral jsem se to oslavit do Farmacie. Yunior mi strhnul ze zápěstí ochrannou fólii, kterou jsem si hodlal pro jistotu pár dní na ráně ponechat kvůli prachu a špíně všude okolo. „Ať to dejchá!“ zavelel Yunior. A trval na tom, abych s ním druhý den šel k Pepému, protože si taky pořídí něco nového. „A ty mi taky něco vytetuješ. Na památku,“ řekl.
Svěřil jsem se mu totiž, že jsem si pár kérek udělal na sobě sám. A tak teď přišel s tím, že mu jedno volné místo na lokti zaplním jednoduchým trojúhelníkem na stopce – sklenkou martini. I tak se mi do toho nechtělo, ale Yunior nechtěl slyšel žádné odmlouvání.
Rum a kroužek důvěry
Následující den jsme se sešli ve Farmacii. Byl to můj předposlední den na Kubě. Yunior přisvištěl na bruslích a společně jsme se vypravili k Pepému. Čekala tam už celá banda, co jsem znal z narozenin před 14 dny. Tentokrát už se na mě netvářili zachmuřeně, ale zdravili se se mnou a chválili nový obrázek na kůži. Taky mi podali na uvítanou sklenici rumu, jakou třímali všichni ostatní a upíjeli, zatímco Pepé tetoval jednoho z nich. Seděli jsme v kroužku, pili rum a vyprávěli si o kérkách a o všem možném.
Yunior dál trval na tom, že až Pepé s tím klukem skončí, tak se chopím jehly já. Dokonce se tím chlubil ostatním. Zato mně se do toho s každou další sklenicí rumu chtělo méně a méně. A to mě ještě čekal „kroužek důvěry“.
„Pojď s náma do kroužku důvěry,“ vyzval mě Yunior, abych následoval jeho a zbytek kluků po schodech směrem do podkroví. Byl jsem příliš opilý na to, abych se staral, co se tam má dít. Ve skutečnosti se tam nacházela tmavá a polorozpadlá půda domu Pepého rodiny. Následoval nás tam i jeho otec, vychrtlý chlapík s ostře řezanými rysy a tvrdým, i když vlídným pohledem. Těkal jsem kolem sebe do tmy, co se bude dít. Pak nás Pepého otec všechny obešel a každému dal mezi prsty tenoučkého jointa. Skoro tak tenkého jako zápalka, která pak kolovala a my si všichni připálili. „Vítej v kroužku důvěry,“ zašklebil se na mě Yunior a zabafal. Ten kroužek spočíval v tom, že si všichni vždycky naráz potáhli z jointa a poslali ho dál svému sousedovi. A takhle pořád dokola, až jsme měli všichni dokouřeno a zahodili nedopalky na podlahu.
Vrátili jsme se do místnosti a dopili další lahev rumu. Po trávě mě ale začala přemáhat únava a motat se mi hlava. Tušil jsem, že se blíží můj rychlý konec a že jestli se teď nevypařím, budu mít zítra co dělat, abych se ráno vzbudil, natož si sbalil věci a přejel z Havany do Varadera, odkud mi odpoledne letělo letadlo do Evropy.
Řekl jsem Yuniorovi, že si musím jít sbalit, ale pak se hned vrátím. A skutečně jsem to tak zamýšlel. Jenže jsem na pokoji na okamžik zavřel oči. A v tu ránu vytuhnul. Když jsem se vzbudil, bylo po půlnoci. Vyběhnul jsem do ztichlé ulice a zamířil zpátky k Pepému. Ale dveře od domu byly zabedněné a nikde ani stopy po mých spoluspiklencích z kroužku důvěry. Vydal jsem se směrem do centra Staré Havany, jestli je nenajdu tam. Přece jenom se předtím zmiňovali o tancování a noc byla na Kubu ještě mladá. Ale Yuniora a spol. už jsem nikde nenašel. Vrátil jsem se do pokoje a po pár hodinách špatného spánku odjel ráno s kocovinou taxíkem kolem zamčené Farmacie na sever ostrova.
S Yuniorem jsme si předtím stačili vyměnit kontakty, takže když jsem se vrátil domů, občas jsme si napsali. Obzvlášť mě zajímalo, jak to na ostrově teď vypadá, protože den po mém odjezdu oznámili úmrtí Fidela Castra. Což má novinářská duše obrečela, a ještě v letadle hned po dosednutí a zjištění té novinky, jsem hledal, jak se co nejrychleji vrátit zpátky. Ale už bylo pozdě. A tak jsem si alespoň doma otevřel lahev rumu, co jsem si dovezl, zapálil jeden z mnoha doutníků z kubánského venkova a vzpomínal, jak mi ten ostrov se všemi svými mouchami přece jen přirostl k srdci a přece jen se mi postaral o skvělé zážitky. Vedle alkoholu a kuřiva jsem si přivezl taky jedno velké přátelství a vzpomínky, které nemá jen tak každý, kdo ostrov navštíví. A celé ro zpečetilo tetování od Pepého. Vždycky, když se na něj podívám, si vzpomenu na večírek u něj doma, na kroužek důvěry a taky na toho dredatýho kluka sršícího energií, který mě přijal mezi svoje lidi a jako jediný se ke mně neotočil zády.
Náhodné shledání
Uplynulo šest let. To už jsem dávno bydlel v Ciudad de México a vracel se do Česka jednou dvakrát za rok na návštěvu. S kluky z Kuby jsem ztratil kontakt. Věděl jsem díky sociálním sítím jen to, že se Yunior odstěhoval do Ameriky, shodil dredy a stal se uhlazeným hezounem s pěšinkou a horami svalů.
Onoho března před dvěma lety jsem se právě vracel z Čech do Mexika a cestou jsem si udělal jednodenní pauzu v Miami. Z letiště jsem se dopravil na autobusák, abych se dostal do hostelu co nejlevněji. Ale trochu jsem tam tápal. Bylo to opuštěné místo se spoustou nástupišť a bez systému, který by mi dával smysl. Netušil jsem, odkud a kdy pojede můj spoj, a tak jsem procházel od stanoviště ke stanovišti a snažil se zorientovat v jízdních řádech.
Na jedné lavičce seděl zkroucený pohublý kluk s tmavými brýlemi a náušnicí s řetízkem. Zaujal mě, protože byl celý potetovaný přesně tím stylem, který mám rád.
„A kurva!“ zarazil jsem se a začal si ho prohlížet. Až ke mně podezřívavě zvednul svůj pohled.
„Yuniore?“ zeptal jsem se. „Jsi to ty?” Trochu se narovnal a nevrle se na mě podíval. Udiveně přikývl a tiše hlesnul, že jo. Kromě toho, že nevypadal nijak vesele, se teď zdál dost zmatený a trochu i podrážděný, že ho otravuju.
„My se přece známe z Havany,” vyhrkl jsem a ukázal na zápěstí. „Pamatuješ?”
V tu chvíli už si vzpomněl, pousmál se, plácli jsme si a objali.
Nemohl jsem tomu uvěřit, a byl jsem unešený z toho, že se potkáváme. Už už jsem se chystal navrhnout, abychom šli večer na pivo, ale z druhý strany jsem stejný nadšení necítil. Ta pulsující energie byla ta tam. Konverzace vázla jako na špatným rande, jen jsme si v pár větách řekli, co kdo kde dělá, a pak bylo ticho.
„Pamatuješ si ještě na toho kluka, co ti to tetoval?” prolomil ho pak přece jen Yunior.
„No jasně že jo. Pepé,” odvětil jsem. Jak bych na něj mohl zapomenout!
„Je mrtvej,” řekl Yunior.
„Co? To není možný. Co se stalo?”
„Už je to delší dobu. Přijel sem ještě přede mnou. Bral moc drog. Pak se vrátil na Kubu a oběsil se.”
„Doprdele.”
To zprvu radostné setkání dostalo příliš rychle hořkou pachuť. Neseděl tam ten vysmátý kluk kluk s dredy, co se proháněl po rozkopaných ulicích Havany na kolečkových bruslích, aby si skoro každý den dojel k Pepému udělat nějakou novou nesmyslnou kérku a pak pokračoval na salsu. Co já vím, možná jen neměl den, možná jsem ho neměl já. Ale už to nebylo to stejné setkání jako onehdy v La Farmacii ve Staré Havaně.
A tak když jsem vycítil, že už naše konverzace skutečně upadá a Yunior si víc a víc pohrával v ruce se sluchátky, zeptal jsem se ho naposled, jestli netuší, odkud jede tenhle bus, a to bylo vše. Netušil. Podali jsme si ruce a šli si každý po svém.
To je tak krásný čtení, že mám vždycky pocit, jako bych tam byl někde s vámi....