NENÍ CO ZTRATIT – kap. V-IX
Vítám vás u kapitol V. až IX. knihy Není co ztratit. Díky za přízeň.
Díky všem za ohlasy na první kapitoly knihy. Kdo by si je nestačil dosud přečíst, tak tady jsou:
Taky se nezapomeňte přihlásit k odběru. A teď už čtení na dalších 14 dní:
V.
Po poledni jsme se s mými kamarádkami vydali z laguny Chacahua do Puerto Escondida a odtud se přes noc dokodrcali zpátky do města Oaxaca. Tam jsme měli v plánu strávit 1. a 2. listopadu a ve čtvrtek 3. listopadu se rozloučit. Už jsem měl zakoupenou letenku do města Mérida na severu yucatanského poloostrova.
Oaxaca se ukázala jako ideální místo pro pozorování dušičkových oslav. Bylo to sice rozlehlé město, zvlášť na české poměry, ale zachovávalo si ráz mexického venkova. Atmosféra tam byla skoro až vesnická. Kolem nádherných historických staveb procházeli potomci původních obyvatel v tradičních oděvech, pitoreskní uličky zářily barvami, k tomu tady byla k mání pestrá lokální kuchyně a nesmíme zapomínat na množství agávových plantáží s přilehlými palírnami mezcalu. To vše teď navíc bylo vyšperkované dekoracemi z umělých lebek a obsypané dušičkovými květy cempasúchil.
Všichni čtyři jsme se vtěsnali do jednoho pokoje v hostelu kdesi v centru města a vyrazili na časnou snídani na tržnici. Ochutnal jsem slavný pan de muertos, chléb mrtvých, což byl – řekněme – nasládlý dalamánek, podávaný s obřím hrnkem sladké kávy. Člověka po celonočním trmácení horskými serpentýnami tohle kombo postavilo na nohy.
„První listopad je zasvěcený zesnulým dětem a zvířatům,“ vysvětlovaly mi holky, když jsme procházeli městem plným malých i velkých oltářů před domy i restauracemi, „a zítra se uctívají všichni mrtví dospělí.“
„A co se bude dít?“ ptal jsem se.
„Určitě bude průvod masek, bude se tancovat, pít a jíst. A tak vůbec.“
První den nás zmohla únava z cesty, ten druhý jsme strávili částečně korzováním městem. Odtrhl jsem se od holek, abych si mohl v klidu projít město s foťákem a pořídit nějaké snímky. Hlavní náměstí už bylo plné lidí s pomalovanými obličeji a v kostýmech. Večer se holky slavnostně vystrojily a šli jsme do průvodu.
Nejširší a nejdelší ulicí města se vydávaly snad statisíce masek. Trousili jsme se spolu s nimi neznámo kam šnečím krokem a neustále se jeden druhému ztráceli. Přes frkačky a trubky nebylo slyšet vlastního slova. Monika mi říkala cosi o tancování, ale pořádně jsem jí nerozuměl, a ani jsem na nějaké tancování neměl náladu. Nakonec mi ani nevadilo, když jsme se v jednu chvíli v davu ztratili. Po tolika dnech pohromadě už na nás na všechny lezla ponorková nemoc. Vytratil jsem se do okolních uliček a zaznamenával atmosféru města.
Po telefonu jsme se domluvili, že se sejdeme až v hostelu, a tak jsem zapadl do putyky, která mě zdálky lákala do svých prostor. Sednul jsem si na bar a objednal pivo a mezcal. V kontrastu s hlukem a ruchem v ulicích tam vládl příjemný klid a ticho.
„Je to tady krásný, to jo. Ale za pár dní tě to omrzí,“ prohlásil anglicky směrem ke mně kluk v mém věku sedící na vedlejší stoličce. Vypadal jako cizinec a mluvil jako cizinec.
„Už jsi tu dlouho?“
„Skoro půl roku.“
„A odkud jsi?“
„Ze Států.“
„Ale hezký to tu přece jenom je,“ nadhodil jsem.
„Je. Ale je tady nuda,“ řekl, „nebýt týhle hospody, seděl bych celou dobu doma.“
Připili jsme si mezcalem a pak dalším. Najednou bylo po půlnoci a já už ani nevěděl, kolik jsme jich měli. Zaplatil jsem a vytratil se do tmy.
Druhý den ráno jsme se s Monikou ještě naposledy rozloučili a pak jsem ji i její kamarádky doprovodil na autobus. Jedno dobrodružství zase dospělo do svého konce. Pak jsem se vrátil pro své věci a ještě si sednul na terase jedné z restaurací u náměstí. Už bylo zase ztichlé, jen metaři měli toho dne více práce. Objednal jsem si pivo a zavolal domů. Po třetím pivu jsem nasednul na taxík a nechal se odvézt na letiště.
Večer jsem přistál ve městě Mérida na Yucatánu. Začala na mě doléhat únava z intenzivních dvou týdnů, přičemž poslední dny v odlehlém ráji si vybraly daň i na mém zdraví. Patrně jsem si zanesl nějakou špínu do očí, když jsem si nasazoval čočky, a z drobné infekce se vyklubal zánět spojivek. Klimatizace v letadle se zase postarala o to, že jsem nastydnul, a vůbec mě po příletu na Yucatán rozbolelo celé tělo. Už jen z toho, jak jsem s sebou poslední dobou vláčel neustále své dva batohy.
Naštěstí jsem měl v Méridě ideální podmínky pro krátký odpočinek a rekonvalescenci. Zamluvil jsem si hotel v centru města, kam jsem se nechal odvézt taxíkem ihned po příletu. Měl jsem pro sebe celý jeden velký čistý pokoj, navíc byl v hotelu krytý bazén, což se taky hodilo vzhledem k tomu, že jsem kvůli zánětu spojivek nemohl na slunce. I tak mě tohle město příliš neoslovilo. Když jsem si první večer vyrazil na jídlo, cítil jsem se, jako bych se ocitl uprostřed všech těch hospod U Švejka s tradičním staročeským gulášem, jak se turistům prezentuje české hlavní město. Mérida na mě působila jako podobná turistická past. Obzvlášť teď, v kontrastu s nanejvýš přirozenou Oaxakou. A tak jsem se bez výčitek vyvalil u bazénu, kde jsem se hydratoval vodou a džusy a plánoval své další přesuny.
Po dvou dnech odpočinku jsem byl zase v plné síle a štrádoval si to autobusem napříč poloostrovem Yucatán do vesničky Pisté. Pokud jste o ní nikdy neslyšeli, je to tím, že je maličká a sama o sobě bezvýznamná. Jediné, čím je zajímavá, je, že se v docházkové vzdálenosti od ní nachází jeden z divů světa – nejslavnější mayská pyramida Chichén-Itzá.
Přenocoval jsem v malém moderním bungalovu v Pisté a časně ráno se pěšky vypravil k pyramidě. Právě včas, neboť tou dobou už se tam začaly sjíždět první turistické autobusy. Podařilo se mi je předběhnout, ale i tak trvalo jen asi čtvrt hodiny do otevření areálu, než se zaplnil cestovateli z celého světa. Za chvíli jsem si připadal spíš jako v Disneylandu než jako u tajemné svatyně starých Mayů. I proto jsem se na místě nezdržoval a raději se ještě týž den začal přibližovat na východ ke karibskému pobřeží.
Než se však poprvé vykoupám v Karibiku, čeká mě ještě jedna vnitrozemská zastávka – ve vesnici Cobá. Tam se totiž ukrývá další mayská pyramida, dokonce prý jedna z nejvyšších dochovaných. Na rozdíl od turistického klenotu Chichén-Itzá není však tato tolik slavná, a tudíž netrpí mamonářskými neduhy příliš slavných památek. Přitom je přístupná lidem, a dokonce se smí vylézt až na její vrchol. Jen cesta k ní vede džunglí, což mě ovšem o to víc lákalo.
Ubytoval jsem se v jediném penzionu, který ve vesnici byl, a hned zrána se vypravil k archeologickému nalezišti.
Byl jsem toho dne prvním návštěvníkem. Zaplatil jsem pouhých 70 pesos a vešel brankou na značenou pěšinu. Ta se záhy ztratila v husté džungli. Byla plná mohutných stromů s vysokými kořeny a liánami visícími z jejich korun. Fascinovaně jsem mezi nimi procházel a opájel se tichem. Dokud ke mně nedolehl zvířecí řev. Mohl jsem jen usuzovat, že to byla puma nebo jaguár. A doufal jsem, že se řešení té hádanky nedozvím. Zatím jsem ale pokračoval dál džunglí. Asi po kilometru se cesta rozdvojila a pak roztrojila. Odbočky vedly k různým torzům mayského osídlení, k pozůstatkům domků a užitných staveb. Mě však nejvíc lákala hlavní pyramida, a k ní jsem se za pomoci občasných ukazatelů ubíral.
Konečně se mi ukázala, majestátní a tak strmá, že mě bolelo za krkem, když jsem se od jejích základů snažil dohlédnout až na její vrchol. Na nic jsem nečekal a rovnou vystoupal na její první stupně. Schody byly vysoké a příkré, takže jste si museli pomáhat rukama a místy lezli jako pavouci po stěně. Tolik mě poháněla touha prohlédnout celou džungli a okolí v tom krásném ranním světle a takhle z výšky, že jsem šplhal dál, i když mi docházel dech. Až jsem konečně dosáhl plošiny zcela nahoře.
Z vršku pyramidy bylo skutečně vidět do širého okolí. Ranní opar se stále ještě vznášel nad huňatými zelenými korunami stromů a propůjčoval jim růžový nádech. V dálce se zlatě zrcadlilo jezero, kolem něhož jsem časně ráno procházel. Nad tím vším se proháněli velcí černí dravci, jaké jsem viděl už v Oaxace cestou do Puerto Escondida.
Posadil jsem se na poslední schod a přejížděl krajinu pohledem. Soustředil jsem se, abych si zapamatoval každičký detail, každou větvičku, každý strom i tu zvláštní líbivou vůni pralesu a jeho hlasité ticho. Ještě nikdy jsem nebyl v opravdové džungli a teď jsem se jí nemohl nabažit.
Po nějaké době jsem v dálce pod sebou spatřil pohyb. Nějaký pár se rozhodl zkazit mi mou ranní meditaci a šplhat nahoru. Ale já už si svou speciální chvilku užil. Když se vysápali nahoru, pozdravili jsme se a usmáli na sebe. Uvolnil jsem jim místo v předních řadách a ustoupil do pozadí, kde jsem se opřel o kamennou stěnu malé svatyně umístěné na vrcholu a dál zíral do dálky.
„Ještě mě vyfoť tady,“ zaslechl jsem a nastražil uši.
„Tak se postav támhle,“ zazněl další pokyn. Narazil jsem na krajany!
„Můžete mě taky vyfotit, když už jsme se tu takhle potkali?“ zvolal jsem na ně. Byli v šoku stejně jako já. A tak se stalo, že jsme onoho rána seděli na kamenné římse prastaré mayské pyramidy kdesi v mexické džungli tři Češi – já a Lenka s Honzou z Olomouce.
Cestovali už řadu měsíců po celém světě a vyprávěli mi zážitky. Já jim zase popisoval svoje plány. To už se ale pyramida začínala plnit a nahoru šplhalo stále víc lidských pavoučků. Ani jsem si nevšiml, že se za našimi zády uvelebila nějaká dáma středního věku a stejně jako my si užívala magický výhled.
„Jestli chceš, tak já v poledne jedu autem do Tulumu, můžu tě vzít s sebou,“ promluvila na mě anglicky. Patrně zaslechla, jak jsem se Honzy s Lenkou ptal, jak často jezdí odsud autobusy do karibského letoviska, kam jsem měl namířeno.
„Jestli by vám to nevadilo, tak bych se rád svezl,“ navázal jsem.
„Kdyby mi to vadilo, tak ti to přece nenabízím,“ usmála se žena, „pokud ti tedy nevadí, že se chci po cestě ještě zastavit v cenotes na koupání.“
„Vůbec ne, naopak,“ reagoval jsem.
Domluvili jsme se, že mě vyzvedne v poledne před mým penzionem. Rozloučil jsem se s krajany a vydal se zpátky do vesnice.
Jane mě vyzvedla ve smluvenou dobu a v jejím jeepu jsme vyrazili směrem k východnímu pobřeží. Dozvěděl jsem se, že pochází z USA, ale roky žije v nedalekém Cancúnu, kde se živí jako učitelka. Teď si udělala menší výlet po Yucatánu.
Zastavili jsme na parkovišti mezi spoustou dalších aut a lidí, kteří se přijeli vykoupat do zdejší cenote. Cenotes jsou jeskyně nebo díry v zemi, do nichž vyvěrá voda z rozsáhlého podzemního systému tady na Yucatánu. Vznikly před miliony let po dopadu asteroidu, který vyhubil dinosaury. Teď jsou z nich něco jako koupaliště, kam se Mexičané chodí svlažit, když je horko. Ještě předtím ale sehrály významnou roli v životě starých Mayů, kteří je považovali za portály do podsvětí, a tak do těchto jezírek shazovali své obětiny, aby si naklonili bohy.
Do jedné takové zatopené jeskyně jsme teď sestoupili s Jane. Měla kruhovitý tvar jako podzemní iglú a světlo se do ní dostávalo pár světlíky v klenutém stropě, což spolu s vodní hladinou vytvářelo úžasnou světelnou hru, jako když se paprsky lámou o krystal. Voda byla průzračná a bylo vidět až na její hluboké dno. Měla zvláštní viskozitu a na omak působila mazlavě, každopádně nás příjemně ochladila v jinak všudypřítomném odpoledním žáru, který tady na Yucatánu panoval.
Když jsme se vykoupali a usušili, nasedli jsme zpátky do auta a vyrazili na poslední část cesty. Asi po hodině jízdy jsme byli v Tulumu, městečku na východním pobřeží poloostrova. Zamiloval jsem se do něj už v okamžiku, kdy jsem poprvé někde na fotce spatřil jeho bělostný mayský chrám střežící z útesu nedaleko města tyrkysové vody Karibiku jako nějaká prastará hláska. Bylo to až neskutečné.
Jane trvala na tom, že mě zaveze až k mému hostelu. Zamluvil jsem si ho ještě předešlé noci a jmenoval se Che. Neměl jsem se ve městě příliš čeho chytit, a tak jsem si prostě vybral ten, který se zdál mít dobrou atmosféru, a navíc disponoval bazénem uprostřed prostorného patia.
S výběrem ubytování jsem měl šťastnou ruku. Hostel Che se ukázal jako místo, které je nejen hezké a čisté a útulné, ale přivábilo podobnou sortu lidí, jako jsem byl já. Už první večer jsem se seznámil s jistou Australankou, která mě seznámila s jistou Rakušankou a společně jsme ten večer jedli a pili. Druhý den jsme se u snídaně seznámili ještě s dalšími lidmi a společně pak vyrazili k moři.
Byla to nádherná pláž s bílým karibským pískem, palmami a průzračnou vodou. Koupali jsme se a popíjeli pivo. Až po setmění jsme se stopem vrátili do hostelu. Tam jsme si posedali spolu se zbytkem osazenstva ze všech koutů světa a do noci klábosili.
Takhle tam probíhala většina dní. Byla to neuvěřitelná pohoda a z nás spolunocležníků se stávala jedna velká cestovatelská rodina. Neměl jsem původně v úmyslu setrvávat víc než dvě tři noci, ale pak jsem si svůj pobyt opakovaně prodlužoval, jak se mi tam líbilo.
V okolí bylo pořád co podnikat. Po snídani jsem většinou vyrážel – sám nebo spolu s ostatními – na výlety po okolí. Ať už to byla pláž v nedalekém Akumalu, kde jste se mohli potápět s mořskými želvami, nebo ke vzdálenější laguně Bacalar s pohádkově čistou vodou, případně k již zmíněné místní strážní pyramidě a přilehlým ruinám. Večer jsme pak znavení, ale spokojení popíjeli v patiu a rozebírali své cesty, případně vyráželi ven do barů a klubů.
Jednoho večera jsem seděl v patiu sám u stolu a pil pivo. Přisedly si ke mně dvě holky, jedna z nich s kroužkovým blokem v ruce. „Ahoj,“ pozdravila a tiskla si blok stydlivě na prsa.
„Ahoj,“ odpověděl jsem.
„Můžu tě o něco poprosit?“
„Jasně. O co?“
„Můžeš mi sem napsat v tvým jazyce: Don’t worry, be happy?“ podala mi blok otevřený na stránce, kde byla nakreslená její vlastní podobizna a okolo ní už pěkná řádka tohohle sloganu v mnoha různých jazycích.
„A kam?“
„Kam chceš.“
Napsal jsem tedy do pravé horní části česky: „Neboj se a buď šťastná.“
„Co to je za jazyk?“ zeptala se.
„Čeština,“ odpověděl jsem.
Zůstaly sedět u mého stolu. Jejich jména jsem okamžitě zapomněl, jen jsem si zapamatoval, že jsou z Nicaraguy. „Víš, kde to je?“ smály se.
A já byl v koncích. To jméno jsem už slyšel, ale netušil jsem, kam ho na slepé mapě posadit.
„Střední Amerika,“ napověděly mi.
„Tak to jsem fakt nevěděl,“ přiznal jsem.
Ta s blokem mi ale řekla, že žije v Ciudad de México a že je novinářka, stejně jako já. Takže jsme si začali povídat o novinařině. Pak po mně chtěla slyšet české jazykolamy a já jí jich pár přednesl. Zvlášť ten, který jsme do zbláznění opakovali v redakci, když jsme se chystali mluvit na kameru. To byl snad jediný moment po tolika dnech, kdy jsem si vzpomněl a zaměstnání.
Holky umotaly brko a u toho na mě ta s blokem chrlila otázky ohledně Česka. Z nějakého důvodu ji fascinovalo a ptala se mě na historii a vůbec všechno. A já se snažil trpělivě odpovídat.
Pak mi podaly tu svou bobmarleyovskou raketu a já zase nedovedl říct ne, protože to přece byla výzva, a ty já umím leda přijímat. Dvakrát jsem si potáhl a pokračoval ve vyprávění o Havlovi a jak jsme se z Československa stali Českem a Slovenskem. Ta dívka mi až podezřele visela na rtech.
Byl jsem zrovna v pasáži, kterak Havel vystupoval v americkém kongresu, když na mě začaly přicházet mdloby. Marihuana se ujímala moci. Začala se mi točit hlava, jako bych právě slezl z kolotoče. Jenže teď jsem přece nemohl odejít! Uprostřed vyprávění! Navíc jsem jim už stačil slíbit, že s nimi budu pokračovat ven do klubu, jakmile skončíme s hulením. Což jsem si přeložil tak, že bude sex. Jenže mi bylo čím dál hůř, až jsem ztrácel kontrolu nad svým tělem i hlavou. Z posledních ždibečků sil jsem shrnul ve dvou větách celé devadesátky a omluvil se, že si musím na chvíli odběhnout do pokoje.
Po cestě jsem se musel přidržovat oběma rukama zdí, až jsem se konečně dopotácel do místnosti, kde se mi hned za dveřmi podlomila kolena a já sebou praštil na zem. Zbytek znáte. Ven už jsem s těmi holkami nešel. A následujícího dne jsem odlétal na Kubu.
Keep reading with a 7-day free trial
Subscribe to Václav Lang - Novinářem v Mexiku to keep reading this post and get 7 days of free access to the full post archives.