NENÍ CO ZTRATIT – kap. 0-IV
Tohle je kniha Není co ztratit. Vítám vás u jejích prvních čtyř kapitol. Snad se vám budou líbit.
Úvod
Plesk! Uslyšel jsem vlastní hlavu, jak dopadla na podlahu, a zbytek těla ji následoval. Náraz do tvrdé reality pozastavil kolotoč, který se mi roztáčel uvnitř lebeční kosti, a pomohl mi vystřízlivět. Ne však vstát. Ještě ne, ještě si tu poležím na chladivém betonu a odpočinu si.
Takhle strašně jsem se v životě nezhulil, řvala má otřesená hlava, zatímco jsem dál ležel na podlaze hostelového pokoje. To ty nikaragujský holky! Mělo mi být hned jasný, že tam u nich si jedou jinej matroš, nadával jsem.
Konečně jsem se zmátořil a postavil se na lokty. Palice se mi zase zatočila. Zamžoural jsem do tmy a zjistil, že mě někteří mí spolunocležníci pozorují. Byli to ti stejní, kteří se mě celé dny chodili ptát na to, odkud jsem, kam cestuju, jak se česky řekne to nebo ono. Na takové konverzace jsou totiž obyvatelé hostelů experti. Na to a na rozsvěcení pokojů uprostřed noci, zamykání se v koupelnách v momentu akutních křečí ve střevech, falešné hraní na ukulele, případně na stádní výlety. Ale aby se mě někdo zeptal, jestli jsem v pohodě, když sebou třísknu na zem a zůstanu bezvládně ležet, to už bych chtěl příliš.
Vysápal jsem se na palandu, lehnul si a zavřel oči. Hlavou mi běžely výčitky, že jsem těm holkám, co mi tohle způsobily, slíbil, že s nimi budu pokračovat dál někam do klubu. Jenže kdykoli jsem se pokusil zvednout, zase jsem se zamotal.
Vzdal jsem to, zavřel oči a oddaloval nevolnost, zatímco zbytek spolubydlících už zase spokojeně podřimoval po dni plném obrážení mayských pyramid a koupání se v Karibiku.
+++
Tuhle historku jsem omílal od chvíle, co jsem se z dovolené vrátil do běžného života. Po pěti týdnech na cestách. Podařilo se mi na podzim 2016 ušetřit si v redakci dovolenou, neboť byl zrovna volební rok, a tak jsem v práci slíbil, že odjedu celý ten maraton nesmyslů, jenž se vždy s volbou nových elit pojí, ale pak si na pět týdnů odjedu a nikdo mě od toho neodradí.
Pět týdnů! Tolik volna pohromadě jsem neměl od chvíle, co jsem v jedenadvaceti začal pracovat ve své první redakci. Teď jsem měl navíc hodně peněz, hodně svobody a hodně elánu. Hodlal jsem strávit týden v Los Angeles, potom dva týdny v Mexiku a dva na mé vysněné Kubě.
Jak se dozvíte v následujících kapitolách, tenhle výlet mě poznamenal mnohem víc, než jsem v tu chvíli tušil, a do značné míry předurčil, kam se bude můj život dál ubírat. A mohl za to i ten joint, co mi oné osudné noci v Tulumu na Mayské riviéře podaly ty holky ze Střední Ameriky, abych je pak drahnou dobu neviděl.
Já totiž na trávu nikdy moc nebyl. Dám si jeden dva prásky a nohy se mi zalijou betonem, na hlavu jako by mi padla deka, rázem nejsem schopný chodit, natož myslet. Jenže to není můj největší problém. Můj největší problém je, že mám rád v životě výzvy. Jen těžko něco odmítám s tím, že to prostě nevyzkouším. Zvlášť když to voní rizikem. A tak se třeba stává, že když takhle někde sedíme v hostelu a někdo mi pošle brko, tak tu výzvu obvykle přijmu. Nebo že když si žiju spokojeným životem, mám všechno a už bych si mohl jen dát nohy na stůl a hvízdat si, rozhodnu se o to všechno přijít a dobrovolně začít zase od nuly. Navíc v cizí zemi.
Kniha, kterou máte před sebou, je o tom, že tahle cesta z pohodlí na dlažbu a pak zase vzhůru nebyla zdaleka tak idylická jako mnohé představy lidí, kteří sní o něčem podobném. Rozhodl jsem se sice žít v ráji, a na dálku to jistě jako život v ráji vypadalo, ale to, co se odehrávalo dennodenně pod povrchem, mělo k dokonalosti daleko. Rád bych čtenářům touhle cestou přiblížil, co to doopravdy obnáší, když se ze dne na den vypravíte přes oceán s vidinou nového života. Ale od prvního dne nejde nic podle vašich plánů.
Ne že bych si ale nakonec stěžoval, nebo snad svého rozhodnutí litoval. Bylo to nejlepší rozhodnutí mého života a přineslo mi zážitky, na které nikdy nezapomenu.
A mohlo za to zase to moje nutkání překonávat výzvy. Kdybych tenkrát odmítl toho jointa, možná bych teď seděl zpátky na svém místě v redakci a psal nudné články o tom, co kde kdo řekl. Vrátil bych se ke svému starému životu v Čechách, který by mě postupně zabíjel. Protože jak už to tak bývá, část života zabíjíme čas, až začne čas zabíjet nás.
Naštěstí jsem se ale jako vždy řídil svým oblíbeným životním mottem, které praví, že je lepší litovat toho, co jsme zkusili, než toho, co jsme nezkusili. Být to jinak, nikdy bych nezažil, jaké to je, když vás posledních pár tisícovek dělí od bankrotu. Když žijete měsíce po pokojích s deseti dalšími lidmi a nemáte co jíst. A hlavně ten pocit, když přicházíte o svoje sny, ale pak se vám jednoho dne splní. Když se zničehonic octnete v Karibiku plní naděje, že teď už to bude dobrý. Když nad ránem shlížíte ze střechy jednoho z milionů domů na ztichlé Ciudad de México, se zamilovanou holkou v náručí. Když cítíte, jak vám žilami proudí život. S tím špatným i dobrým, co k němu patří.
Na téhle cestě jsem se naučil jednu věc. Že teprve, když je vám nejhůř, když se cítíte na dně, tak to je ONO. Protože až tehdy, když už to nemůže být horší, se to všechno otočí a vy se zase vyšvihnete nahoru. „Teprve po katastrofě můžeme být vzkříšeni,” pravil kdysi Tyler Durden, o kterém bude v knize ještě řeč.
Moje životní cesta byla jednou velkou katastrofou. Ale každá katastrofa je dobrá pro další odraz ode dna. Vryje se vám jako jizva do duše a vy už nikdy nezapomenete, jak vám tehdy bylo. Stejně tak ale nesmíte zapomenout ani na svoje sny. Sny se přece vrací. A nikdo vám je nikdy nemůže vzít.
Takže nakonec – nemáte co ztratit.
I. ČÁST
I.
Dá rozum, že když se rozhodnete skončit v zaměstnání, prodat všechny věci a opustit své blízké, abyste se vypravili do neznáma, nedá se to provést ze dne na den. Tahle má cesta se ale začala odvíjet léta před tím, než mi vůbec prvně hlavou problesklo, že bych se k něčemu takovému odhodlal.
V roce 2014 jsem se vydal na pár dní cestovat po Maroku. Podnikal jsem tehdy fůru takových krátkých výletů, klidně i jen na víkend, hlavně abych něco viděl a zažil a pro samo dobrodružství z cestování. Podvědomě jsem ale utíkal z rodícího se stereotypu a uvadání v šedi přepracované robotické společnosti. Náš kdysi vzrušující vztah dvou mladých lidí se přehoupl do té fáze, kdy se z něj stal unavený domácí život plný klidných večerů, a ještě klidnějších rán. Měli jsme uklizenou domácnost a lednici plnou zdravých jídel, moderní dekorace, já měl slušnou práci parlamentního zpravodaje v nejčtenějších českých novinách, solidní plat, auto, v týdnu jsme občas zašli na večeři nebo do divadla… Bylo mi 25 let a tohle všechno mě sralo.
Kdo mohl tušit, že tolik krásných a vitálních okamžiků dá dohromady tuhle nebarevnou mozaiku? Pospojovanou tmelem z přesčasů a hodin strávených nákupy nesmyslů, kterými jsme si kompenzovali upracovanost a nudu všedního dne. Však to znáte.
Chyběly mi ty moje výzvy, adrenalin, život na hraně. Proto jsem vyrážel kamkoli za dobrodružstvím, kdykoli se mi naskytla příležitost. Na chvíli se vymanit z toho koloběhu pohodlí a peněz a čistých umyvadel a houkajících tramvají, které vyzvedávají dušičky v danou hodinu na smluveném místě, tak aby se náš mikrosvět točil, a přitom už v něm nebyl žádný život. Sháněl jsem mezní situace, abych si ověřil, že ve mně pořád ještě život pulsuje.
Cesta do Maroka byla skvělým únikem z pražského ikeového pohodlí. Toulal jsem se po nocích v temných uličkách, ochutnával pochybná jídla, jezdil na výlety do pouště a spal v hostelu se spoustou podobných exotů, se kterými jsme pak sdíleli všechny tyhle zážitky, když jsme po večerech kouřili hašiš. Rozumějte – sdílení na Instagramu bylo tehdy sotva v plenkách a sólo cestování ještě na poslední chvilku výsadou dobrodruhů. Nebylo to jako teď, když si každý přes pár aplikací vyřídí vše potřebné, sbalí si kufr na kolečkách a za pár hodin pohodlně dojede do zemí, o kterých den předtím ještě ani nevěděl, že existují.
V hostelu, v němž jsem v Marrákeši přebýval, se sešla skvělá parta nadšenců ze všech koutů světa. Mezi nimi byla i trojice Mexičanů, se kterou jsme si obzvlášť rozuměli: Jesus se svou přítelkyní Lucíou a Monika. Mezi námi dvěma od prvního okamžiku přeletěla jiskřička. Ale k ničemu mezi námi za těch pár dní nedošlo. Zůstával jsem z posledních sil věrný svojí přítelkyni, takže jestli mi někdo z mexické trojičky něco dal, byl to Jesus, jenž mi daroval pro štěstí mexické peso a spolu s ním pozvání do Mexika: „Jednou mi tam to peso vrátíš,” hecoval mě a já minci spolu s pozváním založil po návratu do hlubin šuplíku Vzdálená budoucnost – jestli vůbec.
Asi i kvůli takovým předem obětovaným příležitostem a odmítnutým výzvám k výpadům z šedi se náš pětiletý vztah s tehdejší přítelkyní začal postupně drolit, až z něj byla jen suť snů. V den sv. Václava v září 2016 jsem se stal samotným pánem domu a všech svých příštích dnů.
Když jsem se pak následujícího rána musel chopit nepříjemného, ale nezbytného organizování pozůstatků v opuštěné domácnosti, zablýskla se na mě odkudsi mince od Jesuse. Dalo by se říct, že mně, celoživotnímu ateistovi, tak nakonec Ježíš ukázal cestu. Dlouho jsem nepřemýšlel, a napsal Monice: „Co děláš v říjnu?”
Měl jsem štěstí. Plánovala právě delší pobyt v Evropě, ale prý ji ještě zastihnu v Mexiku a ráda mě tam provede.
A tak jsem na podzim toho roku přečkal vyčerpávající volební maraton v novinách a odjel za novým dobrodružstvím. Na více než měsíční cestu po Kalifornii, Mexiku a Kubě.
II.
Byl pátek 21. října, když jsem nad ránem přicestoval autobusem z Prahy do Kodaně. Tam jsem přestoupil na letadlo norské nízkonákladovky, které mě díky časovému posunu nazpět ještě téhož odpoledne dopravilo do slunného Los Angeles.
Bájné LA pro mě tehdy představovalo ztělesnění všeho, co jsme celé dětství i dospívání na Americe tolik obdivovali: svobodu, volnost, zábavu, a především nekonečné možnosti. V mých šestadvaceti letech mě obzvlášť přitahovaly všechny ty legendy o rockových bozích, jako byli Ozzy Osbourne, Mötörhead či Mötley Crüe, již ještě před pár lety udávali téhle metropoli spolu se spoustou dalších nevázaných duší směr. Město andělů, které je však plné ďáblů a jejich vylomenin.
Zamířil jsem rovnou do pobřežní čtvrti Venice, již jsem si zamiloval při své první návštěvě v USA o dva roky dříve. Plážová promenáda, která se táhla po celé její šířce od zátoky Marina del Rey až po Santa Moniku byla dřív domovem básníků, muzikantů a vůbec umělců, povalečů a protisystémových bojovníků všeho druhu. Dnes už z něj zbylo jenom zprofanované odkladiště padlých duší, ještě tak krátkodobé kulisy pro hipsterské intelektuály s bosýma nohama a Apple MacBookem v přilehlých kavárnách nebo prodejné nosiče reklamy, co si říkají influenceři. Ale tehdy, na podzim roku 2016, přede mnou ožívaly všechny ty báje o zrození beatniků a zevlujících bohémech z celé Ameriky. Uprostřed téhle pohádky jsem se najednou octl já, navíc čerstvě obdařený svobodou.
Ubytoval jsem se v hostelu vedle promenády. Stačilo mi se celé dny kolem ní potulovat a opájet se atmosférou, jež se kolem tohohle místa vznášela. Nadechl jsem se a snažil se jí urvat pro sebe co nejvíc za všechny ty roky strávené v postkomunistické kleci z nalinkovaných hodnot a ideálů, jež ze všeho nejvíc velely: Hlavně nevyčnívat a splynout s davem! A za roky v iluzi blahobytu posledních let v pracovní mašinerii.
Pozoroval jsem, jak se bruslař v kristovském hábitu a dredy zapletenými do turbanu proplétá mezi desítkami spoře oděných chodců a brnká přitom na elektrickou kytaru zavěšenou na krku. Jak opálený svalovec v tangách s vlasy vytvarovanými do ďábelských rohů zatíná paže a směje se do objektivů zvědavců. Po očku jsem si prohlížel živé exponáty muzea abnormalit, jež lákaly kolemjdoucí na návštěvu panoptika: žena s vousy, liliput s chlupatým obličejem, dvouhlavá želva... Naproti nim muzicírovali za jointa trávy mladí nadaní bezdomovci, malíř opodál vyskládával na zemi svá plátna ke koupi a jinde se jiní tvůrci snažili prodávat figurky poskládané ze šroubků a matek. O kus dál se zase scházeli vyznavači sportu a kultu těla – ze zdi jednoho z domů střežilo nadživotní graffiti Arnolda Schwarzeneggera legendární venkovní posilovnu, kde sám Terminátor ve svých začátcích cvičíval. Teď se tam vypínaly hory testosteronu, sledované zpovzdálí dívkami s dokonalými mírami, jako by dorazily z castingu na Pobřežní hlídku. Která se tady koneckonců natáčela.
Už druhý den jsem se dokonce s jednou z hereček seznámil – aniž bych to byl do poslední chvíle tušil. Neodolal jsem totiž vůním linoucím se z jedné postranní uličky, kde se z okýnka vydával indický fast food. Objednal jsem si kuře tikka masala a hladový ho do sebe sypal hned vedle výdejny. Vtom ke mně přistoupila usměvavá padesátnice. Z jejího obličeje bylo patrné, že se pod vrstvou plastických úprav skrývá kdysi neodolatelný obličej. Teď z něj skoro nebyly poznat žádné detaily, leda tak zahlazené stopy po divokém životě. Ale i tak zůstávala sympatická.
„Ahoj,“ pozdravila mě, jako bychom byli staří známí. Ale už od své první návštěvy v Americe před dvěma lety jsem věděl, že tohle je tady normální.
„Ahoj,“ odpověděl jsem.
„Krásný den, co?“
„Doslova. Zbožňuju to tady.“
„Odkud jsi?“
„Česká republika. Praha, vedle Německa.“
„Jasně.“
„Znáš?“
„Nevím,“ usmála se.
„Ty jsi z LA?“ vyzvídal jsem. V tom bezčasí jsem měl chuť se bavit s lidmi a všechno tady poznat.
„Jo, narodila jsem se a vyrostla tady.“
„A co děláš?“
„Jsem herečka.“
Jak by taky ne, pomyslel jsem si. „V čem jsi hrála?“
„Třeba Pobřežní hlídce. Nebo Ženatý se závazky.“
„Fakt?! Promiň, jak že se jmenuješ?“
„Beckie Mullen.“
Neměl jsem ponětí, kdo to je. Ale taky nebyl důvod jí nevěřit. Teď se otočila a zamávala na hezouna v tmavých brýlích, jenž právě rozrazil dveře protějšího obchodu. „To je můj přítel,“ ukázala na něj a já byl zklamaný, že z románku s hvězdou Pobřežní hlídky, jak bych to prezentoval před svými kamarády, nic nebude.
„Poslyš,“ řekla. „ty by ses líbil mojí kamarádce. Co kdybys mi dal svoje číslo? Budeme u nás pořádat party, seznámila bych vás.“
„Coby ne,“ řekl jsem a nadiktoval svůj telefon. Pak jsme se rozloučili a šli si každý po svém.
Stačilo pár takových momentů a rázem jsem zapomněl na redakční shon: hodiny zabité v obří fabrice na písmena, každodenní vyhledávání co nejjednodušeji zpracovatelných námětů nutných k tomu, abychom splnili editory požadovanou denní kvótu článků. A co teprve ponižující žadonění o vyjádření od lidí, k nimž bych si jinak ani nepřisedl v hospodě – na rozdíl od mých kolegů, kteří v hospodě nejraději ze všeho poslouchali vlastní vyprávění o tom, s kým z papalášů na to pivo docházejí.
Tady, na pláži plné uhrančivých charakterů, z okovů utržených osobností, jsem se styděl při pomyšlení, jak mrhám svým časem tím, že do večera vysedávám ve sněmovním atriu a čekám, až nějaký blbeček v kravatě z háemka přijde vyblít svoje penězotvorné myšlenky, abych je hbitými prsty převedl co nejrychleji do připraveného formuláře a vypustil do světa dříve než ostatní kolegové v tomhle krysím závodě – neboť jen na tom záleželo. A pak šel domů a spláchl to po cestě třemi až pěti rychlými plzněmi U Hrocha, abych se z té děsivé prohry času zmátořil a večer doma přežil další ubíjející pohodu a klid.
Tady ve Venice to bylo jiné, tady se zdálo, že se život žije. Zařezával se vám do morku kostí a vy jste na tu chvíli dokonce začínali věřit, že už tam zůstane. Žádný neviditelný mravokárce tam nediktoval, co se sluší a co ne. Lidé byli pány svých dní. Vlastní sebehodnota a síla jedince tam vítězila nad stádností, touha realizovat se a prosadit podle své vůle porážela naučené schéma, jež nám, čerstvě kapitalistickým pohrobkům sovětského bloku, velelo první čtvrtinu života do sebe bezhlavě lít vzorečky a letopočty, abychom se v osmnácti letech v iluzi budoucího blahobytu nenávratně zařadili do mašinerie, jež nás vyplivne, až už budou naše těla i mysli nepoužitelné ke generování zisku a bude jasné, že už nenakojíme bobtnající státní aparát dalšími zbytečnými nákupy s daněmi. Úkrok proti tomuhle proudu nebo důraz na lidskou jedinečnost se v našem dosud ještě zastydlém postsovětském státu odměňoval spíš opovržením než obdivem. Ne jako tady na tom každodenním molu lidských výstředností, vedoucímu k individuálním vítězstvím. Ale měl jsem už tou dobou nacestováno dost na to, abych věděl, že tohle snové nadšení vyprchá s prvním krokem z ruzyňského letiště směrem na autobus číslo 191, který nás Čechy odhodlané po dovolené udržet si vášnivý rytmus nabraný jakkoli dlouhým pobytem v zahraničí nakonec vždycky zase odveze zpátky na začátek výrobní linky někde v Počernicích.
Pro teď jsem se však oddával radovánkám. Ráno jsem snídal americké lívance s javorovým sirupem, které jsem si sám uvařil z přichystaného těsta v hostelové kuchyňce. Povídal jsem si s ostatnímu spolunocležníky o tom, odkud jsou a kam cestují. Nebo jsem jen pozoroval z okna, jak se kolem promenády probouzejí bezdomovci a první surfaři skáčou do vln. Pak jsem se na ně sám šel podívat, jak ve vodě dovádějí. Odpoledne jsem vyjížděl dál do města, nebo se poflakoval na pláži. A večer zašel na drink. Protože proč by ne, měl jsem po dlouhé době dovolenou a hodlal si ji užít naplno.
Becky se mi neozvala, zato jsem se jednoho večera zatoulal do nedalekého irského baru. Hledal jsem, kde bych si dal pivo, a pak jsem z okna do ulice uviděl, že tahle hospoda je plná lidí v dobrém rozmaru, a dokonce jim k tomu hraje živá kapela. Než jsem se rozhodnul, zda vstoupit, už jsem bral za kliku. Lidi tam tancovali nebo se překřikovali u stolů, mlátili sklenicemi o bar do rytmu. Postavil jsem se k pultu za dlouhou řádku pivních píp.
„Co si dáš?“ křikla na mě sympatická mladá výčepní.
„Nejlíp nějakou IPU,“ řekl jsem.
„Tak třeba tuhle,“ ukázala na sklenice, které stály před párem ve středních letech vedle mě, „je nejlepší.“
„Tak dobře,“ souhlasil jsem.
Přistála přede mnou sklenice, a než jsem se nadál, muž z onoho páru mi nabídl svou k přiťuknutí a to samé učinila jeho žena. „Odkud jsi?“ ptali se. A já jim vyprávěl, odkud jsem, co tady pohledávám a jak jsem z celého Los Angeles nadšený a nejraději už bych tam zůstal napořád.
„Je to tady nakažlivý,“ souhlasil muž a jeho manželka se na mě usmívala. Objednali jsme si další pivo a připojila se k nám ještě jedna žena, sestra manželky. Ta byla podle kroužku vrásek kolem rtů o něco starší než tenhle pár. Zdála se taky o dost opilejší. Ne že my bychom nebyli.
„Pojeď s námi ještě na billiard,“ prohlásila ta žena. A já věděl, že bych v tom stavu, v tuhle noční hodinu a s cizími lidmi neměl už nikam chodit, natož jezdit, ale nebyl bych to já, kdybych zase jednou neupřednostnil riziko před pohodlím. Nasedli jsme do jejich dodávky a odjeli kamsi dál do nitra města.
Ve spoře osvětlené místnosti jsme opilí hráli kulečník. Nebo jsme se o to spíš snažili. Zatímco starší sestra zmíněné manželky se kolem mě motala a snažila se mi vlepit francouzáka. Býval bych neměl nic proti tomu, kdyby mi ty její vrásky kolem úst nepřipomínaly vlastní babičku. Takže jsem se od ní pokoušel držet co nejdál.
„Ještě pojedeme k nám,“ zavelela po několika partiích manželka a zamrkala na mě. Teď už jsem ani neměl na výběr, netušil jsem, kde že to vůbec jsme, natož jak se odsud dostat zpátky do hostelu ve Venice, a tak jsem se rozhodnul nechat se unášet okolnostmi.
Svištěli jsme nočním Los Angeles, z otevřeného okýnka mě ovíval teplý vzduch a já pozoroval mihotající se světla v domech kolem mě. Představoval jsem si, že takhle nějak to vypadalo, když se tu v minulém století proháněly rockové hvězdy cestou na dekadentní večírky v hollywoodských klubech.
„Kam že to jedeme?“ zeptal jsem se.
„Marina del Rey,“ odpověděl muž, který řídil, přestože toho za večer vypil víc než já. A že já vypil dost.
Byla to zbohatlická zátoka na východním konci promenády ve Venice. Její okolí jsem začal konečně rozpoznávat a teď jsme stáli před brankou nějakého rezidenčního objektu a řidič jen mávl na před ní stojící sekuriťáky a bezpečnostní vrata se otevřela. Pak ještě jedna a už jsme parkovali v garáži. Nastoupili jsme do výtahu, jenž vypadal honosněji než celý můj pražský byt, a vyjeli do pátého patra.
Ocitli jsme se v bytě s balkónem přímo nad zátokou s kotvícími jachtami. Peníze tam z toho jen stříkaly. Náš hostitel přinesl lahev vína a dlouho zkoumal její etiketu. Pak každému nalil odměřené množství do objemné číše a k tomu nakrájel sýr. „Ten stál sto dolarů,“ informoval nás, zatímco vyprošťoval bílé kolo z plastového obalu. Jeho manželka se mezitím ztratila v ložnici a její sestra si ke mně přisedla na gauči. My dva jsme popíjeli víno schválně velkými doušky a dávali tím najevo, že si nás náš hostitel svou majestátností a pompézními gesty jen tak nekoupí. Na to jsme byli příliš opilí.
Muž pak sundal ze stěny elektrickou kytaru, patrně nějaký custom sběratelský kousek, a já neváhal a vzal jsem si ji od něj. Bylo to už pár let, co jsem hraní pověsil na hřebík, ale nějaké základy snad ještě vylovím z paměti. Hodil jsem si popruh přes rameno a vyšel na balkón, kde jsem rozezvučel marinu tím nejprofláknutějším začátečnickým riffem, totiž refrénem skladby Smoke on the Water od Deep Purple: Dap dap daaap, dap dap da daaap, dap dap daaap, dap daaap.
Kouzlo večera vyprchávalo. Hostitel už z nás byl nesvůj a nás už opice nesměrovala k euforii, nýbrž otupělosti. Bylo jasné, že počínající ráno rozsekne co nevidět naše další kroky. Muž se bez rozloučení vytratil do ložnice a já se svou nápadnicí jsme se rozhodli vydat se k domovu. Byl jsem smířený s tím, že mě to možná bude stát jeden nepříjemný sexuální zážitek, ale v tu chvíli už mi to bylo jedno. Taková je někdy cena za nezapomenutelné vzpomínky.
Na cestu jsme popadli dva mosazné pohárky, naplnili je po okraj drahým vínem a pak dole v přízemí nasedli tentokrát do jiné dodávky, u které už nás čekal i přidělený řidič – velký černoch s obrovskýma rukama a hlavou a s milým úsměvem. Zase jsme odjeli neznámo kam.
Zastavili jsme u nějakého domu a žena vedle mě se zničehonic rozloučila a zmizela. Byl jsem rád, že netrvala na tom, abych šel s ní.
Nelíbila se mi ale ani představa, jak se teď budu trmácet nočním Los Angeles z neznámo kde až neznámo kam. Ale řidič trval na tom, že odveze až ke dveřím i mě. Tak se stalo, že té noci před hostelem plným umaštěných batůžkářů s mizivým rozpočtem zastavila velká naleštěná GMC dodávka a z ní jsem se vypotácel já, batůžkář z Česka, co ještě před pár lety nevěděl, ani jak ve společnosti držet správně příbor. Plácnul jsem si s řidičem a vracel mu mosazný hrnek. „To si nech. Na památku,“ vrátil mi ho.
Po týdnu a mnoha kilometrech nachozených tam a zpátky po promenádě jsem se s tímhle kouzelným místem rozloučil. Zamířil jsem na letiště, s mosazným hrnkem připnutým zvenka na popruhu krosny, jako kdybych vyrážel někam na čundr po Šumavě. Ale místo toho jsem odletěl do Mexika.
III.
Zelený inkoust z razítka s nápisem Mexiko se s dramatickým úderem vpil do pasu a já se octl v zemi vyprahlých pouští, bájných banditů a tequilly. Teda alespoň tak nějak jsme si všichni tuhle zemi tehdy představovali. „Bienvenidos a Mexico!” zamumlal kyprý imigrační úředník, když mi podával zpátky doklady a přede mnou se otevřela nová etapa mé pouti.
Změtí duty free shopů jsem se prodíral směrem k východu ze střežené zóny. Ještě kontrola zavazadel, zda do země nepřivážím něco zakázaného, a byl jsem venku, respektive uvnitř. Uvnitř Mexika, o kterém jsem nikdy netušil, že bych se tam podíval.
Stál jsem v příletové hale a modlil se, abych v tom mumraji lidí a kultur poznal jednu jedinou holku, kterou jsem naposledy viděl někdy před dvěma lety, a to pouze na nějaké dva tři dny.
A najednou jsme se kdesi v dálce střetli očima. Byla to pořád ta stejná holka jako v Maroku, s vlnitými vlasy na ramena, oříškovýma očima a širokým úsměvem. „Ahoj!” pozdravila mě Monika, jako bychom se rozloučili teprve ráno.
„No ahoj!” odpověděl jsem se stejnou nenuceností. Ale když jsme se objali, pevně jsme se k sobě přitiskli. Pak jsme vykročili směrem ven z letiště.
Přál bych vám ucítit tu vůni, která mě obklopila, jakmile jsme se ocitli na ulici. Nešlo o kdovíjakou parfémovanou krásu, spíš jakýsi sladko-zatuchlý odér, pocházející snad ze všudypřítomných stánků s kukuřičnými tortillami a dalšími pochutinami, navíc smíšený s horkým vzduchem a výpary vozů. Ale pro mě to představovalo hlavně vzrušující vůni exotiky.
„Jsi unavenej? Hladovej? Máš žízeň? Co chceš dělat?” tázala se mě Monika, zatímco jsme se prodírali mezi dalšími lidmi cestou do metra nedaleko letiště.
„Jsem unavenej, hladovej a nejvíc ze všeho mám žízeň. Takže pivo by bodlo. A pak něco k jídlu.”
„Myslela jsem si to,“ zasmála se. „Napíšu Lucíe, jestli se k nám přidá.”
„A Jesus?” vzpomněl jsem si.
„Už spolu nejsou. Rozešli se před pár týdny, nechtěla jsem ti to psát,” sklopila oči Monika.
Vstoupili jsme do prostor podzemky, kde staré vlaky převážely i pozdě večer tisíce lidí. Cestovali v nich tam dědové v kloboucích a propocených flanelových košilích, kojící matky, potetovaní výrostci i úředníci v konfekčních oblecích. Ve vlaku bylo horko a hluk a co chvíli jsme bez vysvětlení zastavovali uprostřed tmavého tunelu a pak se zase rozjížděli. Mnozí z cestujících si mě prohlíželi, další seděli s očima přilepenýma k obrazovkám telefonů. Na některých zastávkách přistoupili prodejci s rukama plnýma všelijakých krámů nebo pochutin, s kterými pak procházeli mezi cestujícími a hlasitými výkřiky vyzývali ke koupi. S Monikou jsme se na sebe usmívali, přes hlahol prodejců a hluk z tunelu stejně nebylo slyšet vlastního slova. Asi po půl hodině mě zatahala za ruku a naznačila, že budeme vystupovat.
Objevit se v počínající noci ve městě pod vulkánem Popocatépetl, jehož jméno jsem kdysi jako školák objevil v atlasu a jenž pro mě i v dospělosti zůstalo synonymem čehosi nedosažitelně cizokrajného, existujícího jen v nějaké prapodivné galaxii školních knih, pro mě bylo jako dokonalý náraz do jiné reality. Tak malé se teď zdálo slovutné Los Angeles při střetu s tímhle kolosem schraňujícím na svém území více než dvojnásobek obyvatel celé naší země. A tak obyčejné se zdálo všechno to, co jsem dosud na cestách viděl, oproti zcela jinému životu, který jsem tady zaznamenal už během prvních minut.
Nejvíc ze všeho mě fascinovaly roje postav hemžící se kolem všudypřítomných stánků s jídlem, ze kterých do vzduchu stoupaly nažloutlé sloupce páry od hrnců s vařícími se kukuřičnými klasy a skopovými hlavami. Pak taky neutichající kvílení policejních sirén a troubení klaksonů vozů, jejichž počínání si v provozu mi nedávalo žádný smysl. Míjeli jsme desítky lidí, malých i velkých, anonymních tváří. Opadané fasády domů byly posprejované a mezi nimi visely spletité chuchvalce elektrických kabelů. Občas jsme museli překročit bezdomovce ležícího na chodníku, jindy jsme se střetli pohledem s některou latinskou kráskou procházející kolem nás v proklatě krátké minisukni obepnuté kolem velkých boků.
Dorazili jsme do smluvené restaurace. Co restaurace! Byla to garáž s dvěma plastovými stolky, kde zbylý prostor vyplňovala prodejna batikovaného oblečení a korálků. Monika se pozdravila s majitelkou, milou stárnoucí hipísačkou s šedinami ve vlasech, která nám rovnou přinesla dvě piva ve třetinkových lahvích.
„Lucía dorazí asi za půl hodiny,“ řekla Monika. „Alejandra by tu měla být každou chvíli. Bydlí hned za rohem. Už jsi se s ní domluvil, jak jsem ti psala?“
„Jo, zarezervoval jsem si Airbnb přes odkaz, cos mi poslala. A psala mi, že se mnou počítá.“
Monika mi dopředu doporučila svou kamarádku Ale, která v okolí pronajímala jeden pokoj ve svém bytě. Tam budu dnes spát. Třebaže jsem původně předpokládal, že si mě pod svá křídla vezme Monika. „Já bydlím daleko od centra,“ vysvětlila mi.
Za chvíli tu byly obě kamarádky. Lucía se mi vrhla kolem ramen a objali jsme se jako ztracení sourozenci. „Vítej v Mexiku, ráda tě vidím!“ pronesla. Slušelo jí to teď ještě víc, než když jsme se před dvěma lety poznali. Asi proto, že byla v takovém tom rozpuku, co holky bývají, když se s někým rozejdou a už je to přebolí. Alejandra byla sympatická tmavovláska.
Když už jsme byli všichni, majitelka butiku za námi zatáhla železnou roletu na ulici. „Před čtrnácti dny jsme tady měli banditos s pistolas,” prohodila bez nějakého dramatu na vysvětlenou. I se svou nulovou španělštinu jsem pochytil dvě povědomá slova a zbytek mi přeložila Lucía: „Přišli prý nějací chlapi se zbraněmi a vybrali kasu. Už po několikáté.“
„A co policajti?” zeptal jsem se.
„Ti kroužili kolem bloku. Aby dohlídli, že útočníky nikdo nebude vyrušovat,” odpověděla paní a Lucía mi překládala.
Nadzvedl jsem obočí, jestli jsem ji správně pochopil. „Tady to funguje trochu jinak,” uhodla mou otázku Lucía a zasmála se. Vítej v Mexiku, řekl jsem si pro sebe a zdálo se, že moje společnice přečetly mé myšlenky, neboť se začaly hihňat. „Neboj, tady jsi v bezpečí,“ konejšily mě.
Holky si poručily taky piva a k tomu jsme si objednali čtyři panáky mezcalu. Dosud jsem neměl tu čest, žil jsem jako většina cizinců v představě, že v Mexiku hraje prim tequilla. Ve skutečnosti je ale jen jedním z druhů mezcalu, pálenky z rostliny agáve. Jakmile jsem ho do sebe nalil, zamiloval jsem se. Na rozdíl od tequilly měl plnější chuť, i když ostrou jako žiletka a zároveň lahodnou, s uzeným dozvukem coby kouřovou clonou. Zakousli jsme ho plátkem limetky posypané chilli. Po těle se mi rozlilo příjemné teplo.
„A jaký je vlastně plán?“ zeptal jsem se.
„Chci tě vzít k oceánu,“ řekla Monika, „u Puerto Escondida je takové odlehlé místo s lagunou. Vsadím se, že takovou pláž jsi ještě neviděl. Ani tady ji moc lidí nezná.“
„To zní skvěle,“ řekl jsem.
„Mohli bychom vyrazit v pátek. A na dušičky se vrátit do Oaxaky. To je město ve vnitrozemí. Typicky mexické.“
„Super. A pak bych se potřeboval dostat na Yucatán. Je to daleko?“
„Zas tak moc ne. V Oaxace je letiště, možná seženeš levné letenky. Letadlem to nebude trvat déle než hodinu dvě. Jen my se budeme muset po svátcích vrátit do města.“
„To nevadí, na Yucatánu už si snad poradím.“
Ještě chvíli jsme klábosili a vypili pár piv, ale kolem půlnoci jsme se vydali k domovu. Lucía se odebrala k sobě do vedlejší čtvrti, ale Monika šla dál s Ale a mnou. Holky se něčemu smály a já jim nerozuměl ani slovo.
Alejandra mi ukázala můj pokoj. Byla to prostá místnost s postelí a nábytkem z palet. Odložil jsem si věci a dal si sprchu. Začala mě přepadávat únava. Nakonec jsem se tedy rozloučil a šel spát. Poprvé v Mexiku.
Ráno jsme se nasnídali a holky mě doprovodily metrem do centra města, kde se se mnou rozloučily, neboť musely do práce a do školy. Kolem historických budov čoudily výfuky mnoha historických aut, lidé se už zase tlačili kolem stánků s tacos a dalšími pokrmy, nebo se ztráceli v tunelech ústících do metra. Ve vzduchu se mísily miliony vůní a zvuků z autobusů a od potulných muzikantů. I každý jeden z procházejících lidí byl unikátní: korzovali tam rockeři a pankáči, holky v kožených korzetech i modelky na vysokých podpatcích a s uhlazenými vlasy, byli tam úředníci s aktovkami i dělníci a babičky s nůšemi na zádech. Dokonce jsem zahlédl pár lidí s pomalovanými obličeji v duchu blížících se dušiček. Pestrost tomuhle mumraji skutečně nechyběla. A kolemjdoucí ji míjeli se samozřejmostí velkoměšťáků.
Přepadla mě v tom mraveništi tíseň. Byl jsem cizinec vržený napospas do neznámého prostředí, kam jsem nezapadal. Netušil jsem, kde jsem a kam se vydat. A hlavně mi připadalo, že si mě všichni prohlížejí. Nikoli však přátelsky, ani zvědavě, spíš s nedůvěrou, nebo dokonce tichým opovržením vůči někomu, kdo je nezvaným vetřelcem v jejich teritoriu.
Zapadnul jsem do blízké kavárny nějakého místního řetězce, který sliboval trošku známější prostředí západního střihu. Tam bych se snad mohl připojit k internetu a trochu se zorientovat. Anglicky jsem se domáhal kávy, ale paní se nedala a odpovídala ve španělštině. Nápoj jsem však dostal.
Mexická pesa jsem si směnil z dolarů už na letišti. K internetu jsem se však nepřipojil. A tak jsem se rozhodl udělat to, co ostatně obvykle v cizích městech nejraději dělám: prostě se ztratím v ulicích. Dopil jsem instantní kávu a vyšel zpátky ven, kde po široké tepně dál proudily tisíce aut a po chodnících podél ní kmitali lidé, zatímco další se shlukovali kolem jídelních stánků. Nazdařbůh jsem zvolil směr a vydal se jím.
Přál jsem si zachránit neblahý první dojem z téhle metropole, ale nějak se mi to nedařilo. Čím dál víc jsem z ní měl pocit, že je to díra plná betonu, prostoupená smogem a místo oblohy jste viděli jen další chuchvalce kabelů a polorozpadlé domy. K tomu ty všudypřítomné výhrůžné pohledy a napřažené dlaně žebráků. Ještě že už zítra pojedeme na pláž, těšil jsem se. Najednou jsem totiž netušil, co si v téhle nehostinné změti chaosu celý den počnu.
Byl jsem rád, když se konečně přiblížilo poledne a já se vrátil na místo, kde mě předtím holky zanechaly. Z nějakého důvodu mi připadalo vlídnější než uličky, jimiž jsem se dopoledne prodíral. Snad proto, že se nedaleko rozprostíral parčík, který do všeho neznámého vnášel trochu klidu a přátelského prostředí. Nemluvě o blahodárné zeleni uprostřed betonové džungle.
V jedné jeho části stály vedle sebe samé stánky s rychlým občerstvením. Konečně si dám typické mexické jídlo! Večer v garáži s prodejnou batiky už totiž byly k mání leda tak oříšky a ráno jsme snídali ovoce s jogurtem. Ale teď je čas na slavnou mexickou kuchyni. Ještě tak vědět, co si mám dát.
Ze všech stánků na mě volali a lákali na své dobroty. Znalý podobných manýrů z Maroka, kde naháněči do restaurací dokážou být skutečně vtíraví a nepříjemní, jsem se jen usmíval a přecházel, dokud nenarazím na stánek, který mi padne do oka. Všechny vypadaly podobně – čtvercová konstrukce tři na tři metry, zepředu pultík a kolem něj nízké plastové stoličky, pro jistotu dvě na sobě, aby pod něčí tíhou nepopraskaly. U jednoho se však shlukovalo víc lidí než u ostatních, což bývá dobrým předpokladem slibné kuchyně. A tak jsem se nechal usměvavou obsluhou zlákat.
Vyhoupl jsem se na stoličku a vysekl trochu nejisté Buenos Días. Paní se na mě zaculila a začala něco říkat, čemu jsem vůbec nerozuměl. „Íngliš?” nadhodil jsem s omluvným výrazem.
„Van sekond, un segundo,“ vykoktala a ostatní stolující vyprskli smíchy nad jejím pokusem o cizí řeč. Zasmál jsem se s nimi a čekal, co se bude dít dál.
Vedle mě vykoukla holčička, mohlo jí být asi deset let: „Hello!“ řekla.
„Hello!“ odpověděl jsem.
Paní mi naznačila, že holčička ovládá „íngliš“. Vzala mi z ruky jednostránkové zalaminované menu a začala mi překládat jednotlivé položky: „Kuřecí polévka, vepřové tacos, kuřecí tacos, pambazos, gorditas, tostadas, flautas, enfrijoladas, tortas, tamales, gorditas...“ Šla mi z toho hlava kolem. Některé pokrmy jsem si ještě dovedl jakž takž představit, ale většinu z nich ne.
Nakonec však ale nebylo třeba si s výběrem lámat hlavu. Nahrnuli se ke mně ještě další známí či příbuzní zvědavci a spolu s ostatními stolovníky se rozhodli mi sestavit ideální menu na míru. Překřikovali se, co bych si měl dát, a mně nezbývalo než přikyvovat a doufat, že na talíři nepřistane nějaká ohavnost jako ovčí mozek nebo snad dokonce kiwi.
Za chvíli přede mnou stála miska polévky s rýží a velkým vyčuhujícím kuřecím stehnem, k tomu slaměná ošatka s barevnou utěrkou, v níž odpočívaly horké tortilly. Na plastovém tácku mi přinesli několik přeložených tortill s masem v zelené omáčce, posypaným nadrceným koriandrem a cibulkou. K tomu všemu přidali ještě obrovský sendvič, ve kterém byly vedle šunky, sýru a plátků avokáda zabudované dokonce párky!
„Máš rád chilli?” zajímalo mé početné obecenstvo ze všeho nejvíc a přisouvali ke mně nádobky s různě barevnými omáčkami: „Musíš zkusit tohle. A tohle taky!” Paní majitelka se jenom hihňala. A já už taky, konečně jsem poznal tu pověstnou mexickou pohostinnost.
Strávil jsem ve stánku přes hodinu, než jsem se vypořádal se všemi jídly, které jsem musel ochutnat, abych nikoho neurazil. A než jsem všem zvědavcům povyprávěl, odkud jsem a jaké chilli máme u nás v Česku a že tedy rozhodně nepálí tolik jako to zdejší. Při těch slovech spokojeně přikyvovali a hladili si zakulacená bříška. Pak mi všichni po jednom podali ruku a popřáli, abych si Mexiko užil a rozhodně ochutnal co nejvíc jídel. A nezapomněli mě informovat, že na tomhle místě stojí každý den a rádi mě zase uvidí. „Hasta luego, na viděnou!“ volali na mě.
Možná, že jsem to město odsoudil příliš brzy, přemýšlel jsem, když jsem se vydal prozkoumávat další zákoutí. Nedaleko parku jsem narazil na tržnici s nejrůznějšími řemeslnými výtvory, které byly za hubičku. Trhovci se předháněli, kdo mě na co naláká, ale nebyli agresivní, usmívali se a byli vřelí.
V srdci tržnice jsem našel restauraci se stolky vyskládanými v jedné z uliček. Měly přes sebe přehozené barevné ručně šité ubrusy a já se rozhodl dopřát si tam kafe. Navíc jedna z cedulí slibovala, že je tam i Wi-Fi, a já se potřeboval domluvit s Monikou, jaký je plán na večer.
Poslala mi instrukce, v kolik hodin a kde mě vyzvedne. Nebylo těžké se na určené místo dostat, a dokonce jsme se našli, i když byla zrovna večerní špička a okolí vstupu do metra na smluveném místě se hemžilo lidmi vracejícími se z práce. Vydali jsme se z centra do čtvrti, kde bydlela Ale. V jedné z restaurací jsme se sešli i s ní a s Lucíou.
„Jak sis to užil?“ zajímaly se.
„Chvíli to trvalo, než jsem tady tomu přišel na chuť,“ přiznal jsem, „ale myslím, že už jsem tomu začal přicházet na kloub. Lidi jsou vřelí, jen trochu nedůvěřiví.“
„To je pravda,“ souhlasily holky, „někteří se tady na cizince zprvu dívají trochu odtažitě. Ale ne všichni jsou narcos a gangsteři.“
„Popravdě jsem si zezačátku připadal, že mě každou chvíli někdo bodne kudlou.“
„Asi všichni, co tu žijeme, nějakou zkušenost s přepadením máme,“ podotkla Monika, „ale ty se nemusíš bát. Navíc většinou chtějí jenom peníze. Musíš si dát pozor, abys nezacházel do odlehlých míst a nenosil drahé věci.“
„Mimochodem. Dá se odtud vidět Popocatépetl?“ změnil jsem téma. Vysnil jsem si už před nějakou dobou, že až se v tomhle cizokrajném městě ocitnu, pořídím si fotku s tím bájným vulkánem s prapodivným jménem, vzkaz mému starému já snícímu o dálkách, které nikdy nespatří na vlastní oči.
Naivně jsem se totiž domníval, že tenhle obr bude čnět nad městem a bude ho odevšud vidět. Jenže to jsem se spletl. Město bylo tak rozlehlé, a navíc vystavěné v jedné rovině, že pokud jste byli kdekoli na ulici, viděli jste široko daleko leda tak budovy a silnice, zatímco Popocatépetl tvořil spolu s dalšími vrcholy horský prstenec kolem obydleného údolí, kam ale nešlo ze země dohlédnout, i kdyby se zrovna roztáhla mračna smogu a kouře.
„El Popo je strašně daleko, navíc bys musel jít s průvodcem. Ale zkus si zajít na Torre Latinoamericana. To je mrakodrap v centru, nejvyšší budova Latinské Ameriky. Můžeš vyjet až do posledního patra na rozhlednu,“ radila mi Lucía.
„Myslím, že jsem ho viděl. Dobře, alespoň mám plán na zítra. A večer pojedeme k moři?“
„Já bych jela,“ řekla Monika, ale neznělo to nikterak rozhodně. „domluvíme se zítra po práci.“
Monika tentokrát odjela na noc k sobě domů a já odešel sám s Ale. Ráno jsme společně posnídali a pak mě vzala do centra, kde mě holky zanechaly den předtím. Šedivý mrakodrap, na nějž jsem chtěl vystoupat, se nacházel nedaleko a už včera mě z výšky sledoval, ať jsem se hnul kamkoli. Cesta k němu vedla přes převážnou část historického centra, takže jsem se zároveň seznámil s rozlehlým městským parkem Alameda a pak i obřím náměstím Zócalo, jež bývalo kdysi aztéckým městem Tenochtitlán, než z něj španělští nájezdníci udělali Ciudad de México, a teď bylo centrálním bodem všeho místního dění. Vévodila mu nádherná koloniální katedrála a za ní jste si mohli prohlédnout pozůstatky původních indiánských chrámů.
Torre Latinoamericana byla vysoká budova, kterou otevřeli v padesátých letech a podle toho taky vypadala. Okna a stěny jejího obvodu vypadaly znečištěně pod nánosem prachu a kouře. Na venkovní plošinu přímo na jejím vrcholu jsem vystoupal výtahem za pár minut a necelých 200 pesos.
Přede mnou se rozprostřelo skoro celé město i za ním rýsující se horské masivy. Mohl jsem si z těsné blízkosti prohlédnout nádhernou budovu blízké galerie Bellas Artes, přilehlý park Alameda a v dálce pak věže kostelů, množství prapodivných architektonických skvostů i mrakodrapy západního střihu, které formovaly jakési moderní byznysové centrum města. Zbytek tvořilo nekonečné množství červených čtverců a obdélníků střech místních domků. Nebyly špičaté jako u nás, nýbrž ploché, a zastavovaly se až v dálce na úpatí hor, jejichž vrcholky se pro změnu ztrácely v chuchvalcích mraků.
Stále jsem neměl ponětí, který z nich patří Popocatépetlu, ale i bez něj mi tahle nadrozměrná podívaná vyrážela dech. Tolik budov a tolik příběhů. Kolik snů musí tahle bestie požírat! Kolik šťastných shledání a zlomených srdcí, kolik neopětovaných citů, kolik vášnivých dnů a nocí, kolik úsměvů. Najednou jsem s tou betonovou dírou, jak jsem ji od prvního setkání nazval, soucítil. Už to nebyl jen neforemný shluk budov s nedůvěřivými obyvateli, ale panoptikum osudů.
Svůj problém s nenalezenou sopkou jsem vyřešil tak, že jsem se nechal jinými návštěvníky vyfotit s náhodným souborem horských štítů za zády a doufal, že některý z nich je pověstný „El Popo“. A pak se zase vrátil na zem.
„Tak to ti teda nevím,“ podávaly si Monika s Lucií, obě profesí geografky, pozdě odpoledne mou fotku a kroutily nad ní hlavou.
Vzbudilo to všeobecné veselí. „Tak se prostě shodněme, že je to tenhle kopec vlevo, a dál se v tom nebudeme šťourat,“ uzavřel jsem to.
Seděli jsme všichni čtyři u Ale v obýváku a pili pivo.
„Přece jenom sis to nerozmyslela? Pojeď s námi, bude to sranda,“ pobízela Monika Alejandru. Ta se totiž zdráhala s námi vyrazit za oceánem.
„Ve středu se zase vrátíme,“ tlačila ji Lucía.
„A kdy vyrazíme?“ zeptal jsem se já.
„Dáme si pivo a pak vyrazíme,“ odzbrojila mě Monika.
„A jak pojedeme?“ zjišťoval jsem.
„Autobusem.“
„Je to daleko?“
„Skoro celou noc.“
No výborně, pomyslela si má zpovykaná mysl Evropana, jenž potřebuje mít vše do puntíku naplánované. Máme před sebou výpravu jako řemen, a přitom ještě ani nevíme, kdy a jak se na ni dáme. A to už navíc skoro večer je!
Bylo však jasné, že Mexičanky zkrátka ke spěchu či zřetelným rozhodnutím nedonutím, a tak nezbývalo než hodit všechny ty otázky za hlavu a ponořit se do veselé nálady, která se mezitím v tom pokojíčku s třemi holkami a pivem rozhostila. Přinesl jsem placatku Becherovky – bez toho přece žádný Čech do vzdálené ciziny neodjede – a připili jsme si. A pak podruhé. Nikdo se neměl k tomu, aby se obtěžoval s nějakým plánováním čehokoli.
Teprve když už se setmělo a já přestal věřit, že bychom ještě někam odjeli – vlastně mi bylo tak příjemně, že už se mi tu noc ani nechtělo nikam se trmácet – všechny tři mé společnice se naráz začaly mít k odjezdu. „Vezměte si jen to nejnutnější, za chvilku vyrážíme,“ organizovala nás Monika. Já si musel sbalit všechny své náležitosti, neboť zpátky do města už jsem se neplánoval vrátit.
Podařilo se nakonec přemluvit i Ale. Vměstnali jsme se do taxíku a krátce před desátou večer z něj vystoupili na centrálním autobusovém náměstí Tapo, schovaném ve zvláštní kruhovité budově s kopulí uprostřed jako v nějaké hokejové aréně.
IV.
Blížily se dušičky a ve městě to bylo znát. Mexičané si na svém Dia de Muertos dávají záležet jako nikde na světě. Například tady na nádraží byli všichni pracovníci přepravních firem v halloweenských převlecích. A tak jsme teď zdálky přihlíželi tomu, jak smrtka zpoza přepážky kroutí na Moniku lebkou ze strany na stranu na znamení, že naším směrem už jsou všechny autobusy plné.
V Mexiku a Latinské Americe ale neexistuje problém, který by nešel vyřešit. Ať už penězi, smlouváním, přemlouváním, nebo přinejhorším dalšími penězi. Nevím, jakou taktiku zvolila Monika, ale lístky na autobus přece jen po chvíli přinesla. Za dalších pár minut jsme se do něj naskládali a vyrazili směrem na jih do města Oaxaca.
Cesta zprvu vůbec neubíhala. Trvalo přes dvě hodiny, než jsme se vyhrabali z ucpaného města. A pak jsme všichni postupně usnuli, Monika na mém rameni.
Pivům a becherovce jsem vděčil za to, že jsem se probudil až kolem čtvrté hodiny, těsně před příjezdem do Oaxaky. Za okny byla ještě tma, ale v dálce už se v blednoucí noci rýsovaly obrysy hor a potom i města. Holky se vzbudily záhy a krátce nato autobus zaparkoval na nádraží.
„Co tu budeme dělat takhle brzo ráno?“ mžoural jsem.
„Ještě nejsme v cíli,“ upozornila mě Monika.
Hodili jsme si batohy na záda a šli dál do tmy. Holky se ještě přioblékly, mně se nechtělo prohrabovat celým batohem, takže jsem zůstal v tričku, ale byla mi zima. Bylo znát, že jsme v horách. Procházeli jsme opuštěnými ulicemi, až jsme narazili na osvětlený dvorek. Stály v něm dva minibusy a na lavičkách sedělo pár lidí ve svetrech a bundách. Složili jsme se na lístky do Puerto Escondida. Náš minibus, řečený colectivo, tam s námi měl co nevidět vyrazit.
„Bude to ještě pár hodin,“ varovala mě Monika, „a pak buď zůstaneme v Puertu u moře, nebo budeme pokračovat k té tajné laguně, o které jsme ti vyprávěly.“
Byl jsem sice ještě přepadlý z toho časně ranního přestupu, ale myšlenka na exotickou pláž, ať už tejnou nebo netajnou, mě naplňovala vzrušením. Naskládali jsme se do sedaček a vyrazili. Cesta teď byla o poznání méně pohodlná, značnou část interiéru zabírala zavazadla ostatních cestujících, takže jste se nemohli pořádně narovnat, a to vás za pár desítek minut dost otravovalo.
Po chvíli jsme zase všichni upadli do spánku. Probudil jsem se jako první, když už na obzoru přibývalo světlo. Všiml jsem si, že jsme na venkově. Na opravdovém tropickém venkově, kde se podél prašné cesty, po níž jsme jeli, roztahovala políčka a zelené plantáže. Paprsky ranního načervenalého slunce se odrážely od vysokých palem usazených v pralesích, nad nimiž teď čas od času proletěl dravec s lesklými modročernými křídly, a široké listy banánovníku nám šlehaly do oken. Za nimi bylo vidět i farmáře v otrhaném oblečení, jak za sebou tahají naložené oslíky. Jeden z nich za sebou táhl povoz s tisíci žlutooranžovými květy cempasúchil, neboli měsíčku aztéckého, jenž nesmí chybět na žádném oltáři zesnulých v rámci oslav Dia de Muertos.
I holky vedle mě se probouzely a ta krása jim vlila stejné nadšení do žil jako mně. Hltal jsem tu nádheru za okny s pusou do kořán a ani jsem nezamrkal, protože jsem nechtěl přijít o jedinou pikosekundu toho divadla, na které jsem čekal celý život. Z euforie jsem pak vytáhl placatku tequilly, kterou jsme si vzali na cestu, a s Monikou jsme si lokli. Ona mi najednou strhla z hlavy klobouk, který jsem si s sebou vezl, a dala nám ho před obličeje. Pak si mě přitáhla k sobě a políbili jsme se. Lucía a Ale se hihňaly a my taky. Veselá nálada se přelila i na zbytek osazenstva malého rodinného autobusu.
Po nějakých dvou hodinách cesty jsme zastavili u chatrče vedle silnice. Uvnitř se nacházel jednoduchý obchůdek a venku se na ohni pekly placky s trhaným masem. Všichni jsme si tam objednali snídani. Zatímco ji starší žena v obří sukni a ošlehaným vrásčitým obličejem chystala na rozpálené desce, krátil jsem si čas pozorováním papouška v klícce za domem. Mlčky jsme se najedli, nakoupili další občerstvení do autobusu a pokračovali v cestě.
Čekalo nás ještě mnoho hodin trmácení se horskými serpentýnami. Seděl jsem na první sedačce za řidičem, ale z nedostatku místa na nohy jsem začínal mít křeče. Krajina za okny byla dál stejně úchvatná, jenže utrpení z miniaturního prostoru získávalo převahu. Zvlášť, když jste ho nedokázali ani zaspat, neboť cesta byla tak klikatá, že jste se museli neustále jako na horské dráze přidržovat tu jedné strany sedačky a hned zase druhé, abyste nespadli do uličky nebo na svého souseda.
Konečně se na horizontu zatřpytila modrá hladina oceánu a přísahal bych, že dokonce i vzduch za chvíli nasytil přímořský odér. Bylo kolem poledne a my shazovali vrstvy oblečení, jak se do našeho autobusu začalo opírat slunce. Když jsme kolem druhé odpoledne konečně vystoupili v přístavním městečku Puerto Escondido, horko mě div nesrazilo do kolen. Byli jsme utrmácení, rozbolavělí a hladoví.
„Zajdeme si k moři a dáme si něco k jídlu,“ rozhodla Monika. Vydali jsme se na krátký sestup od zastávky autobusu směrem dolů k oceánu.
Míjely nás krásky se surfovými prkny v podpaždí, kluci prohánějící se na skútrech, rodinky na dovolené i usměvaví opálení domorodci. Za chvíli jsme byli na pláži a já si s nadšením zul boty, ale když jsem se dotkl chodidly rozpáleného písku, zase jsem si je nandal. Nechal jsem pro tu chvíli holky za sebou a vykročil k oceánu, abych se ho dotknul. Teprve tam jsem se vyzul a zaparkoval batoh vedle bot. Pak jsem bolavýma nohama vkročil do slané vody. Byla tak osvěžující! Nemohl jsem uvěřit, že jsem doopravdy v Mexiku, té zemi, o které jsem donedávna znal jen něco málo z vyprávění.
Po chvíli rozjímání jsme se usadili v plážové restauraci a objednali si piva a naobědvali se s výhledem na oceán.
„Takže máme dvě možnosti,“ vyjmenovávala Monika, „zůstat a ubytovat se tady, nebo pokračovat ještě chvilku dál na tu tajnou pláž.“
Za boha se mi nechtělo absolvovat v tomhle hicu a po celonočním trmácení další mnohahodinovou cestu, navíc se mi dost líbilo i tady a nechtělo se mi opouštět tuhle krásnou scenérii. Ale zdálo se, že holky chtějí pokračovat, a já si nedovolil jim vzdorovat.
Vydrápali jsme se tedy zpátky na kopec v centru města a u stanoviště mikrobusů nastoupili do dalšího z těchto vozů. Tentokrát ve směru ven z města. Za okny se míhala ještě zelenější, a ještě exotičtější krajina. Někde se pásli buvoli s obřími rohy, o nichž jsem si do té doby myslel, že obývají jen savany v Africe nebo tropické plantáže někde v Indonésii.
Asi po hodině autobus zastavil a my vyskákali kdesi uprostřed ničeho. Bylo to holé rozcestí s malým přístřeškem, v jehož stínu odpočívaly dva taxíky. „Musíme se vmáčknout,“ instruovaly holky a zamířily k jednomu z drobných otlučených vozů.
Seděl jsem vepředu a měl dostatek místa, holky se tlačily vzadu. Svištěli jsme po prašné cestě a v té staré kraksně naše pozadí pocítila každý přejetý kamínek. Ale ze všech dopravních prostředků to zatím byl ten nejzábavnější, protože jsem si mohl stáhnout okýnko, hltat teplý vzduch a pozorovat džungli kolem nás. „To je ráj,“ křičel jsem na holky a byl dál jako ve snu. K dokonalosti už jen scházelo sednout si někde ve stínu a dát si orosené pivo.
Omyl. K dokonalost chybělo, aby nás taxikář vysadil na břehu laguny, v níž se zrcadlilo klesající slunce. Kolem které polehávali ve stínech pod palmami psi a v hamakách před pár chatrčemi odpočívající domorodci. Jako bych se octl uprostřed všech těch dokumentárních filmů ze vzdálených končin, kterým jsem kdysi propadl. Jezírko jen občas rozčeřila nějaká vlnka, to když se v dáli po jeho hladině projel rybářský člun s osmahlými domorodci v kloboucích, jinak všude převládal klid a ticho.
Přerušilo ho až cinkání. Otočil jsem se a uviděl Lucíu, jak vychází z jedné z chatrčí s orosenými lahváči. Málem mi vytryskly slzy. Může být něco dokonalejšího? Doběhnul jsem si pro pivo a připili jsme si. Zasyčelo ve mně skoro na jedno loknutí. Ani holky si s ním nedávaly příliš načas. Za chvíli jsme došli ještě pro jednu rundu. Opřeni o strom jsme vyčkávali, až ke břehu dorazí některá z loděk a převeze nás přes lagunu. Jestli tohle všechno ještě není ráj, tak co nás teprve čeká na té tajné pláži, pomyslel jsem si a byl jsem rád, že jsem holky poslechl a pokračovali jsme v cestě.
Konečně u mola před námi zaparkovala modrá bárka. Naskládali jsme se do ní a už jsme poskakovali po vlnách. Zkušený lodivod v roztrhaném tričku a kšiltovce motor vůbec nešetřil. Voda kolem nás stříkala, měl jsem co dělat, abych udržel na hlavě svůj klobouk, a holkám vítr přehazoval vlasy. Do očí se nám z modré hladiny odráželo teď už zapadající slunce.
Motor v jednu chvíli ztichnul a loďka začala zpomalovat. Blížili jsme se do úžiny ohraničené hustými mangrovy. Kolem nich byly nastražené sítě na krevety a v mokřinách posedávaly sněhobílé volavky s dlouhými zobáky a pozorovaly nás. Projeli jsme tunelem z mangrovů a octli se na druhém konci laguny, kde náš kapitán zaparkoval s precizní obratností loďku právě do vymezeného prostoru vedle mola. Při té příležitosti jsem si mohl zblízka prohlédnout propletence z kořenů mangrovů. Po jednom z nich klapotal do úkrytu krab o velikosti mohutné dlaně s modrým krunýřem a klepety.
Vyskákali jsme na břeh, kde už na nás čekal pickup a řidič s knírkem pokynul, abychom se usadili na korbě. Poslechli jsme ho a naskládali se tam i se svými zavazadly. Pak se ozvalo hlasité nastartování a my už jen sledovali, jak za námi v prachu kol mizí naše bárka i celá laguna. Celé to šlo velmi rychle, ani jsem nestačil vystřízlivět ze dvou na lačno vyexovaných lahváčů.
Vodní plochu nahradila vyprahlá země s uschlými torzy stromů a keřů, které přecházely v pole kaktusů o výšce malých domků. Poprvé jsem v Mexiku spatřil skutečné divoké kaktusy. Poskakovali jsme na korbě náklaďáku a občas se praštili do hlavy, slunce v dálce klesalo za horizont.
„Jsme tady!“ zabouchal řidič do plechové střechy asi po hodině, kdy už jsme byli všichni celí pomlácení. Ocitli jsme se uprostřed polní cesty, všude kolem nás jen ubohé chatrče zapuštěné v dunách. Vyskákali jsme do písku pod námi, hodili na záda batohy a zaplatili pár pesos za svezení. „Ať se vám tady líbí a opatrujte se,“ mával nám řidič, než zase nahodil svůj hlasitý pickup a odfrčel.
Kousek od nás bylo slyšet šumění oceánu a v blízkosti kolem jsem rozpoznal pár chatrných stavení z prken. Monika s Lucíou věděly přesně, kam mají namířeno, a my s Ale jsme je následovali. Až jsme dorazili k jednomu stavení přímo na pláži, pár kroků od oceánu. Byla to podlouhlá chaloupka, která zčásti sloužila jako restaurace a zčásti patrně jako obydlí jejích majitelů. Navazovalo na ně prostranství s několika plastovými stolky a židlemi zabořenými v písku, zakryté střechou z palmových listů. Mezi trámy podpírajícími přístřešek byly natažené houpací sítě, které se teď v mírném vánku kolíbaly. Naproti byla vystavěná dvě patra prostých dřevěných bud, jež k sobě těsně přiléhaly.
Vyrazila k nám vstříc paní domácí se zlatými zuby. Monika si s ní něco pověděla a señora s dlouhým černým copem v mnoha vrstvách barevných sukní nám šla ukázat, kde budeme spát.
Byly to dvě samostatné místnosti ve druhém patře chatek, odkud byl výhled na oceán. Byl tak blízko, že nechybělo moc, abyste do něj mohli z verandy dočůrat. Lucía a Ale se ubytovaly v jedné boudě, já s Monikou vedle nich. Byly to prosté pokojíky o čtyřech stěnách z hrubých prken, chatrnou postelí s moskytiérou a větrákem, zapojeným do jediné zásuvky.
Převlíkli jsme se do plavek. Předstíral jsem, že se na Moniku neotáčím, ale oba jsme dobře věděli, že se stejně podívám. Jen jsme se tomu zasmáli a vrátili se za paní domácí. Ta nám donesla zásobu piv a k tomu jsme si objednali krevety v pálivé omáčce. Rozvalil jsem se s nohama v písku, cucal vychlazené pivo a jen mlčky přihlížel, jak si vítr pohrává s listy palem, pozoroval papoušky v kleci opodál a naslouchal šumění oceánu.
„Tak co tomu říkáš?“ usmívala se Monika.
„Ráj,“ hlesl jsem. Na nic dalšího jsem se nezmohl.
Během hodování přikvapil k našemu stolku bodrý chlapík ve sportovním tričku a nabízel se, že by nás vzal na lagunu pozorovat světélkující plankton. Nejraději bych už po tom všem jen seděl a pil pivo, ale bylo vidět, že holkám se návrh líbí, a já jim ho nechtěl kazit. Tak jsme souhlasili. Domluvili jsme se, že za ním po večeři vyrazíme.
Když jsme dojedli a já vysrknul další dvě piva, došli jsme na smluvené místo. Bylo to na křižovatce, kde nás předtím vysadil náš pickup. Teď si nás tam vyzvedl Pedro, jak se muž jmenoval, a vedl nás setmělou vesnicí až k okraji laguny, kde kotvily malé rybářské loďky. „Tady se laguna vlívá do oceánu,“ ukazoval Pedro do tmy, „proto je to tady tak speciální. Na jedné straně je oceán a o kousek dál sladká voda. Jen si musíte dávat pozor na krokodýly,“ pošťuchoval nás veselý pětatřicátník.
Naskládali jsme se do loďky a vyrazili po laguně. Na břehu bylo vidět pár obyčejných starých chatrčí a sem tam skupinu lidí, kteří na písku u vody pálili hromadu seschlých palmových listů. Plavidlo poskakovalo směrem od oceánu a Pedro svítil baterkou před sebe. Ve žlutém kuželu se občas mihla rybka vyskočivší z vod laguny. Modře na nás zasvítila a zase zapadla do vody. Pedro v jednu chvíli zpomalil, až motor zcela utichl. Zhasnul baterku a my viděli, jak se pod hladinou kolem nás mihotají modravé proudy malých vodních organismů. Když jste rukou projeli vodou, zůstávala za ní modrá stopa jako ocas nějaké prazvláštní komety.
„Kdo si skočí do vody?“ popichoval nás Pedro.
„Já teda ani náhodou,“ kroutil jsem hlavou. Přece jen jsou výzvy, které zdolávat nepotřebuji. Třeba skákání v noci do temné vody.
„Já jdu,“ řekla Lucía a svlékla se do plavek. Pak skočila přes palubu naší bárky a rozvířila modré kruhy na hladině.
Pohupovali jsme se uprostřed té ztemnělé vodní hladiny a mlčky pozorovali hru světel. Když se Lucía vyšvihla zpátky do loďky a trochu oschla, vyrazili jsme nazpátek. Pedro nám pomohl na břeh a my mu zaplatili každý 250 pesos. „Co byste řekli zítra výletu k majáku nad lagunou? Je odtud nádherný výhled na celou vesnici.“
Souhlasili jsme.
Vrátili jsme se k chatkám. Alejandra s Lucíou se šly převléct z plavek, my s Monikou jsme se vytratili k oceánu. Neodolal jsem a rozběhl se mu vstříc – na to jsem se těšil celý den. Čekal jsem, že mě studená voda zažene zpátky na břeh, ale byla tak teplá, že jsem to ještě ve volné přírodě nezažil. Ponořil jsem se do ní celý a Monika si za chvíli sundala plavky a přišla za mnou. Svítil na nás měsíc a brzy nám bylo jedno, jestli se kolem někdo potuluje, nebo ne. Na nebi zářily hvězdy. Přemýšlel jsem, jestli jsem jich někdy viděl tolik najednou. A jestli jsem byl někdy v životě šťastnější.
Ráno jsem ani nemohl dospat. Vyskočil jsem z postele, když se nám skrze škvírky mezi prkny začaly do chatky vkrádat první sluneční paprsky. Monika ještě spala a já se jen v šortkách vykradl ven. Slunce se právě vyhouplo na obzor a já konečně spatřil, jak to tady vypadá ve dne.
Tohle nebyl Ráj, Ráj zůstával za tímhle místem daleko pozadu. Bylo jako z jiného světa. Ze světa, kde neexistují starosti a krutosti. Shlížel jsem z verandy kolem horní řádky chatek na pláž, jež se pod námi doširoka rozprostírala. Dvě stě metrů směrem doprava ji val kamenů odděloval od laguny, která se za ním vpíjela do slaných vod oceánu. Nad ní se tyčil příkrý vrch s červenobílým majákem jako stopkou od jablka čnící nahoře. Směrem na opačnou stranu se pláž táhla dlouhé kilometry, až se ohnula směrem k oceánu a v něm se ztratila.
Nedbal jsem, že všichni ještě spí. Rozběhl jsem se do vody a byla stejně teplá jako v noci. Plaval jsem tam a zpátky a nechával se nadnášet dosud ještě klidnými vlnami. Nikdo jiný se nekoupal. Jen o kus dál stálo několik rybářů po kolena ve vodě a nahazovali a zase vytahovali vlasce s háčky. Na břehu se potulovaly smečky divokých psů. Rochnil jsem se v teplé vodě a užíval si ten pocit, kdy nemusíte nikam spěchat a vaší jedinou starostí je s úsvitem vstát, za soumraku usnout a během toho si užívat tuhle nádheru. Nikdo vás neotravoval s neodkladnými úkoly – vždyť tady ani nebyl signál. Starosti běžného světa sem neměly přístup.
Později jsem uviděl, že se u naší restaurace chystá snídaně. I v chatkách už byl znát pohyb. Rozespalé dívky se vykláněly z verandy a pozorovaly krajinu. Vyšel jsem z vody a zastavil se na břehu, abych se ohřál. Do pár minut na mě voda uschla. Monika mě přišla pozdravit a pak jsme se společně vrátili pod stříšku z palmových listů, kde už u stoly seděly zbylé dvě dívky. Poručili jsme si snídani: Velký hrnek černé kávy a k tomu míchaná vejce se spoustou ovoce a fazolemi. „Tohle nemá chybu,“ pochvaloval jsem si, když se usměvavý pan domácí přišel přeptat, jak nám chutnalo. „Už chybí jenom jedno. Dám si jednu cervezu, prosím.“
Když mi na stůl přinesl orosenou lahev piva, Monika se k němu naklonila a něco mu šeptala. Muž se za pár minut vrátil s úsměvem od ucha k uchu a do dlaně jí vložil pytlíček s trávou. Pak jsme se natáhli každý do své hamaky, někdo s pivem, někdo s jointem, a jen jsme se pohupovali a zírali před sebe. Nebylo kam spěchat.
Takhle jsme se poflakovali až do odpoledne. Když nám bylo horko, skočili jsme do oceánu, občas jsme se šli projít nebo pro další pivo. Když nastal čas oběda, objednali jsme si krevety na všechny možné způsoby: na česneku, na másle, grilované, osmažené, ďábelské... Pocházely z místních vod, stejně jako ovoce bylo čerstvě natrhané z okolních plantáží.
„Jsi šťastnej?” ptala se mě Monika, když jsem pak v odpolední siestě odpočíval s knížkou v houpací síti. Jen jsem přikývnul, protože nemělo smysl nic dál vysvětlovat, můj úsměv mluvil za vše.
Kvečeru nás vyzvedl Pedro. Šli jsme s ním opět k molu u laguny, kde jsme naskákali do jeho loďky a vyrazili na opačný břeh hladiny, kde vládl čilý ruch domorodých rodin. Kolem chatek tam skotačily děti a cachtaly se v laguně, zatímco muži vykládali z loděk úlovky a ženy chystaly na ohni večeři. Vystoupili jsme v místě, kdy byl břeh nejužší, a tudíž nejblíž k úpatí kopce s majákem. Pedro nás vedl vysekanou stezkou uprostřed hustého porostu. V žabkách a tílkách jsme se drápali do strmého srázu posetého kluzkými kameny.
Konečně jsme byli nahoře. Dvířka od majáku byla otevřená a mohli jsme po schodech vystoupat až do jeho věže, která fungovala jako rozhledna. Slunce právě zapadalo za oceánem. Vlny dorážely v úhledných linkách na písčitou pláž a zanechávaly po sobě bílou pěnu. Okolní krajina se chystala k odpočinku, stejně tak místní obyvatelé. Z chatrčí stoupal kouř od ohňů. Tajil se mi z té podívané dech. Pořizoval jsem fotky, ale byl to jeden z těch momentů, o kterých dopředu víte, že je pouhým snímkem nezachytíte. Na to jsou příliš dokonalé.
Dolů z kopce jsme slézali za tmy a párkrát s sebou ve strmém a kluzkém terénu sekli na zem. Nakonec jsme ale v pořádku vyhledali Pedrovu bárku, a ten nás zavezl zpátky k našemu břehu. Vrátili jsme se do naší restaurace a dopřáli si vydatnou večeři z místních čerstvě nalovených ryb. Pak jsme se odebrali ke spánku. Znavení z celodenního koketování s žárem slunce.
V neděli už jsme se na žádný výlet nevypravili, jen jsme se povalovali u pláže a relaxovali. Ten den jsme nebyli na pláži jediní cizinci. Připojili se k nám ještě dva surfaři ze Švédska.
„Surfujete?“ zeptal se jeden.
Zakroutili jsme hlavou, že ne.
„A chcete si to zkusit?“ nabízel se.
„Já bych si to zkusil,“ řekl jsem.
Kluk mi půjčil svoje prkno a šel se mnou do vody. Začal mi vysvětlovat, kam až musím dopádlovat, abych měl správnou hloubku a mohl nabrat dobrou rychlost. Také jakou vlnu si vybrat a ve kterém momentě se vyškrábat na prkno. Pak už to bylo na mně.
První pokus nebyl úplně špatný, podařilo se mi vyhoupnout se na prkno a chvíli se svézt, než jsem ztratil rovnováhu a spadl do vody. Podruhé jsem sletěl dřív, než jsem stál celou vahou v postoji. Potřetí jsem sice dojel až ke břehu, ale na nepatrné vodě, a ještě v podřepu. Když jsem se pak znovu a znovu vracel kraulem do míst, kde se daly vlny chytat, byly moje paže víc a víc namožené, až už mi nezbyla vůbec žádná síla na to se v pravém okamžiku vyšvihnout na nohy. A tak jsem pak prkno chtě nechtě odevzdal a vrátil se k pivu.
Když jsme se následujícího dne museli s pláží rozloučit, ani trochu se mi nechtělo. Celé to místo a jeho klid jsem si zamiloval. Ale konejšil jsem se, že nejsem ani v půlce svého dobrodružství a určitě mě čeká ještě spousta takových zážitků. V pondělí jsem si naposledy zaplaval v oceánu a pak se s tou magickou pláží u tajné laguny rozloučil. Prozatím.
Tohle je konec čtvrté kapitoly. Další vyjdou zase za dva týdny a najdete je ve svých e-mailových schránkách. Nezapomeňte se přihlásit k odběru. A taky mi napiště, jak se vám první kapitoly líbily. A dejte o nich vědět svým známým ;)
