Zdar létu... A mám pro vás knihu!

Je to tady – dlouho očekávané léto a taky dlouho neočekávaná kniha. Jmenuje se Není co ztratit a psal jsem ji prakticky od chvíle, co jsem před lety odešel do zahraničí. Teď bude k mání!

„Naštěstí jsem se jako vždy řídil svým oblíbeným životním mottem, které praví, že je lepší litovat toho, co jsme zkusili, než toho, co jsme nezkusili. Být to jinak, nikdy bych nezažil, jaké to je, když vás posledních pár tisícovek dělí od bankrotu. Když žijete měsíce po pokojích s deseti dalšími lidmi a nemáte co jíst. A hlavně ten pocit, když přicházíte o svoje sny, ale pak se vám jednoho dne splní. Když se zničehonic octnete v Karibiku plní naděje, že teď už to bude dobrý. Když nad ránem shlížíte ze střechy jednoho z milionů domů na ztichlé Ciudad de México, se zamilovanou holkou v náručí. Když cítíte, jak vám žilami proudí život. S tím špatným i dobrým, co k němu patří.“

Tohle je pidi úryvek z předmluvy knihy Není co ztratit, kterou budu během léta publikovat tady na svém webu. Popisuje moji cestu z Česka do Mexika. Ne však jako cestopis, jak by se kdekdo domníval, nýbrž spíš takový sociopis. Víc než přesun z místa na místo se zaměřuje na cestu z jistoty a kancelářského blahobytu do absolutní nejistoty kdesi v cizím světě.

V roce 2017 jsem se vypravil na strastiplnou cestu za oceán. Neměl jsem k tomu žádný prazvláštní důvod. Zkrátka si myslím, že člověk není na světě proto, aby se jednoho dne navždy přikoval k jedné práci, jednomu partnerovi, jednomu místu a jedněm zvyklostem.

„Měli jsme uklizenou domácnost a lednici plnou zdravých jídel, moderní dekorace, já měl slušnou práci parlamentního zpravodaje v nejčtenějších českých novinách, solidní plat, auto, v týdnu jsme občas zašli na večeři nebo do divadla... Bylo mi 25 let a tohle všechno mě sralo.“

Takhle to popisuji v knize, kterou si budete moci už brzo přečíst.

Onoho září 2017 jsem se zbavil všech závazků a majetků a s trochou peněz odjel do Los Angeles prožít svůj „Americký sen“. Jenže, jak už asi tušíte, ten se nakonec nekonal. Místo něj mě okolnosti zavály do Mexika, kde jsem měl být jenom chvíli, ale už jsem se ho (a ono mě) nezbavil.

Skoro jsem to zabalil…

Mnoho z vás sledovalo tuhle mou cestu na sítích. Spousta z vás mi dokonce psala a přála štěstí, spousta z vás mi říkala, že sní o tom samém, jen k tomu nenašla kuráž nebo příležitost. Spousta z vás mi dokonce skládala poklony… A já mezitím seděl na hostelu, neměl co jíst a bylo mi do breku, protože nic nešlo podle plánu.

V těch chvílích jsem si začal psát svoje stesky do poznámek v mobilu. Jako třeba tahle:

„Toho dne byl pátek, já seděl v kuchyni hostelu, sám, maximálně uvolněnej a příjemně odevzdanej, když mi k tomu hrál Nick Cave svůj temnotemný Skeleton Tree, klopil do sebe mezcal panáka za panákem, ale vůbec to nebylo o opilosti. Tu jsem pocítil až při posledním panáku.

Vypil jsem dobře půl sedmičky mezcalu, napsal předchozí kapitolu a ještě se hecnul a obeslal pár svých kontaktů, jestli by pro mě neměli práci. Některý z nich už poněkolikátý.

Jenže nebylo zbytí. Zdálo se, že jsem pěkně v hajzlu. Měl jsem se podle původního plánu po týdnu v Mexico City vrátit do San Diega a nastoupit v hostelu, kde mi předtím nabídli pracovat 20 hodin týdne výměnou za grátis bydlení.

Nebylo to zrovna, co jsem si od týhle cesty představoval, ale v opačném případě bych musel vyhodit příští měsíc dalších cca 20 tisíc za bydlení, a to už nepřipadalo v úvahu. Nebo se vrátit. Takže tohle byla jediná možnost a brzy jsem si začal uvědomovat její až bolestnou nezbytnost.

Jenže moje kontakty v hostelu se mi přestaly ozývat, až bylo jasné, že z mýho angažmá nic nebude. Fuck it.“

Jakkoli to navenek mohlo celé vypadat kdovíjak hrdinně a idylicky, tahle cesta byla jedním velkým fuckupem. Vrcholem bylo, když jsem se rozhodl jako dárek pro své sledující o Vánocích tehdy v roce 2017 vydat tyhle moje zeditované a roztříděné poznámky jako e-knihu. Jen tak, abyste věděli, co se skutečně odehrává pod povrchem. A při finálním kroku na závěr asi týdenní nepřetržité práce jsem ji celou omylem smazal.

Byl to zmar a nadlouho jsem si nedokázal ani představit se k dalšímu psaní vrátit. To až můj kamarád novinář a vydavatel David Budai do mě po letech hučel tak dlouho, že jsem sednul ke stolu a napsal tentokrát už doopravdickou knihu. Už ne rozevlátou a nedospělou změť výkřiků a nadávek, ale více jak 200 stran uceleného a snad i čtivého vyprávění svého životního příběhu.

Vypráví mojí cestu, ale není jenom o mně. Je hlavně o společnosti, ve které žijeme, je o nástrahách, které na člověka v životě (doma i v zahraničí) čekají, je o prohrách i naději, a o tom, že nakonec nikdo nemáme co ztratit, a že když si nepůjdeme za svými sny, tak se nám prostě nevyplní. Jakkoli ta cesta může být trnitá a bolestivá.

Slevičkaaa

Knížku budu vydávat od příštího týdne na pokračování tady na svém webu (najdete ji v mailu nebo v nové sekci Není co ztratit – KNIHA). Každé dva týdny o víkendu vypublikuji nějaké tři čtyři kapitoly – zkrátka aby to vydalo na dostatek čtení na další dva týdny a vy si mohli krátit čas třeba na dovolené nebo nebo na zahrádce u piva nebo v zapařené tramvaji. Poslední kapitoly by měly jít ven na konci září.

Takže pokud jsem vás navnadil, přihlaste se k odběru.

První kapitoly vám přistanou v e-mailu už příští víkend a budou zdarma, abyste se mohli podívat, o co jde. Pokud si budete chtít přečíst i ty další, bude potřeba pořídit si předplatné. ALE! Na léto dávám speciální akci LÉTO 2025 – se slevou 20 procent na celý přístup na web včetně téhle knihy, takže za necelou stovku.

Budu rád, když si knížku přečtete a napíšete mi pak svoje dojmy. Doufám, že se těšíte – protože já se těším hodně. Jak totiž pořád ještě říkám: Není co ztratit!

Pokud si tedy chcete knihu – nebo alespoň ukázku – přečíst, přihlaste se k odběru a příští týden vám dorazí do e-mailu.

Létu zdar a za týden začínáme!