Za světlem
Jak se Země otáčí, stíny se prodlužují a zase zkracují. Je to důkaz, že strach a nejistota a špatná období tady nejsou napořád. Žádná tma netrvá věčně a i v tom nejtemnějším místě je světýlko naděje.
Procházet se vpodvečer přístavem Veracruz na východě Mexika je jako zaplout do hry světel.
V dnešním spíše polozapomenutém mexickém městě před pěti sty lety vzplálo to, co skončilo porážkou aztécké říše a kolonizací Mexika evropskými konkvistadory lačnícími po zlatě. Uhaslo to, co ve své době bylo tím nejjasnějším plamenem.
Právě tam, v tehdejším kraji Totonaků, přistál v roce 1519 Hernán Cortéz a vybudoval první osídlení evropského typu: Villa Rica de la Vera Cruz. Odtud pak nenechaví Španělé podnikali tažení dál do vnitrozemí.
Veracruz se v té době stalo klíčovým přístavem pro vývoz do Španělska. A tudíž také častým cílem pirátů.
Přístav, piráti a šamani
Posledních pár příspěvků bylo trošku těžších, dlouhých, možná až moc filosofujících. A proto tenhle bude lehký jako jaro samo, cestovatelský, milý a neškodný.Kdo by chtěl dostávat moje texty přímo do svojí schránky, může se tady přihlásit zdarma k odběru.
Teď je to místo, kde pořád hraje hlavní roli námořnictví. Je tu dokonce jedna z hlavních základen mexické mariny. Taky je to místo s úžasnou gastronomií, zvlášť pokud jde o mořské plody – na zdejším tržišti jsem měl asi nejlepší krevetový koktejl v životě.
A pak jsou tady také výborné kavárny ve stylu první republiky. Číšnici tam jsou noblesní pánové s hadrem přes loket a do vysokých sklenic s veracruzsou kávou přilévají horké mléko z výšky, jako by šlo o bílý vodopád. Ten zabublá ve sklenici a vy pokaždé, když chcete zase dolít, přivoláte číšníka zacinkáním lžičkou o sklenici.
Jak je vidět, tohle město už si zažilo svoje vzestupy a pády. Jednou bylo na vrcholu, jindy zase spíš v zapomnění. Když jsem tam loni na přelomu února a března dorazil, bylo v centru dění, protože kdosi toužil přejmenovat záliv, u kterého leží. Ale i tak tohle město zůstalo svoje.
A o tom to celé asi je. Může kolem nás zuřit bouře, můžou se o nás přetahovat, ale my musíme zůstat tím majákem, který stojí pevně, tak jako tam na molu ve Veracruz.
+++
Je zajímavé, že ve Veracruz člověk po tmě necítí tu tíhu jako v jiných městech. Spíš takový klid a pocit bezpečí.
Tou dobou – bylo to loni začátkem roku – jsem ani já v sobě příliš toho světla nenesl. Bylo to krátce před mým návratem do Česka, který měl být definitivní. A jak už to tak u definitivních rozhodnutí bývá, nebylo to nic jednoduchého. Znamenalo to zase uhasit to, co svého času bylo tím nejjasnějším plamenem.
Chystal jsem se zase vrátit na startovní čáru. V zemi, kde už jsem zapomněl umět žít. Takže jsem bloumal tichými a přátelskými uličkami Veracruzu, toho nezkaženého koutku Mexika, kde se lidi snad ani neumí hněvat, a v duchu se loučil s touhle zemí a tím vším, co mi dala a co jsem jí obětoval já.
Když zapadalo slunce, začaly se v ulicích rozsvěcovat světla. Bylo to jedno z mála míst, kterým to takhle večer sluší snad ještě víc než přes den. Všechna ta světla na těch starobylých rybářských domcích a v parcích a na hlavním náměstí. A já si říkal, že kde je tma, tam je vždycky přece jenom i nějaký světlo.
V jednu chvíli jsem před jedním ztemnělým nočním barem uviděl ve stínu nohy muže, který si přišel zapálit cigaretu, a ta teď jako malá červená tečka říkala: v každé tmě lze zažehnout trochu světla. A stejně tak slunce a měsíc, které jako v aztécké mytologii oznamovaly každý den začátek a konec nového života, bylo jasné, že nic není definitivní.
A tak to je. Stíny se prodlužují a zkracují, ale to je jen mírou světla, které je kolem. Čím víc světla a naděje, tím méně stínů. A řekněme, že to světlo vysílají ty naše majáky, co stojí pevně i uprostřed bouře.
Pokud byste se v tom někdy chtěli utvrdit, vyrazte do Veracruz. Možná to není tak oslnivý cíl cesty jako některé známější kouty Mexika, zato tu naleznete nečekaný klid a přijetí, jak už to bývá u těch, kteří se dokázali vyrovnat i s těmi nejtěžšími zkouškami.
