Ohně pod Teotihuacánem
Nikdo dodnes přesně neví, proč zanikl Teotihuacán. Ale i ten nejjasnější plamen jednou zhasne. A možná je to právě úděl velkých věcí končit předčasně.
Člověk se vrací tam, kde mu bylo dobře.
+++
„Komu by se dělalo špatně, ať zakřičí. Bude to trochu pálit. Když nebudete moci dýchat, dejte si hlavu mezi kolena, vytvoří se vám taková kapsa. Ale snažte se to vydržet co nejdéle. Když si budete myslet, že už to dál nejde, vydržte ještě chvilku.“
+++
Život se odvíjí ve spirálách. Mnohokrát se ocitneme tam, kde jsme už někdy byli. Jenže tentokrát jiní. Najednou ta místa pozorujeme z odlišné perspektivy, jakoby z jiného břehu. A zajíkáme se. Většinou taky dojímáme. Nebo si klepeme na čelo.
Ohně hoří
Ohně pod Teotihuacánem
Vyprávějí příběhy
+++
Působilo to jako vypravovat se na pohřeb. Nervozita, smutek, stesk. A trochu podlého vzrušení z neznámého. Všude okolo byla tma a mně se nechtělo mluvit.
Minuli jsme baziliku svaté Panny Guadalupské. Tu, co ukrývá plátno, na kterém se kdysi v těchto místech zjevila chudému pastýři Panna Marie, a tak začalo pod Popocatépetlem křesťanství. Za stovky let to plátno nevybledlo, přežilo požár, a ani nejpovolanější vědci z celého světa nebyli schopni přijít na to, z čeho je ušité. Dnes se k němu každoročně vypravují miliony věřících z celého Mexika, aby se pomodlili za svoje životy.
Utrousil jsem, že jsem tam nikdy nebyl. Sára se divila.
Tak aspoň, že teď, naposledy, řekl jsem a snažil se si to tak nebrat, když nám okrouhlá budova zmizela z dohledu. Všechno je vždycky naposledy. Nic se neopakuje.
Vlastně to byl tak trochu pohřeb. Zbývalo nějakých 72 hodin v Mexiku, než se s ním rozloučím. Po mnoha letech. Bylo mi tím nejmilejším darem i prokletím.
Snášela se tma a my se jeli poklonit místu, kde to všechno začalo. Teotihuacánu, nebo tedy tomu, co zbylo z kdysi největšího lidského sídla na téhle straně planety – dávno předtím, než přišli lidé Mexicas, kterým dnes říkáme Aztékové, a než jim pak všechno vzali Španělé a než vzniklo Mexiko s Pannou Marií Guadalupskou coby novodobou patronkou.
Tamní pyramidy dodnes střeží tajemství, co se dávno předtím odehrávalo podél Cesty Mrtvých tam v poušti mezi horami.
+++
První účastnice to vzdala v podstatě dřív, než rituál stačil začít. Začala se dusit těžkým vzduchem, zpanikařila a zakřičela heslo: „Puerta!“
Dveře! To byl domluvený signál pro odhrnutí houní z vchodu do temazcalu.
„Ještě to chvíli vydrž,“ žadonil šaman, ale už prosil jen sám sebe. Starší žena nic nedbala, už byla venku a její choť ji jako správný gentleman následoval.
Já se tak alespoň mohl usadit o něco pohodlněji, jelikož do té chvíle jsme byli v temné chýši ve tvaru iglú namačkaní jeden na druhého asi dvacet lidí.
+++
Byl pátek večer. Normálně bych byl touhle dobou někde v baru nebo cizí posteli. Ale byl jsem v autě na cestě zákoutími Ciudad de México, která už jsou tak vzdálená, aby působila ponuře a osaměle. Anebo jsem to byl já, kdo se náhle cítil ponuře a osaměle.
Přemítal jsem, co všechno mi bude chybět. A nemohl se ubránit vzpomínkám na všechny ty okamžiky.
Ano, bylo
To
Jako
Jít na popravu.
Sára a její kamarádka švitořily. Její kamarádka chtěla vědět, jaký je rozdíl mezi životem v Mexiku a v Česku. Snažil jsem se to moc nenatahovat. Na to téma se dalo hovořit hodiny.
Mně šlo o to zahloubat se do myšlenek a vzpomínat na všechno, co jsem tu prožil.
Jak je možný, že to tak uteklo? Vždyť to muselo být včera, když jsem sem prvně přijel. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se sem ještě někdy vrátím. A pak zase. A pak, když už jsem tu byl potřetí, to byly dušičky a já se tady prvně začal rozkoukávat sám, už skoro jako domácí.
Ještě si živě pamatuju, jak jsem na letišti nasednul na metro a odjel do stanice Valle Gómez, nedaleko sídliště Tlatelolco. Dnes nedokážu pochopit, co mě tam tenkrát vedlo. Jenže to jsem ještě ani nevěděl, kam jinam by mě to vlastně mělo vést. A tak jsem se řídil základním lidským instinktem dnešních dní: co nejlevněji se vyspat.
Když jsem se ubytoval a šel se porozhlédnout po okolí, jsem nemohl uvěřit vlastním očím, když jsem uviděl jakýsi obchod s levným oblečením a nad jeho vchodem byla markýza s velkým nápisem Gambrinus a vousatým chlápkem z naší české reklamy na pivo z Plzně. Dodnes jsem nerozluštil záhadu, jak a proč se tam tenhle skvost dostal.
Ale jsem si jistý, že se mi to nezdálo.
+++
V temazcalu se všichni představíme, neboť to je kolektivní záležitost. Jsme cizí lidi a máme odlišné příběhy, ale už jen to, že SEM každý přišel hledat nějakou odpověď, nás spojovalo. Navíc, v temazcalu, jež Aztékové považovali za portály do jiných světů, je ta souvislost všeho, co je kolem nás, cítit o to víc.
Jedna žena řekla, že jí zavraždili syna a ona se s ním potřebuje rozloučit. Další zase, že jí unesli neteř, a ona by ráda věděla, zda je pořád ještě naživu. Dalšího zase postihla rakovina.
Pak přišla řada na mě. Už takhle si mě tam trochu prohlíželi – co tam dělá ten guerro, běloch? Teď jsem spustil mexicky a řekl: „Je to už osm let, co se Mexiko stalo mou druhou vlastí. Mám ho nade všechno rád. Ale teď přišel čas se rozloučit. Musím se vrátit do svojí původní vlasti. A tak bych chtěl tuhle pouť završit právě v temazcalu. Uzavřít cyklus.“
Sklidil jsem potlesk uznání. Pro některé jsem se stal o to zajímavějším, že jsem uměl španělsky a že jsem nepřijel jenom očumovat.
„Ty jsi ten, co jezdí na kole?“ odhodlala se jedna žena.
Zaváhal jsem. „Na kole? Jo, umím jezdit na kole.“
„Na tom vysokým kole? Já tě sleduju na Instagramu.“
„Aha, to je Josef Zimovčák,“ zmírnil jsem její nadšení, že nejsem onen 70letý český rekordman v jízdě na velocipedu.
+++
„V Česku jako by se občas žilo spíš ze setrvačnosti. Pořád se jenom za něčím ženeme, že si ten čas ani nestačíme užívat,“ začal jsem přece jenom vysvětlovat Sářině kamarádce, v čem tkví rozdíl.
„Pořád se řeší práce a peníze. Povinnosti, starosti, kariéra, umístění ve společnosti... Člověk by řekl, že jsme bohatá země jako jinde v Evropě. Ale my jsme především uhnaná země. Já chci život žít, ne ho přežívat. A to jsem našel tady v Mexiku. Život se tady žije tak nějak víc naplno, divoce, vášnivě, i když stojí za prd. U nás jsme na tom o něco líp, ale zase se jenom lopotíme a nic z toho.“
+++
Temazcalem se rozduněl buben a šaman vyvolával aztécké bohy.
Tezcatlipoca.
Mictlantecuhtli
Huitzilopochtli
A tak dál.
Už jsem je uměl skoro zpaměti. A jednoho měl čerstvě vytetovaného na rameni. Colibrí Zurdo má značit boha války, praotce dnešního Ciudad de México, a taky sílu vůle, umění dosáhnout nemyslitelného a jít proti zaběhnutému.
Asi jako to, že tu teď sedím kdesi v poušti v Mexiku a vyprávím španělsky potomkům původních obyvatel, jak jsem se octnul tady na dohled od pyramid dávného Teotihuacánu.
A tak zatímco šaman odříkával modlitby, já se jako vždy potil uzavřený do sebe a přemítal o životě. Vzpomínal jsem, co všechno se událo od chvíle, co jsem prvně dorazil sám, tam u baziliky sv. Panny Guadalupe s tím svatým plátnem, o kterém jsem tehdy neměl ani ponětí, tam u toho obchodu s reklamou na Gambáč, a kam až jsem se za ty roky posunul. Teď se vracím domů.
Teda, domů?
+++
„Zastav! To nemyslíš vážně?!“ křikl jsem.
Nebylo potřeba zastavovat, poněvadž jsme právě stáli v koloně.
„Co je?“ otočila se na mě Sára a i se svou kamarádkou se pohledem ptaly, co se děje.
Já zíral z okna a tajil se mi dech.
„Támhle!“ ukázal jsem. „Vidíte ten obchod a ten nápis nad ním?“
„Jo. A?“
„To je Gambrinus! Český pivo,“ zvolal jsem.
„Aha, to je dobrý. Jak se to sem dostalo?“
„Vy to nechápete! Když jsem přijel poprvý do Mexika, bylo to přesně tady. Tady někde jsem bydlel a kolem tohohle místa chodil. A pak už ho nikdy nemohl najít!“
„Ta magická noc,“ hlesla Sára bez náznaku udivení, „je mocná.“
- Život se točí ve spirálách-
Opustili jsme už i poslední zbytky roztroušeného Ciudad de México. Moje úzkost se stupňovala.
Už jsme byli na dohled Teotihuacánu. „Tamhle někde musí být pyramidy,“ máchala Sára rukou směrem z levého okýnka řidiče, „už cítím tu energii.“ Její kamarádka přikývla.
Snažil jsem se taky něco cítit, ale jen se mi zhoršovala nevolnost po včerejším neočekávaném večírku, který začínal v Tlachiqueru a končil v Tokiu. Ale to je zas jiný příběh.
Mezitím jsme se dál kodrcali ve tmě pouštní krajinou. Přesně o těchto místech se vypráví, že se jim máte vyhnout. Natož v noci. Ale vždyť já už taky jdu!
+++
Šaman, který rituál zahájil, se asi po hodině rozloučil a vystřídal ho jiný.
„Jsem tady proto, že vám chci říct, že všechno je možné. Není potřeba nechat se svazovat minulými životy. Všichni je máme ve svých rukou,“ promlouval.
Temným temazcalem se nesly vzdechy a místy naříkání. Já se přikryl šátkem a snažil se od okolí izolovat.
„Vedl jsem moc špatný život,“ pokračoval šaman, „byl jsem blízko smrti, stýkal se se špatnými lidmi. Přišel jsem o oko a je zázrak, že tady s vámi jsem. Ale to je právě to podstatné. Ta síla, která je uvnitř každého z nás. Síla měnit věci.“
+++
Konečně jsme byli na místě. Objekt jsme měli poznat podle toho, že má posprejovanou plechovou bránu. To by asi samo o sobě neznačilo nic dobrého.
Ale tahle, kterou jsme našli, ji měla posprejovanou nějakým astrálním výjevem, ne žádnými pouličními hesly, a tak jsme věděli, že jsme tady správně. Brána do cizích světů.
Vzápětí nám přišel otevřít blonďatý mladík.
To byl šaman, který pak vedl první část rituálu. Ten druhý zatím před nízkou kopulovitou stavbou temazcalu nahříval kameny, které za okamžik místnost prohřejí k nevydržení.
Venku zatím začínala být pořádná zima. Pochopil jsem, proč nás nabádali, abychom si vzali klidně i peřiny a stany. Nic z toho jsem neměl. Jsem přece ze Šumavy!
Postupně přijížděly další skupinky lidí. Nesměle jsme spolu začali kooperovat, když jsme se šli převléknout a pak se formovali před temazcalem.
Jako vždy jsme se museli napřed podrobit rituální očistě, která spočívala v očouzení kouřem z rozpálené kytice šalvěje. Pak už jen vstoupit po kolenou do chýše, již Aztékové považovali za komunikační kanál s vesmírem.
Ometeo!
+++
Rituál už skončil, ale já zůstával v temazcalu. Nemohl jsem se nabažit toho horka. Byl tam už jen šaman a povídali jsme si. Až teď jsem si všiml jeho prázdného výrazu v oku, které se dívalo kdovíkam. V obličeji měl jizvy. Bavili jsme se o síle vůle, o osudu, o schopnosti měnit věci a o schopnosti nechat je plynout.
Až temazcal vychladnul.
Poklonil jsem se a šel si dát sprchu.
Ostatní už se shlukovali venku.
Jedna z žen za mnou přišla s krabičkou sirek. Zda bych se neujal rozdělávání ohně. Nevím, proč zrovna za mnou.
„Teď se ukaž, horale,“ dobírala si mě Sára.
„Na jednu sirku,” ujišťoval jsem ji. Jsem přece ze Šumavy!
Všichni už seděli kolem ohniště a já si dával záležet, aby se mi to podařilo, jak jsem slíbil. Jeden z Mexičanů si nedal vymluvit, aby mi do ohně házel plastový tácek. Prý jenom tak to chytne. I tak se dílo podařilo a brzy vyšlehly stabilní plameny.
Každý jsme se zachumlali do dek kolem ohně. Ta žena, co mi podávala sirky, začala mluvit cosi o přenášení různých bolístek z generace na generaci. Věděl jsem, že té noci se mají řešit i tyhle záležitosti, ale o to mi nešlo, a tak jsem tomu nepřikládal význam. Šlo mi jen o to být blízko Teotihuacánu, dát si za úplňku tady v tom požehnaném místě očistný rituál a takhle symbolicky zakončit tu svou pouť, která začala plíživě před osmi lety.
Účastníci se teď měli zpovídat ze svých rodinných trápení a já věděl, že tohle není nic pro mě, a tak jsem se nechal ukolíbat únavou, zabalil se do deky a u ohně podřimoval.
Zima už začínala být skutečně nepříjemná. Byl jsem zachumlaný v dece, a ta mi nedovolovala se pohnout. Věděl jsem, že jeden špatný pohyb by znamenal, že se mi do ní vkrade zima. A tak jsem raději ignoroval bolest, která se mi vlámala do levého ramene, na kterém jsem ležel.
Do polospánku ke mně pronikaly příběhy lidí o násilí a nespravedlnostech od jejich blízkých, o těžkostech v jejich životech, a pak rozřešení, které jim dávaly dvě ženy, co tuhle akci vedly. Další, co jsem zaznamenal, bylo vykládání karet. To už jsem spal tvrdě, ale čas od času jsem i přes to něco pochytil.
Nikdy jsem pořádně nechápal princip toho všeho, a jak může někdo vytažením karty na dálku předpovědět, co čeká někoho na druhé straně. A tak jsem se taky spíš držel zkrátka.
Ale do spánku se mi vkrádaly další a další otázky účastníků a na ně méně či více jednoznačné odpovědi těch dvou žen. Ve mně se začala probouzet nepříjemná, skoro až svíravá pochybnost: Mám se taky zeptat?
Snažil jsem se ji vytěsnit a dál dělat, že spím. Přesvědčoval jsem o tom i sám sebe. Měl jsem taky na paměti, co mi předtím říkala Sára: Po půlnoci by se karty vykládat neměly. Dozvíš se věci, které nechceš slyšet.
Ale taky jsem si říkal, že jestli bych se na TO někdy měl zeptat, je to jedině teď. A pak už nikdy. A to mě tížilo čím dál víc.
„Vac!“ zavolala na mě jedna z těch žen, jako by tušila moje dilema. Nadzvedl jsem hlavu ze svého pelechu. „Nechceš se taky na něco zeptat?“
Ostatní na moment utichli. Měl jsem asi vteřinu na to to rozseknout. Ani jsem se nestačil podivit, že mě takhle prokoukla. A možná jsem to vzal jako znamení, že bych měl.
„Tak dobře,“ řekl jsem, „rád bych se zeptal, jestli už zůstanu ve svojí zemi.“
Vyšlo to ze mě, jako bych to snad ani nebyl já, kdo to řekl. Pak jsem trnul, jak ke mně doléhal cinkavý zvuk otáčení karet, jako by to byly plechy třískající o sebe.
„Ano,“ řekla stejně chladně žena, jako by si snad neuvědomovala, o co se tady hraje. „Ale nebudeš tam šťastnej.“
Zalitoval jsem, že jsem se ptal. Sevřelo se mi hrdlo. Asi jsem už tehdy tušil, že tohle rozhodnutí možná nebude z nejšťastnějších. A teď jsem si tím byl jistý.
Poděkoval jsem a zase se zabalil a vrátil se do úkrytu pod dekou. Usnout už jsem ale nedokázal. Od té chvíle jsem přemýšlel, jak se zase budu muset vrátit k tomu starému životu, který se řídí setrvačností mezi nákupem a prodejem. Že ze mě po všech těch letech dobrodružství tady dole v Magickém Mexiku bude zase kolečko v soukolí naší konzumní společnosti.
+++
Tma počínala blednout. Ohně pod Teotihuacánem dohasínaly. Tohle ráno ale nepřineslo rozřešení. Spíš další ránu. Čím víc se blížil nový den, tím na mě jeho tíha doléhala víc a víc. Už za pár hodin se z toho snu probudím, až vystoupím na letišti a tohle všechno bude pryč. Planoucí okamžiky se přemění ve vzpomínku. Tady to bude dál pokračovat, ale už beze mě.
„Chce se ještě někdo na něco zeptat?“
Konečně bylo ticho. Měl jsem plné zuby lidí, co kladli otázky jako: „Mám prodat svoje auto pod cenou, nebo raději ještě počkat?“ A podobně.
„Tak pro dnešek končíme.“
Svítalo. Oheň už jen slabounce doutnal a světle modrá obloha se na východě proměňovala do zlata. Byla pořádná zima.
Zdálky k nám už delší dobu doléhalo zvláštní hučení. Bylo tu s námi tak dlouho, že jsem se ho naučil ignorovat. A pak přišla Sára: „To budou určitě létající balóny, globos!“
Jak to, že mě to nenapadlo? Sem k Teotihuacánu denně mířily stovky, možná tisíce lidí, co si zaplatili přelet horkovzdušným balónem, aby si za úsvitu prohlédli z výšky velký Teotihuacán, majestátní ruiny padlého města.
Nikdo dodnes nevypátral, co stálo za jeho zkázou. Vše se zdálo dokonalé. A pak najednou konec. Po kosmopolitním a vzkvétajícím sídle zůstala jen pyramida Slunce a Měsíce, dva nerozluční bratři podél Cesty Mrtvých, v dokonalém postavení ke Slunci a Měsíci, sledující den za dnem jejich cesty po obloze jako cesty ze světa živých do podsvětí. Věřilo se, že každý den se znovu rodí, a každý den je tudíž novým začátkem.
„Tamhle!“ ukázal někdo a my ostatní se otočili a spatřili, jak se z mlhy vyloupl nad obzor barevný balon s košem a lidmi uvnitř něj. A za ním hned další a další. Letěly vysoko, a přitom blízko, že jsme viděli do obličejů lidí, kteří nám na zem mávali. Co si tak myslí, že jsme? Nějaká parta šílenců zabalených v dekách, co si tady kempuje uprostřed pouště? Ale přátelsky se usmívali a volali na nás a my na ně.
Stydlivé paprsky začaly ohřívat krajinu. Dělal se krásný den, kotouč slunce měl co nevidět vykouknout, na obloze ani mráček, kolem nás kaktusy a mně se najednou z jednoho oka vyronila slza a pak z druhého a další a už to nešlo zastavit. Sára se na mě ani nemusela podívat a nějak to vytušila, vzala si moji hlavu a přitiskla si ji na rameno a já už se ani nebránil. Můj malý konec světa.
+++
U vyhaslého ohně zatím dvě ženy prováděly rituální očistu těch účastníků, kteří o to projevili zájem. Vajíčkem třely údy lidí a šeptaly modlitby, neboť v těchhle končinách se věří, že takové syrové vejce do sebe nasaje všechny neduhy dotyčného.
Když jsem i já přišel do kruhu ohniště – teď už nebylo co ztratit – jedna z nich si mě přeměřila. „Nebolí tě tohle rameno?“ ukázala na mou levou paži a já si uvědomil palčivou bolest, která mě provázela celou noc až doteď. „Vlastně jo,“ souhlasil jsem a přejel si rameno druhou rukou. Pak už si moc nepamatuju.
Když jsme se vrátili domů, jal jsem se balit si věci. Vtom jsem si všimnul červeného fleku na kapse riflí. Nechápal jsem, od čeho pochází. A pak jsem zahlédnul svoje krvácející zápěstí. Nápisem Vagabond, co jsem si nechal vytetovat, když jsem před lety absolvoval svou první cestu Mexikem, procházela dvoucentimetrová rána a z ní vtékala krev. Nepamatuji se, o co bych se říznul a kdy.
+++
Dva dny nato jsem seděl v letadle do Madridu. Na Šumavě pořád ještě mrzlo, ale jaro už se hlásilo o slovo a všechno se zdálo být jako vždycky.
Jen jsem pořád nemohl zapomenout, co mi oné noci v poušti u pyramid přišly říct karty. A taky jsem měl pořád na zápěstí strup po té ráně.
Někdo mi vysvětlil, že karty člověku odpoví podle jeho aktuálního rozpoložení. Vlastně nám spíš nahlas vpálí to, co už tak nějak tušíme. Odhalí, co v sobě nosíme a třeba se to i bojíme říct nahlas.
Což je dobrá zpráva. Protože to znamená, že nějaký blbý karty nerozhodují o tom, co uděláte a jak se vám bude dařit. Každý má sílu měnit věci právě tak, jak je cítí. A tak si i já zase vybral svoji novou cestu. A ta vede zpátky do starého Tenochtitlánu, tam pod Popocatépetl a baziliku Panny Marie Guadalupské.
