NENÍ CO ZTRATIT – Závěr

Vítejte u závěrečné části mojí knihy Není co ztratit. A díky, že jste dočetli až sem.

V minulé části jste se dočetli:

• Jak jsem se vypravil na týden do hor na kávovou plantáž

• Jak jsem si z cizího obýváku udělal vlastní a opanoval džungli

• Jak jsem se podělal při představě přechodu hranice do Guatemaly

• Jak jsem se vrátil na svá oblíbená místa

• Jak jsem zjistil, že cesta je u konce.

Takže kdo by to ještě nepřelouskal, tady je odkaz na předposlední část:

A teď už k tomu, jak to celé dopadlo:

---

XXVIII.

V sobotu ráno jsem si sbalil věci, zaplatil účet za nocleh a pár desítek lahváčů a vydal se zpátky do civilizace. V Puerto Escondidu jsem nastoupil do autobusu směr Oaxaca a pozdě večer už se v hostelu zdravil s Augustínem. Tak rád jsem zase viděl starého známého.

„Bylo tam krásně, ale jeden by se tam unudil,“ přiznal jsem mu večer u piva, „teď se ještě zastavím v Ciudad de México a ve středu musím být v Tulumu. Z Oaxaky stejně nelétají přímé lety na Yucatán, všechno jde přes hlavní město.“

Kolem poledne následujícího dne jsme se rozloučili, tentokrát už definitivně, a já se vydal na nádraží. V povznesené náladě, protože jsem se těšil na Muse a taky na svoje kamarády, se kterými nás čekají tři týdny prázdnin v Karibiku. Domluvili jsme se, že si pronajmeme společně velký apartmán, a Pavel se nabídl, že zaplatí větší část nájmu, protože věděl, že já bych si to v současné situaci nemohl dovolit. Zamluvili jsme apartmán v jižnější části Tulumu. Měl dvě ložnice, každou s vlastní koupelnou, velký obývák, terasu a venku bazén. Domluva zněla, že se sejdeme ve středu na letišti v Cancúnu. Do té doby budu s Muse v Ciudad de México.