NENÍ CO ZTRATIT – kap. XXV.-XXVII.

Vítám vás u kapitol XXV až XXVII. mojí knihy Není co ztratit. Díky, že to i na konci prázdnin pořád ještě čtete.

V minulé části jste se dočetli:

• Jak jsem si po odchodu ze svého prvního zaměstnání hledal v Karibiku nové bydlení

• Jak jsem vyrazil do nitra Yucatánu na dobrodružnou výpravu do džungle k pyramidě Calakmul

• Jak za mnou do Mexika dorazila má milá

• Jak jsem prchal před davy turistů

• Jak jsem poprvé o samotě strávil ty nejdivnější Vánoce vůbec

• Jak jsem se vypravil strávit Nový rok do hor

• Jak mě skolila střevní chřipka uprostřed silvestrovských oslav v San Cristóbalu

• Jak jsem našel azyl v té nejděsivější putyce v kraji Zapatistů, kde na mě čekalo překvapení.

Takže kdo to snad ještě nemá přečtené, tak může tady:

A teď už vzhůru do chiapaských hor, kde jsem prožil poněkud hořkosladkých několik dobrodružných dní odtržený od civilizace. Abych se pak zase vrátil zpátky na správnou trasu, na známá místa a k zásadním rozhodnutím:

---

XXV.

Jak jsem se po silvestrovské pijatice s neznámými horskými pankáči dostal zpátky do hostelu, nevím. Ale probudil jsem se s takovým bolehlavem, jaký jedině můžete mít po vypití kanystru denaturáku, protože k ničemu jinému se ta včerejší pálenka přirovnat nedala. Hlava mi třeštila, jako by se tisíc permoníků s kladívky pokoušelo uniknout z ní skrz lebeční kost. K tomu se vrátily i střevní potíže, a já tak měl zaděláno na velmi nepříjemný vstup do roku 2018.

Jestli se mi v tu chvíli něco nechtělo, tak to bylo trmácet se celou noc autobusem do nějakého špinavého města na hranicích s Guatemalou, s neklidnými střevy a ve společnosti neznámé paní, s níž bych si měl pravděpodobně po celou tu dobu v rámci dobrého vychování povídat a zajímat se, protože to se sluší a patří, když vás někdo bere s sebou za takovým dobrodružstvím, na které jsem se chystal já. V tu chvíli bych nejradši všechno odpískal, držel mě od toho jen fakt, že je vše domluvené – včetně mého pozdního check-outu v hostelu – a představa, že už druhý den budu do infarktu popíjet čerstvou kávu přímo z farmy kdesi v horách státu Chiapas.

Po pár dalších hodinách ležení a modlení se jsem se odvrávoral do thajské restaurace, kterou jsem si našel na mapě. Asijská kuchyně na kocovinu vždycky zabírala. Vyzval jsem ji na souboj tím nejlepším pad-thaiem, jaký jsem kdy ochutnal. Pak jsem se odvalil zpátky do postele a vydržel v ní až do večera. Po setmění jsem si sbalil zavazadla, nafedroval do sebe černé uhlí jako do kamen a vyrazil na autobusové nádraží.

Krize vytvářejí silné charaktery, říkali…

Nemohl jsem se zbavit zvláštního pocitu ze Sáry. Působila na mě přepjatě a přísně. Kdovíjaká chemie mezi námi neproběhla, ale doufal jsem, že k sobě cestu ještě najdme.

Na nádraží ji doprovodila její matka a také několik velkých tašek. „Zásoby pro školu a vesnici,“ vysvětlila, „aspoň mi s tím pomůžeš. V Tapachule vyzvedneme ještě jeden pár z Evropy, pojedou s námi.“

„Fajn. Jak dlouho myslíš, že to bude trvat až na farmu?“

„Tímhle autobusem budeme v Tapachule brzy ráno, kolem páté šesté. Pak musíme najít autobus, který nás odveze do hor. To můžou být další dvě tři hodiny, záleží, jaké budeme mít štěstí. A potom nás snad něco hodí až nahoru na finku.“