NENÍ CO ZTRATIT – kap. XXI.-XXIV.

Vítám vás u kapitol XXI až XXIV. mojí knihy Není co ztratit. Díky, že to pořád ještě čtete.

V minulé části jste se dočetli:

• Jak jsem dorazil do Karibiku a hned musel řešit první závažný problém

• Jak jsem nastoupil do své první práce v Mexiku

• Jak jsem si vychutnával plnými doušky život v Karibiku

• Jak mi po pár dnech začal nastavovat záda

• Jak jsem zažil první dramata a trable ve svém novém zaměstnání

• Jak přišla nabídka, kterou jsem už musel odmítnout

Pokud jste ji ještě nestačili přečíst, tak tady je odkaz:

A teď už se spolu se mnou můžete vydat na další dobrodružství v Karibiku. Tentokrát je to skoro reklama na Mexiko:

---

XXI.

Hostel, ve kterém jsem našel náhradní nocleh pro svou první noc po odchodu z práce, se nacházel v poklidnější části Tulumu a byl rodinnějšího ražení. To se mi po posledních dvou týdnech bydlení uprostřed nekončícího večírku s všudypřítomnou disco hudbou hodilo. Navíc se tady spalo v individuálních kójích, nebo tubusech – chcete-li – oddělených od zbytku místnosti závěsem. Když bydlíte už měsíce v pokojích s hromadou cizinců, tak tohle považujete za luxus.

Zbytek hostelu už bohužel takový luxus nebyl. Bazén, který na fotkách vypadal až idylicky, byl plný tlejícího listí, a i zbytek zahrady byl zanedbaný. Kuchyňka byla titěrná a plná harampádí, koupelna hrozila nějakou kožní chorobou. Bylo mi jasné, že tohle místo mi za dlouhodobý azyl neposlouží. Pro tu chvíli mi však stačilo, že jsem si tam mohl v klidu vypít lahev vína, poslouchat u toho Nica Cavea a užívat si, že jsem unikl ze spárů Mathiase a jeho kumpánů.

Taky jsem se poohlížel po novém ubytování. Do oka mi padl hostel, o němž jsem do té doby vůbec nevěděl ani neslyšel. Nacházel se nedaleko odtud, tři bloky západně od hlavní ulice a zaujal mě tím, že byl vyvedený v přírodním stylu a vypadal prostorně a čistě. Vypravil jsem se ho jít prozkoumat osobně.

Objevil jsem nenápadnou branku z dřevěných planěk a vstoupil. Přede mnou se objevila spousta zeleně s cestičkou z kamení. Trochu mi to připadalo vstup do nějaké zenové zahrady. Stezka vedla na betonovou terasu pod obrovskou palapou, přístřešku z palmových listů. Tam bylo jakési centrum dění – nacházelo se tam několik stolků a křesel z dřevěného masivu a také recepce. Pěšina pak za ní pokračovala dál do zeleného prostranství rámovaného dvěma patry dřevěných ubikací. Sousedily těsně vedle sebe a tvořily podkovu kolem rozlehlé zahrady se stromy, keři a exotickými květinami.

Zamířil jsem na recepci a zeptal se, zda mají volné pokoje. Hippie kluk s pírky ve vlasech se podíval do počítače a ujistil mě, že ano. „Jedna noc stojí dvě stě pesos,“ oznámil mi.

„Tak málo?“ podivil jsem se.

„Teprve před pár dny jsme otevřeli, máme zaváděcí ceny,“ vysvětlil.

Řekl jsem mu, aby mi zarezervoval místo rovnou na týden, zítra se nastěhuju.

„Není problém. A klidně můžeš dorazit už v poledne, všechno bude nachystané.“

Zdálo se to jako sen. Po čtvrt roce plahočení se po různě špinavých ubytováních bylo tohle jako sladká odměna. Nepochyboval jsem, že i zbytek hostelu se mi bude zamlouvat, ostatně fotky pokojů vypadaly slibně a neměl jsem důvod nevěřit, že neodpovídají skutečnosti.

Následující den jsem si sbalil věci a dorazil do hostelu. Kluk na recepci si mě pamatoval a odvedl mě do mého nového pokoje. Vypadal ještě lépe než na fotkách. Stály v něm dvě palandy, jak jinak než z masivu, a zbytek pokoje tvořil volný prostor, kam se bez problémů vešla všechna zavazadla. Z místnosti vedly dveře do samostatné koupelny. Byla prostorná a vyvedená tak jako všechno okolo v přírodním stylu. Okolí umyvadla se zrcadlem bylo obložené škeblemi a místo vodovodu i sprchové hlavice v prostorném sprchovém koutu byla ve zdi umístěná velká růžová lastura, z níž vytékala voda. Z malých okýnek na protější zdi jste viděli do zeleně za domem. Všechno tu navíc zářilo čistotou. A co bylo nejdůležitější, měl jsem to celé pro sebe, protože jiní nocležníci v mém pokoji nebyli.

Další dny skoro neměly chybu. Měl jsem možnost dospat spánkový deficit, nechal jsem si vyprat všechno oblečení a každé ráno si dopřával horkou sprchu. Ke snídani jsem si servíroval velkou mísu ovoce a misku cereálií, které tu každé ráno čekaly pod palapou. Zapil jsem to hrnkem černé kávy, která by mohla být lepší, ale i horší, a další hrnek si s sebou vzal na dvorek mezi stromy. Tam jsem se usadil na lavičce a pracoval na svých textech.

Zatím asi nejlepší bydlení, které mě na cestě potkalo.

Nakoupil jsem si taky dostatek zásob levných a trvanlivých potravin a piva a uskladnil je v kuchyňce, která byla precizně vybavená a také prostorná, takže mi nedělalo problém si tam každé poledne uvařit jednoduché jídlo, jež mi vystačilo i k večeři. Nejčastěji to byla rýže s hromadou restované zeleniny, občas doplněná o grilované chorizo nebo kuřecí prsa. Když už mě pak z psaní zmáhala únava, popadl jsem skejt a vyrazil na pláž. Večery jsem pak trávil obvykle u stolku v palapě, kde jsem popíjel pivo a pracoval, nebo se bavil s ostatními obyvateli. Nebylo jich tady zatím mnoho a většina z nich byla docela fajn. Žádný Diego a argentinští partymani.