NENÍ CO ZTRATIT – kap. XVI.-XVIII.

Vítám vás u kapitol XVI až XVIII mojí knihy Není co ztratit. Díky, že čtete.

V minulé části jste se dočetli:

• Jak jsem se z Los Angeles přestěhoval do San Diega a našel tam nový domov

• Jak jsem oprášil svou novinářskou kariéru

• Jak jsem se vypravil do pouště reportovat o výstavbě Trumpovy protiimigrantské zdi a potkal tam spřízněnou duši

• Jak jsem dostal příslib práce a nového života v Kalifornii

Takže kdo minulou část ještě nepřelouskal, najde ji tady:

A kdo už ji má přečtenou, může se mnou zase pokračovat v mojí klikaté cestě. Tentokrát se zase vypravím do Mexika. A tam to všechno teprve dostane pořádné grády

---

XVI.

Byl jsem na cestách už skoro dva měsíce, dva urputné měsíce, během kterých se toho tolik událo. Ale můj původní cíl se zdál ještě víc v nedohlednu, než když jsem se v září sebral a odjel z Česka. Každým dnem se mi potvrzovalo, že sehnat si v Americe práci, aniž bych tady měl nějaké známosti, je zapeklitý úkol. Zvlášť v Kalifornii, kde bez peněz a kontaktů nejste nikdo. Ale bylo to dané také tím, že mi s přibývajícími novinářskými úspěchy klesala motivace pachtit se v nějaké díře jako umývač nádobí. Zatím jsem si dovedl udržet minimální životní standard pomocí činnosti, která mě doopravdy bavila a naplňovala. Z toho už se těžko couvalo.

Blížil se listopad, a tak jako se u nás na Šumavě touhle dobou snášelo horkým létem vysušené listí dolů na zem, mě to táhlo taky dolů, přesněji řečeno na jih. Měl jsem dost Ameriky a falešných nadějí. Vyčerpávala mě ta zdejší posedlost majetkem a postavením. San Diego mi sice poskytlo přívětivý azyl, včetně příležitostí pro kvalitní reportáže, ale cítil jsem, že se zase potřebuji nadechnout. A navíc jsem vyhlížel další materiály pro noviny. Blížící se dušičky neboli Día de Muertos, jak jim říkají v Mexiku, se zdály být ideální příležitostí zdejchnout se, okusit zase něco jižanského dobrodružství a kdoví, třeba navázat tam, kde jsme nedávno skončili s Muse. Tahle kapitola totiž dál zůstávala neuzavřená a mě čím dál víc lákalo ji dočíst.

Takže si užiju dušičky v Ciudad de México, rozhodl jsem se. A usoudil, že levnější než letět ze San Diega bude překročit hranici do Tijuany po zemi a odletět odtud. Alespoň budu mít možnost prohlédnout si Friendship Park i z opačné strany, a dokončit slíbenou reportáž se vším všudy. Až se po svátcích vrátím do Kalifornie, třeba už tu na mě bude nějaká pořádná práce čekat. Prozatím jsem se domluvil s místními Argentinci a Erikem z recepce, že mě pak přijmou jako dobrovolníka v hostelu. Když budu mít bydlení zdarma a k tomu peníze sem tam za nějaké psaní, tak bez problému vyžiju, a ještě budu mít i prostor a čas na shánění nějaké normální práce.

Zatím jsem dával dohromady přislíbené články a ve volném čase kul svou cestu do Mexika. Svěřil jsem se se svým plánem Marii Terese.

„Jestli chceš, můžeš se mnou jet v neděli do Friendship Parku. Odtud to máš k hranicím kousek,“ nabídla se. Taky mi připomínala, že neděle bývají v parku nejzajímavější a že určitě bude stát za to, když se tam ještě jednou podívám.

Se svým spolubydlícím a teď už i kamarádem Evandrem jsme se domluvili, že se před mým odjezdem půjdeme spolu ožrat. Za tu dobu, co jsme bydleli na jedné ubikaci, jsme párkrát večer vyrazili na něco menšího k snědku a jedno dvě piva, ale nikdy jsme se nepouštěli do žádných velkých večírků. Oba jsme jeli ve stejném úsporném módu. Jenže tahle situace si žádala důstojné završení. Evandro se mi totiž svěřil, že až se vrátím, bude už pravděpodobně pryč. Měl v plánu posunout se dál na sever, pravděpodobně do Las Vegas v Nevadě, aby si před návratem do vlasti trochu užil nabyté znalosti angličtiny. A to se ještě nedávno strachoval, že ho vyhodí ze školy.

Vzal jsem ten večer vážně, dokonce jsem poprvé od svého příjezdu do Ameriky vyrazil na nákupy a pořídil si něco na sebe. Kromě pár triček a trenýrek jsem si koupil taky fajnovou košili ve velikosti S, která na mě i tak visela, a když jsem si ji navlíkl, tak mi v celé parádě ukázala, jak moc jsem od příjezdu do USA zhubnul. Vypadalo to, jako by na mě nebyl ani gram tuku, břicho jsem měl ploché, i když jsem vydechnul, a kalhoty mi padaly, třebaže jsem měl pásek utažený na poslední dírce.

S Evandrem jsme si dali pár piv v hostelu a pak zašli do sportbaru v našem bloku, kde se proháněly servírky v minikraťasech, na záchodech byl výběr parfémů a kde nejlevnější pivo stálo 12 dolarů. Ale co už, říkal jsem si, dva měsíce suším hubu a dřu se, tak si to alespoň jednou trochu užijeme.

Po pár pivech jsme se přesunuli do jiného baru, kde byl kulečník. U něj jsme se zabavili na několik hodin. Pak ještě jedna hospoda a zpátky do sportbaru. Vyprávěli jsme si s Evandrem do rána o životě, jak je to těžký se v USA prosadit a jak je to občas smutný, že nám chybí naši nejbližší a vlastně nikdy nevíme, jestli se nám tu zadaří, nebo ne. Ale že na rozdíl od jiných jsme sem vyrazili dobrovolně a vždycky se máme kam vracet. S tím jsme se vrátili do hostelu, jaksepatří upravení, a popřáli si dobrou noc.

S parťákem Evandrem při naší party na rozloučenou.

Se vstáváním jsem si dal načas a pak si užil poslední procházku s kávou po pobřeží. Přepadala mě nostalgie, když jsem se sunul po promenádě, na niž jsem prvně vstoupil před několika týdny a teď jako by byla mým domovem. Ale za dva za tři týdny jsem zpátky, ujišťoval jsem se. Pořád jsem doufal, že San Diego bude to místo, které mi ještě nabídne náměty na psaní, a když zůstanu dostatečně dlouho, jistě se přidají i nové známosti a nové příležitosti. Jen se teď zase trochu nadechnout!

Cítil jsem to tak i v hostelu, za 14 dní tam mi prošlo životem víc lidí než běžně za celý rok. Život v hostelech zkrátka plyne rychleji.

„Takže mi tady drž místo, kamaráde,” podával jsem si ruku s Erikem, když jsem na recepci odevzdával klíče, „za čtrnáct dní mě máte zpátky.”

„Neměj strach, brácho, budeme tu na tebe čekat,” tiskl mi ruku a přál, abych si to v Mexiku užil.

Ještě jsme si vyměnili čísla, zopakoval mi, abych poslal fotky do New York Times, že z nich budou na větvi, a já si zas přehodil svou velkou krosnu se skateboardem na záda, na jedno z ramen menší batoh a vyrazil.

S Marií Teresou jsme se opět setkali v kavárně naproti hostelu. Naložili jsme má zavazadla a vyrazili k hranici. Tentokrát jsem měl to privilegium dovézt se až k bráně Friendship Parku, navíc v doprovodu místní celebrity. Pohraničníci, s nimiž jsme byli nedávno u prototypů zdi, se na nás u vjezdu usmívali a my na ně.

Cestu přes hranici jsem naplánovanou zatím neměl, asi jsem doufal, že načerpám inspiraci v parku od imigrantů kolem, případně Maria Teresa zase v nějaký moment zavelí k cestě do Mexika. Zvláštní, byl jsem teď jen pár desítek metrů od hostelu na pobřeží v Tijuaně, co jsem si ještě předešlého večera stačil zabookovat, a stejně neexistovala jiná možnost, jak se k němu dostat než urazit kilometry zpátky k hraničnímu přechodu, a pak další kilometry podél téhož plotu, ovšem z protilehlé strany.

Maria mě v parku představila pastoru Johnu Fanestilovi, usměvavému dlouhánovi v roztrhaném slamáku, jenž právě před plotem vyskládával všelijaké artefakty jako staré fotky parku, ale pak z ruksaku vylovil také Bibli a misku, do níž rozlomil suchou housku. Vedle postavil kalich a nalil do něj z malé krabičky červenou tekutinu, patrně limonádu, která měla připomínat víno.

Bohoslužba u hraniční zdi. Otec John Fanestil se baví s lidmi na druhé straně plotu.

Pastor mi vyprávěl o tom, jak park zakládali a jak sem teď chodí každou neděli kázat. „Támhle na protější straně už se chystá mexický kněz,” ukázal přes plot na muže v černé sutaně, jenž si na opačné straně rovněž připravoval svaté náčiníčko. „Bude kázat ve španělštině společně se mnou,“ vysvětlil. Zamávali na sebe a pak se přišli přes očka plotu domlouvat na dnešních modlitbách.

Maria Teresa mě mezitím odvedla k jiné části bariéry, kde se za pletivem rýsovala postava s dlouhými vlasy a vousy. Myslel jsem na první pohled, že je to nějaký zatoulaný bezdomovec, a pak mě upoutaly jeho laskavé hluboké oči usazené v osmahlé tváři. „To je Nick,“ představila nás Maria Teresa. Podali jsme si přes očka pletiva bříška malíčků.

Maria nás nechala o samotě, a tak jsme měli dost prostoru si popovídat. Nick pocházel z Kanady a byl stejně starý jako já. Ještě donedávna vydělával peníze po boku finančních vlků na Wall Streetu, ale rozhodl se přehodit výhybku. „Hodně jsem pracoval, hodně jsem vydělával, byl jsem mladej… ale pak už toho na mě bylo moc. Najednou jsem viděl, že nežiju svůj život, že mi protéká mezi prsty. A tak jsem se na všechno vykašlal, koupil karavan… a odjel do Mexika,” vyprávěl.

Můj nový známý Nick alias Bezdomovec z Wall Streetu

Bylo jasné, že máme mnoho společného a že Maria Teresa to dobře věděla, když nás přišla seznámit. Pověděl jsem mu ve zkratce svůj příběh a prozradil, že se dneska chystám taky překročit hranici do Tijuany.

„Jestli chceš, tak tě svezu,” navrhl mi Nick, „musím odpoledne zpátky na hranici. Zapomněli mi posledně dát razítko na auto a bez něj se neobejdu. Tady je moje číslo. Budu v San Ysidru kolem třetí hodiny, tak mi napiš a já tě vyzvednu.”

Naše povídání přerušilo chrastění aparatury pastora Fanestila, jenž započal své kázání. Lidé se seběhli kolem něho a on předčítal do mikrofonu pasáže z Bible a z druhé strany mu sekundoval jeho mexický protějšek, jenž četl tytéž verše, ale ve španělštině a pro mexické publikum. Na závěr zaveleli svatí muži svým ovečkám, aby se přiblížily k plotu a přitiskly na něj z obou stran dlaně a dotkly se. Potom rozdávali zájemcům hostie namočené ve vínu, či limonádě a já to vše zpovzdálí dokumentoval.

Ještě chvíli jsem se v parku zdržel a povídal si s Marií Teresou a jejími známými, ale netrvalo dlouho a zase jsem uviděl, jak výrazy ve tvářích návštěvníků povadly. Ranní veselí z nich opět vyprchalo, už přešlo spíš v soucitné divadlo pro ty na druhé straně, kteří opětovali podobné hořkosladké úsměvy. Zase bylo po všem, životy sjednocené na pár hodin se musely rozdělit, končil víkend a blížila se hořká realita. I na mě padala deprese. Nemohl jsem se dočkat, až budu mít dnešek za sebou. Ale ještě mě čekalo pár překážek.

Maria Tereza mě naložila do dodávky a vyrazili jsme zpátky do vnitrozemí. Byla tak hodná, že mě dovezla až k hraničnímu přechodu. Zpoza zdi na mě varovným prstem povlávala načernalá mexická vlajka. Jako by mi ta temná scenérie našeptávala skřípavým přidušeným hlasem: „Jen pojď, už tady na tebe čekáme.”

Poslední fotka před osudovým překročením hranice. Opatruj se, má dušičko.

Hodil jsem si na záda batohy, objali jsme se s Marií Teresou a já vstoupil do Tlamy Mordoru. Dlouhým koridorem, jímž proti mně pochodovaly mexické a středoamerické rodiny imigrantů ověšené napěchovanými taškami, jsem dokráčel na mexickou stranu, která mě přivítala přesně tak, jak se to v Mexiku běžně dělá: řekli si o prachy.

Musel jsem imigračním pracovníkům zaplatit 500 pesos za pěší přechod hranice. Žádná pesa jsem u sebe ale neměl. Pro tyhle případy však měli opodál přistavený bankomat. Tam jsem vybral peníze, znovu vystál frontu u přepážky, kde si ode mě milá úřednice bez zeptání vzala víc peněz, než kolik činil poplatek za přechod hranice. Na můj nechápavý výraz se jen usmála a pokynula mi, abych pokračoval dál. Tím směrem stáli vojáci s puškami kolem krku a zírali na mě. Tudíž jsem neprotestoval. Za rohem jsem od dalšího úředníka obdržel zelené razítko, propletl se dalším dlouhým koridorem vedoucím v tubusu nad zemí, na jehož konci už mě vítaly další stráže se samopaly na prsou. Opět jsem stanul v zemi potomků dávných Mayů a Aztéků.

„Tak vítej v pekle,“ pronesl jsem k sobě v duchu, když jsem minul posledního ze strážných a uviděl před sebou šedivé anonymní město. V dálce byly vidět omšelé domy a přede mnou se rozevíralo ztichlé prostranství bez života. Tohle místo mělo k laskavému San Diegu blízko asi jako má kladný pól magnetu k zápornému, a přece byly obě zrovna tak součástí jednoho tělesa.