NENÍ CO ZTRATIT – kap. XIX.-XX.

Vítám vás u kapitol XIX a XX mojí knihy Není co ztratit. Díky, že čtete.

V minulé části jste se dočetli:

• jak jsem se vydal strávit dušičky do Mexika

• jak jsem se v Tijuaně seznámil s krutou realitou života na cestách

• jak jsem v Ciudad de México navázal na jeden krátký románek

• jak jsem se vypravil do Karibiku za svou první pracovní příležitostí

Takže kdo minulou část ještě nepřelouskal, najde ji tady:

Teď si můžete přečíst o (ne)slibném začátku mojí pracovní kariéry v Mexiku.

---

XIX.

Vzdalovali jsme se mrakodrapům Ciudad de México i té magické střeše, kterou jsem v dálce hledal, dokud jsme nevystoupali nad mraky. Dokonce jsem poprvé skutečně uviděl Popocatépetl, majestátně dohlížel zdálky na město a vypouštěl hrozivý kouř. Pak jsme proletěli nad mexickým zálivem směrem na severovýchod a vrátili se nad pevninu, kde už města a vyprahlé planiny nahradil hustý zelený prales.

Tak přece jen jsem se dočkal. Na své cestě z Ciudad de México jsem konečně spatřil ten dlouho hledaný Popocatépetl.

Blíže k severnímu cípu Yucatánu a městu Cancún už byly vidět i tyrkysové vody Karibiku. Paprsky poledního slunce se odrážely do okýnek letadla a uvnitř se rozhostila dovolenková nálada. Poručil jsem si pivo a zase si broukal tu o plavání v Karibiku od Pixies. Těšil jsem se, až do těch vod zase skočím, až zase ucítím na vlastní kůži bílý písek Tulumu a budu se obdivovat stavbám tajemných Mayů.

Jakmile jsem vystoupil z letadla, uchvátil mě onen těžký horký vzduch s vůní namíchané z mořské soli, vyprahlých cest a divoké džungle, kterou ucítíte jenom tady. Po nebi se povalovaly chuchvalce mraků, listy palem povlávaly v mírném vánku a jako by určovaly uvolněný rytmus všeho okolo. Tady se totiž nespěchá. Ani nerozčiluje.

A tak jsem s ledovým klidem přijal zprávu, že z mé karty nejde zaplatit jízdenka na autobus. Bylo to zvláštní, už ráno jsem měl problém objednat si uber a musela ho za mě zaplatit Muse. A teď další problém s placením. Naštěstí mi ještě zbývala hotovost, a tak jsem uhradil těch pár stovek za svezení do Tulumu bankovkami a dál o tom nepřemýšlel. Pohodlný autobus dorazil zanedlouho, uložil jsem si velký batoh do kufru a posadil se u okýnka, abych mohl hltat každičký kousek zdejší země.

Vystoupil jsem v letovisku Playa del Carmen na půl cesty do Tulumu. Bylo zapotřebí přestoupit na jiný autobus. Pro jistotu jsem zaplatil rovnou drobnými, ale nejbližší spoj si nechal ujet, protože jsem si chtěl dopřát menší pauzu a podívat se zblízka na oceán.

Pláž se nacházela jen pár desítek metrů od nádraží. Vydal jsem se k ní bulvárem plným turistů s nafukovačkami. Vstup na pláž rámovala brána ze sousoší dvou přibližujících se milenců. A za ní už následoval bělostný písek a průzračné vody Karibiku. Bylo horko a všude kolem korzovali lidé ve více či méně miniaturních plavkách. Já byl ověšený batohy a pot mi stékal z čela a vpíjel se do oblečení. Dostal jsem chuť na pivo. Opodál jsem objevil stánek se suvenýry a při bližším ohledání jsem v něm narazil i na ledničku s lahváči. Vybral jsem si jedno pivo Bohemia a nechal si ho otevřít. Pak jsem se vrátil na okraj pláže pod emblematickým sousoším, shodil batohy a ledové pivo obrátil do sebe. Vedle zasyčení v krku se ozvaly i zbytky kocoviny a únavy z propité noci, ale výhled na tuhle krásu je zase zahnal. Zul jsem si boty, posadil se do písku a nějakou dobu jen zíral do oceánu a ani nevnímal všechny ty krásky v bikinách, které se procházely sem a tam po pláži. Nemohl jsem se ubránit úsměvu: Tak tohle je můj novej život!

Na nové začátky!

Odměnil jsem se ještě jedním pivem a pak se vydal na poslední úsek své dnešní štace. Už jsem se nemohl dočkat, až se ubytuji v hostelu, dám si sprchu, převléknu a posadím se u bazénu, tak jako loni na dovolené. Schválně, jestli tam ještě někoho budu znát. A jestli to tam bude pořád vypadat jako tehdy.