NENÍ CO ZTRATIT – kap. XIV.-XV.

Vítám vás u kapitol XIV a XV mojí knihy Není co ztratit. Díky, že čtete.

V minulé části jste se dočetli:

• Jak jsem vyrazil z LA do Mexika zničeného zemětřesením.

• Jak jsem dobrovolničil a dostal se do zpráv.

• Jak se se potkal s holkou, co mě rok předtím zdrogovala, a skoro nestihl metro.

• Jak jsem se vrátil do LA, abych zjistil, že tohle místo už mi nemá co nabídnout.

Takže kdo minulou část ještě nepřelouskal, najde ji tady:

Ale teď už za novými dobrodružstvími. Do San Diega a taky Tijuany. V nich vám představím především něco ze svého nově objeveného života novináře na volné noze. A bude to tentokrát hodně vizuální:

---

XIV.

Druhou říjnovou neděli jsem vystoupil z autobusu na podvečerem zbarvený beton San Diega. Ani teď jsem o něm nevěděl o mnoho víc než to, co se dalo vyčíst z mapy. Jak jsem tak stál na zastávce – nebylo to ani nádraží, prostě ostrůvek se značkou u silnice – dolehl na mě zvláštní klid, který byste ve věčně vzrušeném Los Angeles hledali jen marně. Prázdné ulice dávaly městu fasádu vesnice. Vesnice se spoustou velkých kamenných domů jako někde v Londýně, mrakodrapy kdesi v dálce a širokými silnicemi. Ale kolem dokola bylo skoro prázdno, jen občas projelo auto. Rozhlížel jsem se, abych se zorientoval, a cítil se přitom tak, jak se má člověk v neděli v podvečer cítit – odpočatě, smířeně, zklidněně.

Vyrazil jsem směrem, o kterém mě mapa ubezpečovala, že mě dovede až do mého nového bydliště. Klikatá cesta se táhla podél pobřeží a blíže do centra. Po levé straně mě doprovázel vyvýšený val, jenž dělil město od pobřežní promenády. Po jeho schodištích běhali lidé, jinak jsem na někoho natrefil jen zřídka. Žilo tam tou dobou jen milion a půl obyvatel. Což se sice ve srovnání se čtyřmilionovým Los Angeles zdálo jako ne tak velký rozdíl, ale poklidnější atmosféra města byla cítit z každého koutu.

Běžci, všude samí běžci.

Za necelou půlhodinu jsem byl v samotném srdci San Diega. V jednom z domů poblíž širokého bulváru se nacházel můj hostel. Byla to nenápadná budova v nenápadném bloku. Ani tady nic nerušilo dojem ospalé neděle na vsi.

Hned za dveřmi se muselo vystoupat po strmých schodech do patra, kde se nacházela recepce a malý prostor s válendou. Právě na ní posedávalo pár kluků a klábosilo s jiným klukem za stolkem recepce. Něco málo jsme si spolu řekli, našel si mou rezervaci na příští dva týdny a podal mi klíče od pokoje nacházejícího se o patro výš.

Byla to drobná nudlovitá místnost o čtyřech palandách, kdy protější dvě oddělovala od sebe jen asi metr a půl široká mezera. Měl jsem štěstí, pokoj se zdál být obývaný maximálně dvěma lidmi, kteří tu teď nebyli. Zabral jsem si horní lůžko na palandě ve vzdálenější části místnosti, tedy u okna. Velkou krosnu jsem hodil do kouta a malý batoh s cennostmi zamkl do skříňky. Vydal jsem se prozkoumat okolí, dokud bylo světlo.

Přenádherné San Diego za soumraku.

Dřív bych řekl, že jsem se vydal prozkoumat, co je v okolí za hospody, ale rozpočet to nedovoloval. Vlastně jsem do San Diega přijel s představou, že tady si skutečně utáhnu opasek. Že mě to tu nebude tolik lákat za zábavou, už žádné noční výpravy do Rainbow a dál, ale budu sekat latinu a dřít. Pro začátek mě těšilo, že jsem ušetřil pár stovek za hostel.

Obešel jsem budovu ze všech stran a už po třech blocích narazil na supermarket. Bylo to jako fata morgana. Oáza na poušti krámků se sladkostmi a chipsy. Tohle se zdálo jako opravdový obchod s potravinami, kde jste si mohli nakoupit normální jídlo. Přes výlohu jsem uviděl spoustu regálů s nejrůznějším zbožím. Když nepočítám krátkou zastávku v Mexiku, tak jsem teď poprvé od svého odjezdu z Česka viděl zeleninu ke koupi. Moje tělo už mi to delší dobu dávalo najevo a já věděl, že teď mu to splatím.

Vstoupil jsem do toho chrámu živin. Nejen že tam měli obrovský výběr všelijakého jídla, i toho zdravého, což v Americe nebývá zvykem, ale ještě se zdálo být úžasně levné. Prohlížel jsem si hladovýma očima chladicí pulty plné nejrůznějších druhů masa, pak bedny s exotickým i známým ovocem, zeleninu, regály plné nejrůznějších omáček. Došel jsem si pro košík a házel do něj balení kuřecích prsou, listový špenát, žampiony, rajčata, papriku, celer (netuším proč), šunku a salám, chléb, jogurt, mléko, pár omáček, hovězí steaky, a nakonec karton piva. Už teď jsem věděl, že se mi v novém bydlišti bude líbit.

Zpátky v hostelu jsem úlovek vyskládal na kuchyňskou linku, kde jsem se chystal započít velkou kuchařskou show. Otevřel jsem si vychlazené pivo a přinesl z pokoje svou dýku. Cítil jsem, že tímhle malým objevem pro mě začíná nová etapa mého putování. Jako bych právě vynalezl kolo – tolik příležitostí se teď přede mnou otevírá!

Nikdy v životě jsem nebyl tak šťastný z nákupu potravin. A doufám, že už nikdy ani nebudu muset.

Kmital jsem kolem plotny, kde se smažila kuřecí prsa, skládal na talíř do vějíře vyprané listy čerstvého špenátu, vedle toho krájel na kolečka cibuli a opékal ji spolu s česnekem, rajčaty a paprikou. K tomu jsem přikusoval sýr a zapíjel ho pivem. Potěšen navíc skutečností, že se v dohledu nenacházel nikdo, kdo by se mě přišel zeptat, odkud jsem a kam cestuju. Ostatně San Diego, jak jsem měl možnost ho zatím poznat, není zrovna turistickou destinací. Když už sem někdo přijede, tak za nějakým konkrétním účelem, nikdo sem nepojede poflakovat se v hostelu a večer chodit na party.

Uvařené jídlo jsem navršil na velký talíř, až mi z něj některé kousky div nepopadaly. Bylo to moje první pořádné jídlo od návratu z Mexika. Posadil jsem se k dlouhému vyvýšenému stolu a pustil se do hodování. Bylo mi zase jednou dobře. Vypil jsem pivo, uklidil po sobě a šel se vyspat.

Když jsem se ráno vzbudil a umyl, chystala se už v kuchyňce snídaně. Na jednom stole byly vyskládané bagely a na druhém med, máslo či sýr k roztírání. Připravil jsem si jeden se sýrem a žasnul, jak dobře chutnaly. Do kelímku jsem si nalil horké kafe z konvice. I to bylo chutné.

V místnosti s několika podlouhlými barovými stoly sedělo tou dobou už i pár dalších nocležníků. Tentokrát to byla zase o něco jiná osádka než v mém předchozím stanovišti. Ověřil jsem si, že San Diego skutečně není město, kam by člověk cíleně cestoval jako turista. Jak jsem zjistil během pár nezávazných konverzací toho rána, na krátkodobé pobyty sem jezdili buď lidé na cestě z, nebo do mexické Tijuany, která za hranicí přímo navazovala na San Diego, případně lidé, kteří sem přijeli za pracovními povinnostmi.

Nacpanej a spokojenej v San Diegu.

I v hostelu bylo pár takových, kteří tu de facto bydleli. Jednalo se o sezónní pracovníky, obvykle z nějakých okolních staveb, a já byl za ně rád, neboť vyvažovali zhruba stejně početnou skupinu hippie vandráků z Argentiny. Ti naopak reprezentovali typický hostelový přístup á la Hey buddy, zup? Where u from?, při každém z mnoha náhodných setkání. A věřte mi, když už pár týdnů žijete bez soukromí, vlastníte jen batoh a střechy nad hlavou se vám střídají častěji než ponožky, tak tyhle nevinné pokusy o konverzace od cizích lidí vám začnou lézt krkem.