NENÍ CO ZTRATIT – kap. XII.-XIII.

Vítám vás u kapitol XII. a XIII. mojí knihy Není co ztratit. Díky, že čtete.

V minulé části jste se dočetli:

• Jak jsem „po hubě“ dorazil do Los Angeles a začal poznávat, že to nebude sranda

• Jak na mě doléhala tíha prvních dní a jak jsem se srazil s hostelovou realitou

• Jak jsem se v LA potkal se svou ex

• Jak jsme s ruskou letuškou znesvětili stráží budku Baywatch

• Jak jsem vyrazil na svůj první pracovní pohovor

• Jak jsem vyrazil do baru rockových legend a seznámil se s barmankou, která pamatovala večírky s Ozzym a Lemmym

• Jak jsem se přestěhoval do Hollywoodu a našel spřízněné duše

• Jak Mexiko zasáhlo tragické zemětřesení a já se rozhodl vydat se tam za dalším dobrodružstvím

Takže kdo minulou část ještě nepřelouskal, najde ji tady:

A teď už vzhůru za novým dobrodružstvím a zlomovými momenty ve starém dobrém Mexiku, kde se teprve začnou dít věci:

---

XII.

Let trval čtyři hodiny a přepisoval jsem během něj to málo, co mi večer řekla Kim v Rainbow. Když jsme se přiblížili nad mexickou pevninu, zíral jsem z okna a nemohl se dočkat, až budu na místě a dám si první tacos. Prohlížel jsem si z výšky záplavu červených střech a snažil se rozpoznat následky zemětřesení, ale v místech, kudy jsme prolétali na letiště, jsem nic nezaznamenal. Možná to bylo tím, že od otřesů uplynul již více než týden.

V Ciudad de México mě zase uvítal ten teplý odér opékaných kukuřičných tortill, mísící se s horkým vzduchem. Monika byla ten den v práci, a tak mi dopředu poslala svou adresu a domluvili jsme se, že večer dojedu k jejímu bydlišti. Mezitím jsem se toulal po centru města, kde jsem si to od minule ještě pamatoval. Když se pak později odpoledne začalo smrákat a na nebi se objevila mračna, začal jsem se přesouvat Moničiným směrem.

Mexico City zasažené zemětřesením.

Dopředu mě varovala, že bydlí dál, než kde jsem loni přespával u Ale. Musel jsem dojet napřed několik zastávek metrem kamsi na periferii, odkud jsem zbylých několik stovek metrů pokračoval pěšky. Ráz města přešel z přelidněného sídla v pochybné uličky plné autodílen a tortillerií a malých obchůdků, před nimiž postávali ušmudlaní lidé a měřili si mě pohledem. V počínajícím večeru jsem se tam necítil právě bezpečně.

Kvapným krokem jsem se konečně dostal do ulice, kde měla Monika bydlet. Vedla kolmo k hlavní silnici. Problém byl, že se v ní nedalo vůbec zorientovat. Jen některé domy měly na fasádě číslo popisné, ale lidi je tam věšeli bez jakéhokoli řádu: po dvou po sobě jdoucích číslech následovalo číslo zcela nepředpokládané, potom několik domů nic, pak zase číslo, které by správně mělo být o několik domů dozadu, pak zase jiné, jež vůbec neodpovídalo téhle ulici, pak zase jiné, které zdánlivě navazovalo na čísla předchozí. Když jsem poprvé došel až na konce ulice, musel jsem se vypravit hned zpátky a zkusit se lépe dívat. Ale i když jsem chodil pořád nahoru dolů, ne a ne objevit kýžený dům. Podle mapy jsem došel do míst, v nichž měl stát, ale nikde v okolí žádné číslo.

Do toho začalo kapat. Pokoušel jsem se Monice psát a volat, ale z mojí české sim karty to byl jen naivní pokus. Chodil jsem tedy pořád dokola, takže muselo být všem zřejmé, že jsem cizinec v nesnázích. To je to poslední, co chcete dát v takových čtvrtích najevo. Kapání se navíc změnilo v déšť a déšť v liják, před kterým jsem chtě nechtě musel uprchnout pod markýzu před jedním z obchodů, kde se už tak mačkali místní jeden vedle druhého.

Kousek od mého úkrytu stála na chodníku telefonní budka, a tak jsem obětoval své dosud suché svršky, vyštrachal Moničino číslo a pár zbylých drobných. Z telefonní budky už jsem nevolal dobrých dvacet let, ne-li víc, a bylo to patrné, neboť když jsem vyťukal číslo, ozval se na druhém konci mužský hlas, který mi oznamoval, že jsem se dovolal někam do Brazílie.

Déšť, který nepřestával, a popisná čísla, která nebyla.

Posledním možným východiskem bylo připojit se k internetu a Monice napsat. Vydal jsem se tedy v téhle uličce, jíž proti mně stékaly proudy vody, shánět síť. Žádná však nebyla přístupná. Na konci ulice jsem ale za rohem objevil internetovou kavárnu. Byl to takový kamrlík s dveřmi otevřenými do ulice, za nimiž se krčilo několik historických počítačů a u nich pár místních kluků a holek. Hned za dveřmi se u stolku krčil pán, který to tady měl na starosti. Vešel jsem dovnitř a crčela ze mě voda, jako bych právě skočil oblečený do rybníku. Spustil jsem na pána anglicky, zda bych se u něj mohl na pár minut připojit k internetu. Podal mi útržek papíru s heslem k síti. Napsal jsem Monice a doufal, že si zprávu přečte co nejdříve. „Počkej na místě, přijdu pro tebe,“ odpověděla vzápětí. Vyšel jsem ven, kde mezitím ustával déšť.

A hele, tamhle jde! To snad ani není možný, tak se přece jenom zase setkáváme. Holka, s kterou jsem se seznámil bůhví před kolika lety na druhém konci světa, která mi pak jako první ukázala krásy Mexika a s kterou jsem zažil neopakovatelné dny na tajné pláži v Oaxace. Najednou kráčí po protější ulici a usmívá se na mě, jako by se nechumelilo.

Objali jsme se. Už dlouho jsem nikoho neobjímal s takovou radostí a úlevou. Po týdnech v amerických hostelech s neznámými lidmi jsem měl konečně před sebou blízkého člověka.

„Chodil jsem touhle šílenou ulicí nahoru dolu, ale to číslo, co jsi mi poslala, ne a ne najít,” vysvětloval jsem.

„To bude tím, že tam číslo není,” smála se, „vlastně je, ale zevnitř. To máš fuk.”

Nechápal jsem, nicméně jsem byl šťastný, když jsem se konečně dostal do sucha. Monika mě zavedla do svého pokoje – sdílela spolu s několika lidmi jednopatrový domek, ve kterém měl každý svůj oddělený pokoj.

V kuchyni jsme si dali kafe a chvíli poklábosili. Mezitím jsem se osušil. A pak jsme se vyrazili ven najíst. Naštěstí už bylo po dešti.

Sedli jsme si do restaurace a objednali pivo a mezcal. Za chvíli dorazila také Lucía. I ona teď bydlela v téhle čtvrti.

„Jak to zvládáte?“ ptal jsem se.

„Teď už dobrý,“ řekla Lucía, „jen mi pořád zní sirény v uších.“

„Jak zní v uších?“

„Prostě máš každou chvíli pocit, jako by houkal seismický alarm. A ve skutečnosti nehouká. Anebo máš pocit, že se země pod tebou chvěje, ale přitom se nechvěje.“

„Posttraumatický šok,“ vysvětlila Monika.

„A kde jste byly, když přišlo zemětřesení?“

„Já byla ve škole, vyběhla jsem hned ven,“ řekla Monika.

„Já byla v práci. Ve třicátém patře budovy. To bylo strašné. Když zazněl alarm, věděli jsme, že nemá smysl pokoušet se utíkat dolů po schodech, to bychom se leda ještě pomlátili. Když zazní sirény, máš asi dvacet vteřin, než udeří otřesy. Takže nám nezbývalo než se něčeho chytit a doufat, že s náma celá budova nespadne,“ řekla.

Dali jsme si jídlo a ještě pár piv, ale dlouze jsme nevysedávali. Bylo pondělí a druhý den jsem měl co na práci. Monika slíbila, že mě ráno cestou do kanceláře vezme do centra, kde bych mohl být užitečný. Popravdě na mě však město působilo, jako by tragédie byla dávno zapomenutá.

Zbytek textu je pouze pro předplatitele. Díky, že si předplácíte můj obsah, vážím si toho!