NENÍ CO ZTRATIT – kap. X a XI.

Vítám vás u kapitol X. a XI. mojí knihy Není co ztratit. Díky, že čtete.

V minulé části jste se dočetli:

• Jak jsem procestoval Yucatán a na závěr podlehl holkám ze Střední Ameriky a jejich drogám

• Jak jsem trpěl v Havaně a následně si užil nejkrásnější část své cesty v údolí Viñales

• Jak jsem se nechal v jednom havanském obýváku potetovat, propařil den a noc s místní tatérskou bandičkou a skoro prošvihl letadlo

• Jak jsem prošvihl smrt Fidela Castra

• Jak jsem po návratu do Evropy zjistil, že všechno je špatně a je potřeba zmizet

• Jak jsem se bolestivě loučil s Českem a vydal se na cestu do neznáma

Kdo ji ještě nepřelouskal, tak je tady:

A teď už vzhůru do Los Angeles a možná i dál…

---

X.

Pozoroval jsem z okýnka vrcholky kopců, na kterých se skvěly luxusní usedlosti místních boháčů. Pod nimi byly jako lego naskládané jednotvárné domky s bazény. I ten nejobyčejnější dům tady měl zahradu a bazén. A i ten nejposlednější člověk tady měl auto, protože Los Angeles, tak jako většina velkých amerických měst, není stvořené pro nějaké procházky. Chodníky tady slouží jen jako prostor oddělující mnohaproudé silnice od staveb podél nich.

I díky novinářskému vízu, které mi zbylo v pasu z jedné předchozí pracovní výpravy, jsem hladce přešel přes imigrační oddělení. Měl jsem sice v zásobě důmyslnou historku o dovolené v Kalifornii, ale nakonec nebyla potřeba. „Welcome to The United States, sir,“ pozdravil mě imigrační úředník.

Moje první kroky po americké půdě tak nějak předznamenaly, kam se bude tahle má expedice ubírat. Jelikož jsem se rozhodl neukrajovat ze svého rozpočtu na zbytečnosti, navíc bylo krásné páteční odpoledne a já byl ještě celý pokroucený z letadla, rozhodl jsem se přiblížit se do svého hostelu ve Venice na skejtu. Ano, tahal jsem s sebou prkno, pověšené z boku na krosně, již jsem nesl na zádech. Menší batoh jsem si připnul na hrudník a vyšel z letištního areálu.

Překročil jsem most přes širokánskou tepnu, po níž svištěla auta od pobřeží do nitra města a naopak, a stanul na chodníčku, který se vinul nad dálnicí na jakémsi vyvýšeném svahu. Když pojedu směrem na jih, dostanu se za pár kilometrů k pobřeží a odtud už to bude do Venice sranda. Odepnul jsem skejt, naskočil a vyrazil vstříc zářné budoucnosti.

Nebyla to s celou tou výstrojí žádná lambáda a viděl jsem, jak na mě okolojedoucí řidiči zírají jako na něco, co se tam běžně nevidí. Patrně si klepali na čelo, co za vola si sem do města hvězd zase přijelo něco dokazovat. A mně se ta představa zrovna začínala líbit, protože já si na rozdíl od nich nepotřebuju potvrzovat vlastní důležitost tím, že bych si vozil zadek v drahým autě. Já jsem rebel, a tak jezdím po LA na skejtu. Kašlu jim na všechny ty manýry zpohodlnělých a nudných plátců leasingů, já mám vítr ve vlasech a nepotřebuju auto a... Plesk! Najel jsem do spáry, kolečka se v ní zahryzla, prkno odletělo dozadu a já dopředu, poháněný 30kilovým batohem, až jsem přistál na loktech jako na podvozku. Tak začala moje cesta do Ameriky, rozbitou držkou jsem ji políbil ještě předtím, než jsem stačil pozdravit.

Můj velký příjezd “po držce” do Amerického snu.

Oprášil jsem se a zkontroloval šrámy. Lokty se zbarvily do ruda a už z nich místy prosakovala krev. Z kolene už tekla bez uzardění. Poprvé toho dne jsem se od plic zasmál. Sám sobě, jaký jsem to kretén.

Dál jsem raději pokračoval pěšky. Z loktů mi kapala červená a stékala až na konečky prstů, odkud kapala na chodník a nechávala za mnou značku imigranta. Jen mi nedošlo, že se nacházím v holé pustině mezi letištěm a pobřežím. Hodinu a půl jsem se trmácel v odpoledním kalifornském vedru, než jsem narazil na první náznak civilizace. První opravdový chodník, první křižovatka, první lidé. Zabočil jsem a hledal první bar. Naštěstí nebyl příliš daleko. Byla to taková ta temná zaplivaná putyka, kde se moc nemluví, ale o to víc pije. Právě otevírali. Došoural jsem se k výčepu, opřel se odřenými lokty o pult a odevzdaným hlasem poprosil o pivo.

Zbytek textu je pouze pro předplatitele. Díky, že si předplácíte můj obsah, vážím si toho!