Nejkrásnější zeleň světa

...je ta na Šumavě. A já vám ji přišel romanticky popsat s odstupem několika tisíc kilometrů, jednoho oceánu, mnoha džunglí, pouští i vulkánů starých jako svět sám.

U nás doma. Kde to barvami jenom hraje.

Zastavil jsem se na skok v Česku a zase mě uchvátilo to, co pokaždé. Dají se o tom dokonce skládat básně.

Doma totiž máme něco, co nemá nikdo jiný na světě. Chtělo by se říct, že je to Plzeň, knedlo zelo nebo ta naše kverulantská povaha. Ale je to ještě něco jiného. Něco, čeho jsem si začal všímat už před lety, vždycky když jsem přijížděl z Mexika. A dodnes je to to, na co se při návratech těším nejvíc.

Kdykoli se po delší době vracím z ciziny, bezpečně poznám, že už jsem v Česku. Nepotřebuju k tomu koukat do mapy ani na cedule.

Podívejte se na to sami. No není to nádhera?

Něco už jsem procestoval. Viděl jsem písek Sahary, Karibik za soumraku i za úsvitu, vulkány Nikaragui, ponuré fjordy vikingů, pyramidy Mayů a Aztéků, mrakodrapy New Yorku, řecké chrámy, padlé rumunské paláce, džungle Yucatánu, staré anglické vesnice a skotská jezera i vyprahlé pláně Hondurasu.

Všude je toho tolik k vidění, tolik omamné přírody i neuvěřitelných lidských děl. Není to sedm, ale tisíc a jeden div světa, čím nás Matička Země obklopuje. A přece existuje něco, co jinde na světě nenajdete. Jenom u nás. V Česku, té dávné Bohemii.

Ne, není to Plzeňský prazdroj, knedlíky ani švejkování. To naše zlato je celé zelené. Jako listy lípy, jako vltavíny, jako les po dešti, jako tráva, když se na kopce snese tma.

Pralesy Amazonie, palmy Karibiku i kolumbijské smaragdy – ty všechny oblékají tuhle barvu. A přece jim něco chybí. Ta hloubka naší tajemné krajiny, to temno z keltských časů a divokost slovanských tradic.

V naší zelené se Matka Země mění v živou bytost. Tančí a vábí nás. Vzrostla z dávných časů, někdy přítulná a jemná, jindy krutá a přísná. Někdy rozverná, jindy paličatá. Podobně jako my, co v ní žijeme.

Nedělám si legraci. Nikde jinde na světě není zelená, jako je ta naše zelená. Hraje miliony odstíny, je světlá jako jarní listí i temná, skoro jako dehet. Může vonět svěžestí i nahánět strach.

Ne, milí přátelé, nenechte se mýlit: byť i jinde mají tuhle nejkrásnější z barev, jenom v Česku je tak líbezná, uklidňující i srdcervoucí a strašlivá zároveň.

Až jednou budu na smrtelné posteli, chci, aby byla vystlaná listím a větvičkami ze šumavských hvozdů. A aby se stromy od Libína po Boubín blyštěly tou temně-krásnou zelenou, jak se tu sluší a patří.

Protože člověk může procestovat svět, ale vždycky se bude rád vracet k tomu, co dělá jeho domov domovem.

I kdyby mi vymazali paměť,

Shořely všechny mapy,

I kdybych zahodil kompas,

Vždycky bezpečně poznám,

Že jsem doma.

To proto,

Že je tam ta nejkrásnější zeleň světa.

A teď něco mimo poezii. Příští týden mě čeká zhruba měsíční expediční výprava po jihovýchodním Mexiku a Guatemale. Budu sdílet fotky a videa prostřednictvím mého cestovatelského profilu na Instagramu: Vagabonds Travels. Budu moc rád, když mě tam budete sledovat, určitě to bude stát za to.