Na houbičkách: Pocení se s démony v aztéckém temazcalu
Shodou několika náhod jsem se nedávno zúčastnil houbičkového rituálu v jedné mexické potírně, kde se vzývali aztéčtí bozi a vymítali démoni.
Dávno před tím, než se ze sauny stalo místo, kde se pořádají teambuildingy, kam se chodí dosahovat ideálu krásy a smývat stres z pracovních jednání, bylo hromadné pocení se ve vyhřáté místnosti součástí posvátných rituálů. V různých kulturách suplovaly očistné potírny dokonce porodnice a márnice. I proto se do nich chodilo „umřít a narodit se“. K jednomu takovému rituálu znovuzrození jsem se nedávno nachomýtl v Mexiku a ano, bylo to daleko za limity představ o prostém prohřátí kostí.
Původní text v angličtině najdete tady.
Pokud jste někdy byli v Mexiku, pravděpodobně vám v populárních turistických oblastech nabízeli – a možná jste si i vyzkoušeli – temazcal. Já o něm řadu let jen slýchal a představoval si asi to co většina neinformovaných cizinců: Že je to prostě sauna, odehrávající se v nízké kamenné stavbě ve tvaru iglú. Možná obohacená výpary z bylin a ochucená trochou turistické spirituální omáčky. Ale jinak prostě sauna. Alespoň to tak vypadalo z všudypřítomných plakátů a letáků s potícími se partami teenagerů v bikinách, sedícími soustředěně v poloze lotosového květu.
„Hlavně si nepředstavuj, že je to nějaká sauna,“ poučovala mě kamarádka, když jsme oné neděle vyráželi z centra Ciudad de México směrem do favelovitého předměstí Ecatepec na severovýchodním okraji metropole. Zastyděl jsem se při pomyšlení, že jsem jí chvíli předtím vyprávěl vzrušeným hlasem, jak jsem v pátek promrzl při sezení na předzahrádce jednoho baru, a že už se těším, až si po té mrazivé eskapádě prohřeju kosti.
Byl krásný den, nebe bez mráčku, pádili jsme po dálnici a zatím jen zdálky si prohlíželi kaskádu barevných barabizen vystavěných na kopcích za městem. Až jsme nechali metropolitní scenérii za sebou a zapluli do satelitního městečka s prašnými a rozbitými cestami, obyčejnými domy a lidmi korzujícími po cestách kolem stánků s pouličním občerstvením.
U jednoho z domů jsme zaparkovali a vstoupili velkou branou do zahrady, kde nás přivítal Alfredo. Ocitli jsme se uprostřed vzrostlých keřů marihuany, mezi květináči s pučícími halucinogenními kaktusy peyote a dalšími „kouzelnými“ rostlinami, jimž náš hostitel říkal s láskyplnou něhou „medicína“. Jiné slovo pro své blahodárné byliny po celou tu dobu nepoužil. „A tohle je taky medicína, když se správně připraví,“ ukazoval mi třeba vysokou rostlinu se žlutými zvonkovitými květy, již jsem běžně vídal i ve městě.
Zarostlému dvorku kraloval samotný temazcal jako nějaký tajemný chrám obrostlý gandžou a další „medicínou“, s velkými mořskými lasturami vyskládanými na jeho kopulovité vrchní části. Celá zahrada jako taková působila nedbale, jenže dokonale okrouhlá budova majestátního temazcalu tomu všemi dávala jakýsi řád. Na člověka tam padl jakýsi zvláštní pocit vyrovnanosti.
Alfredo byl muž ve svých zhruba padesáti letech. I když těžko říct, jeho osmahlá a usměvavá tvář byla dokonale vyhlazená a nebýt vrásek od smíchu kolem očí, nenesla by známky stárnutí. Vyzařovala z něj uklidňující energie, jako z celého toho místa. Snad bych Alfredovi hádal i méně, kdybych si nevšiml šedin v jeho vlasech a knírku. Byl oblečený v blyštivě červené teplákové soupravě jako nějaký trenér gymnastů a patrně bych do něj ani neřekl, že je šaman a léčitel.
Přivítal nás a klábosil s námi o své medicíně, zatímco v potu tváře přikládal do velké pece stojící opodál oválné balvany, jež měly zanedlouho vyhřát betonovou svatyni, vyčkávající zatím tiše opodál. Byla to brána do jiných světů.
+++
Celá tahle historka se začala psát asi o dva týdny dříve, když jsem se seznámil s jistou paní, říkejme jí třeba Sofie. Protože to je její jméno. Zmínil jsem se před ní, že mě čeká pár týdnů dovolené. Nejlepší na tom všem bylo, že jsem neměl žádný plán, snad jen, že jsem se toužil vypravit do hor v jihovýchodním státě Oaxaca. Jsou známé mimo jiné tím, že disponují bohatou úrodou halucinogenních houbiček, za níž sem odnepaměti přijížděli dharmoví tuláci z celého světa, mezi nimi i třeba Beatles, Rolling Stones nebo Aldous Huxley. Já měl tou dobou za sebou halucinování leda tak z nedostatku spánku. Obojí jsem se chystal toho léta v horách napravit.
Dokud jsem nepotkal Sofii. Když jsem se jí s tímhle svým nutkáním svěřil, svraštila obočí a konstatovala, že San José Pacifico, jak se to konkrétní místo pro sběrače houbových zážitků jmenuje, už je dneska lákadlem leda tak pro turisty. A překvapila mě, když dodala, že si občas sama na houbičkový trip zajede a že mě ráda vezme s sebou. Mimo to provozuje „její“ šaman taky temazcal, ale v jeho podání je to skutečně seriózní rituál, ne na co lákají turističtí průvodci. Nedalo se odmítnout.
O pár dní později mě informovala, že se příští taková seance odehraje následující neděli, čímž také začíná sedmidenní půst zapovídající konzumaci alkoholu, červeného masa a sexu... V tom případě mám smůlu, odtušil jsem. Vinen ve všech bodech obžaloby. Ale Sofia mě uklidnila, že pro samotný temazcal dietu držet nepotřebuji, to jen ona, která si k němu zobne i něco z hub.
A tak jsme se onoho nedělního dopoledne ocitli u Alfreda v jeho léčivé zahradě s oním magickým kruhovitým stavením působícím mezi vším tím roštím, jako by někdo ukrýval za domem zřícené UFO.
Moment – říkal někdo, že Aztékové byli taky mistři astronomie?
+++
Na místě se scházeli další lidé, až nás bylo dohromady asi deset. Přešlapovali jsme po zahradě a vedli ostýchavé rozhovory, jako když spolu jedou cizí lidé na zájezd a zatím se jen tak oťukávají, i když z nich brzy budou komplici s týmž cílem. Ve vzduchu se vznášelo vzrušené napětí.
Po jednom jsme se chodili převlékat do domu. Bylo mi doporučeno vzít si, pokud možno, něco lehkého a pohodlného, co se dá promočit, a tak jsem si oblékl koupací šortky a k nim si přibalil ručník.
Vstoupil jsem do svatyně, napřímil se... a jebnul se do hlavy
V peci se mezitím dál nahřívaly balvany a na Alfredově usměvavém čele se objevily první kapky potu, jak v žáru ohně přikládal další a další valouny a na ně kotlík s náručí bylin. Pozoroval jsem dívku s copy, jak nad rituální miskou nahřívá jakési byliny a koření, a dým z nich prosytil vzduch vůní, jež mi byla známá z ezo obchodů a která dávala tušit, že naše dobrodružství se blíží ke svému započetí.
Před temazcalem se začaly objevovat různé propriety, zejména bubínky z kůže. Jeden z nich přinesla Mary, Alfredova partnerka. Měla podobně usměvavou, vlídnou a vyhlazenou tvář jako on. Povede náš obřad.
Dívka s vonnými bylinami teď s kouřící nádobou uchopenou v obou dlaních zavolala prvního z účastníků a posvátným dýmem jej krouživými pohyby očišťovala. Napřed z jedné strany kolem trupu, hlavy a všech končetin, pak z druhé. Při tom odříkávala jakési formule, jímž jsem nerozuměl. Teprve když byl dotyčný ze všech stran řádně očouzený, mohl přistoupit k vesmírné lodi a vstoupit. Což obnášelo skrčit se téměř na zem, neboť vchod sahal sotva k pasu.
Sofie mě poučila, že uvnitř se smí pohybovat jen směrem doleva. A taky nesmím překřižovat nohy. I na ní byla znát jistá nervozita, ale také to, že už má s místními rituály zkušenosti. Když vstupovala oblečená v sárí s mandalovitými obrazci do temazcalu, sehnula hlavu k zemi a zašeptala slovo, jež jsem nemohl v tu chvíli identifikovat, ale které ten den uslyším ještě mnohokrát. Teprve potom vstoupila.
Na mě přišla řada až jako poslední. Podle pokynů dívky s bylinami jsem se postavil s roztaženými pažemi a nohama po vzoru Da Vinciho Vitruviánského muže a se zavřenýma očima jsem poslouchal její modlitby.
Sehnul jsem se, abych prošel vchodem, a vstoupil do chladné místnosti se studenou betonovou podlahou. Zamířil jsem doleva, napřímil se a jebnul se do hlavy. Ostatní se začali smát.
+++
Temazcal zatím nebyl vyhřátý, naplňovaly ho jen nesmělé konverzace několika navzájem se neznajících lidí. Nezapojoval jsem se, neb jsem neměl mnoho co říkat. Zdálo se totiž, že většina přítomných, byť třeba sebe navzájem neznali, znali tohle místo a měli z něj již nějaké vlastní zkušenosti, respektive zkušenosti z bádání v hlubinách mysli, což je spojovalo do jednoho živočišného druhu spiklenců.
Očividným nováčkem byla snad jen jedna starší žena, již dnes přivedla s sebou za houbovým výletem do říše snů její dcera. Mary, sedící naproti vchodu do temazcalu s nohama zabořenýma v rigolu oddělujícímu ohniště od zbytku místnosti, s ní vtipkovala a snažila se navodit pohodu v místy nervózní atmosféře očekávání. Byla jako sestřička, co pacienta před zákrokem konejší, že to nebude bolet. Usmívala se svým jiskřivým obličejem pohádkové babičky a zlehčovala situaci slovy o tom, jak už se za chvíli budeme všichni vznášet v jiném světě.
Já jsem se v takové společnosti začal cítit nepatřičně, asi jako ten poslední ve třídě, co ještě neokusil v životě žádnou neřest. Obzvlášť coby jediný cizinec široko daleko, privilegovaný běloch z Evropy. Jenže jsem si do té doby představoval, že se zkrátka jede vypotit se a relaxovat v temazcalu, jen Sofie si předtím někde bokem dopřeje svou dávku, aby si to zpestřila. Popravdě jsem měl za to, že už požila, když se mi předtím na nějakou dobu beze slova ztratila v domě spolu s Mary. Ale mýlil jsem se, celá ta procedura probíhala jinak.
"Jednu medicínu jsem mu tam dala"
Ve vchodu do temazcalu se objevil tác vyskládaný průhlednými plastovými kelímky, jaké bývají u automatů na vodu. Na všech bylo fixem napsané jméno a uvnitř se nacházel shluk čehosi černého, tyčícího se ode dna kelímků k jejich okrajům, co mi připomínalo tlející listí, když ze strání sleze sníh. Kelímky putovaly z ruky do ruky po směru hodinových ručiček ke svým majitelům a já, podávaje je dál, viděl, že to uvnitř není listí, ale černé nohy hub s malými světlými hlavičkami na jednom konci a kořenovou částí na opačném. Spodní část se macerovala v husté zlatavě žluté šťávě.
Jak jsem tam zůstal sedět jediný bez kelímku, připadal jsem si ještě víc jako blb. Bylo to, jako bych v kruhu huličů podával každého jointa dál. Všichni kolem si musí myslet, že jsem prostě čumil z Evropy, co si chce z dovolené přivézt exotický zážitek, kterým pak bude v pohodlí domova oslňovat svoje krajany, ale už nedodá, že sám se ho nezúčastnil.
Jenže co jsem měl dělat, když jsem nedržel předepsanou dietu. Nemohl jsem se teď jen tak z hecu začít domáhat drog, aby si o mě ostatní nemysleli, že jsem strašpytel. Navíc u mě ještě doznívala kocovina z neočekávaného dýchánku uplynulé noci a kdo ví, co by ve spojení s halucinogeny napáchala. Nenapadlo mě, že výlet do neobjevených světů bude hlavním dějem toho všeho, a já tudíž jen divákem, kterého nechali před staženou oponou, zatímco se na jevišti koná večírek.
Sofie, hovící si o několik míst opodál, zřejmě přečetla mé myšlenky a zašeptala směrem k Mary: „Tak mu dejte alespoň medík.“ Uslyšel jsem to a vzhlédl k nim ze svého zamyšlení, i když jsem pořádně netušil, o čem se baví. Zablikal jsem očima, jako když dovolíte dítěti, aby si usrklo piva. Mary se jen usmála a vyšla z temazcalu a mé obavy z nepatřičnosti se rozplynuly, neboť jsem se konečně i já měl stát členem klubu dospělých. Za okamžik už jsem držel v rukou kelímek a v něm byl nejen medík, ona zlatavá šťáva na dně, ale trčela z něj také jedna černá houba. Tak i já si konečně odbudu své poprvé, těšilo mě.
„Takže mají všichni?“ nakoukl do jeskyně Alfredo svým usměvavým lišáckým obličejem – už ne v trenérské soupravě, nýbrž jen v trenýrkách a s čelenkou v huňatých vlasech.
„Ano,“ přikývli jsme.
„I Rafa?“ vyhledal mě v šeru pohledem. Přikývl jsem na souhlas.
„Řekli jsme si se Sofií, že dostane alespoň medík,“ zasmála se směrem k němu Mary a se spikleneckým hihňáním dodala: „Ale já mu tam nakonec jednu medicínu dala.“
Tak jako jsem to viděl před chvílí u ostatních, přidržel jsem si kalíšek s magickými rostlinami na okamžik u srdce a pak se na něj upřeně díval ve svých rukou a snažil se vnímat jeho energii. Moje mysl si zatím nedokázala vybrat, zda je to spíš směšné, nebo naopak vážné. Kdyby mě tak viděl někdo z mých kámošů, myslel by si, že jsem se zbláznil. Já v ten moment přemítal, zda opravdu cítím, jak mi hřejivá energie putuje z kelímku dlaněmi a pažemi až do srdce a zbytku těla, nebo si to jen můj mozek v honbě za senzací namlouvá. Rozhodl jsem se nad tím raději dál nehloubat, a když jsem ucítil, že nastal ten správný čas, přiloženou lžičkou jsem nabral houbu, snědl a zapil medíkem. Chutnal skutečně jako med, a zjemnil tak hořkou pachuť po lysohlávce.
Keep reading with a 7-day free trial
Subscribe to Václav Lang - Novinářem v Mexiku to keep reading this post and get 7 days of free access to the full post archives.