Mexico City v plamenech: Jak si ulice vzala město
Mexico City v plamenech: Jak si ulice vzala město
Mexiko má za sebou bouřlivé dny spojené s desátým výročím jedné z nejbrutálnějších kauz jeho novodobé historie. Ulice hlavního města se ocitly v plamenech. Jako výhrůžka těm, co v něm vládnou.
Bylo pondělní poledne, v Mexiku trochu brzo na oběd, ale potřeboval jsem na vzduch a přeprat malátnost. Právě jsem si spravoval kocovinu vývarem v pouliční restauraci ve čtvrti Juárez, kam se chodí na čtyřchodové menu za stovku, když mi volal Ricardo. Chlápek, který za tenhle můj stav tak trochu mohl. Co sakra může chtít? Vždyť jsme se sotva včera večer seznámili! Nakonec jsem ten telefon vzal.
„Checo!“ zvolal jménem, kterým mi tu říkají ti, co si nezapamatují, jak se doopravdy jmenuju. Nebo ti, co to neumí vyslovit. To je nakonec jedno, už jsem si zvyknul.
„Co se děje, Ricardo?“
„Slyšel jsi ty výbuchy? Hrozný rány! Několik za sebou. Petardaaaazos!“
„Ne. O ničem nevím. Kde?“
„Byly to strašně silný výbuchy tady v Juaréz. Teď odtud stoupá kouř. U ministerstva vnitra. Já jen, že by tě to mohlo zajímat. Třeba jsou to ti z Ayotzinapy,“ řekl a já se v duchu kál, že jsem ho podezíral z otravování.
Jasně, že mě to zajímalo. Zaplatil jsem a vyběhnul tím směrem. Secretaría de Gobernación, nebo taky SEGOB, je něco jako české ministerstvo vnitra s úřadem vlády dohromady. Zkrátka důležitej barák. A sídlí jen asi dva bloky od mého bytu. Byl to pech, že jsem zrovna teď byl na obědě úplně opačným směrem. Když jsem doběhl na místo, už mě jen míjely vracející se televizní štáby. Fotografové seděli na chodníku a závodili, kdo pošle fotky dřív do redakcí. Mluvící hlavy opakovaly stand-upy před budovou, u které už jen nudou přešlapávalo několik mužů a žen z Národní gardy. Prošvihnul jsem to nejlepší.
Alespoň něco tady zbylo jako památka. Zdi posprejované obligátními nápisy „43“ a „Vivos se los llevaron, vivos los queremos!“ – tedy „Živé je unesli, živé je chceme zpátky!“ Takže ano, byli to „ti z Ayotzinapy“, tohle je jejich podpis.
Jak jsem se dozvěděl záhy, padlo tam před mým příchodem asi osm ran. Podomácku vyrobené výbušniny zabudované do PVC trubek doletěly z ulice za vysoký plot úřadu, vysklily okna a způsobily trochu povyku. Protesty tedy začaly. O něco dřív a o něco intenzivněji, než jsem předpokládal.
Neočekávaný dýchánek
Ale abych se vrátil na začátek příběhu. V neděli večer jsem se tak nějak nazdařbůh toulal po stmívající se Juárez a nechtělo se mi domů, až jsem se rozhodl navázat na svou dávnou tradici. Ta spočívala v tom, že jsem si vždycky touhle dobou šel sednou na jedno dvě „lepší“ piva z místních minipivovarů. Byl to můj recept na překonání depky z končícího volna, nebo jak se taky říká: blues nedělního odpoledne. Prostě udělat si tu neděli na poslední chvíli ještě trochu hezkou.
A tak jsem se přichomýtnul do nedaleké putyky a u IPY z místní hipsterské čtvrti se začetl do článků a zpráv, co mě zaujaly během týdne. Kromě mě tam seděli ještě dva chlapi. Každý jsme tiše popíjeli u svého stolečku a starali se o své. Neuniklo mi, když si jeden přisedl k tomu druhému se slovy: „Ty jsi publicista, viď?“ a přistrčil před něj nějaký magazín. „To jsme teď vydali. Co na to říkáš?“
Připadal jsem si brzy jako na nějaké žurnalistické besedě. Chvíli jsem se je snažil neposlouchat, ale pak už se to nedalo vydržet. „Vy jste novináři?“ zeptal jsem se, když jejich hovor o tiskovinách na chvíli ustal. Nebyli. Jeden z nich, Fin Niklas, žijící v Mexiku o něco déle než já, vlastnil marketingovou agenturu. Ten druhý, co za ním přišel o radu, se jmenoval Ricardo a bydlel tady poblíž. Už si nevzpomínám, co přesně měl společného s tím přineseným magazínem. Každopádně mě přizvali k sobě a začali jsme společně dumat, co by se v něm dalo vylepšit, jak líp zalomit stránky, kam příště vložit mezititulky a tak.
Z plánovaných dvou piv bylo najednou piv nevímkolik. Zůstali jsme do zavíračky a vyřešili mnohem víc než jen fonty a barvy. Probírali jsme život v Mexiku, politiku, blížící se výměnu prezidentů a vlády a tak podobně. Zmínil jsem se, že teď ve čtvrtek 26. září to bude 10 let od událostí v Ayotzinapě a že čekám, že to ve městě bude vřít. „Jojo, to bude určitě divoký,“ přitakal Ricardo.
Než nás kolem půlnoci vypakovali, ještě jsme si stihli vyměnit čísla a vytratili se každý do svého domova.
Tenhle neočekávaný dýchánek měl za následek, že jsem byl v pondělí ráno poněkud k nepoužití. Ale odnášel jsem si nějaké nové poznatky a taky zajímavé kontakty. Kdo ví, třeba se mi někdy budou hodit, říkal jsem si, když jsem se v poledne šel spravit vývarem. A pak ty výbuchy u SEGOB a nápisy na památku 43 zmizelých studentů. A telefonát od Ricarda.
Jizva zvaná Ayotzinapa
Kauza Ayotzinapa je tak objemná, že by se dala vyučovat jako celoroční předmět na vysoké škole. Pravděpodobně tomu tak i je. Natolik je pro ilustraci dění v současném Mexiku důležitá. Žádná jiná kauza neukazuje v přímém světle, jak se to tady skutečně má s propojením státu a narco-zločinu. Ale je taky dost složitá, a tak ji pro naše účely popíšu jen v těch nejdůležitějších obrysech. Kdo by se chtěl dozvědět víc, doporučuji třeba dokument na Netflixu Ayotzinapa: El paso de la tortuga.
Venkovská škola Ayotzinapa (tak se jmenuje) na jihu Mexika je specifická instituce s dlouhou tradicí, vychovávající budoucí kantory, a coby škola v prosté oblasti také velmi komunitně založená. Jako další podobné venkovské pedagogické školy se vyznačuje mimo jiné silným vztahem k veřejnému dění a sklonem k politickému aktivismu. Bývá zvykem tamních studentů i učitelů, že se zúčastňují různých politických manifestací. Na ně se zpravidla dopravují tak, že obsadí autobusy veřejné dopravy a nasměrují je ke svému účelu.
Takhle tomu bylo i 26. září roku 2014, když se přes sto studentů z Ayotzinapy zmocnilo několika autobusů a vyrazilo s nimi na vzpomínkovou akci v Ciudad de México. Jenže tentokrát nešlo vše podle plánu. Cestu jim totiž ve městě Iguala odřízla místní policie a začala na autobusy střílet. Tři studenti při tom zemřeli. Část ostatních policie vytáhla z autobusů, naložila a odvezla neznámo kam. Celkem jich bylo 43, kteří se dosud nevrátili domů.
Po intenzivním nátlaku místních obyvatel i zahraničních organizací přišel tehdejší vrchní prokurátor za několik dní s verzí, že studenty popravil místní kartel, a dokonce předvedl několik údajných pachatelů. Ostatky prý spálili na skládce a hodili do nedaleké řeky. Taková historka měla veřejnosti stačit a umlčet pochybovače. Jenže pozdější vyšetřování zahraničních forenzních specialistů ukázalo, že se z mnoha důvodů nemůže zakládat na pravdě. Místo toho začalo z různých stran padat podezření na zapojení armády a propojení do vyšších pater politiky. Dnes již bývalý vrchní prokurátor Murillo Karam byl před dvěma lety zatčen a obviněn z násilného zmizení, mučení a zločinů proti výkonu spravedlnosti. Z vazby byl nedávno propuštěn, aby na rozhodnutí soudu čekal v domácím vězení.
Právě následné vyšetřování obnažilo až na kost bezbřehou korupci a srůstání organizovaného zločinu se státem. Nitky se předly mezi lokálními politiky, policií až po armádní a vládní špičky. Kauzu se ale nikdy nepodařilo zcela uzavřít a pohnat ke spravedlnosti všechny zúčastněné. Místo toho byli Mexičané svědky zavrženíhodného zametání důkazů pod koberec, mlžení, přehazování viny a hloupých výmluv.
Po letech přišla respektovaná mexická novinářka specializující se na drogové kartely Anabel Hernández s tvrzením, že podle jejích zjištění byly přinejmenším dva z autobusů, jež studenti obsadili, naložené zásilkou heroinu za dva miliony dolarů, směřující do USA. A že pokyn k jejich zastavení přišel právě z armády. Obvinění konkrétních osob ze strany generálního prokurátora se vyfabrikovalo kvůli krytí skutečných pachatelů. Zmizelé studenty se nikdy nepodařilo najít.
Ulice v plamenech
Z události se stal hnisající vřed v už tak dost pochroumaném stavu novodobé mexické společnosti. Lidi na tenhle bolák nedokážou zapomenout. A je to dobře, nesmějí na ni zapomenout.
V Mexiku navíc mají jednu anomálii, lidi se tam skutečně perou za svoje lidská práva. Místní snesou kdeco, malé platy, bídné životní podmínky, ale když jim někdo sebere jejich právo na svobodu a důstojnost, nenechají se umlčet. Tady když něco zasmrádne nespravedlností shora, jde se do ulic. A ulice hoří.
Na výročí tragické události v Iguale se každoročně pořádá jeden z nejmasovějších protestů. Letos se navíc dalo čekat, že bude ještě vyhrocenější, neboť se jednalo o kulaté výročí.
Protesty tedy začaly už v pondělí, jak jsem popsal výše, třebaže výročí připadalo na noc ze čtvrtka na pátek. Po mojí opožděné návštěvě u SEGOB jsem ten den ještě spěchal na hlavní třídu Avenida Paseo de la Reforma, kde před americkou ambasádou dlí nepřetržitě v obřím stanovém komplexu odbojové centrum věnované právě událostem kolem Ayotzinapy – ano, i tohle je tady běžné, že na protest vznikají permanentní stanová městečka před významnými institucemi.
Podél bulváru parkovalo asi dvacet autobusů z Ayotzinapy a mládež s typickými šátky kolem krku nebo přes obličej si akorát dopřávala prostý oběd po povedené akci s výbušninami. Od jednoho z postávajících kluků jsem se dozvěděl, že další taková je naplánovaná na druhý den, tentokrát před budovou Úřadu generálního prokurátora ve čtvrti Doctores.
Jelikož se jedná o exkluzivní obsah, na kterém jsem nechal hodiny a hodiny práce, při níž šlo místy o kejhák, je zbytek textu jen pro platící návštěvníky. Dozvíte se v něm, jak jsem dokumentoval násilné několikadenní protesty, a navrch si můžete prohlédnout kompletní galerii z demonstrací. Za šest dolarů získáte přístup i ke všem ostatním exkluzivním fotoreportážím a k celému archivu. Kdykoli pak zase můžete odběr zrušit.
Keep reading with a 7-day free trial
Subscribe to Václav Lang - Novinářem v Mexiku to keep reading this post and get 7 days of free access to the full post archives.