Horká půda: V regionu, kde o životě a smrti rozhodují kartely
V Tierra Caliente v jihozápadním Mexiku určují běh života drogové kartely. Lajna na záchodě v Evropě či USA si vybírá daň tady. Místní ji platí strachem, otročením i smrtí. Tady je moje svědectví.
„Máme tady Čechoslováka!“ pronesl naproti mně sedící muž v šedých teplákách a péřové bundě a prohnul své úzké rty v mírný úsměv. Měl vlídný, ale ostražitý pohled, pevný výraz, který jen zřídka svolil k velkým projevům emocí. Mohlo mu být mezi 50 a 60, jeho černou kštici krátce střižených vlasů prorůstaly šediny. Seděl na rozpárané válendě u ohniště, kde se v horkém popelu ohřívaly v kastrůlku pozole – tradiční pokrm z vařené kukuřice.
Za zády ho obtáčela zídka, která lemovala i násep nad silnicí, po níž jsme přijeli, a na ní ležely dvě řady pytlů s pískem. Zpoza zad se mu tyčil stojan na kulomet.
„Jak tam u vás mluvíte? Jak bys třeba řekl...“ zamyslel se a já na okamžik čekal, že přijde tradiční dotaz, jak se u nás řekne „ahoj“ nebo „jak se máš“. Ale tady jsme byli v horském sídle mexického kartelu a on byl jeho šéf: „Třeba... ‚tamhle jede bílé auto,‘“ prohodil a zadíval se ze střílny na příjezdovou cestu a dál do údolí. Odpověděl jsem mu česky, což vyvolalo v jeho tváři upřímný úsměv.
Podívejte se napřed na sestřih mojí cesty po Michoacánu:
Do hor
Před chvílí jsme po té cestě dorazili. Vystoupali jsme vzhůru z nenápadného městečka u západní hranice státu Michoacán na jihozápadě Mexika. Trvalo dlouho, než jsme ji celou zdolali – byla plná výmolů, klikatila se, a kde se do silnice nezakusovala nějaká přírodní bariéra, tam zacláněl alespoň umělý zpomalovací násep, takže bylo nutné kličkovat od jednoho kraje k druhému a vyhýbat se překážkám. To proto, aby případná nezvaná návštěva nemohla vystoupat příliš rychle, a ti nahoře měli dost času se na nepřítele připravit. Co se šustne v tomhle kraji, nezůstane dlouho utajené.
„Býval to voják,“ vyprávěl mi během stoupání můj kontakt o muži, který dnes tenhle kartel vede. Vyrábějí metamfetamin, pašují kokain, ale taky – jak už to v tomhle úrodném kraji bývá – vykořisťují pěstitele avokád. Zelené ovoce si oblíbily vedle influencerů také drogové kartely. Mexiko patří k předním světovým producentům tzv. zeleného zlata a pro lokální narcos jsou místní zemědělci snadnou kořistí.
Vyškrábali jsme se až ke zmíněné střílně, jež se tyčila na náspu napravo od příjezdové cesty. Před ní stál strážní domek a před ním kluk, asi tak patnáctiletý, s puškou přes rameno a nedůvěřivým pohledem. Můj fixer na něj křiknul, že jsme ohlášení. Hoch se podíval směrem za pytle s pískem a po ujištění nám pokynul, abychom pokračovali dál.
Vyjeli jsme na násep a pokračovali po vyschlé trávě do nitra lesního areálu. Minuli jsme střílnu s gaučem a ohništěm, na niž navazovala prostá budova – hlavní zázemí. Dál za ní byl plácek s vyprahlou trávou, jehož značnou část plnil asi tucet terénních vozů, z toho většina měla na sobě označení městské policie.
Na plácek se z boku napojoval svah, a nad ním byla vidět rovinka krytá lesním porostem, kde jsem rozeznal různé překážky pro cvičení. Ve vysoké trávě jsem spatřil několik lidí polehávajících na zemi. Měli na sobě policejní uniformy, v rukách nebo na dosah rukou automatické pušky a nespouštěli nás z očí. Zaparkovali jsme a nechali telefony i foťáky v autě.
Šli jsme se pozdravit s naším hostitelem v opevněné pergole u ohně. Cestou míjíme hlouček mladíků s vyholenými hlavami, kteří paběrkovali kolem budovy se zázemím a kuchyní. Karteloví sicarios – ti, kteří chodí do přední linie. Bojují, zastrašují, rekrutují nové členy a taky unášejí a vraždí. Jejich osudem je zemřít v boji, nebo skončit za mřížemi. A mezitím žít naplno s vědomím, že život je TEĎ.
Muži v policejních uniformách pracují taky pro kartel. Někdy jsou to skuteční „strážci zákona“, kteří si ale přivydělávají na druhé straně, anebo tzv. „kloni“, falešní policajti ve falešných uniformách. Popravdě, v těchhle místech se rozdíl mezi zločinem a zákonem stírá. Kdo by si myslel, že jsou to dva odvěcí nepřátelé, byl by na omylu. Žijí v symbióze, občas se milují, občas nenávidí, většinou tolerují.
Přišli jsme k ohništi, kde seděl onen muž s prošedivělými vlasy. Podali jsme si ruce, objali se a posadili se spolu s ním. Mluvil pevným hlasem, ale ne nijak okázale a se slovy šetřil.
Rozhodně si nepotrpěl na žádné manýry jako z filmů, jak by člověk možná očekával od hlavy drogového kartelu. Naopak, vše bylo navýsost prosté. Společnost mu dělala jeho milenka – taky oděná v policejní uniformě. Opakovaně nám nabízela pozole, které se právě dovařily na ohni a naplňovaly okolí pronikavou vůní, a taky kávu z konvičky, jež visela nad kastrůlkem. Ze zdvořilosti jsme odmítli.
Mezi tím se k nám připojil také hostitelův syn a bratr. I oni se s námi vřele přivítali a nekladli žádné otázky.
U příjezdové cesty v jednu chvíli zastavilo otlučené staré auto a ze zadních dveří vystoupila mladá žena, mohlo jí být sotva dvacet let, s dítětem a puškou M16 přes rameno. Pohybovala se s ní tak přirozeně, až připomínala maminku nesoucí své ratolesti školní aktovku. Nakonec zmizela v zázemí přilehlého stavení a my zabředli do velice klidného, ale hlubokého rozhovoru.
Vedl se hlavně o zastřeleném starostovi Uruapánu Carlosi Manzovi. O ničem jiném se v tyto dny nemluvilo. Přišel o život jen tři týdny před mým příjezdem. Vlastně jsem se s ním měl setkat kvůli téhle reportáži o dopadech drogových válek na region Tierra Caliente. Jenže už k němu nedošlo.
Robin Hood z Michoacánu
Když jsem se před loňskými dušičkami zmínil, že jedu do Michoacánu, navíc do regionu Tierra Caliente, doslova Horké půdy, moji známí se mi divili. Své jméno dostal tento kus země původně kvůli horkému podnebí, ale teď dokonale ilustruje míru násilí, která jím v posledních letech zmítá. Tam přece nikdo dobrovolně nemůže chtít jet, namítali vsichni. Když jsem pak dodal, že se mám sejít s Carlosem Manzem, jeden kamarád zvedl hlavu a měřil si mě: „A víš, že po něm jdou?“
Bylo nad slunce jasné, že po něm jdou. Carlos Manzo byl totiž v Mexiku skoro až nevídaným úkazem. Někdejší člen vládní strany Morena si získal obyvatele Michoacánu svým nebývale lidským postojem a upřímnou, zarputilou snahou ze své země vyhnat zločince. Tam, kde se jiní politici s místní galérkou paktovali, šel on bez skrupulí proti nim.
V roce 2024 ho jako nezávislého zvolili starostou Uruapánu, druhého největšího města Michoacánu. A taky jednoho z nejvražednějších měst na světě – toho roku s 238 vraždami na 367 tisíc obyvatel (pro srovnání: ve 400 tisícovém Brně a okolí v roce 2024 vyšetřovali 11 vražd). Ale čtyřicetiletý Manzo pravidelně vyrážel na obchůzky, při kterých osobně konfrontoval zločince. Navlékal se do neprůstřelné vesty a vypravoval se do nejtemnějších zákoutí jeho města.
Snažil se podporovat obyčejné lidi i jinde a jinak. Kupoval jim potřebné léky, promlouval s nimi, zajímal se o jejich problémy, někdy jim dával peníze. Jeho obliba u běžných obyvatel děsila ty, kteří v tomto regionu léta tahali za nitky a profitovali z přimhouření očí nad ilegálními činnostmi.
„Lidi by ho zvolili guvernérem státu,“ přikyvoval se samozřejmostí muž u ohně.
To stejné mi pak během listopadové cesty řekli i další lidé. Řada z nich podezřívala stávající garnituru, že stojí za jeho vraždou. Sám Manzo se netajil tím, že mu chodí výhrůžky zabitím. Dlouho také žádal vládní stranu o posílení ochrany.
Uznávaného starostu zavraždili 4 dny před naším plánovaným rozhovorem. Odplata za jeho kuráž
„Nemůžu uvěřit, že zavraždili Carlose Manza,“ zaslechl jsem říkat jednu dívku za mnou, když jsem se v sobotu v noci přemisťoval z jednoho baru v Ciudad de México.
Měl jsem se s ním setkat ve středu 5. listopadu a vypravit se po jeho boku na jednu z jeho hlídek. O dušičkové sobotě, těsně před odjezdem do Michoacánu, jsem ležel v rešerších. Večer jsem na chvíli zapadl do baru, abych ze sebe smyl to hrabání se v krvavé historii toho koutu Mexika. Když v tu chvíli dorazila zpráva: Manza zastřelili během dušičkových oslav v Uruapánu!
Jak známo, zesnulí se v Mexiku připomínají velkolepými dušičkovými oslavami. I Carlos Manzo se přišel podívat na náměstí mezi lidi. V posledním videu, které ještě před smrtí sdílel na své sociální sítě, drží v náručí svého syna a vzkazuje lidem, aby si užili oslavy. O pár minut později se k němu v davu přiblížil neznámý maskovaný člověk a šestkrát na něho vystřelil. Manzo se skácel k zemi a krátce na to podlehl svým zraněním po převozu do nemocnice.
Země bez práva
Abychom pochopili, co se v Michoacánu na konci roku stalo, je potřeba zabrousit trochu do historie.
Michoacán je známý pro svou úrodnou půdu a klima příznivé pro zemědělství. Pěstuje se tam již zmíněné avokádo a je také hlavním světovým producentem limetek. Zároveň má strategickou polohu pro kartely: vedou tudy pašerácké tahy od jihozápadu z moře a dál do vnitrozemí až na sever. Je tudíž jednou z hlavních tepen pro tok drog mezi Latinskou Amerikou a USA. A mimoto – jeho složitý kopcovitý terén skýtá skvělé útočiště pro zločinecké skupiny, jejich tréninkové kempy i varny.
V minulosti tady slavně hospodařily Cartel del Golfo, s nimi spolupracující Los Zetas, či La Familia Michoacána. Ta se od zbylých dvou uskupení odtrhla v roce 2005 a svou moc demonstrovala rozpoutání extrémního násilí v regionu. O jejich příchodu do Uruapánu se obyvatelé dozvěděli tak, že se jednoho večera na parket nočního klubu přikutálelo pět uřezaných hlav.
Rostoucí vlna násilností v Michoacánu přiměla v roce 2006 tehdy nově zvoleného prezidenta země Felipe Calderóna jednat. Odstartoval bezpečnostní strategii, která se pak táhla napříč moderní historií Mexika a vyžádala si stovky tisíc životů. Je známá jako „Válka proti narkotrafikantství“ a započala právě na jihozápadě Mexika.
V rámci Operace Michoacán nasadil stát v prosinci 2006 do přímých bojů proti kartelům v Michoacánu tisíce ozbrojených jednotek. Časem se jim skutečně podařilo dopadnout vedoucí členy zločineckých skupin a také řadu zkorumpovaných politiků. Jenže…
La Familia si nenechala zadržení svých lídrů líbit a spustila brutální protiútok, kdy útočila přímo na policejní střediska a vojenské objekty. To, co pak následovalo, byla jatka státních složek i kartelových ozbrojenců.
Výsledkem léta trvajících bojů však nebyly jen stovky mrtvých na obou stranách. Ale také rozdrobení oslabených kartelů v menší zločinecké skupiny. Ty se ve snaze o dominanci dopouštěly ještě většího násilí a dalších bojů. Válka proti drogám tak sice přinesla státu některé kapitální úlovky, ale také zhoršující se bezpečnostní situaci pro občany.
Některé municipality v Michoacánu si pak ze zoufalství začaly formovat vlastní obranné skupiny. První založil Hipólito Mora v roce 2013. Jeho jméno si zapamatujte.
Domobrany měly chránit mimo jiné místní zemědělce. Jenže tento tah se také zvrhnul: do některých skupin se infiltrovali zločinci, další se za domobrany jen vydávali a jinde sami domobranci začali profitovat z nelegálních aktivit. To jen vedlo k další komplikaci situace a krvavým nepokojům.
Válka proti drogám, kterou formálně ukončil v roce 2018 nový prezident Andrés Manuel López Obrador, jenž se svou levicovou stranou Morena otočil politické kormidlo směrem ke smírčímu zacházení s kartely, si vyžádala statisíce obětí. Zločin navíc i tak bují dál. Kartely mají i za aktuální vlády López Obradorovy následnice Claudie Scheinbaum nadvládu nad Michoacánem, politici se dál nechávají uplácet a obyčejní lidé dál mají strach vycházet z domů.
Kdo se proti takto nastavenému systému postaví, musí počítat s následky. Třeba jako loni v létě Bernardo Bravo, předák sdružení limetkářů v Michoacáu. Veřejně vystoupil proti stupňujícímu se vykořisťování ze strany kartelů a krátce na to ho v Tierra Caliente popravili. Pak přišel na řadu Carlos Manzo.
Panika a plameny
Když zavraždili Manza, věci se daly do pohybu. Už následující den vyšli lidé po celém Mexiku do ulic, skandovali proti vládě a zapalovali úřední paláce. Když do Uruapánu na smuteční obřad za zavražděného politika dorazil guvernér Michoacánu Alfredo Bedolla z vládní strany Morena, dav ho vypískal, pokřikoval na něj, že je to on, kdo stojí za vraždou jejich starosty, a jedna z dam mu dokonce vlepila facku.
Lidé obrátili svůj hněv proti autoritám, zejména vládní straně Morena. Podle nich se paktuje se zločinci, místo aby vymáhala zákon. Prezidentce Scheinbaum vyčítali, že nereagovala na Manzovy urgence o posílení obrany v regionu.
V Ciudad de México vyšli lidé 15. listopadu do ulic na jednu z nejmasivnějších demonstrací za poslední dobu. Vládní budovy museli už několik dní dopředu obehnat vysokými zdmi zábran. Ale i přes ně se dav dostal.
Byla to nejděsivější demonstrace, kterou jsem zatím měl možnost dokumentovat. Na hlavním náměstí před prezidentským palácem létaly vzduchem dlažební kostky i dělobuchy, rozzuření demonstrující demontovali zábrany páčidly i rozbrusy, pak s uzmutými železnými stěnami jako s beranidlem vráželi do těžkooděnců. Ale ani ti si nenechali nic líbit a odráželi dav zpět pomocí slzného plynu. V jednom momentu zatlačili masu protestujících tak hluboko do náměstí, že vznikla panika a hrozilo, že se lidi ušlapou.
Podívejte se na video z protestů proti vládě v ulicích Ciudad de México:
Pro kompletní galerii z protestů i cesty do Tierra Caliente přejděte na bonusový článek.
Vítej v Apatzingánu, kde ti uříznou hlavu gratis
Jako odpověď na Manzovo zavraždění a vlnu protestů po celé zemi představila prezidentka Plán míru pro Michoacán. Spočíval především v ještě vyšších dotací do sociálních programů, tak aby podle vlády lidé méně inklinovali ke zločinu.
Tou dobou jsem se i já konečně vypravil do Tierra Caliente, tři týdny po Manzově smrti. Chtěl jsem, aby se usadil prach po prvotních bojích, tak abych mohl pokračovat ve svém záměru a zdokumentovat život v tomto regionu v jeho každodennosti, nikoli ve vyhrocené době. V neděli 23. listopadu vpodvečer jsem dorazil do Morelie, hlavního města Michoacánu
.Historické centrum bylo zalité oranžovým světlem zapadajícího slunce, lidé seděli na lavičkách na náměstí, děti se smály s klauny, v restauracích v podloubí rodiny popíjely mléčné koktejly. Pranic nenasvědčovalo tomu, že někde tady kolem zuří ty nejhorší boje mezi kartely. Snad jen nápis nasprejovaný na jednom z historických domů, jako by dával tušit, že něco není v pořádku: CARLOS VIVE!.
Několikrát jsem se prošel po okolí a brzy šel spát. Čekal mě dlouhý a náročný den. Možná jeden z nejnáročnějších vůbec.
Můj fixer Juan mě vyzvednul v pondělí časně ráno. Vykličkovali jsme hustým provozem a vyrazili směr Apatzingán.
Asi po dvou hodinách jsme u mýtných bran na dálnici narazili na blokádu nespokojených zemědělců. Přišli protestovat zahrazením hlavní tepny do Tierra Caliente proti politice, s jakou federální vláda přistupuje k rozdělování vody. Muži v kloboucích, džínách a se sponami na opascích byli rozverně nervózní, když spatřili zájem nás, z médií. Nějakou dobu se formovali a pak se svými cedulemi napsanými na barevný papír zatarasili část příjezdové cesty od Morelie.
Pozoruhodný počin sebehodnoty, kvitoval jsem to. Ale byl jsem poučen, že to kartely vysílají tyto lidi do první linie. Jsou totiž de facto pány těch, kteří hospodaří v „jejich“ části regionu. Když zavelí k protestu proti vládě, zemědělci musejí uposlechnout. Jak už jsem zmiňoval výše – tady zločin není ohraničený nějakou páskou mezi černou a bílou, tady je vpitý do každodenní reality.
„Jsou od Templářských rytířů...“ vysvětlil mi Juan. Má na mysli jeden z nejvlivnějších kartelů v Michoacánu posledních let. Kartel ovládá oblast, danou půdu, a i ti nejobyčejnější rolníci jsou mu vydáni na pospas. Někdy je to ku prospěchu – mají podporu kartelu v některých případech – ale nemají žádné záruky, a nakonec ani vládu nad svým majetkem a životy.
Pokračovali jsme dál. Na silnici byly občas vidět ohořelé fleky. „To je od blokád,“ poučil mě Juan. Běžná strategie tady v Mexiku – když je potřeba odříznout cestu, třeba armádě, která jede na zátah, přistaví kartely doprostřed silnice vraky těžkých aut a autobusů a zapálí je. Anebo bagrem vykopou v silnici příkop.
Když sjíždíme z dálnice na Apatzingán, Juan se pousměje a ukazuje na značku, která hlásá: „Tady končí vaše bezpečnost.“ Je tím myšleno pojistné krytí, ale v daném kontextu to jen přiživovalo stísněnost situace, do které jsme se právě dostávali. „Vítej v Apatzingánu,“ zasmál se fixer a dodal už méně zvesela: „...kde ti uříznou hlavu gratis.“
Otec uneseného: My už jsme mrtví
Zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že bychom se ocitli uprostřed kartelových bojů. Dozvídám se, že kartely po smrti Manza daly svým lidem pokyn, aby se stáhli. „Normálně je poslali na dovolenou!“ říká fixer. Běžně prý bývají na silnicích vidět auta s nákladem i s ozbrojenci.
Zastavujeme na občerstvení u stánku s tacos podél silnice hned na okraji města. „Teď je tady klid,“ potvrzuje majitel, starší muž se smutnýma očima. Povídáme si o situaci posledních dní, a když zjistí, že jsme novináři, hned se dělí o vlastní rodinné neštěstí: za pár dní to budou čtyři roky, co unesli jeho syna. Zmizel, když se vracel z letiště v Guadalajaře, kam jako taxikář vezl klienty.
„Můj syn je člověk, který nepije, nekouří, zná jenom práci. A když jsme šli ohlásit jeho zmizení na prokuraturu, první, co nám řekli, bylo: ‚Váš syn byl halcón, byl zločinec,“ svěřuje se Don Epigmenio. Halcón, neboli jestřáb, je v kartelové hantýrce označení pro pěšáky, kteří hlídkují a hlásí, když v okolí spatří nějakou možnou hrozbu.
Epigmenio to ale odmítá. „Tohle nám řekli, místo aby něco udělali. Místo aby řekli ‚Jdeme ho hledat, uděláme tohle’. Museli jsme počkat 72 hodin, než jsme mohli podat oznámení, a teď za nimi musíme chodit, když chceme svolat pátrání,“ stěžuje si.
V Mexiku už dávno vzali občané tyhle věci do vlastních rukou. Politici ani policie jim pramálo pomáhá. Přes 130 tisíc lidí je evidováno jako zmizelých a pátrat po nich chodí vlastní příbuzní. Organizují se do hledačských skupin a vyrážejí obcházet márnice nebo kopou v zemi za městy, kde nacházejí hromadné hroby.
Víme, kdo je unesl a kam. Zoufalí příbuzní pátrají na vlastní nebezpečí po unesených v Mexiku
Ne, tohle nemá být kritika Mexika. Je to můj druhý domov, zbožňuju ho a každým dnem se přesvědčuji o tom, jak úžasní, obdivuhodní a milí lidé v ní žijí. Ale má svoje problémy, tak jako všude. A i o nich je třeba mluvit, protože Mexiko nejsou …
„Komisař, který byl tady ve městě a pomáhal nám, odešel. A ten, který je tu teď, nám pomáhat nechce – pořád jen samé výmluvy, samé sliby, že nemá prostředky. A tak jsme teď tady, máme malý podnik, prodáváme jídlo, abychom měli na pátrání. Protože my budeme hledat, dokud ho nenajdeme. Já vím, že můj syn je naživu!“
„Chtěl bych poprosit Claudii (prezidentku Claudii Scheinbaum – pozn. aut.), jestli nás někde slyší, aby měla pochopení a srdce na pravém místě, aby nám pomohli, aby nám podali pomocnou ruku. Opravdu ji o to prosím, protože my už jsme vlastně mrtví zaživa. Před rokem, v létě, jsem upadl do deprese, vzal jsem si 50 prášků tramadolu, kvůli svému synovi, že jsem ho neviděl, že jsem ho nenašel, že ho pořád nemůžu najít,“ svěřil se muž.
Dal by všechno za to, aby měl syna zpátky doma. „Peníze nejsou v životě štěstí, štěstím jsou děti. Dal bych, co mám, jen abych měl svého syna tady vedle sebe. Všechno, všechno, všechno! Byl mou pravou rukou, i pro své sourozence, pro svou sestru, pro mou ženu. Zničili nám život,“ vzlykal.
Také vzpomněl na zavražděného Carlose Manza, se kterým se dříve setkali v Uruapánu: „Nikdy nás nenechal na holičkách, vždycky nám dával, dával nám všechno. Byl naší oporou. Byl to člověk s dobrým srdcem. Dodával nám odvahu, posiloval nás, říkal nám: ‚Nevzdávejte to, hledejte své děti, ať jsou jakékoli, hledejte je. Já vás podpořím, jak budu moct.‘ Ale podívej se, co se stalo. Kde je? Kde ten chlap je? S vládami v Apatzingánu je to bídné. Co zanecháváme našim dětem a vnoučatům? Zemi plnou zločinců.“
Don Epigmenio si od nás nechtěl vzít peníze za výborná tacos. Ale pozval nás na příští hledačskou výpravu za město. Rozloučili jsme se a vypravili se dál na cestu, směrem do obávané La Ruany.
Mora: Nás, co pozvedneme hlas, zabijí
Carlos Manzo nebyl jediný, koho zavraždili oné osudné dušičkové soboty, ještě než jsem se vydal do Michoacánu. Vzpomínáte si ještě na jméno Hipólito Mora, na něž jsem upozorňoval výše? Útočníci v La Ruaně vtrhli do domu jeho synovce a zavraždili ho i s jeho manželkou. Zakladatel domobran Hipólito Mora byl tou dobou už dva roky po smrti, ale já se měl v Ruaně sejít s jeho bratrem Guadalupem Morou, toho času starostou La Ruany a bojovníkem proti bezpráví.
Dorazili jsme tam po poledni. Město se zdálo jako po vymření. Do jednoho z mála otevřených krámků právě závozníci vykládali bedny s pivem, to byl však jediný pohyb široko daleko. Jinde byly stažené plechové rolety krámů, stánky s občerstvením zavřené, jen občas jste v dálce uviděli někoho přejít přes prázdné náměstíčko. Jediné známky života tak vykazovaly průzory ve strážní stanici městského úřadu, kde hlídali vojáci a kam za chvíli dorazil i Mora.
Přijel v doprovodu dvou pickupů národní gardy s ozbrojenými zakuklenci na korbách a s jedním mužem se samopalem, který se od něj nehnul na krok. Sám Mora si vykračoval v kšiltovce, bílém tričku a polobotkách. Pozdravil se s námi a pokynul, abychom ho následovali do jeho prosté kanceláře. Tam jsme se posadili a dali se do hovoru.
„Bezpečnostní situace je strašná. Už tady zase máme kartel Los Viagras. Jednou je lidi vyhnali, ale už se vrátili a zase začali s tím svým svinstvem,“ rozpovídal se Mora.
Los Viagras jsou lokální kartel, jež se původně rekrutoval právě ze skupiny domobranců, krycích tak své kriminální aktivity. Postupně začali rozšiřovat své portfolio o unášení lidí a obchod s drogami. „Los Viagras jsou ti, co zabili mého bratra Hipólita a taky Bernarda Brava, šéfa limetkářů. Byl to El Botox z Los Blancos de Troya a El Gordo z Los Viagras. Oba kartely spolupracují, vykořisťují limetkáře a zabíjejí lidi. Od vraždy mého bratra už uplynulo něco přes dva roky a co udělal stát, aby je zadržel? Nic,“ rozčiluje se.
Právě region Tierra Caliente je na tom podle něj z celého Michoacánu nejhůř: „Každý den jsou tady mrtví, včera jeden tady v La Ruaně a v Apatzingánu taky každou chvíli,“ popsal. Jen v Apatzingánu podle něj působí asi pět kartelů – unášejí lidi, znásilňují, vydírají, vraždí. „Už jsme unavení z toho všeho, co se tady děje. Nemůžeme jít volně po ulici, protože máme strach.“
Od místních zemědělců aktuálně vybírají kartely dva dolary za každé kilo vypěstovaných limetek. Podle Mory Los Viagras, kteří se zase vrátili do regionu, nakonec budou vybírat výpalné za všechno. „A tahle vláda, co tu je? Nedělají nic pro to, aby je dostali pryč nebo zastavili,“ zkritizoval kabinet státu Michoacánu v čele s guvernérem Alfredo Bedollou za stranu Morena.
Ptám se, proč tito „zástupci lidu“ nezasáhnou. „Všichni tady v La Ruaně si klademe tu stejnou otázku. My si myslíme, že to oni nechali Los Viagras se vrátit. Jestli je pustili zpátky, tak určitě výměnou za nějaké peníze,“ má jasno Mora.
A co se stane takovým, jako je on, jeho bratr či Carlos Manzo? „Už jsem viděl, že nás, co jsme zástupci lidu, nás, co pozvedneme hlas – nás zabijou. Zabíjí nás, aby nás umlčeli. Protože se jim nelíbí, že říkáme pravdu. Proto zavraždili mého bratra, potom Bernarda a teď Carlose Manza,“ uzavřel Guadalupe Mora.
Noc v jámě lvové
Ještě, než se vydáme na cestu zpátky do Apatzingánu, kde zůstaneme přes noc, zastavujeme v jedné z uliček La Ruany. Uprostřed nenápadných prostých domků stojí vila. Má rozstřílenou fasádu, vysklená okna, dveře dokořán a v průjezdu ohořelé auto.
„Vlezeme tam?“ ptá se mě fixer. Přikyvuju. „Musíme ale rychle, než si nás někdo všimne,“ dodává.
Vcházíme dovnitř. Šlapeme po střepech na podlaze, jsou všude. Ve zdech jsou díry po střelách, místy jsou ohořelé. Okna jsou vystřílená, na barovém pultu zůstaly dvě prázdné lahve whisky Buchanan. Za příčkou se nachází obývací pokoj a v něm zaprášený kulečníkový stůl, na kterém někdo zapomněl sklenici.
Vede tudy taky vchod na zahradu. Je zarostlá vysokou travou a uprostřed nacházíme vypuštěný bazén. Taky je tam další ohořelé auto. Stoupáme po schodišti do druhého patra. Na chodbě leží na zemi soška koně. V ložnicích nacházíme postele i s povlečením, na zemi jeden střevíc a kusy hadrů. I zrcadlo je rozstřílené, ale mezi tím vším nacházíme obyčejné drobnosti, kosmetiku, léky, hračky.
Všechno to fotíme a natáčíme, chodíme tam a zpátky, opatrně našlapujeme a snažíme se nedělat hluk. Pak na sebe s Juanem špitneme, že jdeme. „Už jsme tady dost dlouho,“ řekne nervózně fixer. Ještě se zastavuji v průjezdu pro krátké video ohořelého auta a Juan mezitím odemyká to naše. Když vycházím z domu, střetávám se s nedůvěřivým pohledem sousedky. Mizí ve svých dveřích a já zapluju do sedačky auta. Jedeme pryč.
V místním tisku jsem se pak dočetl: „Tuto luxusní usedlost využíval jeden z vůdců organizovaného zločinu a v různých obdobích zde pobývali různí drogoví bossové,“ napsal Informa Oriente.
V červnu se pak stala terčem série útoků. „Noční násilí, které je zde běžné, se ale včera v noci zintenzivnilo. Vyvolalo mezi obyvateli paniku, ale jejich volání o pomoc úřady jako vždy ignorovaly. Strach bezpečnostních složek a ozbrojených sil z nočních útoků vede k tomu, že si tyto skupiny pod rouškou tmy dělají z La Ruany své bojiště,“ pokračoval článek.
Pusťte si video z opuštěné vily:
Pro kompletní galerii z mojí cesty do Tierra Caliente, včetně dalších fotek z rozstřílené vily, přejděte na bonusový článek.
Na stráži klid
Je pozdní odpoledne a my se vracíme směrem, odkud jsme přijeli: zpátky do Apatzingánu. Juan kontroluje telefon, jestli se někde neděje něco akčního. „V noci se určitě něco semele,“ je si jistý můj fixer.
Jedeme po silnici uprostřed ničeho. Za jednou zatáčkou se skrývá benzinová pumpa a je obsazená vojáky a Národní gardou v plné zbroji. Přibržďujeme. Z toho by mohly být fajn fotky.
Přibližuji se pomalým tempem a zdálky mávám novinářskou akreditací, zatímco Juan ještě vytahuje z auta stativ. Vysvětluji jejich náčelníkovi, kdo jsem a co tady pohledávám. Nakonec svolí k tomu, že si je můžeme nafotit.
Pobíháme kolem vojáků na stráži a jejich obrněnců. Fotíme a natáčíme je ze všech úhlů. Pak někdo z osádky vydá povel a všichni naskáčou do aut. Nestačíme se ani rozloučit, je to mžik. Odjíždějí směrem, odkud jsme nyní přijeli my, tedy k La Ruaně. My nasedáme do auta a pokračujeme podle plánu na opačnou stranu. Juan se snaží zjistit, co stálo za jejich náhlým úprkem, ale nedostáváme žádné informace.
Vracíme se do Apatzingánu, cestou už oba klimbáme, ubytujeme se v hotelu a pivo v nás jen zasyčí. Odpočineme, ale zůstáváme dál ve střehu – Juan ještě proklepává své kontakty mezi novináři, policisty a kartely, jestli se někde nekoná nějaký zátah, který bychom mohli přijet natočit. Ale nic kloudného nenacházíme, a tak editujeme fotky, posíláme materiály do agentur a jdeme se najíst.
Město i večer působí klidně. Večeříme místní specialitu – chavindecas, obří plněné placky. Nechce se mi věřit, že tohle je to údajné peklo na zemi. Asi jsme ho zastihli v milých časech. Vracíme se na hotel a jdeme si lehnout, protože ráno vyrážíme brzy – chceme jít fotit do limetkových sadů, a k tomu se bude hodit něžné ranní světlo.
Limetky a avokáda
Je ještě tma. Balíme věci, nazouváme bagančata a skládáme foťáky a stativy do auta. Vraždil bych za silný kafe, ale o tom si můžu nechat leda tak zdát. Po ulicích teprve první ranní ptáčata chystají pouliční občerstvení.
Za městem narážíme na další vojenský checkpoint a kolem něj vojenskou posádku na stráži. Zastavujeme a jedeme stejnou rutinu – ukazujeme press karty a občanky.
Tihle kluci jsou hodně mladí. Naše akreditace kolují z ruky do ruky. Nakonec přichází jejich velitel. I ten je hodně mladý. Ptá se mě, co tam dělám. Vysvětluji, tvářím se co nejvíc neškodně a zároveň odhodlaně. Velitel mizí i s našimi doklady a nechává nás čekat.
Trvá to už dlouho. Juan se snaží prolomit ledy tím, že ukazuje vojákům, kterým směrem před pár měsíci zavraždili Bernardo Brava. Bylo to kousek odtud, ale tihle kluci jsou tady teprve pár hodin. Přijeli bůhví z jakého koutu Mexika, neznají místní region. „A tamhle,“ máchá Juan pro změnu na opačnou stranu k vrcholkům kopců, „tamhle v horách probíhají přímé boje. Jsou tam nášlapné miny, prý i vojáci z Kolumbie – jsou dobří v boji zblízka.“
Velitel vychází s našimi doklady a svolí k focení. Jdeme pro náčiní a vojáci zaujímají své pozice podél silnice. Začíná ranní provoz a oni se rozestupují a začínají odchytávat auta.
Většinou jsou to místní farmáři na cestě do práce, občas rodiny vezoucí ratolesti do školy. Vojáci je kontrolují, podezřelé nechají vystoupit z auta a provedou bezpečnostní kontrolu. Zatím ale nic podezřelého nenacházejí. My mezitím fotíme posádku, jejich auta a zbraně. Nechávají nás dokonce vylézt za nimi do vozů a vyfotit si je zblízka. Juan na to jde fintou: „Udělám ti fotku, můžeš ji pak poslat svojí holce, určitě na tebe bude pyšná.“ A tak se nakonec loučíme skoro až srdečně.
Další fotky, jak to vypadalo na ranní stráži, naleznete v bonusovém článku spolu s kompletní galerií z výpravy do Tierra Caliente:
Cestu lemují limetkové sady. Stovky a stovky nízkých zelených korun s touhle plodinou, bez níž si nelze představit slavnou mexickou kuchyni. Zastavujeme u jednoho ze sadů, který má otevřenou branku. Vstupujeme dovnitř, krátce se bavíme se sadařem i jeho pomocníky a fotíme si je. Nikdo není příliš sdílný. Asi proto, že je ráno. A že tam pobíhá magor z Česka s foťákem a snaží se najít správnou kompozici, zatímco oni se lopotí za pár pesos a budou se lopotit za pár pesos pravděpodobně i po zbytky svých životů.
Děláme fotky a moc toho nenamluvíme. Jen se dovídáme, že většina těch, co tady lezou po kolenou a sbírají dokonale zelené kuličky limetek pochází ze státu Guerrero. Jsou tady od časného rána i se svými ratolestmi. Nevydělají si za tu dřinu příliš, ale jsou rádi alespoň za to.
Do hor II.
Rozloučili jsme se s limetkáři a zastavili ještě v nedalekém městě Buenavista na snídani. Zatímco nám prodavač tacos poněkolikáté opakoval, abychom přišli i další den a klidně pořád dokola, že situace je pod kontrolou, za zády nám projížděly vojenské obrněnce.
Když jsme pak popojeli nad město, dostali jsme zprávu, že v Buenavistě objevili narcomantu. Tak se říká vzkazům, které kartely zanechávají na veřejných místech, třeba na prostěradlech nebo kartonech, aby postrašili obyvatele či soupeřící kartel. Tahle byla údajně od kartelu Jalisco Nueva Generación a měla deklarovat jejich přítomnost v regionu. My byli v tu chvíli již daleko, navíc narcomantu už odstraňovali, a tak jsme pokračovali v cestě.
Zahlédli jsme ale konvoj Národní gardy a rozhodli se ho následovat. Třeba nás zavede k něčemu zajímavému. V jednu chvíli zahnul z hlavní silnice doprava mezi domy. Chvíli jsme váhali, ale pak jsme se rozhodli pokračovat za nimi. Dokud jsme v dálce neuviděli, že zastavují. Vystoupili jsme z auta, vzali foťáky a došli až ke dvěma pickupům s vojáky na korbě.
Patrně jsme je vyrušili, právě když si mimo zraky lidí dopřávali svačinu. Smáli se, když jsme jim řekli, že jsme se domnívali, že se bude v okolí odehrávat nějaký zátah. Nikoli. Prý jen přijeli dohlédnout na úředníky, kteří tady v sousedství v rámci Plánu pro Michoacán obcházejí domácnosti a ptají se, co jim chybí a co by pro ně stát mohl udělat. „Samozřejmě, že nakonec neudělají vůbec nic,“ zhodnotil to Juan, když jsem se nadchnul, že to je od státu docela hezké.
Ale i tak jsme se na nás nakonec usmálo štěstí. Když jsme se s nepořízenou vraceli na hlavní silnici, kde jsme nechali stát auto, uviděli jsme asi sto metrů od nás další vojenská auta – tentokrát byla armády a tentokrát to vypadalo na skutečnou akci. Mrkli jsme na sebe a už jsme se ani nemuseli domlouvat, rovnou jsme jim vyrazili vstříc.
Vojáci k nám teď ale nebyli tak vstřícní jako ostatní hlídky a posádky. Tihle nám nařídili, že se musíme držet dál. Fotit nám prý zakázat nemůžou, ale nařídili nám, kde až máme stát. Naštěstí jsme měli s sebou teleobjektivy. A tak jsme i na dálku mohli dokumentovat, jak vojáci zastavují provoz, vytahují řidiče z aut, opírají je o kapoty aut a šacují. Někde už to vypadalo, že se bude schylovat k dramatu, ale nakonec nikdo neskončil v poutech.
Pokračovali jsme tedy na sever, směrem Uruapán. V jednu chvíli jsme zastavili u policejní stanice podél výpadovky. Byla obehnaná pytli s pískem a v omítce měla díry po střelách. Na zídce rostla kytka konopí.
Vešli jsme dovnitř a fotili si rány ve zdech a vysklená okna. Stanice už byla podle všeho opuštěná pěknou chvilku.
VIDEO - policejní stanice
Další fotografie naleznete v bonusovém článku s kompletní galerií z Tierra Caliente.
Vyrazili jsme na závěrečný úsek naší cesty. Přehoupli jsme se přes horizont a uviděli před sebou serpentýny různě se klikatící po horách, jichž jsme teď byli součástí. „Tady už to většinou bývá o držku,“ poučoval mě Juan. Měli jsme ale štěstí, kromě několika luxusních pickupů, které se na nás občas nalepily, jsme neměli žádný problém. Bylo znát, že tady v tom neutěšeném regionu se zároveň drží peníze.
Právě tady v horách se nacházejí sady, odkud se do celého světa vyváží to nejlepší michoacanské avokádo. U jednoho takového jsme zastavili.
Majitelem byl muž ve středním věku a nic nenamítal, abychom si sad i s pracovníky nafotili. On a jeho kumpáni byli ve veselé náladě – popíjeli pivo a klábosili, zatímco nádeníci z domorodých komunit kmitali s obřími látkovými pytli kolem pasů, které plnili slavným michoacánským zeleným zlatem.
Ovoce napřed posbírali ze země nebo shodili ze stromů – buď pomocí dlouhého bidla, nebo pro ně někdo vyšplhal do korun – pak jim odstřihávali stopky a nakonec třídili podle dvojí jakosti – ty lepší a větší půjdou do světa, ty menší a ne tak zdárné kvality zůstanou v Mexiku.
Když jsem si nafotil sad a vrátil se do míst, kde se zdržovalo „vedení“, majitel mě ponoukl, abych si vzal nějaká avokáda s sebou. Upejpal jsem se, bylo mi hloupé si jen tak brát z toho, co udření mladíci nanosili a teď na zemi očišťují a dávají do beden. Natáhl jsem se tedy pro dva kusy ovoce. Ale majitel se nedal a pořád mě pobízel, až nakonec odněkud donesli plastový sáček, podali mi ho a nechali mě ho naplnit. Jen tak, zdarma. Byla to ta nejlepší avokáda, co jsem ochutnal.
Poděkoval jsem a muži se jen smáli a dokola mumlali něco o České republice.
V sídle kartelu
Z hor jsme sjeli do údolí, až do jistého městečka, kterým jsme projeli a začali zase stoupat do kopce nad ním. Cesta byla plná přírodních nerovností, – výhoda pro obyvatele horského úkrytu.
Byli jsme ohlášení. Dostoupali jsme až na vrchol, kde už zmizela poslední zástavba a nahradily ji koruny stromů nad našimi hlavami a lesní porost.
Muž, který si hověl na rozpadlém gauči u ohně, nám neohroženě podával svůj telefon a ukazoval video, jak nad klenbou stromů, jež uzavírala prostor nad námi, nedávno kroužil vrtulník. Namítali jsme cosi o bezpečnosti a o telefonech a on nám vyprávěl, že mu občas poslední dobou volají neznámá podezřelá čísla. Ale nepřikládal tomu příliš vážnosti. I když se mu někdo snažil vysvětlit, jak vysoké riziko tohle pro něj může znamenat.
„S Manzem jsem se znal,“ přešel zase do vážného tónu a vrátili jsme se k jádru našeho příběhu. „Víte, já jsem hodně věřící člověk,“ zamyslel se a začal vyprávět příběh o tom, jak se se zavražděným starostou a hrdinou boje proti zločinu seznámil.
Jednoho dne se vypravoval kamsi na cestu a onoho rána prý v televizi spatřil reportáž s Carlosem Manzem. Okamžitě ho uhranul. „Říkal jsem si, že bych ho chtěl potkat.“
O pár hodin později, když už byli na cestě, je zastavila policejní hlídka. „A byl tam zrovna on,” vyprávěl muž. Manzo prý kontroloval jejich auto, a když neshledal nic v nepořádku a vracel posádce doklady, náš hostitel ho zastavil. Představil se mu a sdělil, že by si ním rád hovořil. Nakonec se prý spolu posadili v policejní stanici a dlouze klábosili.
Pověděl nám taky, že nějakou dobu před vraždou Manza policisté dopadli sicaria, a ten jim prozradil, že měl za úkol starostu zavraždit. Muž se smál, když jsme mu vyprávěli o prazvláštních vyšetřovacích verzích, které policie a úřady vypouštěli do éteru po dušičkové tragédii v Uruapánu.
Myslí si, že vykonavatelem popravy může být jeden z kartelů. Ale že za tím vším stojí nejspíš vláda státu Michoacán. Manzo pro ně představoval hrozbu. S tím, jak ho lidé měli rádi, vše nasvědčovalo tomu, že se v příštích volbách stane novým guvernérem. A to by rozvrátilo zatuchlý status quo, který teď mezi autoritami a narcos v Michoacánu panuje.
„Připravte mým přátelům čtyři bedny,“ poroučel náš hostitel do telefonu, „dvě a dvě,“ dodal a zašklebil se na mě: „Ať taky v Československu ochutnáte dobrý avokádo.“
Rozloučili jsme se stejně vřele, jako jsme se přivítali. Tady v horském úkrytu drogového kartelu se mi dočkalo přátelské a rodinné atmosféry, jakou už jsem dlouho nezažil. Tedy, jakou jsem zažil pokaždé, když jsem se takto otevřeně setkal s vrchními představiteli nějakého kartelu. Ale stejně tak jsem pokaždé věděl, že ta pohostinnost má své limity. Které nikdy není radno pokoušet.
Poslední vzpomínka
V městečku jsme si ve fabrice vyzvedli slíbené čtyři bedny těch nejlepších avokád. Teď už jen dojet tam, kde to celé začalo – do Uruapánu, zjizveného města, jež krátce zažívalo naději v podobě Carlose Manza. Teď se vzpamatovávalo z kolektivního smutku.
Jeho oči na mě shlížely ze zídky před branou do městského parku. Jen pár hodin po jeho zavraždění o dušičkách 2025 na ni místní umělci nasprejovali Manzovu dokonalou podobiznu. S kloboukem, který byl jeho poznávacím znamením. Pod portrétem pořád ještě plály svíčky.
Natočil jsem a nafotil poslední snímky do své reportáže a v duchu tomuhle chlapíkovi děkoval za to, že nebyl jako ostatní. V hlavě mi zněla jeho slova: „Strach je člověku přirozený. Ale je potřeba ho ovládnout. Nedopustit, aby nás paralyzoval.“
Nemůžu popřít, že jsem měl strach, když jsem odjížděl do Michoacánu. A když jsme s Juanem vyráželi na cestu. A když jsme dorazili do Apatzingánu nebo potom do La Ruany. Ale po celou dobu jsem si tohle připomínal. Protože tohle je velká pravda a člověk nemusí být ani v Tierra Caliente, aby se o tom přesvědčil. I v běžném životě v běžných situacích a místech zažíváme strach, který nás občas dovede vykolejit. Je dobře ho vnímat, ale nesmíme se jím nechat zastavit.
Odešel jsem na parkoviště, kde na mě čekal Juan. Zastavili jsme se ještě u paní, která vybírala peníze za parkování. „Ještě teď to bolí,“ svěřila se nám a oči se jí zaleskly. Carlos Manzo podle ní nebyl jen tak ledajaký politik. Lidi ho měli rádi. „Byl hrozně empatický, dávali lidem peníze do klobouku, dokonce jim platil léky. Když zemřel, hodně lidí brečelo. Zavraždili ho spíš politici, zločinci ho nechávali celou tu dobu na pokoji.“
Tady naše putování končí. Těší mě, že jste dočetli až sem. Komu by to však nestačilo a chtěl by se dozvědět ještě víc, tak v tomto článku pro předplatitele naleznete kompletní fotogalerii včetně momentek z cesty. Další bonusový materiál vyjde zanedlouho.
Budu rád, když se se mnou podělíte o názor na celou tuhle reportáž a skutečnosti, o kterých se v ní píše. Můžete mi napsat e-mail, anebo okomentovat článek přes tento odkaz:
Pokud se vám reportáž líbila a víte alespoň o jednom člověku, kterého by mohla taky zajímat, buďte tak hodní a pošlete mu odkaz. Nebo ji můžete rovnou nasdílet na sociální sítě prostřednictvím tohoto tlačítka:
Kdo by mě chtěl podpořit ještě víc, může se stát pravidelným odběratelem mého obsahu. Ať už zdarma, nebo za drobný měsíční příspěvek (za odměnu dostanete přístup ke kompletnímu archivu i bonusovému obsahu). Případně se za vyšší obnos můžete stát i tzv. sponzorem. Vše přes toto tlačítko:
Můžete mě ale podpořit i jednorázově. Buď prostřednictvím mého bankovního účtu 670100-2216959455/6210
anebo mi koupit virtuální pivo prostřednictvím platformy Buy me a coffee, nebo přímo pomocí tohoto QR kódu:
V každém případě především díky za váš čas a pozornost, vím, že právě toho je dneska ukrutně málo. Zachovejte mi dál přízeň, chystám zase spoustu zajímavých reportáží z cest a ze života.
Mějte fajn květen a važme si maličkostí!