Do stínu

Ve stínu není prostor pro naději. Těžko se odtud hledí ven. Jeden by chtěl, ale bolí z něj oči. A působí tak nějak nepatřičně. Ale stín je jenom překážkou ve světle. Nic víc.

Je strach a strach. Jeden je emoce, reakce na neznámé, obava, nepřipravenost. Pak je strach jako uvědomění si reálného rizika. Holý, nesmlouvavý, opravdový. Ten zdvihá ukazováček, abychom zpomalili, přemýšleli a minimalizovali ztráty.

+++

„Nikdy nepil, nekouřil, byl to hodný kluk. A já pořád věřím, že žije.“

Trvalo to přesně asi pět minut od vystoupení v Tierra Caliente, Horké půdě v Michoacánu, než jsem narazil na první zmařený život. První člověk, se kterým jsem se dal jen tak nahodile do řeči. Zrovna to byl zdrcený otec, kterému unesli syna. „My už jsme mrtví,“ říká mi ve svém stánku s tacos a neskrývá slzy.

Michoacán.

+++

„Apatzingán je ve válce, bro,“ říká mi můj kontakt, když domlouvám koncem října tuhle svojí výpravu.

La Ruana je místo, odkud do světa přicházejí leda tak nekrology – daň za válku proti drogám. A za drogy v amerických a evropských klubech a salóncích politiků a mocnářů. A vůbec za vládu bohatých, kteří zavlekli zbytek lidí do krysího závodu a depresí, aby mohli žít svoje životy „naplno”.

Pár dní před odjezdem přichází z La Ruany zpráva, že si přišli pro synovce Guadalupe Mory, mého respondenta pro reportáž. Zastřelili ho i s jeho manželkou v jejich domě.

O pár hodin později se dozvídám, že o několik kilometrů dál zavraždili Carlose Manza, starostu, který šel proti zločinu. A taky mého dalšího respondenta. O tom už jsem vám tady říkal.

Jak někomu vysvětlit, že jedeš dobrovolně do stínu? Jak to vysvětlit sám sobě?

Ale v Morelii bylo toho nedělního odpoledne krásně. V parku byl klaun, děti se smály, v podloubí u stolků mléčné koktejly a pivka v zapadajícím slunci. V putykách hrál rock a na zahrádkách seděly rodiny. Jen se nesmělo setmět.

Morelia.

Ráno mě vyzvednul J. Cesta ubíhala dobře. „Kartely se teď stáhly,“ oznamoval mi. Místo nich jsou všude vojáci.

Po pár hodinách jsme v Apatzingánu a zastavujeme pro tacos. Majitel začíná ronit slzy za svého syna. Sám se nabízí, že mi o tom poví. Točím první rozhovor, i když muži je jen stěží rozumět. Slzy mužů bolí vždycky jako střepy.

Skoro mě nenechá pokládat otázky. Jede si příběh, který mu nejspíš jako smyčka běží za očima od toho osudného dne před čtyřmi lety. Skoro přesně na den. Pak dovypráví, zvedne se a už o tom nechce mluvit.

+++

V La Ruaně jsou všude střílny z pytlů s pískem, jakými se u nás bráníme velké vodě. Setkávám se s Guadalupe Morou, tím, co mu zastřelili synovce a předtím bratra. Netruchlí, takhle se tady žije.

Má s sebou doprovod dvou pickupů Národní gardy a jednoho střelce, co se od něj nehne na krok. Rozhovor děláme v ušmudlané místnosti a „Don Lupe“ mi sděluje přezdívky těch, kteří prý před dvěma lety zavraždili jeho bratra – dalšího z toho mála, co se rozhodli jít proti nastoleným pořádkům.

Je naivní ptát se co bude teď.

Guadalupe Mora, místní osobnost.

+++

„Chceš se podívat dovnitř?“

„Jasně,“ přikyvuju.

„Ale musíme to proběhnout rychle.“

Zastavili jsme u luxusní vily. Ve vjezdu je ohořelé auto a dveře dokořán. Využíváme toho.

Vcházíme, všude jsou střepy, kusy oblečení a ve stěnách díry po nábojích velké ráže. Zahrada zarostlá, další luxusní auto, bazén bez vody, další jizvy po střelbě, nedopité lahve od whisky Buchanan, která místním narco-lordům obzvlášť chutná. Už jsem se o tom přesvědčil i na jiných místech.

V noci v Apatzingánu je kupodivu klid. Jdeme se bez problémů najíst. Posíláme do redakcí fotky a videa a dáváme pár piv. Vpijou se do nás po tom dni jako do houby.

+++

Vstáváme ještě před svítáním, aby nám ranní světlo přálo, až budeme v limetkových sadech. Bez zdejších zemědělců by se tenhle příběh neobešel – stejně jako se bez nich neobejde světový trh avokád a limetek. Věděli jste, že většina jich pochází právě ze sadů v Michoacánu? Kde se vraždí jako na denním pořádku? Místní úrodná půda je zdejší spásou i prokletím. I kvůli ní tolik násilností.

Zastavujeme na jednom checkpointu s po zuby ozbrojenými vojáky. J. nás všechny poučuje, že to tamhle za těmi stromy před pár týdny umučili a zamordovali Bernarda Brava, lídra limetkářů, který veřejně burcoval proti vykořisťování farmářů ze strany narcos.

Ranní rutina.

Ranní paprsky se nemíjejí účinkem. Opírají se do pažeb těžkých zbraní. A pak taky do zeleno-zlatých slupek šťavnatých limetek. Trháme je pro naše paní doma rovnou ze stromů, když se nikdo nedívá.

Snídáme v Buenavistě u stánku. V životě jsem neměl tak dobré guacamole jako tady, je nadýchané jako pěna z lesních plodů, co jsme mívali v létě na Šumavě. Ale tady jsme v podhůří vrcholů, kde se daří avokádům. A taky narcos.

Prodavač tacos nás ujišťuje, že v oblasti nic nehrozí, je klid. Jenže za zády nám projíždějí vojenské obrněnce a chvíli po tom, co jsme vyrazili dál na cestu, přišla zpráva, že v Buenavistě se objevila narcomanta – to jsou plachty se vzkazy, které vystavují kartely na viditelných místech, aby upozornili na svoji přítomnost a vystrašili.

+++

„Tady už to většinou bývá dost horký,“ říká mi J., když stoupáme srdcem Tierra Caliente, doslova Horkou půdou.

+++

T. nám vypráví o zastřeleném Manzovi. T. je hlava kartelu.

Obdivoval ho a měl k němu respekt. I když stáli na opačné straně barikády. Ale doopravdy? Ty hranice mezi zákonem a podsvětím se tu dost stíraly. I teď v tomhle horském úkrytu nad námi opodál drží stráž muži v policejních uniformách s dlouhými zbraněmi – chrání ty, před kterými by správně měli chránit.

„Jsou koupení,“ vysvětluje..., co ani nebylo potřeba vysvětlovat. Takhle to tady prostě chodí.

Tady už se fotit nesmí. Jenom poslouchat. Ale to stačí. Nedaleko policajtů paběrkují znudění sicarios, karteloví zabijáci. Na slaboučkém ohni se ohřívá kastrůlek s pozole a nad ním visí litinová konvice. „Dáte si kafe?“ Pouze poděkujeme ze zdvořilosti.

I sotva náctiletá slečna, která teď přijela se svým dítětem, má přes rameno pušku M16. Ale je tady dobře. Smějeme se, povídáme si o životě i událostech, jak se to u ohně odnepaměti dělává. Jako o starých známých se tady mluví o lidech, jejichž jména známe z detektivek. Nemůžu si pomoct, ale zase mám blízko podlehnout té o zločincích, kteří bojují proti mocným, aby nasytili chudé. Protože – známe to sami, mocným se málokdy dá věřit, že to s námi myslí dobře. Dalo se věřit Manzovi, ale ten je mrtvý.

T. nám ukazuje video, jak nad úkrytem kroužil vrtulník před nějakou dobou vrtulník. Ale jen se tomu směje. Pak tím samým telefonem volá: připravte klukům čtyři bedny. Dvě a dvě, mrkne na mě: „Ať taky v Československu ochutnáte avokádo!”

Stavujeme se ve fabrice pro kontraband. Jak poetické – přišel jsem točit o krvelačných lumpech a odvážím si výslužku v podobě beden s ovocem. Jenže tomu ovoci se tady říká „zelené zlato”.

Poslední zastávka. Už pijeme v autě pivo. Už to bude. Padají nám oči. Přijíždíme do Uruapánu, vyhlášeném za jedno z nejvražednějších měst světa. To tady popravili před třemi týdny Manza.

Přijíždíme k jeho pomníku. Hoří u něj svíčky. Paní, která na nedaleké tržnici vybírá peníze za parkování a za záchody, vzpomíná a brečí. Měla ho fakt ráda, tak jako snad všichni tady. Poprvý vidím, že někdo má tak rád politiky. Protože Carlos Manzo nebyl běžný politik. Proto se musel poroučet.

Věděl to. Podle lidí, co ho znali, měl strach. Ale je potřeba postavit se tomu, čeho se nejvíc bojíme, říkával. A měl pravdu.

„Strach je člověku přirozený, ale je potřeba ho ovládnout, nenechat ho, aby nás zastavil.

Carlos Manzo.

Díky, že mě čtete, komentujete a posíláte svým známým.

Kdyby chtěl někdo ještě víc podpořit moji tvorbu, může mě třeba pozvat na virtuální pivo. Buď pomocí QR kódu níže (nebo webu Buy me a coffee). Budu vám vděčnej.