Co vám neřekli o stěhování do zahraničí: Dvojí život je chiméra
Tváří se to světácky i romanticky. Rázem máte dvě vlasti, dva jazyky, dvakrát tolik zážitků. Jenže ne vždycky je 2 víc než 1. Brzy zjistíte, že nežijete dva životy, spíš jeden napůl.
Zkraje se omlouvám – i když jsem to předesílal – že jsem se měsíc neozval. Ale i to se ukazuje jako důsledek života v zahraničí. Respektive toho, když ze zahraničí přijedete na skok do vlasti.
Když jednou za čas přijedete „domů“, máte pár týdnů na to, abyste do nich vměstnali, co jste zameškali za všechen ten čas mimo: věnovali se rodině a kamarádům, oběhali úřady, opravili, co se za tu dobu rozbilo, navštívili oblíbená místa, nacpali se oblíbeným jídlem a pitím.
Dva domovy, a ani jedno „doma”
Je to závod s časem, který od příletu prohráváte. Protože jak chcete do tří měsíců vecpat to, co jste za rok zameškali? Blbě. A proto i při nejvyšší vůli musely jít některé věci stranou. Dny se plní povinnostmi – plánovanými, a ještě víc těmi neplánovanými – i radostmi a plynou tak rychle, že je nestačíte zaznamenávat. Až budu sedět v letadle zpátky do druhého domova, vezmu si k ruce telefon, otevřu fotky a nebudu věřit vlastním očím, že jsem je pořídil já a co všechno jsem za tu dobu zažil. Jen si to budu muset prožít ve vzpomínkách znovu. To je samozřejmě špatně, já vím, mindfullness a tak. Jenže...
Jenže...
Už jsem zmínil „doma 1“ a „doma 2“? To je právě ten problém. Pokud se rozhodnete odejít do zahraničí, měli byste to udělat se vším všudy. Říznout. Žádný záložní plán, žádná pootevřená zadní vrátka. Jinak vás to dřív či později sežere.
Budete mít dva domovy, ale ani jedno doma. Budete mít dvě rodiny, ale jedné budete vždycky chybět. Budete mít dvě party kamarádů, ale jednu budete vždycky zanedbávat. Budete mít dvě vlasti, ale pokaždé si mezi nimi budete muset vybrat. Budete mít dvakrát tolik výdajů a dvakrát tolik starostí. Budete žít dva životy, a doopravdy ani jeden.
Nechci si stěžovat – jen hodlám varovat. Neměnil bych a jsem rád, že jsem si se svým dvojím životem v posledních sedmi nebo osmi letech došel k tomuhle poznání. Ale asi bych tehdy uvítal, kdybych byl na tohle připravený.
Není cesty zpět
Když žijete na dvou místech zároveň – tedy když jako já neučiníte to zásadní rozhodnutí a nezavřete za sebou dveře zcela – nikdy nebudete žít na obou dvou naplno.
Málokdy v takovém nastavení vybudujete fungující vztah, natož rodinu. Musíte mít velké štěstí, abyste si udrželi stabilní práci. Budete pravděpodobně platit dvoje daně či poplatky, dva nájmy, dvoje energie, dva telefony, dvojí oblečení a tak dále. Zato budete chybět u vánočního stromku a na narozeninových oslavách. Ať už budete v tu chvíli v kterémkoli z těch dvou domovů.
Pokud někoho láká, tak jako to lákalo mě – a vůbec se tomu nedivím – to i tak zkusit a odejít z vlasti, připravte se, že to není žádná pohádka. Začít od nuly skutečně znamená začít od nuly, ne-li z minusu. Tedy pokud nemáte alespoň někoho k ruce, nebo ještě lépe dopředu ušlapanou cestičku. Ale i tak se připravte, že na každou drobnost budete sami. Každá maličkost, kterou byste doma vyřešili automaticky bez většího přemýšlení, může v cizím prostředí přerůst v setsakramentský zádrhel. Kvůli jazykové, kulturní nebo jiné bariéře.
Připravte se, že někde budete mít problém jako cizinec sehnat bydlení a především práci. Připravte se, že když vám bude blbě, možná nebudete mít, kdo by vás vzal k doktorovi. Občas ani nikoho, komu se svěřit, s kým zajít na pivo a vykecat se. A často ani nikoho, komu zavolat, protože i ve vaší původní vlasti na vás zapomenou. Budou mít svoje vlastní starosti.
Na druhou stranu, každým dnem se budete posouvat. Každá taková překonaná bariéra vás posílí. Budete růst před očima. Život v cizině plyne jinak, protože jste jako mimino, co nasává každou vteřinou nové vjemy a znovu se učí. Každý den pro vás bude dobrodružstvím, každé nové slovíčko a nové přátelství velkým krokem, každé další ponoření mezi místní dalším velkým vítězstvím.
A to je to, proč to nebudete chtít přestat dělat. Je to návykové. Jakmile si zvyknete na tenhle neustálý přísun zdolaných krůčků, už nebudete chtít ten růst zastavit. Vrátit se zpátky do stojatých vod, které už znáte. A nadto: Zahodit teď to všechno, co jste si vybudovali? Jenže...
Jenže...
I když už si budete myslet, že jste vyhráli, že jste zapadli, tak nezapadli. A co hůř. Najednou zjistíte, že už nezapadáte ani do svého původního doma. Přerostli jste ho a nejde se jen tak vrátit. Stali jste se cizincem ve svém vlastním světě.
Dvojí život se může zdát jako skvělá věc. Ale ve výsledku neznamená žít dva životy, nýbrž jeden napůl. Hodně vám to dá, ale hodně taky vezme.
Máte s tím někdo zkušenost? Zajímal by mě váš názor. A prosím o trpělivost, poběžím teď ještě chvíli v tomhle doháněcím režimu, ale brzy se zase vrátím k pravidelnému publikování ze svého „druhého domova”. Hezké léto všem, ať jste kdekoli!
Úžasně napsane.....