Ciudad de México: Ráj šílenosti
Město potomků Aztéků, město bídy a špíny, lesku a opulentní dekadence, sirén a červených střech. Město gangsterů, umělců a nespoutaných duší, město lásky bez hranic, kde nic není dostatečně šílené.
„Za žádnou cenu se nevrátím do Mexika. Nesnesu pobyt v zemi, která je surrealističtější než moje obrazy,“ prohlásil slavně katalánský malíř Salvador Dalí po své návštěvě v zemi vysokých pyramid a hlubokých pašeráckých tunelů. Surrealismus, jehož byl reprezentantem, opěvuje snové představy a bizarní výjevy vpíjející se do všedních situací. Takové je Mexiko. Pokaždé vás překvapí něčím zdánlivě nereálným. A po několika letech života tam mohu říct, že jeho hlavní město Ciudad de México je – jak by řekli místní – „matkou“ vší té bláznivosti.
Mexičani mají dokonce rčení, které používají při uzření obzvlášť šílených výjevů: „Představ si žít ve Švýcarsku a o tohle přijít!“ V bohaté, čisté a spořádané zemi pod Alpami by se vám asi nestalo, že uvidíte pupkaté policisty, jak z kapot svých vozů futrují umaštěnýma rukama tacos, zatímco za zády jim auta projíždějí na červenou. Patrně byste tam v metru nepotkali stařečka, jemuž z tašky na klíně kokrhá pěstěný bojový kohout. Jistě byste tam ani neochutnali pokrmy jako zmrzlinu v housce a nemohli se v klidném odpoledni zaplést do všední bitky hudebních subkultur nebo tažení feministek s kladivy a molotovy.
Nic není dostatečně uhozené, aby se to nemohlo v Ciudad de México stát realitou.
Pivo s krevetami a sláva neděli
„Sahej si na svoje vejce, ne na moje zboží,“ stojí na cedulce uprostřed stolu, na kterém jsou rozložené boxery a vyhazovací nože, hned pod regály s kšiltovkami s emblémy drogových kartelů. Jsme ve čtvrti Tepito, obávaném zákoutí města, synonymu zdejší narkotrafikantské scény. Na místní černé tržnici seženete vše od svatebních šatů, kuchyňského náčiní a USB disků se sbírkami stažené muziky přes domácí porno, padělky všeho druhu a drogy všeho druhu až po díru v břiše.
Je neděle a prodejci vyřvávají, jako by se blížil konec světa. Překřikují se s muzikou, jež hraje o kousek dál. V improvizované pivnici mezi stánky, kde se u pár stolků s barovými židlemi mísí bezzubí opilci se zamilovanými páry, si nějaký samozvaný pěvec postavil nad hlavami ostatních lešení. Vynosil na něj aparaturu a teď se po něm vznáší jako po pódiu a zpívá písně o lásce a smrti. První polední piva hostů splývají s končícími fiestami předešlé noci.
Část lidí vypadá, že se z přemíry radosti a oslav brzy zřítí pod stůl, ostatní si berou obří kelímky a jdou se podívat, co si pro ně trhovci přichystali. V litrových nádobách ale nemají pivo, nýbrž micheladu. Pivní limonádu, která v parnu nebo po kocovině člověka probudí k životu. Základem je kyselo-pikantní sirup přelitý pivem, zakapaný limetou a doplněný o tomatovou šťávu či worcester. Okraje kelímku jsou namočené v lepkavé salse, která barví ústa konzumentů dočervena. První hlt vám zkroutí úsměv, ale přivodí radost.
Nezapomeňte však, že jste v Mexiku, kde všechno jde ještě eskalovat. Byla by přece škoda skončit u piva s rajčatovým džusem, když vám v něm můžou plavat také gumové žížaly, medvídci nebo krevety. A komu by to bylo málo, může je dostat naservírované v plastové atrapě penisu. I s takovými se lidé promenádují po tržnici v Tepitu.
Jejími titěrnými uličkami sviští mezi návštěvníky mladíci s rudlíky obloženými záhadnými bednami a balíky, s nimiž mizí v útrobách přilehlých domů. Rozvážným krokem si vykračují potetovaní hromotluci s přísnými pohledy, za chtivého přihlížení pouličních princezen, vystavujících opřené o zdi své rozhodně ne minimalistické křivky. Ale jsou tam i celé rodiny s dětmi nebo páry na nákupech, které si přišly pořídit kabelky Louis Vuitton za sto padesát pesos nebo rolexky za dvě stovky (To by se ve Švýcarsku nestalo!).
O víkendu to totiž srdce Chilangos, jak si hrdě říkají obyvatelé mexického hlavního města, táhne na tianguis. Tak se říká trhům, ale myslí se tím především ona samotná událost, kdy se lidé proplétají mezi stánky setkávají se se známými a kupují věci, o nichž do té doby neměli ani tušení, že existují. Seženete tam pivní lahve z dob mexické revoluce, stejně jako obrazy místních mistrů, pařát orla či opasek z krajty. Kdo by pohrdnul procházkou mezi výběrem šperků upravených pro šňupání kokainu nebo kolem sbírek se stovkami figurek lega či sběratelskými kartičkami.
Do toho návštěvníci jedí vařené kukuřičné klasy pomazané majonézou a nabodnuté na špejli, placky na tisíce způsobů nebo upražené luční kobylky. Veselí se, protože do práce se jde až zítra, a koho by zajímal zítřek?
Neděle v Mexico City
Neděle je den vyhrazený rodinným aktivitám a setkávání s přáteli. Je potřeba spravit kocovinu z protančené noci. A na to není lepšího léku, než je tacos de barbacoa. Jedná se o pomalu pečené jehněčí maso, v ideálním případě v tradičních podzemních pecích, jež se servíruje naporcované na malé kousky do kukuřičných placek a spolu se silným vývarem. Pokud je správně provedené, má maso konzistenci tvarohového dortu, ale se vší svou mastnotou a výrazným okořeněním. Žádný jiný pokrm tady nesymbolizuje závěr týdne tak jako právě tento a rodiny se už od rána formují na ulici u stánků s touto dobrotou.
Někteří pak vyrážejí zchladit se a odpočinout si od betonu do rozlehlého parku Chapultepec, kde se dá strávit den v okolí kdysi prezidentského zámku a přilehlých zahradách s jezírky. Jiní zamíří na jižní okraj metropole k lagunám Xochimilco. Plaví se tam gondoly jako v Benátkách, jen tady nejsou naložené ani tak zamilovanými páry jako partami alkoholem a jinými substancemi posilněných kamarádů, kteří si uprostřed lodi ukotvili chladničku přetékající pivem a lahvemi s tequillou a teď vedle ní tančí cestou kolem ostrova Panenek – hororové podívané u jedné z chatek, kterou její majitel postupně celou ozdobil zašlými dětskými figurkami.
Ti mladší a moderněji ladění tráví volný čas vysedáváním v parcích España nebo México ve čtvrtích Condesa a Roma, které jsou známé pro svou multinárodnost a v posledních letech poněkud úpí pod náporem bohatých expatů z USA, Kanady nebo západní Evropy. Řada z nich tam s bosými chodidly srká své caffé latté a do otrhaných sešitů si zapisují oduševnělé básně, zatímco jim do toho hrají jejich kolegové na ukulele či nějaké experimentální výplody syntezátorů. Tyhle čtvrti mají se zbytkem Ciudad de México pramálo společného, avšak bez nich by město přišlo o cenné centrum umělecké a pseudo-umělecké scény, jež pak po nocích opanovává i místní vyhlášené kluby, méně či více alternativní. Přišla by také o 98 procent veganských a vegetariánských bister, což však – troufám si tvrdit – běžnému Mexičanovi, který je důmyslným masožravcem, srdce nezlomí.
Sirény a chilaquiles
Typické ráno v Ciudad de México voní po levanduli, protože jestliže tady něco přebije všudypřítomný odér kukuřičných tortill, pak je to vůně levandulového přípravku na mytí podlah Fabuloso, jenž nemůže chybět v žádné domácnosti a každá správná hospodyňka jím vždy na začátku dne drhne podlahové krytiny, stejně jako chodník před domem. Ve městě je tak každé ráno cítit jarní svěžest, i když je pod mrakem a podzim.
Do toho se už za kuropění rozléhají ještě prázdnými ulicemi zvuky zvonků, píšťal a zvučné hlasy, jimiž prodejci přivolávají jako novodobí mexičtí krysaři obyvatele ke svým stánkům se sladkým pečivem, a ještě sladší instantní kávou. Případně také místní snídaňovou pochoutkou chilaquiles, což jsou tortilly rozlámané na kousky, zalité zelenou (vždycky si dejte zelenou!) nebo červenou (neznám nikoho, kdo by jí kdy dal přednost před zelenou) salsou, navrch pokrytou kousky kuřecího masa nebo choriza, cibulí a sýrem.
Jídlo ostatně není v Ciudad de México jen prostým přijímáním živin, ale tvoří samostatnou a významnou kapitolu života tam. Sladko-zatuchlý závan opékaných tortill vás praští do nosu, už když vystupujete na letišti Beníta Juáreze. Tahle vůně je všudypřítomná, tak jako jsou všudypřítomné stánky s tacos, sopes, huaraches, pambazos, tamales, tortas a samozřejmě quesadillas, přeloženými plackami, které – jak název napovídá (queso = sýr) – mají mít co do činění se sýrem, ale jen tady v Ciudad de México se quesadillas z kdovíjakého důvodu podávají bez sýru. Musíte si o něj říct, čímž zároveň prozradíte všem okolo o tom, že nejste pravý Chilango. Pravý Chilango si na tomhle všem pochutnává od snídaně do pozdní večeře, a to výhradně kolem plechových stánků na ulici, sedě na dvojitých plastových stoličkách.
Tak jako má každé město svou vůni, má taky svůj zvuk. A Ciudad de México, 25milionový zázrak pod vulkánem Popocatépetl, je přímo svébytným hudebním tělesem. Je to přepestrý orchestr, jenž začnete nenávidět s prvním ranním probuzením za zvuků klaksonů aut, policejních sirén, které neslouží strážcům zákona k ničemu jinému než pozdravení prodavačů tacos na rohu, vyvoláváním stánkařů nebo křiku podomních prodejců plynu a vody. Ti se svými náklaďáky neminou jedinou ulici a při tom křičí do oken jednolitý a táhlý zvuk: „Aaaaaaaaaaa“. Nabízený sortiment se v něm naučíte rozpoznávat až po letech, kdy vaše již vytrénované ucho rozliší, že „Aaaaaaaaaa“ znamená agua (voda), zatímco „Aaaaaaaaaas“ je gas (plyn).
Bez zvuků by tohle město nemohlo fungovat, protože jak byste jinak poznali, že přijeli popeláři a je čas běžet se smetím k jejich vozu, kdyby už od zatáčky nezvonili jako vyšinutí velkými kravskými zvonci, dokud neprobudí i ty nejzdatnější spáče? A to platí i o dalším ze zvuků, který místní slyší ze všeho nejméně rádi, a to je seismický alarm. Ten varuje lidi před zemětřesením, což se snadno domyslíte podle toho, že zní jako soundtrack nějakého katastrofického filmu. Kdykoli se rozezní, mají lidé jen pár vteřin na to, aby vyběhli z postelí či kanceláří a shromáždili se před domy. Ať už jsou v pyžamu, nazí, s natáčkami ve vlasech nebo ve společnosti milenky či milence. Když zazní alarm, jsou si všichni obyvatelé CDMX rovni. Tehdy jedině utichnou veškeré okolní zvuky a jindy rozevlátí Mexičani přijmou situaci se vší vážností. Ale když se ukáže, že šlo o planý poplach – což bývá nezřídka – stačí pár vteřin a Mexičané se svým černým humorem karikujícím nejčastěji sebe sama už zase srší vtipem a dělají nevhodné žerty o tom, kolik housek bolillos je potřeba zkonzumovat na uklidnění z šoku, a rozezní se klaksony aut, hudba pouličních muzikantů a křik opilců.
Každý ovšem dobře ví, jaká je nepsaná hymna tohoto města. Je jím popěvek, jemuž neuniknete od prvních momentů v Ciudad de México – ať už jste v kterékoli jeho části. Line se totiž z dodávek křižujících metropoli od centra po periferie a které za poplatek zbavují obyvatele velkých spotřebičů a jiného nadměrného odpadu. „Se coompraaa, colchoones, tamboooores, refrigeradoooores,“ pěje dívčí hlas z tlampačů na dodávkách a vy víte, že jste v Ciudad de México, i kdyby vás unesli (i to se stává) a vozili celou noc s černou kápí přes hlavu z místa na místo. Do smrti vám bude tenhle zvuk znít v uších, je to jako místní forma tinnitu (chronického pískání v uších). Tinnitus Chilango, mohla by se tahle melodie jmenovat a je jen otázkou času, kdy ji UNESCO zařadí na seznam kulturního dědictví hned vedle mariachis, noblesních muzikantů v tradičních úborech, kteří dosud sem tam zpívají pod okny serenády, hned vedle rušných dálnic nebo obchodních center. Co by ne?
Ostatně muzikantů jsou tady plné ulice: drobní hudebníci procházejí od oběda do večeře kolem restaurací a nároží domů a doufají ve štědrost kolemjdoucích či těch, kteří jim drobné hodí přímo z oken. Jejich talent obvykle nemá na výši přivýdělku vliv. Místní jsou zvyklí se o své málo podělit, a tak žádný potulný umělec nikdy nepřijde zkrátka. Platí to i o těch, kteří pravidelně pod vaším oknem ve stejný den a ve stejnou hodinu spustí tu stejnou krákavou melodii, již hrají už dvacátým rokem falešně, ale stejně za ni dostanou pár drobných.
V koncertní síni zvané CDMX zkrátka zaslechnete pestrou škálu zdánlivě nesouvisejících instrumentů, které na první pohled nesouzní, ba se vzájemně vyrušují, ale dohromady tvoří jednu divokou kapelu. A zda se její koncert publiku líbí, nebo ne, to už je potutelně se smějícímu kapelníkovi jedno.
Vášeň a smrt
Umění jako takové tady hraje významnou roli. Nejde vůbec o to, že by se jím měl interpret snad uživit nebo mít miliony fanoušků, jak o tom přemýšlíme my v zemích prvního světa. Jde o tvůrčí pnutí, které v sobě má snad každý zdejší obyvatel a které se na každé kroku propisuje do běžného života. Žádná zeď neunikne graffiti nebo streetartovým polepům a každý sloupek či semafor je posetý svéráznými samolepkami. Všude narazíte na fotografy a filmové štáby, v kavárnách se pořádají amatérské výstavy, v parcích lekce tance, na velkých náměstích pravidelné podvečerní rappové battly. Vášeň k tvorbě a vyjadřování vnitřního hlasu je prostě součástí zdejší DNA. A nemusí to být jen umění v tom slova smyslu, jak ho známe. Třeba před mojí oblíbenou kantýnou, což je prastará zaplivaná putyka v tom nejhrubším slova smyslu, každý den vytáhnou před hospodu ženskou figurínu, již barman s hrozivou jizvou přes oko pokaždé důmyslně oblékne do nového outfitu. To je pro mě umění.
Ostatně umění tady nezřídka slouží i k politickému aktivismu. Ten tu má podobně silnou tradici. To, že pro zdejší lidi není novinkou, když je politici berou bezmezně zkrátka, ještě neznamená, že sklopí hlavy a nechají si to líbit. Nemine den, aby se u památníku Revoluci nebo na náměstí Angel de la Independencia nepořádala nějaká manifestace, ať už ji mají na svědomí odbory, matky pátrající po tajných hrobech svých zamordovaných potomků nebo naháči volající bůhví po čem. Ať je to kterákoli skupina, je připravena se za své ideály bít. Příkladem budiž Mezinárodní den žen 8. března, kdy se každoročně do ulic vrhnou tisíce lidí a ti nejradikálnější, reprezentované tvrdým feministickým jádrem, do noci zatápějí (doslova) státním složkám, když v blízkosti vládních institucí zapalují ohně a kladivy a spreji orazítkují vše, co jim přijde do cesty. V zemi, kde běžný člověk nemá nástroje proti mocenskému nepotismu, často nezbývá než říci si o svá práva tím nejkrajnějším způsobem.
Ráj šílenosti
Možná vás napadá otázka, zda to tam tedy není nebezpečné. Částečně ano (…i když spíš pro místní než pro cizince). Život v Ciudad de Méxiko znamená život na hraně. Ostatně kde jinde se vám stane, že vás tentýž vykuk na ulici okrade o vše, co máte u sebe, a hned vás taky varuje, abyste se v těchhle místech radši měli na pozoru před zlodějskými bandami? Ale i v tom tkví kouzlo zdejšího města. Ciudad de México trpí spoustou bolesti a prošlo si tragédiemi. Snad proto ta místní nespoutanost a žití, jako by nebylo zítra. Proto je život tady tolik romantický - žije se totiž naplno. A nemyslím v tom našem pojetí, kdy život naplno znamená stoupání po kariérním žebříčku á la „šest firem za tři roky“.
V celém Mexiku je toho mnoho pozoruhodného a krásného. Všem se určitě vybaví mayské pyramidy, karibské písky nebo pestrá fauna a flora. Ale jsou to především místní lidé a jejich bezprostřednost, kuráž vzešlá snad z vřelejšího pojetí smrti tady v zemi zbojníků Pancho Villy a Emiliana Zapaty. Smrt tady číhá na každém rohu, tak proč si dělat starosti a neužívat si života, dokud to jde? Proč si lámat hlavu s prací nebo penězi, když už zítra může skončit svět?
Důležitá je svoboda a umět si dopřát zábavu. A to ostatní? Me vale verga, řekl by běžný obyvatel Federání oblasti (Distrito Federal), jak se dřív označovalo Ciudad de México, a myslel by tím něco jako: Mám to u zadku. Neexistuje totiž nic, s čím by si Chilango neporadil. Často tím nejpodivnějším a nejméně očekávaným způsobem. A tak někdy ulice připomínají spíš muzeum kuriozit.
Uvidíte v nich vysmáté dobrovolníky tlačící po pětiproudé silnici nepojízdné policejní auto se strážci zákona uvnitř. Uvidíte člověka, jenž se vypravil do místní taquerie na večeři v masce zápasníka lucha libre a svetrem. Ostatně uvidíte i spoustu opravdových zápasů, při kterých babička z první řady mlátí holí do přerostlého osvaleného wrestlera, nebo množství drag shows, kde muži v parukách a s umělými ňadry oslňují publikum. Uvidíte tam bodré chlapíky vytahující na lanech do posledního poschodí bytových komplexů nový luxusní gauč, jenž poskakuje a odráží se od balkónů v nižších patrech, kde to vše v němém úžasu pozorují nervózní sousedi. Uvidíte setkání stovek majitelů buldoků s jejich mazlíčky na trakařích, ale taky stohlavé hordy motorkářů valící se o půlnoci hlava nehlava městem výhradně bez přileb a po zadních kolech. Uvidíte rekonstrukci ukřižování Ježíše Krista ve čtvrti s bilancí jedné vraždy na den, uvidíte důchodce tančící v parcích, lidi prodávající čarodějné předměty na místních tržnicích, uvidíte prapodivné kombinace jídel od sendviče v sendviči až po smažené škorpióny. Uvidíte spoustu zvláštních věcí a zvláštních lidí.
Takový je život v Ciudad de México. Nikdy se nenudíte, nikdy se nepřestanete podivovat, nikdy se nepřestanete bavit. Nic tam není dost bláznivého a neskutečného. Vždy vás překvapí, kam ještě lze posunout hranice možného, do jakých úrovní posunout šílenost.
Tohle velkoměsto by neuchopil nikdo ani za tři životy. Je tak obrovské a tak roztodivné a tak plné vjemů, že není možné jej celé pojmout, ale když nasáknete jeho na pohled šedivou, ale pod povrchem pulsující a barevnou atmosféru tichého neklidu a nekonečných možností, vpije se vám pod kůži, jakmile spatříte jeho potemnělé ulice a zanedbané budovy, jakmile vejdete do prvního špinavého baru a objednáte si mezcal a jednu micheladu a začnete si podupávat do rytmu cumbie. Pokaždé, když ho opouštím, mám pocit, jako když musím v tom nejlepším odejít z večírku.
