Cestovní deník: Lednová poznávací výprava po stopách Aztéků a Mayů

Rok 2026 jsme odstartovali více než stylově. Před týdnem jsme s pětičlennou skupinkou zakončili 16denní putování Mexikem, které jsem průvodcoval. Teď bych se s vámi rád podělil o naše zážitky.

Nemohl jsem si odpustit – možná trochu nekonvenční – zastávku u mé oblíbené, tajné laguny u Pacifiku. Co myslíte, stálo to za to?

Kdo mě delší dobu sleduje, ví, že vedle psaní a focení taky po deseti letech života v Mexiku ukazuji svým krajanům i cizincům tuhle mou druhou vlast. A tohle byla první letošní výprava. Pojďte se se mnou za ní ohlédnout.

Mohl jsem tady přivítat skvělou partu lidí: Hanku, Káťu, Pavla a Michala. Na cestování jsme měli 16 dní a plán byl jasný: vytěžit z nich maximum, vidět to nejzásadnější z Mexika a dozvědět se o tom nejdůležitějším pro pochopení místní kultury a souvislostí. Ale zároveň se nepohybovat jen po těch nejexponovanějších turistických bodech a taky se neutavit neustálým procházením pamětihodností. Zkrátka si užít skvělý výlet po exotice, při kterém si člověk odpočine, pobaví se, ale taky si přiveze nějaké nové vědomosti, a především zážitky.

A to se, troufám si tvrdit, povedlo.

Naše parta při jednom z posledních večerů.

Den 1

Partička se za mnou vypravila z Prahy přes Frankfurt s cílovou stanicí Mezinárodní letiště Beníto Juáreze v Ciudad de México. Seznámili se už v pátek v Praze a večer jsem je pak přivítal na letišti v Mexiku.

Neztráceli jsme čas a jeli se ubytovat do centra města, pak jsme ještě stačili rychlou večeři v pozdních hodinách a potom už na kutě, neboť nás čekal poměrně dlouhý a náročný první celý den výletu.

Říkám „náročný“, protože jsem měl v úmyslu v prvních dnech nasadit tempo, respektive množství cestování a poznávání, spíše vysoko, abychom postupně s dalšími dny zvolňovali a v úplném závěru už si spíš užívali polehávání v Karibiku. Ale to předbíhám.

Den 2

Sešli jsme se v 9 hodin ráno před hotelem a vydali se napřed zařídit to nejnutnější: vybrat peníze v bankomatu. Do Mexika s sebou nemusíte nutně vozit dolary nebo eura, abyste si je tu směnili. Místní pesa vyberete jednoduše (za drobný poplatek) z bankomatu – jen musíte vědět, který je ten správný, aby vám nenaúčtoval za výběr cizí měny zbytečně vysokou komisi.

S plnými kapsami jsme se tak rozhodli – i když to nebylo původně v plánu – cournout o pár bloků dál na sobotní tianguis, tedy něco jako blešák. Procházeli jsme starožitnosti a zírali, co všechno je v Mexiku na ulici možné pořídit.

Pěšky jsme pak prošli moderní čtvrti Roma a Condesa a zaparkovali v jedné populární místní taquerii s dlouhou tradicí, kde jsme nemohli tuhle naši pouť začít jinak než těmi nejlepšími tacos de quesabirria ve městě.

S plnými žaludky jsme se pak vydali na procházku kolem úchvatných parků zmíněných čtvrtí, které patří k tomu nejblyštivějšímu, co Ciudad de México nabízí. Stačí se tam zastavit a na okamžik pozorovat cvrkot lidí, kteří si přišli do parku vypít kávu, zacvičit, zatancovat, nebo jen tak poklábosit. Kávu jsme si dali taktéž a pokračovali podle plánu: do historického centra města.

Někoho na toulání se po historických artefaktech měst neužije, ale aby člověk pochopil, co uvidíme a prožijeme v následujících dnech, bylo zapotřebí si ujasnit třeba to, že Ciudad de México vzniklo na troskách starobylého aztéckého Tenochtitlánu, jehož původní hlavní chrám lze stále obdivovat v samotném centru dnešního Mexico City.

Šli jsme se tedy k němu podívat a prohlédli si zvenku i zevnitř majestátní katedrálu na hlavním náměstí Zócalo, hned vedle prezidentského paláce. A taky jsme se na město podívali pěkně z výšky, z mrakodrapu Torre Latinoamericana, svého času nejvyšší budovy v Latinské Americe. Pak už byl čas na zasloužený oběd v jedné z tradičních mexických kantýn.

Aby toho nebylo málo, nasedli jsme v pozdním odpoledni ještě do metra a vypravili se na sever města k bazilice sv. Panny Marie Guadalupánské, jež střeží jeden z nejzáhadnějších náboženských artefaktů, které lidstvo má. Jedná se o plátno s vyobrazením této světice, patrně z 16. století. Tehdy se měla Panna Marie z Guadalupe zjevit na kopci Tepeyac chudému pastýři a poručit mu postavit na tomto místě kostel. Pastýř s tímto úkolem přispěchal do města, kde zjistil, že se mu zjevení „obtisklo“ na plášť.

Dodnes tento kus látky existuje a je vystavený právě v bazilice pod kopcem Tepeyac, kam jsme se vypravili. Bazilika je moderní stavbou a je otevřená pro veřejnost. Každý si ji může zdarma projít a přiblížit se až k samotnému plátnu, jehož záhadu nedokázali po staletí rozlousknout ty největší vědecké kapacity na světě. Kresba je vyvedená barvami neznámého původu, plátno přežilo několik požárů, nejeví známky stárnutí a v detailu očí postavy lze prý spatřit odraz scény s pastýřem.

Ve večerních hodinách jsme se vrátili na hotel. Řádně utrmácení, jelikož jsme měli v nohách bez pár drobných 20 kilometrů.

Den 3

I proto jsme měli v úmyslu pojmout následující den už trochu pohodověji, jak se o neděli patří. A co dělají Mexičané v neděli v Ciudad de México? Jedou se projet po laguně Xochimilco.

Zamířili jsme tedy tentokrát na jih. Zastavili jsme se v historické čtvrti Coyoacán, která je především spjatá s ikonou Fridou Kahlo. Na místním tržišti jsme si dali výbornou snídani, prošli se po starobylých uličkách a zastavili se i na řemeslném trhu. Pak jsme se přesunuli o kus dál k laguně Xochimilco.

Málokdo z cizinců si uvědomuje, že prapůvodní Tenochtitlán postavili Aztékové na jezeru, přesněji na pětici jezer. To až Španělé jej vybudovali tak, že vodu přečerpali a vystavěli město evropského typu. Ale jedna laguna zůstala – Xochimilco. Kolem ní se zdržují zahrady, sady a pěstírny a v jejích vodách (teď už spíše sporadicky) žije vodní dráček axolotl.

Pravidelnou nedělní zábavou mexických rodin nebo skupin přátel je vypravit se k laguně a nechat se po ní provézt loďkami známými jako trajineras. A tak jsme se k nim připojili.

Domluvili jsme si dvouhodinovou plavbu po kanálech Xochimilca, která zahrnovala i zastávku v axolotáriu, kde jsme se mohli osobně seznámit s axolotlem a ti odvážnější si mohli taky pochovat o něco větší stvoření.

Odpoledne jsme se pak přesunuli zpátky do města, kde jsme si dali pozdní oběd a vyrazili na další emblematickou aktivitu – zápasy lucha libre. Jedná se o tradiční mexické wrestlingové představení, které má přece jen víc společného s divadlem než bojovým uměním, a právě proto je Mexičany tolik oblíbené. Kor když se odehrává pod střechou historické arény ve čtvrti Doctores.

Poté jsme se vypravili za odpočinkem před dalším dobrodružným dnem.

Den 4

Tentokrát nás čekal výjezd za město. Vydali jsme se objevovat ruiny starodávného města Teotihuacán s jeho zachovalými pyramidami a dalšími strukturami.

Autobusem jsme na místo dorazili asi po hodině. Byl krásný den a měli jsme dostatek času prozkoumat okolí ruin. Abychom se o nich dozvěděli co nejvíce, pronajali jsme si místního průvodce.

Dozvěděli jsme se místy až dechberoucí skutečnosti o architektuře zaniklého města, její návaznosti na kosmos, ale i duchovno. To vše přesně zapadalo do informací, které jsme načerpali v prvních dnech výpravy v Ciudad de México a které jsme se měli teprve dozvědět na dalších zastávkách našeho putování po Mexiku.

Pavel si dokonce přivezl z domova virgule a jejich pomocí jsme se přesvědčili, že pyramida Slunce skutečně vyzařuje silnou energii. Ostatně na pyramidu jsme si mohli i vyšplhat. A pak jsme se dál toulali uličkami tohoto prastarého sídla, jehož původ ani důvod zániku nikdo nezná a které svého času platilo za největší lidské sídlo západní polokoule.

Po návratu zpátky do města jsme ještě stihli projít jednu z nejvyhlášenějších tržnic s tradičními výrobky, jelikož druhý den ráno už nás čekal přesun z Ciudad de México.

Den 5

Bylo načase jít se podívat za tím barevným, folklórním Mexikem, které známe z historických fotek. A to se nachází v Oaxace, státu na jihovýchod od Ciudad de México, se stejnojmenným hlavním městem.

Před sebou jsme měli sedm hodin cesty, která ale díky pohodlnému autobusu a úchvatným horským výhledům ubíhala jako po másle. Ani se nechtělo věřit, že už jsme dorazili. Bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne a my si vzali taxíky a jeli se ubytovat do krásného penzionu vyvedeného v koloniálním stylu.

Ještě než zapadlo slunce, vyrazili jsme se projít po uličkách tohoto úchvatného historického skvostu, jakým město Oaxaca je. S jeho nádhernými kostely, náměstíčky a malebnými domky. Na večeři jsme nemohli vynechat tradiční místní pokrm tlayudas a pak už jsme se vydali ke spánku. Měli jsme totiž před sebou další dlouhý a „náročnější“ den.

Den 6

Ve středu nás čekala celodenní tour po krásách Oaxaky. Ráno nás vyzvedl mikrobus s průvodkyní Edelmirou a pár dalšími účastníky výlet.

První zastávkou byl Tulský strom, který je zapsaný v Guinnesově knize rekordů jako nejširší na světě. Jeho obvod činí 42 metrů a průměr 14 metrů. A je to pěkný stařík, je mu už přes dva tisíce let!

Na dohled od něj jsme si vypili místní čokoládový nápoj a ochutnali tamales a pokračovali dál. Tentokrát k archeologickému nalezišti Mitla, což bývalo sídlo místních původních obyvatel – Zapotéků.

Edelmira nám podala důkladný výklad o tomto původním obyvatelstvu, jeho zvycích a architektuře. Zachovalý indiánský hrad jsme si mohli procházet a obdivovat nejen jeho, ale i nádherné okolí – zahradu s exotickými stromy, sukulenty a kaktusy. Začínalo být horko, a tak jsme se chladili zmrzlinou od místních trhovců, a potom zase nasedli do autobusu.

Dalším cílem naší výpravy byly vodopády Hierve del Agua. Pro mě osobně se jedná o jeden z nejkrásnějších přírodních jevů v Mexiku. Tyto vodopády vznikly z minerálního pramene vyvěrajícího ze skal nad údolím. Voda stékající po kamenech tam v průběhu staletí vytvořili kaskádu ze stalaktitů.

Na místě je několik průzračných jezírek, do kterých jsme se naskákali vykoupat – pravda, trochu to studilo, ale za ten unikátní zážitek to stálo. Kolikrát za život se můžete koupat v takovémto přírodním bazénku s výhledem do ztichlého údolí kdesi v Mexiku? A ano, ty výhledy! Byly naprosto dechberoucí!

Oschli jsme, pochutnali si na výtečném obědě a vyrazili se ještě podívat, jak zdejší potomci původních obyvatel pomocí tradičních metod vyrábějí tkané koberečky. A následoval sladký (nebo spíše lehce hořký) konec výletu v podobě ochutnávky mezcalu v místní slavné destilerii.

Oaxaca je známá pro výrobu tohoto alkoholického nápoje z listů agáve. Mezcal je vlastně blízký příbuzný tequily, která se akorát vyrábí z jiného, a tím pádem jedinečného druhu agáve. Méně známý mezcal za ní však chuťově nezaostává, spíš naopak. O čemž jsme se ostatně mohli přesvědčit při ochutnávání 16 vzorků!

Zpátky do města jsme se tak vrátili jaksepatří unavení, a v dobré náladě.

Den 7

Abychom si řádně odpočali, fyzicky i duševně, po téhle první a vnitrozemské etapě naší pouti, rozhodli jsme se ji završit očistou v tradičním temazcalu. Jedná se o kamennou stavbu ve tvaru iglú, která slouží jako potní chýše.

V době Aztéků šlo o jakýsi léčitelský chrám, kam chodili před bojem rozjímat válečníci, kde se ženy zotavovaly z porodu, kde se léčil kdejaký neduh i domlouvaly dohody. Zkrátka společenské centrum, ve kterém se čistilo tělo i duše.

Jednoho takového rituálu uspořádaného speciálně pro nás pět jsme se zúčastnili na zahradě domku za městem. Chýše byla příjemně vyhřátá, provoněly ji léčivé byliny, a tak jsme v ní mohli příjemně meditovat. Navíc posilněni panákem domácího mezcalu, který jsme hned zrána dostali na uvítanou.

Potom jsme se opláchli studenou vodou a krásně odpočatí vyrazili na další část naší cesty, tentokrát tu pobřežní. Nastoupili jsme do autobusu a vypravili se na samotný jih, do přístavu Puerto Escondido.

Ubytovali jsme se v příjemném hotelu s bazénem, šli se projít po nedaleké pláži, ochutnat něco z mořských plodů a vyspat se po pestrém dni.

Den 8

Zatím jsme se ale v Puerto Escondidu ještě dlouho nezdržovali. Čekala nás totiž malá odbočka na místo, které je pro mě osobně zcela posvátné. Pláž, jež se rozkládá podél sladkovodní laguny ústící do Pacifiku a která je zastrčená uprostřed džungle asi 100 kilometrů od Puerta.

Už samotná cesta tam je dobrodružstvím: jede se na korbě starých pickupů, pak lodí a nakonec pěšky po pláži. Ale odměnou vám je téměř osamocený ráj bez technických vymožeností, kde většinu obyvatel stále tvoří potomci původních domorodců. A kde západy a východy slunce nejsou jenom denní rutinou, ale rituálem.

Na pláži jsme si poleželi, odpočali, Hanka dokonce zachránila malou vodní želvičku vyvrženou mořem, ochutnali skvělý krevetový koktejl, četli si a klábosili v houpacích sítích a vůbec si dopřávali odpočinek v jednom z nejúchvatnějších koutů Mexika. Takovém, který zůstává většině cizinců skrytý.

Den 9

Spali jsme v prostých chatrčích, ráno se nasnídali u domácí rodiny, vykoupali se v oceánu a kolem poledne se vydali zase zpátky do přístavu. Tam jsme se ještě stihli najíst ve výborné rybí restauraci a odtud zamířili k jedné z nejkrásnějších pláží této oblasti.

Dali jsme si pivo, vykoupali se a vrátili se k hotelu.

Den 10

Desátý den byl dnem velkých přesunů. Dopoledne jsme si ještě zaplavali v bazénu, ale pak už jsme pelášili na autobus zpátky do Oaxaky, kde jsme odpoledne nastoupili do letadla směr Karibik!

V pozdních večerních hodinách jsme přistáli v Cancúnu a krátce před půlnocí dorazili na hotel v centru města. Rovnou jsme se šli ubytovat a vyspat.

Den 11

Účastník naší výpravy Michal měl toho dne narozeniny, což jsme nemohli nechat bez povšimnutí, a personál kavárny Nader se postaral o (snad) nezapomenutelnou ranní oslavu. Za což jim zpětně děkujeme, a pokud půjdete někdy okolo, zastavte se tam na kávu nebo občerstvení.

Hned po snídani jsme ale zase balili batohy a vydali se jižně do Tulumu, který se měl na další dny stát naší základnou. Ubytovali jsme se v krásném novém hotelu, kde každý pokoj disponoval vybavenou kuchyňkou – což jsme ocenili, zvlášť když za rohem byly obchoďáky, kde jsme si mohli nakoupit zásoby na celý týden – pak také střešním i přízemním bazénem a hernou s kulečníkem a šipkami. Ideální místo pro základní tábor.

Den 12

Nemeškali jsme a ráno se sešli už v půl sedmé, abychom byli mezi prvními u ruin pyramidy Cobá asi hodinu od Tulumu.

Na místo jsme se dopravili stařičkým rozklepaným minibusem, který ráno svážel místní obyvatele do zaměstnání. My díky tomu mohli stanout už v časných hodinách na klikatých stezkách uprostřed džungle, které nás měly dovést až k samotné pyramidě.

Po cestě jsme potkávali různě rozeseté pozůstatky prastarého mayského města, až se asi po půl hodině před námi vynořila vysoká zachovalá pyramida. Sahala až nad koruny prastarých stromů a dalo se vyšplhat na její vrchol. Odtud se nám naskytnul úchvatný výhled na celý prales a nedaleké jezero. Nádhera!

Cestou zpátky jsme se ještě stačili dosyta pokochat místní florou a faunou a obdivovat stavební prvky mayského obyvatelstva.

Do Tulumu jsme se vrátili jaksepatří znavení, takže jsme nepohrdli příjemnou siestou u bazénu.

Den 13

Tentokrát jsem měli naplánovaný celodenní organizovaný výlet po klíčových místech poloostrova Yucatán. Samozřejmě nesměla chybět slavná Kukulkánova pyramida v nalezišti Chichén Itzá, které patří mezi 7 divů světa.

Ale ještě předtím jsme se zastavili v cenote Chichican. Cenotes jsou, řekněme, jeskyně, průrvy v křehkém pískovcovém podlaží Yucatánu, které se postupem času zalily vodou. A tak se z nich vytvořila jedinečná „koupaliště“ s tou nejpozoruhodnější kulisou.

V cenote, která se nacházela hluboko pod zemským povrchem a osvětlovaly ji jen paprsky slunce vnikající dovnitř skrz pár světlíků, jsme mohli skákat z visutých stupínků, plavat, potápět se a vůbec se osvěžit v nastávajícím parnu.

Pak jsme oschli, zastavili se v mayské vesničce, kde nám domorodci pověděli o mayském léčitelském umění a předvedli prastarou mayskou hru pelota a ochutnali jsme tequilu.

Následně už jsme zamířili k hlavnímu bodu, totiž nalezišti Chichén Itzá. Průvodce Rhett nám pověděl, co mohl, o historii a dalších souvislostech tohoto jedinečného místa. Pak jsme měli asi hodinu volného času na to, abychom se jím pokochali každý pěkně v klidu sám podle svého rytmu. Díky tomu jsme si mohli památky do detailu prohlédnout a udělat fotky na celý život.

Zbývala už jen zastávka v půvabném koloniálním městě Valladolid, kde jsme stihli vysrknout kávu, a úderem 8. hodiny večerní jsme – jako obvykle – odpočívali u hotelového bazénu.

Den 14

Teď konečně nastal čas na objevování krás Tulumu. Půjčili jsme si kola a vydali jsme se hned ráno na pláž. Napřed ale přes místní archeologické naleziště, které počítá i s bílým hradem čnícím majestátní na útesech nad Karibikem. Právě ten měl kdysi sloužit k ochraně před pirátskými nájezdy.

Teď je z něj hlavně domov stovek leguánů a turistická atrakce, která se ale nikdy neokouká.

Po téhle poslední exkurzi po mayské historii jsme se přesunuli na pláž. Usadili se na sedátka v restauraci, poručili si piña-coladu a kochali se uklidňujícím pohledem na tyrkysový Karibik. Samozřejmě jsme se v něm taky opakovaně osvěžili.

Odpoledne jsme si vychutnali pozdní oběd v další restauraci s mořskými plody a závěr dne si užili u bazénu.

Den 15

Člověk by to skoro ani nepostřehnul a naše cesta byla u konce. Ale ještě jsme měli před sebou víc než 24 hodin, a ty jsme si chtěli náležitě užít.

Přesunuli jsme se tedy po poledni do Cancúnu, kde jsme měli zarezervované pokoje v luxusním hotelovém komplexu přímo na pláži. Nechyběl bazén, restaurace, plážová lehátka a ochotný personál.

Mohli jsme si tak do sytosti vychutnat poslední okamžiky naší společné cesty. A že k tomu byla řada příležitostí.

Večer jsme se ještě sešli na společnou večeři, která byla – jak jinak než výtečná. Nechyběly například krevety flambované v tequile a také pestrobarevné drinky.

Den 16

Všechno jednou končí, a tak jsme se i my museli rozloučit. Dopoledne jsme se ještě vykoupali v bazénu i v moři, prošli se po pobřeží, ale čas byl neúprosný. V poledne jsme se začali přibližovat na letiště.

Tam nám oznámili zpoždění našeho letu, ale naštěstí nebylo tak dramatické, aby mí přátelé zmeškali svůj večerní let do Prahy.

Zpátky v Ciudad de México jsme se na letišti naposledy objali a rozloučili se. Byly to skvěle strávené dva týdny ve skvělé společnosti. Díky za to!

Kolik Čechů se vejde do stařičkého mexického taxíku? Klidně pět!

Závěrem

Na závěr bych chtěl shrnout, že tahle cesta byla obrovsky cennou zkušeností. Věřím, že nejen já jsem se při tom skvěle bavil, třebaže někdy mě svíraly obavy. Nakonec se ale celá cesta obešla bez zásadních zádrhelů.

Pevně taky věřím, že si to užili hlavně ti, kteří sem přijeli a dali mi svou důvěru, abych je po Mexiku provázel. Opravdu si toho moc vážím, protože vím, co to je, vyrazit s batůžkem a pár dny dovolené na takovou cestu. Stejně tak doufám, že to pro ně byl zážitek, na který budou dlouho v dobrém vzpomínat. A třeba se zase někdy vrátí.

A vy ostatní, pokud byste měli zájem zažít podobné dobrodružství, se mi neváhejte ozvat. Společně můžeme vymyslet zase třeba úplně jiný itinerář, tak abyste i vy odjížděli spokojení a s pocitem dobře využitého času.

Už teď můžu říct, že chystám na jaře ještě jednu takovou výpravu, pravděpodobně kolem druhé poloviny března nebo v dubnu. Takže pokud vás láká zažít něco podobného, ozvěte se mi sem do komentářů, do messengeru nebo na e-mail: vaclav.lang@outlook.com. Budu se na vás těšit!