Výprava za Santou Muerte aneb Zákulisí reportáže z tajného doupěte mexických narcos
Vypravil jsem se do tajného úkrytu hlavního drogového kartelu v Ciudad de México, abych nafotil vyznavače kultu Santa Muerte, patronky gangsterů.
Vstoupili jsme nenápadnou plechovou brankou do pomyslné předsíně útočiště a na pomyslný háček jsem odložil svůj život na klíčence z vlasu. Až budu odcházet, zase si ho vyzvednu, ale mezitím nebude v mojí moci.
Na náměstíčku tohohle města ukrytého v jiném městě pulsoval paralelní život, ne nepodobný tomu venku, a přece jiný. Těkali tam pofetovávající kluci, mezi nimi skotačily děti, na šňůrách nad hlavami viselo čerstvě vyprané prádlo. Jen fronta formující se před přístřeškem zahaleným plachtou, jako by tam nepatřila, a přitom právě ta byla stěžejní pro tohle všechno.
S každou další podanou pravicí mi bylo jasné, že šance vycouvat z tohohle podniku se snižují. Na okamžik mi problesklo hlavou, zda se nevrátit. Ale kdo by chtěl být bungee jumperem, co na poslední chvíli přeleze zpátky za římsu a třesoucíma se rukama se odepne z popruhů? Nezbývalo než tuhle výzvu přijmout, dál padat volným pádem a čekat, že mě lano unese, zastaví, až budu u dna, a zase vymrští do běžného života tam nahoře.
Tu frontu do přístřešku jsme předběhli a udělali kšeft klukům, kteří se na nás zubili zpoza obřích pytlů kokainu a marihuany a u toho čichali ředidlo z pomačkané plastové lahve. Taková byla dohoda, abychom se dostali až tam, kam jsme potřebovali.
