Zbytek galerie z bonusového článku je pouze pro předplatitele. Díky, že mě podporujete.

Read more

„Máme tady Čechoslováka!“ pronesl naproti mně sedící muž v šedých teplákách a péřové bundě a prohnul své úzké rty v mírný úsměv. Měl vlídný, ale ostražitý pohled, pevný výraz, který jen zřídka svolil k velkým projevům emocí. Mohlo mu být mezi 50 a 60, jeho černou kštici krátce střižených vlasů prorůstaly šediny. Seděl na rozpárané válendě u ohniště, kde se v horkém popelu ohřívaly v kastrůlku pozole – tradiční pokrm z vařené kukuřice.

Za zády ho obtáčela zídka, která lemovala i násep nad silnicí, po níž jsme přijeli, a na ní ležely dvě řady pytlů s pískem. Zpoza zad se mu tyčil stojan na kulomet.

„Jak tam u vás mluvíte? Jak bys třeba řekl...“ zamyslel se a já na okamžik čekal, že přijde tradiční dotaz, jak se u nás řekne „ahoj“ nebo „jak se máš“. Ale tady jsme byli v horském sídle mexického kartelu a on byl jeho šéf: „Třeba... ‚tamhle jede bílé auto,‘“ prohodil a zadíval se ze střílny na příjezdovou cestu a dál do údolí. Odpověděl jsem mu česky, což vyvolalo v jeho tváři upřímný úsměv.

Share Václav Lang - Novinářem v Mexiku

Podívejte se napřed na sestřih mojí cesty po Michoacánu:

Do hor

Před chvílí jsme po té cestě dorazili. Vystoupali jsme vzhůru z nenápadného městečka u západní hranice státu Michoacán na jihozápadě Mexika. Trvalo dlouho, než jsme ji celou zdolali – byla plná výmolů, klikatila se, a kde se do silnice nezakusovala nějaká přírodní bariéra, tam zacláněl alespoň umělý zpomalovací násep, takže bylo nutné kličkovat od jednoho kraje k druhému a vyhýbat se překážkám. To proto, aby případná nezvaná návštěva nemohla vystoupat příliš rychle, a ti nahoře měli dost času se na nepřítele připravit. Co se šustne v tomhle kraji, nezůstane dlouho utajené.

„Býval to voják,“ vyprávěl mi během stoupání můj kontakt o muži, který dnes tenhle kartel vede. Vyrábějí metamfetamin, pašují kokain, ale taky – jak už to v tomhle úrodném kraji bývá – vykořisťují pěstitele avokád. Zelené ovoce si oblíbily vedle influencerů také drogové kartely. Mexiko patří k předním světovým producentům tzv. zeleného zlata a pro lokální narcos jsou místní zemědělci snadnou kořistí.

Vyškrábali jsme se až ke zmíněné střílně, jež se tyčila na náspu napravo od příjezdové cesty. Před ní stál strážní domek a před ním kluk, asi tak patnáctiletý, s puškou přes rameno a nedůvěřivým pohledem. Můj fixer na něj křiknul, že jsme ohlášení. Hoch se podíval směrem za pytle s pískem a po ujištění nám pokynul, abychom pokračovali dál.

Vyjeli jsme na násep a pokračovali po vyschlé trávě do nitra lesního areálu. Minuli jsme střílnu s gaučem a ohništěm, na niž navazovala prostá budova – hlavní zázemí. Dál za ní byl plácek s vyprahlou trávou, jehož značnou část plnil asi tucet terénních vozů, z toho většina měla na sobě označení městské policie.

Na plácek se z boku napojoval svah, a nad ním byla vidět rovinka krytá lesním porostem, kde jsem rozeznal různé překážky pro cvičení. Ve vysoké trávě jsem spatřil několik lidí polehávajících na zemi. Měli na sobě policejní uniformy, v rukách nebo na dosah rukou automatické pušky a nespouštěli nás z očí. Zaparkovali jsme a nechali telefony i foťáky v autě.

Šli jsme se pozdravit s naším hostitelem v opevněné pergole u ohně. Cestou míjíme hlouček mladíků s vyholenými hlavami, kteří paběrkovali kolem budovy se zázemím a kuchyní. Karteloví sicarios – ti, kteří chodí do přední linie. Bojují, zastrašují, rekrutují nové členy a taky unášejí a vraždí. Jejich osudem je zemřít v boji, nebo skončit za mřížemi. A mezitím žít naplno s vědomím, že život je TEĎ.

Muži v policejních uniformách pracují taky pro kartel. Někdy jsou to skuteční „strážci zákona“, kteří si ale přivydělávají na druhé straně, anebo tzv. „kloni“, falešní policajti ve falešných uniformách. Popravdě, v těchhle místech se rozdíl mezi zločinem a zákonem stírá. Kdo by si myslel, že jsou to dva odvěcí nepřátelé, byl by na omylu. Žijí v symbióze, občas se milují, občas nenávidí, většinou tolerují.

Přišli jsme k ohništi, kde seděl onen muž s prošedivělými vlasy. Podali jsme si ruce, objali se a posadili se spolu s ním. Mluvil pevným hlasem, ale ne nijak okázale a se slovy šetřil.

Rozhodně si nepotrpěl na žádné manýry jako z filmů, jak by člověk možná očekával od hlavy drogového kartelu. Naopak, vše bylo navýsost prosté. Společnost mu dělala jeho milenka – taky oděná v policejní uniformě. Opakovaně nám nabízela pozole, které se právě dovařily na ohni a naplňovaly okolí pronikavou vůní, a taky kávu z konvičky, jež visela nad kastrůlkem. Ze zdvořilosti jsme odmítli.

Mezi tím se k nám připojil také hostitelův syn a bratr. I oni se s námi vřele přivítali a nekladli žádné otázky.

U příjezdové cesty v jednu chvíli zastavilo otlučené staré auto a ze zadních dveří vystoupila mladá žena, mohlo jí být sotva dvacet let, s dítětem a puškou M16 přes rameno. Pohybovala se s ní tak přirozeně, až připomínala maminku nesoucí své ratolesti školní aktovku. Nakonec zmizela v zázemí přilehlého stavení a my zabředli do velice klidného, ale hlubokého rozhovoru.

Vedl se hlavně o zastřeleném starostovi Uruapánu Carlosi Manzovi. O ničem jiném se v tyto dny nemluvilo. Přišel o život jen tři týdny před mým příjezdem. Vlastně jsem se s ním měl setkat kvůli téhle reportáži o dopadech drogových válek na region Tierra Caliente. Jenže už k němu nedošlo.

Subscribe now

Robin Hood z Michoacánu

Když jsem se před loňskými dušičkami zmínil, že jedu do Michoacánu, navíc do regionu Tierra Caliente, doslova Horké půdy, moji známí se mi divili. Své jméno dostal tento kus země původně kvůli horkému podnebí, ale teď dokonale ilustruje míru násilí, která jím v posledních letech zmítá. Tam přece nikdo dobrovolně nemůže chtít jet, namítali vsichni. Když jsem pak dodal, že se mám sejít s Carlosem Manzem, jeden kamarád zvedl hlavu a měřil si mě: „A víš, že po něm jdou?“

Bylo nad slunce jasné, že po něm jdou. Carlos Manzo byl totiž v Mexiku skoro až nevídaným úkazem. Někdejší člen vládní strany Morena si získal obyvatele Michoacánu svým nebývale lidským postojem a upřímnou, zarputilou snahou ze své země vyhnat zločince. Tam, kde se jiní politici s místní galérkou paktovali, šel on bez skrupulí proti nim.

V roce 2024 ho jako nezávislého zvolili starostou Uruapánu, druhého největšího města Michoacánu. A taky jednoho z nejvražednějších měst na světě – toho roku s 238 vraždami na 367 tisíc obyvatel (pro srovnání: ve 400 tisícovém Brně a okolí v roce 2024 vyšetřovali 11 vražd). Ale čtyřicetiletý Manzo pravidelně vyrážel na obchůzky, při kterých osobně konfrontoval zločince. Navlékal se do neprůstřelné vesty a vypravoval se do nejtemnějších zákoutí jeho města.

Snažil se podporovat obyčejné lidi i jinde a jinak. Kupoval jim potřebné léky, promlouval s nimi, zajímal se o jejich problémy, někdy jim dával peníze. Jeho obliba u běžných obyvatel děsila ty, kteří v tomto regionu léta tahali za nitky a profitovali z přimhouření očí nad ilegálními činnostmi.

„Lidi by ho zvolili guvernérem státu,“ přikyvoval se samozřejmostí muž u ohně.

To stejné mi pak během listopadové cesty řekli i další lidé. Řada z nich podezřívala stávající garnituru, že stojí za jeho vraždou. Sám Manzo se netajil tím, že mu chodí výhrůžky zabitím. Dlouho také žádal vládní stranu o posílení ochrany.

Měl jsem se s ním setkat ve středu 5. listopadu a vypravit se po jeho boku na jednu z jeho hlídek. O dušičkové sobotě, těsně před odjezdem do Michoacánu, jsem ležel v rešerších. Večer jsem na chvíli zapadl do baru, abych ze sebe smyl to hrabání se v krvavé historii toho koutu Mexika. Když v tu chvíli dorazila zpráva: Manza zastřelili během dušičkových oslav v Uruapánu!

Jak známo, zesnulí se v Mexiku připomínají velkolepými dušičkovými oslavami. I Carlos Manzo se přišel podívat na náměstí mezi lidi. V posledním videu, které ještě před smrtí sdílel na své sociální sítě, drží v náručí svého syna a vzkazuje lidem, aby si užili oslavy. O pár minut později se k němu v davu přiblížil neznámý maskovaný člověk a šestkrát na něho vystřelil. Manzo se skácel k zemi a krátce na to podlehl svým zraněním po převozu do nemocnice.

Země bez práva

Abychom pochopili, co se v Michoacánu na konci roku stalo, je potřeba zabrousit trochu do historie.

Michoacán je známý pro svou úrodnou půdu a klima příznivé pro zemědělství. Pěstuje se tam již zmíněné avokádo a je také hlavním světovým producentem limetek. Zároveň má strategickou polohu pro kartely: vedou tudy pašerácké tahy od jihozápadu z moře a dál do vnitrozemí až na sever. Je tudíž jednou z hlavních tepen pro tok drog mezi Latinskou Amerikou a USA. A mimoto – jeho složitý kopcovitý terén skýtá skvělé útočiště pro zločinecké skupiny, jejich tréninkové kempy i varny.

V minulosti tady slavně hospodařily Cartel del Golfo, s nimi spolupracující Los Zetas, či La Familia Michoacána. Ta se od zbylých dvou uskupení odtrhla v roce 2005 a svou moc demonstrovala rozpoutání extrémního násilí v regionu. O jejich příchodu do Uruapánu se obyvatelé dozvěděli tak, že se jednoho večera na parket nočního klubu přikutálelo pět uřezaných hlav.

Rostoucí vlna násilností v Michoacánu přiměla v roce 2006 tehdy nově zvoleného prezidenta země Felipe Calderóna jednat. Odstartoval bezpečnostní strategii, která se pak táhla napříč moderní historií Mexika a vyžádala si stovky tisíc životů. Je známá jako „Válka proti narkotrafikantství“ a započala právě na jihozápadě Mexika.

V rámci Operace Michoacán nasadil stát v prosinci 2006 do přímých bojů proti kartelům v Michoacánu tisíce ozbrojených jednotek. Časem se jim skutečně podařilo dopadnout vedoucí členy zločineckých skupin a také řadu zkorumpovaných politiků. Jenže…

La Familia si nenechala zadržení svých lídrů líbit a spustila brutální protiútok, kdy útočila přímo na policejní střediska a vojenské objekty. To, co pak následovalo, byla jatka státních složek i kartelových ozbrojenců.

Výsledkem léta trvajících bojů však nebyly jen stovky mrtvých na obou stranách. Ale také rozdrobení oslabených kartelů v menší zločinecké skupiny. Ty se ve snaze o dominanci dopouštěly ještě většího násilí a dalších bojů. Válka proti drogám tak sice přinesla státu některé kapitální úlovky, ale také zhoršující se bezpečnostní situaci pro občany.

Některé municipality v Michoacánu si pak ze zoufalství začaly formovat vlastní obranné skupiny. První založil Hipólito Mora v roce 2013. Jeho jméno si zapamatujte.

Domobrany měly chránit mimo jiné místní zemědělce. Jenže tento tah se také zvrhnul: do některých skupin se infiltrovali zločinci, další se za domobrany jen vydávali a jinde sami domobranci začali profitovat z nelegálních aktivit. To jen vedlo k další komplikaci situace a krvavým nepokojům.

Válka proti drogám, kterou formálně ukončil v roce 2018 nový prezident Andrés Manuel López Obrador, jenž se svou levicovou stranou Morena otočil politické kormidlo směrem ke smírčímu zacházení s kartely, si vyžádala statisíce obětí. Zločin navíc i tak bují dál. Kartely mají i za aktuální vlády López Obradorovy následnice Claudie Scheinbaum nadvládu nad Michoacánem, politici se dál nechávají uplácet a obyčejní lidé dál mají strach vycházet z domů.

Kdo se proti takto nastavenému systému postaví, musí počítat s následky. Třeba jako loni v létě Bernardo Bravo, předák sdružení limetkářů v Michoacáu. Veřejně vystoupil proti stupňujícímu se vykořisťování ze strany kartelů a krátce na to ho v Tierra Caliente popravili. Pak přišel na řadu Carlos Manzo.

Panika a plameny

Když zavraždili Manza, věci se daly do pohybu. Už následující den vyšli lidé po celém Mexiku do ulic, skandovali proti vládě a zapalovali úřední paláce. Když do Uruapánu na smuteční obřad za zavražděného politika dorazil guvernér Michoacánu Alfredo Bedolla z vládní strany Morena, dav ho vypískal, pokřikoval na něj, že je to on, kdo stojí za vraždou jejich starosty, a jedna z dam mu dokonce vlepila facku.

Lidé obrátili svůj hněv proti autoritám, zejména vládní straně Morena. Podle nich se paktuje se zločinci, místo aby vymáhala zákon. Prezidentce Scheinbaum vyčítali, že nereagovala na Manzovy urgence o posílení obrany v regionu.

V Ciudad de México vyšli lidé 15. listopadu do ulic na jednu z nejmasivnějších demonstrací za poslední dobu. Vládní budovy museli už několik dní dopředu obehnat vysokými zdmi zábran. Ale i přes ně se dav dostal.

Byla to nejděsivější demonstrace, kterou jsem zatím měl možnost dokumentovat. Na hlavním náměstí před prezidentským palácem létaly vzduchem dlažební kostky i dělobuchy, rozzuření demonstrující demontovali zábrany páčidly i rozbrusy, pak s uzmutými železnými stěnami jako s beranidlem vráželi do těžkooděnců. Ale ani ti si nenechali nic líbit a odráželi dav zpět pomocí slzného plynu. V jednom momentu zatlačili masu protestujících tak hluboko do náměstí, že vznikla panika a hrozilo, že se lidi ušlapou.

Podívejte se na video z protestů proti vládě v ulicích Ciudad de México:

Pro kompletní galerii z protestů i cesty do Tierra Caliente přejděte na bonusový článek.

Vítej v Apatzingánu, kde ti uříznou hlavu gratis

Jako odpověď na Manzovo zavraždění a vlnu protestů po celé zemi představila prezidentka Plán míru pro Michoacán. Spočíval především v ještě vyšších dotací do sociálních programů, tak aby podle vlády lidé méně inklinovali ke zločinu.

Tou dobou jsem se i já konečně vypravil do Tierra Caliente, tři týdny po Manzově smrti. Chtěl jsem, aby se usadil prach po prvotních bojích, tak abych mohl pokračovat ve svém záměru a zdokumentovat život v tomto regionu v jeho každodennosti, nikoli ve vyhrocené době. V neděli 23. listopadu vpodvečer jsem dorazil do Morelie, hlavního města Michoacánu

.Historické centrum bylo zalité oranžovým světlem zapadajícího slunce, lidé seděli na lavičkách na náměstí, děti se smály s klauny, v restauracích v podloubí rodiny popíjely mléčné koktejly. Pranic nenasvědčovalo tomu, že někde tady kolem zuří ty nejhorší boje mezi kartely. Snad jen nápis nasprejovaný na jednom z historických domů, jako by dával tušit, že něco není v pořádku: CARLOS VIVE!.

Několikrát jsem se prošel po okolí a brzy šel spát. Čekal mě dlouhý a náročný den. Možná jeden z nejnáročnějších vůbec.

Můj fixer Juan mě vyzvednul v pondělí časně ráno. Vykličkovali jsme hustým provozem a vyrazili směr Apatzingán.

Asi po dvou hodinách jsme u mýtných bran na dálnici narazili na blokádu nespokojených zemědělců. Přišli protestovat zahrazením hlavní tepny do Tierra Caliente proti politice, s jakou federální vláda přistupuje k rozdělování vody. Muži v kloboucích, džínách a se sponami na opascích byli rozverně nervózní, když spatřili zájem nás, z médií. Nějakou dobu se formovali a pak se svými cedulemi napsanými na barevný papír zatarasili část příjezdové cesty od Morelie.

Pozoruhodný počin sebehodnoty, kvitoval jsem to. Ale byl jsem poučen, že to kartely vysílají tyto lidi do první linie. Jsou totiž de facto pány těch, kteří hospodaří v „jejich“ části regionu. Když zavelí k protestu proti vládě, zemědělci musejí uposlechnout. Jak už jsem zmiňoval výše – tady zločin není ohraničený nějakou páskou mezi černou a bílou, tady je vpitý do každodenní reality.

„Jsou od Templářských rytířů...“ vysvětlil mi Juan. Má na mysli jeden z nejvlivnějších kartelů v Michoacánu posledních let. Kartel ovládá oblast, danou půdu, a i ti nejobyčejnější rolníci jsou mu vydáni na pospas. Někdy je to ku prospěchu – mají podporu kartelu v některých případech – ale nemají žádné záruky, a nakonec ani vládu nad svým majetkem a životy.

Pokračovali jsme dál. Na silnici byly občas vidět ohořelé fleky. „To je od blokád,“ poučil mě Juan. Běžná strategie tady v Mexiku – když je potřeba odříznout cestu, třeba armádě, která jede na zátah, přistaví kartely doprostřed silnice vraky těžkých aut a autobusů a zapálí je. Anebo bagrem vykopou v silnici příkop.

Když sjíždíme z dálnice na Apatzingán, Juan se pousměje a ukazuje na značku, která hlásá: „Tady končí vaše bezpečnost.“ Je tím myšleno pojistné krytí, ale v daném kontextu to jen přiživovalo stísněnost situace, do které jsme se právě dostávali. „Vítej v Apatzingánu,“ zasmál se fixer a dodal už méně zvesela: „...kde ti uříznou hlavu gratis.“

Otec uneseného: My už jsme mrtví

Zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že bychom se ocitli uprostřed kartelových bojů. Dozvídám se, že kartely po smrti Manza daly svým lidem pokyn, aby se stáhli. „Normálně je poslali na dovolenou!“ říká fixer. Běžně prý bývají na silnicích vidět auta s nákladem i s ozbrojenci.

Zastavujeme na občerstvení u stánku s tacos podél silnice hned na okraji města. „Teď je tady klid,“ potvrzuje majitel, starší muž se smutnýma očima. Povídáme si o situaci posledních dní, a když zjistí, že jsme novináři, hned se dělí o vlastní rodinné neštěstí: za pár dní to budou čtyři roky, co unesli jeho syna. Zmizel, když se vracel z letiště v Guadalajaře, kam jako taxikář vezl klienty.

„Můj syn je člověk, který nepije, nekouří, zná jenom práci. A když jsme šli ohlásit jeho zmizení na prokuraturu, první, co nám řekli, bylo: ‚Váš syn byl halcón, byl zločinec,“ svěřuje se Don Epigmenio. Halcón, neboli jestřáb, je v kartelové hantýrce označení pro pěšáky, kteří hlídkují a hlásí, když v okolí spatří nějakou možnou hrozbu.

Epigmenio to ale odmítá. „Tohle nám řekli, místo aby něco udělali. Místo aby řekli ‚Jdeme ho hledat, uděláme tohle’. Museli jsme počkat 72 hodin, než jsme mohli podat oznámení, a teď za nimi musíme chodit, když chceme svolat pátrání,“ stěžuje si.

V Mexiku už dávno vzali občané tyhle věci do vlastních rukou. Politici ani policie jim pramálo pomáhá. Přes 130 tisíc lidí je evidováno jako zmizelých a pátrat po nich chodí vlastní příbuzní. Organizují se do hledačských skupin a vyrážejí obcházet márnice nebo kopou v zemi za městy, kde nacházejí hromadné hroby.

„Komisař, který byl tady ve městě a pomáhal nám, odešel. A ten, který je tu teď, nám pomáhat nechce – pořád jen samé výmluvy, samé sliby, že nemá prostředky. A tak jsme teď tady, máme malý podnik, prodáváme jídlo, abychom měli na pátrání. Protože my budeme hledat, dokud ho nenajdeme. Já vím, že můj syn je naživu!“

„Chtěl bych poprosit Claudii (prezidentku Claudii Scheinbaum – pozn. aut.), jestli nás někde slyší, aby měla pochopení a srdce na pravém místě, aby nám pomohli, aby nám podali pomocnou ruku. Opravdu ji o to prosím, protože my už jsme vlastně mrtví zaživa. Před rokem, v létě, jsem upadl do deprese, vzal jsem si 50 prášků tramadolu, kvůli svému synovi, že jsem ho neviděl, že jsem ho nenašel, že ho pořád nemůžu najít,“ svěřil se muž.

Dal by všechno za to, aby měl syna zpátky doma. „Peníze nejsou v životě štěstí, štěstím jsou děti. Dal bych, co mám, jen abych měl svého syna tady vedle sebe. Všechno, všechno, všechno! Byl mou pravou rukou, i pro své sourozence, pro svou sestru, pro mou ženu. Zničili nám život,“ vzlykal.

Také vzpomněl na zavražděného Carlose Manza, se kterým se dříve setkali v Uruapánu: „Nikdy nás nenechal na holičkách, vždycky nám dával, dával nám všechno. Byl naší oporou. Byl to člověk s dobrým srdcem. Dodával nám odvahu, posiloval nás, říkal nám: ‚Nevzdávejte to, hledejte své děti, ať jsou jakékoli, hledejte je. Já vás podpořím, jak budu moct.‘ Ale podívej se, co se stalo. Kde je? Kde ten chlap je? S vládami v Apatzingánu je to bídné. Co zanecháváme našim dětem a vnoučatům? Zemi plnou zločinců.“

Don Epigmenio si od nás nechtěl vzít peníze za výborná tacos. Ale pozval nás na příští hledačskou výpravu za město. Rozloučili jsme se a vypravili se dál na cestu, směrem do obávané La Ruany.

Mora: Nás, co pozvedneme hlas, zabijí

Carlos Manzo nebyl jediný, koho zavraždili oné osudné dušičkové soboty, ještě než jsem se vydal do Michoacánu. Vzpomínáte si ještě na jméno Hipólito Mora, na něž jsem upozorňoval výše? Útočníci v La Ruaně vtrhli do domu jeho synovce a zavraždili ho i s jeho manželkou. Zakladatel domobran Hipólito Mora byl tou dobou už dva roky po smrti, ale já se měl v Ruaně sejít s jeho bratrem Guadalupem Morou, toho času starostou La Ruany a bojovníkem proti bezpráví.

Dorazili jsme tam po poledni. Město se zdálo jako po vymření. Do jednoho z mála otevřených krámků právě závozníci vykládali bedny s pivem, to byl však jediný pohyb široko daleko. Jinde byly stažené plechové rolety krámů, stánky s občerstvením zavřené, jen občas jste v dálce uviděli někoho přejít přes prázdné náměstíčko. Jediné známky života tak vykazovaly průzory ve strážní stanici městského úřadu, kde hlídali vojáci a kam za chvíli dorazil i Mora.

Přijel v doprovodu dvou pickupů národní gardy s ozbrojenými zakuklenci na korbách a s jedním mužem se samopalem, který se od něj nehnul na krok. Sám Mora si vykračoval v kšiltovce, bílém tričku a polobotkách. Pozdravil se s námi a pokynul, abychom ho následovali do jeho prosté kanceláře. Tam jsme se posadili a dali se do hovoru.

„Bezpečnostní situace je strašná. Už tady zase máme kartel Los Viagras. Jednou je lidi vyhnali, ale už se vrátili a zase začali s tím svým svinstvem,“ rozpovídal se Mora.

Los Viagras jsou lokální kartel, jež se původně rekrutoval právě ze skupiny domobranců, krycích tak své kriminální aktivity. Postupně začali rozšiřovat své portfolio o unášení lidí a obchod s drogami. „Los Viagras jsou ti, co zabili mého bratra Hipólita a taky Bernarda Brava, šéfa limetkářů. Byl to El Botox z Los Blancos de Troya a El Gordo z Los Viagras. Oba kartely spolupracují, vykořisťují limetkáře a zabíjejí lidi. Od vraždy mého bratra už uplynulo něco přes dva roky a co udělal stát, aby je zadržel? Nic,“ rozčiluje se.

Právě region Tierra Caliente je na tom podle něj z celého Michoacánu nejhůř: „Každý den jsou tady mrtví, včera jeden tady v La Ruaně a v Apatzingánu taky každou chvíli,“ popsal. Jen v Apatzingánu podle něj působí asi pět kartelů – unášejí lidi, znásilňují, vydírají, vraždí. „Už jsme unavení z toho všeho, co se tady děje. Nemůžeme jít volně po ulici, protože máme strach.“

Od místních zemědělců aktuálně vybírají kartely dva dolary za každé kilo vypěstovaných limetek. Podle Mory Los Viagras, kteří se zase vrátili do regionu, nakonec budou vybírat výpalné za všechno. „A tahle vláda, co tu je? Nedělají nic pro to, aby je dostali pryč nebo zastavili,“ zkritizoval kabinet státu Michoacánu v čele s guvernérem Alfredo Bedollou za stranu Morena.

Ptám se, proč tito „zástupci lidu“ nezasáhnou. „Všichni tady v La Ruaně si klademe tu stejnou otázku. My si myslíme, že to oni nechali Los Viagras se vrátit. Jestli je pustili zpátky, tak určitě výměnou za nějaké peníze,“ má jasno Mora.

A co se stane takovým, jako je on, jeho bratr či Carlos Manzo? „Už jsem viděl, že nás, co jsme zástupci lidu, nás, co pozvedneme hlas – nás zabijou. Zabíjí nás, aby nás umlčeli. Protože se jim nelíbí, že říkáme pravdu. Proto zavraždili mého bratra, potom Bernarda a teď Carlose Manza,“ uzavřel Guadalupe Mora.

Noc v jámě lvové

Ještě, než se vydáme na cestu zpátky do Apatzingánu, kde zůstaneme přes noc, zastavujeme v jedné z uliček La Ruany. Uprostřed nenápadných prostých domků stojí vila. Má rozstřílenou fasádu, vysklená okna, dveře dokořán a v průjezdu ohořelé auto.

„Vlezeme tam?“ ptá se mě fixer. Přikyvuju. „Musíme ale rychle, než si nás někdo všimne,“ dodává.

Vcházíme dovnitř. Šlapeme po střepech na podlaze, jsou všude. Ve zdech jsou díry po střelách, místy jsou ohořelé. Okna jsou vystřílená, na barovém pultu zůstaly dvě prázdné lahve whisky Buchanan. Za příčkou se nachází obývací pokoj a v něm zaprášený kulečníkový stůl, na kterém někdo zapomněl sklenici.

Vede tudy taky vchod na zahradu. Je zarostlá vysokou travou a uprostřed nacházíme vypuštěný bazén. Taky je tam další ohořelé auto. Stoupáme po schodišti do druhého patra. Na chodbě leží na zemi soška koně. V ložnicích nacházíme postele i s povlečením, na zemi jeden střevíc a kusy hadrů. I zrcadlo je rozstřílené, ale mezi tím vším nacházíme obyčejné drobnosti, kosmetiku, léky, hračky.

Všechno to fotíme a natáčíme, chodíme tam a zpátky, opatrně našlapujeme a snažíme se nedělat hluk. Pak na sebe s Juanem špitneme, že jdeme. „Už jsme tady dost dlouho,“ řekne nervózně fixer. Ještě se zastavuji v průjezdu pro krátké video ohořelého auta a Juan mezitím odemyká to naše. Když vycházím z domu, střetávám se s nedůvěřivým pohledem sousedky. Mizí ve svých dveřích a já zapluju do sedačky auta. Jedeme pryč.

V místním tisku jsem se pak dočetl: „Tuto luxusní usedlost využíval jeden z vůdců organizovaného zločinu a v různých obdobích zde pobývali různí drogoví bossové,“ napsal Informa Oriente.

V červnu se pak stala terčem série útoků. „Noční násilí, které je zde běžné, se ale včera v noci zintenzivnilo. Vyvolalo mezi obyvateli paniku, ale jejich volání o pomoc úřady jako vždy ignorovaly. Strach bezpečnostních složek a ozbrojených sil z nočních útoků vede k tomu, že si tyto skupiny pod rouškou tmy dělají z La Ruany své bojiště,“ pokračoval článek.

Pusťte si video z opuštěné vily:

Pro kompletní galerii z mojí cesty do Tierra Caliente, včetně dalších fotek z rozstřílené vily, přejděte na bonusový článek.

Na stráži klid

Je pozdní odpoledne a my se vracíme směrem, odkud jsme přijeli: zpátky do Apatzingánu. Juan kontroluje telefon, jestli se někde neděje něco akčního. „V noci se určitě něco semele,“ je si jistý můj fixer.

Jedeme po silnici uprostřed ničeho. Za jednou zatáčkou se skrývá benzinová pumpa a je obsazená vojáky a Národní gardou v plné zbroji. Přibržďujeme. Z toho by mohly být fajn fotky.

Přibližuji se pomalým tempem a zdálky mávám novinářskou akreditací, zatímco Juan ještě vytahuje z auta stativ. Vysvětluji jejich náčelníkovi, kdo jsem a co tady pohledávám. Nakonec svolí k tomu, že si je můžeme nafotit.

Pobíháme kolem vojáků na stráži a jejich obrněnců. Fotíme a natáčíme je ze všech úhlů. Pak někdo z osádky vydá povel a všichni naskáčou do aut. Nestačíme se ani rozloučit, je to mžik. Odjíždějí směrem, odkud jsme nyní přijeli my, tedy k La Ruaně. My nasedáme do auta a pokračujeme podle plánu na opačnou stranu. Juan se snaží zjistit, co stálo za jejich náhlým úprkem, ale nedostáváme žádné informace.

Vracíme se do Apatzingánu, cestou už oba klimbáme, ubytujeme se v hotelu a pivo v nás jen zasyčí. Odpočineme, ale zůstáváme dál ve střehu – Juan ještě proklepává své kontakty mezi novináři, policisty a kartely, jestli se někde nekoná nějaký zátah, který bychom mohli přijet natočit. Ale nic kloudného nenacházíme, a tak editujeme fotky, posíláme materiály do agentur a jdeme se najíst.

Město i večer působí klidně. Večeříme místní specialitu – chavindecas, obří plněné placky. Nechce se mi věřit, že tohle je to údajné peklo na zemi. Asi jsme ho zastihli v milých časech. Vracíme se na hotel a jdeme si lehnout, protože ráno vyrážíme brzy – chceme jít fotit do limetkových sadů, a k tomu se bude hodit něžné ranní světlo.

Limetky a avokáda

Je ještě tma. Balíme věci, nazouváme bagančata a skládáme foťáky a stativy do auta. Vraždil bych za silný kafe, ale o tom si můžu nechat leda tak zdát. Po ulicích teprve první ranní ptáčata chystají pouliční občerstvení.

Za městem narážíme na další vojenský checkpoint a kolem něj vojenskou posádku na stráži. Zastavujeme a jedeme stejnou rutinu – ukazujeme press karty a občanky.

Tihle kluci jsou hodně mladí. Naše akreditace kolují z ruky do ruky. Nakonec přichází jejich velitel. I ten je hodně mladý. Ptá se mě, co tam dělám. Vysvětluji, tvářím se co nejvíc neškodně a zároveň odhodlaně. Velitel mizí i s našimi doklady a nechává nás čekat.

Trvá to už dlouho. Juan se snaží prolomit ledy tím, že ukazuje vojákům, kterým směrem před pár měsíci zavraždili Bernardo Brava. Bylo to kousek odtud, ale tihle kluci jsou tady teprve pár hodin. Přijeli bůhví z jakého koutu Mexika, neznají místní region. „A tamhle,“ máchá Juan pro změnu na opačnou stranu k vrcholkům kopců, „tamhle v horách probíhají přímé boje. Jsou tam nášlapné miny, prý i vojáci z Kolumbie – jsou dobří v boji zblízka.“

Velitel vychází s našimi doklady a svolí k focení. Jdeme pro náčiní a vojáci zaujímají své pozice podél silnice. Začíná ranní provoz a oni se rozestupují a začínají odchytávat auta.

Většinou jsou to místní farmáři na cestě do práce, občas rodiny vezoucí ratolesti do školy. Vojáci je kontrolují, podezřelé nechají vystoupit z auta a provedou bezpečnostní kontrolu. Zatím ale nic podezřelého nenacházejí. My mezitím fotíme posádku, jejich auta a zbraně. Nechávají nás dokonce vylézt za nimi do vozů a vyfotit si je zblízka. Juan na to jde fintou: „Udělám ti fotku, můžeš ji pak poslat svojí holce, určitě na tebe bude pyšná.“ A tak se nakonec loučíme skoro až srdečně.

Další fotky, jak to vypadalo na ranní stráži, naleznete v bonusovém článku spolu s kompletní galerií z výpravy do Tierra Caliente:

Cestu lemují limetkové sady. Stovky a stovky nízkých zelených korun s touhle plodinou, bez níž si nelze představit slavnou mexickou kuchyni. Zastavujeme u jednoho ze sadů, který má otevřenou branku. Vstupujeme dovnitř, krátce se bavíme se sadařem i jeho pomocníky a fotíme si je. Nikdo není příliš sdílný. Asi proto, že je ráno. A že tam pobíhá magor z Česka s foťákem a snaží se najít správnou kompozici, zatímco oni se lopotí za pár pesos a budou se lopotit za pár pesos pravděpodobně i po zbytky svých životů.

Děláme fotky a moc toho nenamluvíme. Jen se dovídáme, že většina těch, co tady lezou po kolenou a sbírají dokonale zelené kuličky limetek pochází ze státu Guerrero. Jsou tady od časného rána i se svými ratolestmi. Nevydělají si za tu dřinu příliš, ale jsou rádi alespoň za to.

Do hor II.

Rozloučili jsme se s limetkáři a zastavili ještě v nedalekém městě Buenavista na snídani. Zatímco nám prodavač tacos poněkolikáté opakoval, abychom přišli i další den a klidně pořád dokola, že situace je pod kontrolou, za zády nám projížděly vojenské obrněnce.

Když jsme pak popojeli nad město, dostali jsme zprávu, že v Buenavistě objevili narcomantu. Tak se říká vzkazům, které kartely zanechávají na veřejných místech, třeba na prostěradlech nebo kartonech, aby postrašili obyvatele či soupeřící kartel. Tahle byla údajně od kartelu Jalisco Nueva Generación a měla deklarovat jejich přítomnost v regionu. My byli v tu chvíli již daleko, navíc narcomantu už odstraňovali, a tak jsme pokračovali v cestě.

Zahlédli jsme ale konvoj Národní gardy a rozhodli se ho následovat. Třeba nás zavede k něčemu zajímavému. V jednu chvíli zahnul z hlavní silnice doprava mezi domy. Chvíli jsme váhali, ale pak jsme se rozhodli pokračovat za nimi. Dokud jsme v dálce neuviděli, že zastavují. Vystoupili jsme z auta, vzali foťáky a došli až ke dvěma pickupům s vojáky na korbě.

Patrně jsme je vyrušili, právě když si mimo zraky lidí dopřávali svačinu. Smáli se, když jsme jim řekli, že jsme se domnívali, že se bude v okolí odehrávat nějaký zátah. Nikoli. Prý jen přijeli dohlédnout na úředníky, kteří tady v sousedství v rámci Plánu pro Michoacán obcházejí domácnosti a ptají se, co jim chybí a co by pro ně stát mohl udělat. „Samozřejmě, že nakonec neudělají vůbec nic,“ zhodnotil to Juan, když jsem se nadchnul, že to je od státu docela hezké.

Ale i tak jsme se na nás nakonec usmálo štěstí. Když jsme se s nepořízenou vraceli na hlavní silnici, kde jsme nechali stát auto, uviděli jsme asi sto metrů od nás další vojenská auta – tentokrát byla armády a tentokrát to vypadalo na skutečnou akci. Mrkli jsme na sebe a už jsme se ani nemuseli domlouvat, rovnou jsme jim vyrazili vstříc.

Vojáci k nám teď ale nebyli tak vstřícní jako ostatní hlídky a posádky. Tihle nám nařídili, že se musíme držet dál. Fotit nám prý zakázat nemůžou, ale nařídili nám, kde až máme stát. Naštěstí jsme měli s sebou teleobjektivy. A tak jsme i na dálku mohli dokumentovat, jak vojáci zastavují provoz, vytahují řidiče z aut, opírají je o kapoty aut a šacují. Někde už to vypadalo, že se bude schylovat k dramatu, ale nakonec nikdo neskončil v poutech.

Pokračovali jsme tedy na sever, směrem Uruapán. V jednu chvíli jsme zastavili u policejní stanice podél výpadovky. Byla obehnaná pytli s pískem a v omítce měla díry po střelách. Na zídce rostla kytka konopí.

Vešli jsme dovnitř a fotili si rány ve zdech a vysklená okna. Stanice už byla podle všeho opuštěná pěknou chvilku.

VIDEO - policejní stanice

Další fotografie naleznete v bonusovém článku s kompletní galerií z Tierra Caliente.

Vyrazili jsme na závěrečný úsek naší cesty. Přehoupli jsme se přes horizont a uviděli před sebou serpentýny různě se klikatící po horách, jichž jsme teď byli součástí. „Tady už to většinou bývá o držku,“ poučoval mě Juan. Měli jsme ale štěstí, kromě několika luxusních pickupů, které se na nás občas nalepily, jsme neměli žádný problém. Bylo znát, že tady v tom neutěšeném regionu se zároveň drží peníze.

Právě tady v horách se nacházejí sady, odkud se do celého světa vyváží to nejlepší michoacanské avokádo. U jednoho takového jsme zastavili.

Majitelem byl muž ve středním věku a nic nenamítal, abychom si sad i s pracovníky nafotili. On a jeho kumpáni byli ve veselé náladě – popíjeli pivo a klábosili, zatímco nádeníci z domorodých komunit kmitali s obřími látkovými pytli kolem pasů, které plnili slavným michoacánským zeleným zlatem.

Ovoce napřed posbírali ze země nebo shodili ze stromů – buď pomocí dlouhého bidla, nebo pro ně někdo vyšplhal do korun – pak jim odstřihávali stopky a nakonec třídili podle dvojí jakosti – ty lepší a větší půjdou do světa, ty menší a ne tak zdárné kvality zůstanou v Mexiku.

Když jsem si nafotil sad a vrátil se do míst, kde se zdržovalo „vedení“, majitel mě ponoukl, abych si vzal nějaká avokáda s sebou. Upejpal jsem se, bylo mi hloupé si jen tak brát z toho, co udření mladíci nanosili a teď na zemi očišťují a dávají do beden. Natáhl jsem se tedy pro dva kusy ovoce. Ale majitel se nedal a pořád mě pobízel, až nakonec odněkud donesli plastový sáček, podali mi ho a nechali mě ho naplnit. Jen tak, zdarma. Byla to ta nejlepší avokáda, co jsem ochutnal.

Poděkoval jsem a muži se jen smáli a dokola mumlali něco o České republice.

V sídle kartelu

Z hor jsme sjeli do údolí, až do jistého městečka, kterým jsme projeli a začali zase stoupat do kopce nad ním. Cesta byla plná přírodních nerovností, – výhoda pro obyvatele horského úkrytu.

Byli jsme ohlášení. Dostoupali jsme až na vrchol, kde už zmizela poslední zástavba a nahradily ji koruny stromů nad našimi hlavami a lesní porost.

Muž, který si hověl na rozpadlém gauči u ohně, nám neohroženě podával svůj telefon a ukazoval video, jak nad klenbou stromů, jež uzavírala prostor nad námi, nedávno kroužil vrtulník. Namítali jsme cosi o bezpečnosti a o telefonech a on nám vyprávěl, že mu občas poslední dobou volají neznámá podezřelá čísla. Ale nepřikládal tomu příliš vážnosti. I když se mu někdo snažil vysvětlit, jak vysoké riziko tohle pro něj může znamenat.

„S Manzem jsem se znal,“ přešel zase do vážného tónu a vrátili jsme se k jádru našeho příběhu. „Víte, já jsem hodně věřící člověk,“ zamyslel se a začal vyprávět příběh o tom, jak se se zavražděným starostou a hrdinou boje proti zločinu seznámil.

Jednoho dne se vypravoval kamsi na cestu a onoho rána prý v televizi spatřil reportáž s Carlosem Manzem. Okamžitě ho uhranul. „Říkal jsem si, že bych ho chtěl potkat.“

O pár hodin později, když už byli na cestě, je zastavila policejní hlídka. „A byl tam zrovna on,” vyprávěl muž. Manzo prý kontroloval jejich auto, a když neshledal nic v nepořádku a vracel posádce doklady, náš hostitel ho zastavil. Představil se mu a sdělil, že by si ním rád hovořil. Nakonec se prý spolu posadili v policejní stanici a dlouze klábosili.

Pověděl nám taky, že nějakou dobu před vraždou Manza policisté dopadli sicaria, a ten jim prozradil, že měl za úkol starostu zavraždit. Muž se smál, když jsme mu vyprávěli o prazvláštních vyšetřovacích verzích, které policie a úřady vypouštěli do éteru po dušičkové tragédii v Uruapánu.

Myslí si, že vykonavatelem popravy může být jeden z kartelů. Ale že za tím vším stojí nejspíš vláda státu Michoacán. Manzo pro ně představoval hrozbu. S tím, jak ho lidé měli rádi, vše nasvědčovalo tomu, že se v příštích volbách stane novým guvernérem. A to by rozvrátilo zatuchlý status quo, který teď mezi autoritami a narcos v Michoacánu panuje.

„Připravte mým přátelům čtyři bedny,“ poroučel náš hostitel do telefonu, „dvě a dvě,“ dodal a zašklebil se na mě: „Ať taky v Československu ochutnáte dobrý avokádo.“

Rozloučili jsme se stejně vřele, jako jsme se přivítali. Tady v horském úkrytu drogového kartelu se mi dočkalo přátelské a rodinné atmosféry, jakou už jsem dlouho nezažil. Tedy, jakou jsem zažil pokaždé, když jsem se takto otevřeně setkal s vrchními představiteli nějakého kartelu. Ale stejně tak jsem pokaždé věděl, že ta pohostinnost má své limity. Které nikdy není radno pokoušet.

Poslední vzpomínka

V městečku jsme si ve fabrice vyzvedli slíbené čtyři bedny těch nejlepších avokád. Teď už jen dojet tam, kde to celé začalo – do Uruapánu, zjizveného města, jež krátce zažívalo naději v podobě Carlose Manza. Teď se vzpamatovávalo z kolektivního smutku.

Jeho oči na mě shlížely ze zídky před branou do městského parku. Jen pár hodin po jeho zavraždění o dušičkách 2025 na ni místní umělci nasprejovali Manzovu dokonalou podobiznu. S kloboukem, který byl jeho poznávacím znamením. Pod portrétem pořád ještě plály svíčky.

Natočil jsem a nafotil poslední snímky do své reportáže a v duchu tomuhle chlapíkovi děkoval za to, že nebyl jako ostatní. V hlavě mi zněla jeho slova: „Strach je člověku přirozený. Ale je potřeba ho ovládnout. Nedopustit, aby nás paralyzoval.“

Nemůžu popřít, že jsem měl strach, když jsem odjížděl do Michoacánu. A když jsme s Juanem vyráželi na cestu. A když jsme dorazili do Apatzingánu nebo potom do La Ruany. Ale po celou dobu jsem si tohle připomínal. Protože tohle je velká pravda a člověk nemusí být ani v Tierra Caliente, aby se o tom přesvědčil. I v běžném životě v běžných situacích a místech zažíváme strach, který nás občas dovede vykolejit. Je dobře ho vnímat, ale nesmíme se jím nechat zastavit.

Odešel jsem na parkoviště, kde na mě čekal Juan. Zastavili jsme se ještě u paní, která vybírala peníze za parkování. „Ještě teď to bolí,“ svěřila se nám a oči se jí zaleskly. Carlos Manzo podle ní nebyl jen tak ledajaký politik. Lidi ho měli rádi. „Byl hrozně empatický, dávali lidem peníze do klobouku, dokonce jim platil léky. Když zemřel, hodně lidí brečelo. Zavraždili ho spíš politici, zločinci ho nechávali celou tu dobu na pokoji.“

Tady naše putování končí. Těší mě, že jste dočetli až sem. Komu by to však nestačilo a chtěl by se dozvědět ještě víc, tak v tomto článku pro předplatitele naleznete kompletní fotogalerii včetně momentek z cesty. Další bonusový materiál vyjde zanedlouho.

Budu rád, když se se mnou podělíte o názor na celou tuhle reportáž a skutečnosti, o kterých se v ní píše. Můžete mi napsat e-mail, anebo okomentovat článek přes tento odkaz:

Leave a comment

Pokud se vám reportáž líbila a víte alespoň o jednom člověku, kterého by mohla taky zajímat, buďte tak hodní a pošlete mu odkaz. Nebo ji můžete rovnou nasdílet na sociální sítě prostřednictvím tohoto tlačítka:

Share

Kdo by mě chtěl podpořit ještě víc, může se stát pravidelným odběratelem mého obsahu. Ať už zdarma, nebo za drobný měsíční příspěvek (za odměnu dostanete přístup ke kompletnímu archivu i bonusovému obsahu). Případně se za vyšší obnos můžete stát i tzv. sponzorem. Vše přes toto tlačítko:

Subscribe now

Můžete mě ale podpořit i jednorázově. Buď prostřednictvím mého bankovního účtu 670100-2216959455/6210

anebo mi koupit virtuální pivo prostřednictvím platformy Buy me a coffee, nebo přímo pomocí tohoto QR kódu:

V každém případě především díky za váš čas a pozornost, vím, že právě toho je dneska ukrutně málo. Zachovejte mi dál přízeň, chystám zase spoustu zajímavých reportáží z cest a ze života.

Mějte fajn květen a važme si maličkostí!

Od posledně přibyla slušná řádka nových odběratelů, a tak bych je rád tímto přivítal na svém webu. A vy další, kdo mezi ně ještě nepatříte, tak dejte Subscribe. Určitě nebudete litovat. A když budete, tak to zase na jedno kliknutí bez výčitek zrušíte. Tak to se mnou pojďte zkusit.

Subscribe now

Dnes to bude takový školní oběžník, ve kterém bych vás chtěl upozornit na pár zajímavých záležitostí, jichž jsem měl tu čest být součástí, a sdělit pár novinek. Takže jedeme:

Na světě je moje reportáž z LA o napravených losangeleských gangsterech

„Šel jsem z vězení do vězení. Kouřil jsem drogy, sjížděl se heroinem, kokainem a žil jsem zkažený život. Zavřeli mě za loupeže, za rvačky, jednou dokonce za vraždu. Ale tu jsem nespáchal, takže mě zase pustili. Ale měl jsem na kontě vloupání, prodej drog a tak podobně,“ řekl mi Steve, ústřední postava mojí reportáže o napravených losangeleských gangsterech, kteří nalezli útočiště v přístavu jménem Homeboy Industries.

Odjel jsem tam pracovat na tomhle příběhu loni na podzim a od minulého týdne je v Česku k přečtení v jarním čísle magazínu WIRED CZ&SK, kde najdete spoustu dalšího skvělého čtení.

Mimochodem na konci toho mého textu o lidech, kteří našli cestu ven “ze stínu ulice” až za svitu z nebes, se dokonce se Stevem modlím k Pánubohu. A to už, myslím, stojí za přečtení.

Jak to bylo s nepokoji po zavraždění narco-bosse?

Mexičtí vojáci zastřelili poslední únorovou neděli nejhledanějšího tamního narkobarona, dlouholetého bosse nejnebezpečnějšího a nejmocnějšího kartelu v zemi, řečeného El Mencha. Bezprostředně poté se – jak už to v takových případech bývá – rozjely násilné nepokoje, které se dotkly většiny mexických států.

Někdo byly intenzivnější, jinde spíš jako plivnutí do vody. V postiženějších místech, typicky ve státu Jalisco na jihozápadě Mexika, kde má kartel El Mencha svou baštu a kde byl zbit, bylo v neděli dost horko.

Dění tady pod Río Grande zaplavilo dokonce i Česká média – jak jsem na dálku s politováním sledoval. Proč s politováním? Protože se zase šilo horkou jehlou. Místo, aby se počkalo, než událost uzraje, a šetřilo se s neověřenými událostmi, se do éteru pouštěly informace, které se následně ukázaly nepravdivé, a senzace z pochybných zdrojů, toužících po svých pěti minutách slávy. Výsledkem bylo, že zatímco v Mexiku se situace stabilizovala, v Česku vřela panika.

Čímž netvrdím, že situace byla vážná a mnohde nadále vážná je. Ale neodpovídá senzacechtivosti, jakou si okamžitě s radostí osvojili mnozí influenceři i novináři.

Shodou okolností jsem v době vypuknutí téhle záležitosti dokončoval analytický text pro Deník N, který z širšího kontextu shrnuje bezpečnostní situaci v Mexiku, v souvislosti s blížícím se fotbalovým šampionátem. Vzhledem k okolnostem jsme museli výsledný článek na poslední chvíli modifikovat, ale i tak věřím, že pokud si chcete na dané téma přečíst něco víc od zdroje, co je psané s odstupem od senzacechtivých záběrů, a navíc za dlouhodobého věnování se situaci , pak tenhle text by mohl být to pravé pro vás:

Odkaz: https://denikn.cz/1982409/mexiko-zastrelilo-drogoveho-bosse-el-mencha-nasili-chaos-a-mizejici-lide-ctvrt-roku-pred-ms-ve-fotbale/

Vyvracení fake-news pro ČT

K povídání na dané téma mě následně pozvali z pořadu Newsroom České televize. Tématem bylo reportování z krizových oblastí a boj s nástrahami fake-news a AI generovanými lživými fotkami či videi.

Odkaz na video: https://www.facebook.com/reel/1081782537469517

Jak jsem již nastínil více, některé z těch nejdramatičtějších záběrů, které bez skrupulí sdílela některá média (zdravím Echo 24), a šířila tím paniku, byly podvrhy vytvořené pravděpodobně samotnými kartely.

Zejména o tom jsem mluvil, ale taky o tom, jak je důležité zachovat jako novináři při takových událostech chladnou hlavu, raději přijít o čas, ale nepřijít o čest. Což bohužel v dnešní době je v médiích už spíš minulostí.

Fotoreportáž o dopadech karetlových bojů v Tierra Caliente je na světě!

Pokud jste četli můj nedávný zdejší příspěvek Do stínu, tak už asi tušíte, o co se jedná. Pokud ne, tak o mou listopadovou cestu do státu Michoacán, který je dlouhodobě bojištěm několika mexických kartelů, což odnášejí hlavně běžní místní obyvatelé – pokud už to raději nevzdali a neodešli.

Reportáž vyšla na platformě ZonaDocs pod názvem „Tierra Caliente po vraždě Carlose Manza: Svědectví českého reportéra z umlčené války“.

Navzdory tomu, že jsem o ní snil už dlouho, má výsledek daleko k původnímu záměru. Předně: jel jsem do Tierra Caliente dokumentovat pouze DOPADY bojů mezi drogovými kartely. Místo toho mě při poslední schůzce před odjezdem můj kontakt varoval: Apatzingán je ve válce, bro!

Což se potvrdilo dva dny před odjezdem, když v Uruapánu zavraždili centrální postavu chystaného příběhu, obávaného starostu Carlose Manza. S ním jsem se měl jen pár dní poté zúčastnit jedné z jeho slavných výprav za potíráním zločinu.

Odkaz na článek: Tierra Caliente despues de Carlos Manzo: Testimonio de un reportero checo desde una guerra en silencio

Pak se v Tierra Caliente, doslova Horké půdě, jak se ten region v jihozápadním Mexiku jmenuje, strhla mela a pro můj záměr bylo nejlepší chvilku počkat, než se usadí prach. Takže za tři týdny jsem byl na místě a měl možnost nahlídnout zblízka do jednoho z nejvíc horkých bojišť kartelů a zdokumentovat jejich odraz v běžném životě.

Aktuálně vyšla hlavní, nejucelenější větev téhle reportáže na dokumentární platformě ZonaDocs, a i když jsem ji psal španělsky, tak třeba aspoň obrázky se tam dají prohlídnout. Nebo si to hodit do překladače.

O verzi pro české publikum se teprve jedná, ale věřím, že už brzy bude taky na světě.

Pro představu přikládám alespoň přeložený úvod článku:

“Cílem mé cesty do Tierra Caliente bylo přivézt do Česka svědectví o tom, jaká je skutečná cena jedné lajny kokainu v pražských klubech. Stále silnější normalizace nelegálních drog na jedné straně světa totiž znamená utrpení obyčejných lidí na druhém konci planety. A tak jsem se — přestože jsem se už dávno vzdal dětského snu stát se válečným reportérem — v listopadu ocitl na bojišti.”

Tři úspěšné expedice po Mexiku a další na obzoru!

Abych se nenudil, a taky abych si zase trochu víc obšlapal terén, dal jsem si v rozmezí od začátku ledna do začátku března ještě tři organizované výpravy po různých částech Mexika, které jsem průvodcoval.

O té první, a taky nejrozsáhlejší, už jsem se zmiňoval v tomto článku:

Byla skvělá hlavně tím, že jsme měli dostatek času na to poznat velký kus Mexika – od hlavního města a jeho nevětších lákadel, přes tajemné naleziště Teotihuacán, malebnou Oaxacu a její okouzlující venkov až po krásy Yucatánského poloostrova s jeho džunglemi, mayskými pyramidami a samozřejmě smaragdovým Karibikem.

Sotva jsem si odpočinul a už na konci února jsem si, tentokrát v menším počtu, střihnul velmi podobnou cestu.

Zase nás čekalo pár seznamovacích dní v hlavním městě, plavba lodičkami po laguně Xochimilco, historické centrum s památkami po Aztécích, a zaniklé město Teotihuacán. Pak už jsme vyrazili na jih do Oaxaky, odkud jsme ale místo k Pacifiku zamířili letadlem rovnou ke Karibskému moři.

Než jsme se ale vrhli na bělostné pláže, půjčili jsme si auto a pěkně si ze severní strany objeli poloostrov Yucatán a následně zamířili přes vnitrozemský Valladolid a nezbytnou pyramidu Chichén-Itzá do Tulumu na Mayské riviéře. Dvoutýdenní putování jsme jako tradičně zakončili na krásných plážích kolem Cancúnu.

Měl jsem tři dny, než mi přijede další parta na další exotickou výpravu. A strávil jsem ho na nedalekém karibském ostrůvku Isla Mujeres, který jsem do té doby z (dnes pro mě nepochopitelných důvodů) trochu podceňoval. Byla to naprostá paráda, myslel jsem si, že už mě Mexiko nemá čím překvapit, ale tohle byl nezapomenutelný víkend ve skvělé společnosti a na kouzelném místě.

Tady vám na ukázku sdílím časosběrné video, které jsem v sobotu brzy ráno pořídil na jižním cípu ostrova, který je zároveň nejvýchodnějším bodem Mexika. A tak tam po ránu zachytíte ty zcela první paprsky slunce.

A tady ještě pár momentek:

Hned po téhle úžasné zastávce mě čekal sice krátký, ale za to intenzivní roadtrip po severním Yucatánu, kterému nechybělo nic: krmení krokodýlů, naježděné stovky kilometrů, cenoes, Mayové, úžasná yucatánská kuchyně a pláže i party. Ale o tom se víc rozepíšu až příště. Tady snad jen jedna momentka, abyste mi věřili, že taky umím lelkovat a že se vypravuji i do hezkých a milých míst, kde zrovna neřinčí zbraně:

Společně do Mexika!

A teď to důležité: Do konce sezóny (začátek léta) už mě čekají jen nějaké menší takové výpravy, takže pokud by vás lákalo se ještě na jaře vypravit do Mexika a zažít spolu se mnou něco z toho, co jsem teď popsal, ozvěte se mi. Sestavíme itinerář tak, aby splňoval vaše představy a vy si odváželi ranec zážitků.

Psát mi můžete buď v komentářích tady pod článkem, ale ještě lépe na mail vaclav.lang@outlook.com, nebo do zpráv na Instagramu.

Leave a comment

Napiš mi

Instagram

Teď už můžu prozradit i to, že byť jsem jej ještě nevyhlašoval, už mám skoro zaplněný termín na dušičkovou výpravu letos na konci října. Ještě se mi tam dva tři lidi vejdou, takže než to vypíšu na sítě, máte dávám exkluzivní příležitost vám, mým věrným čtenářům, abyste se přihlásili výše zmíněným způsobem.

Tady se můžete podívat, jak to zhruba bude vypadat:

A pokud byste stáli o zcela jiný termín, případně nějakou individuální nabídku, napište mi taky, můžeme něco vymyslet. Stejně tak jsem po ruce, kdybyste chtěli konzultaci ohledně vaší vlastní cesty do Mexika, případně vám připravím itinerář na míru.

Co by vás zajímalo?

Z dnešního oběžníku je to všechno. Snad jsem vás neunudil, a místo toho vás třeba navnadil na to, přijet se sem za mnou podívat, anebo si jen přečíst některý z textů, který jsem vám představil výše.

Už brzy přijdu s další reportážní peckou.

Což mi nicméně připomíná, že bych rád znal váš názor na to, co od téhle mé stránky vlastně očekáváte a jaký obsah vás tady baví potkávat. Takže jestli máte pět vteřin, buďte tak hodní a zaškrtněte mi podle svého uvážení něco v téhle anketě. Moc mi to pomůže.

A kdo tak ještě neučinil výše, může se ještě tady buď:

Díky moc za pozornost a užívejte si příchod jara se vším, co k tomu patří! Těším se na vaše reakce!

Procházet se vpodvečer přístavem Veracruz na východě Mexika je jako zaplout do hry světel.

V dnešním spíše polozapomenutém mexickém městě před pěti sty lety vzplálo to, co skončilo porážkou aztécké říše a kolonizací Mexika evropskými konkvistadory lačnícími po zlatě. Uhaslo to, co ve své době bylo tím nejjasnějším plamenem.

Právě tam, v tehdejším kraji Totonaků, přistál v roce 1519 Hernán Cortéz a vybudoval první osídlení evropského typu: Villa Rica de la Vera Cruz. Odtud pak nenechaví Španělé podnikali tažení dál do vnitrozemí.

Veracruz se v té době stalo klíčovým přístavem pro vývoz do Španělska. A tudíž také častým cílem pirátů.

Teď je to místo, kde pořád hraje hlavní roli námořnictví. Je tu dokonce jedna z hlavních základen mexické mariny. Taky je to místo s úžasnou gastronomií, zvlášť pokud jde o mořské plody – na zdejším tržišti jsem měl asi nejlepší krevetový koktejl v životě.

A pak jsou tady také výborné kavárny ve stylu první republiky. Číšnici tam jsou noblesní pánové s hadrem přes loket a do vysokých sklenic s veracruzsou kávou přilévají horké mléko z výšky, jako by šlo o bílý vodopád. Ten zabublá ve sklenici a vy pokaždé, když chcete zase dolít, přivoláte číšníka zacinkáním lžičkou o sklenici.

Jak je vidět, tohle město už si zažilo svoje vzestupy a pády. Jednou bylo na vrcholu, jindy zase spíš v zapomnění. Když jsem tam loni na přelomu února a března dorazil, bylo v centru dění, protože kdosi toužil přejmenovat záliv, u kterého leží. Ale i tak tohle město zůstalo svoje.

A o tom to celé asi je. Může kolem nás zuřit bouře, můžou se o nás přetahovat, ale my musíme zůstat tím majákem, který stojí pevně, tak jako tam na molu ve Veracruz.

+++

Je zajímavé, že ve Veracruz člověk po tmě necítí tu tíhu jako v jiných městech. Spíš takový klid a pocit bezpečí.

Tou dobou – bylo to loni začátkem roku – jsem ani já v sobě příliš toho světla nenesl. Bylo to krátce před mým návratem do Česka, který měl být definitivní. A jak už to tak u definitivních rozhodnutí bývá, nebylo to nic jednoduchého. Znamenalo to zase uhasit to, co svého času bylo tím nejjasnějším plamenem.

Chystal jsem se zase vrátit na startovní čáru. V zemi, kde už jsem zapomněl umět žít. Takže jsem bloumal tichými a přátelskými uličkami Veracruzu, toho nezkaženého koutku Mexika, kde se lidi snad ani neumí hněvat, a v duchu se loučil s touhle zemí a tím vším, co mi dala a co jsem jí obětoval já.

Když zapadalo slunce, začaly se v ulicích rozsvěcovat světla. Bylo to jedno z mála míst, kterým to takhle večer sluší snad ještě víc než přes den. Všechna ta světla na těch starobylých rybářských domcích a v parcích a na hlavním náměstí. A já si říkal, že kde je tma, tam je vždycky přece jenom i nějaký světlo.

V jednu chvíli jsem před jedním ztemnělým nočním barem uviděl ve stínu nohy muže, který si přišel zapálit cigaretu, a ta teď jako malá červená tečka říkala: v každé tmě lze zažehnout trochu světla. A stejně tak slunce a měsíc, které jako v aztécké mytologii oznamovaly každý den začátek a konec nového života, bylo jasné, že nic není definitivní.

A tak to je. Stíny se prodlužují a zkracují, ale to je jen mírou světla, které je kolem. Čím víc světla a naděje, tím méně stínů. A řekněme, že to světlo vysílají ty naše majáky, co stojí pevně i uprostřed bouře.

Pokud byste se v tom někdy chtěli utvrdit, vyrazte do Veracruz. Možná to není tak oslnivý cíl cesty jako některé známější kouty Mexika, zato tu naleznete nečekaný klid a přijetí, jak už to bývá u těch, kteří se dokázali vyrovnat i s těmi nejtěžšími zkouškami.

Subscribe now

Kdo mě delší dobu sleduje, ví, že vedle psaní a focení taky po deseti letech života v Mexiku ukazuji svým krajanům i cizincům tuhle mou druhou vlast. A tohle byla první letošní výprava. Pojďte se se mnou za ní ohlédnout.

Mohl jsem tady přivítat skvělou partu lidí: Hanku, Káťu, Pavla a Michala. Na cestování jsme měli 16 dní a plán byl jasný: vytěžit z nich maximum, vidět to nejzásadnější z Mexika a dozvědět se o tom nejdůležitějším pro pochopení místní kultury a souvislostí. Ale zároveň se nepohybovat jen po těch nejexponovanějších turistických bodech a taky se neutavit neustálým procházením pamětihodností. Zkrátka si užít skvělý výlet po exotice, při kterém si člověk odpočine, pobaví se, ale taky si přiveze nějaké nové vědomosti, a především zážitky.

A to se, troufám si tvrdit, povedlo.

Den 1

Partička se za mnou vypravila z Prahy přes Frankfurt s cílovou stanicí Mezinárodní letiště Beníto Juáreze v Ciudad de México. Seznámili se už v pátek v Praze a večer jsem je pak přivítal na letišti v Mexiku.

Neztráceli jsme čas a jeli se ubytovat do centra města, pak jsme ještě stačili rychlou večeři v pozdních hodinách a potom už na kutě, neboť nás čekal poměrně dlouhý a náročný první celý den výletu.

Říkám „náročný“, protože jsem měl v úmyslu v prvních dnech nasadit tempo, respektive množství cestování a poznávání, spíše vysoko, abychom postupně s dalšími dny zvolňovali a v úplném závěru už si spíš užívali polehávání v Karibiku. Ale to předbíhám.

Den 2

Sešli jsme se v 9 hodin ráno před hotelem a vydali se napřed zařídit to nejnutnější: vybrat peníze v bankomatu. Do Mexika s sebou nemusíte nutně vozit dolary nebo eura, abyste si je tu směnili. Místní pesa vyberete jednoduše (za drobný poplatek) z bankomatu – jen musíte vědět, který je ten správný, aby vám nenaúčtoval za výběr cizí měny zbytečně vysokou komisi.

S plnými kapsami jsme se tak rozhodli – i když to nebylo původně v plánu – cournout o pár bloků dál na sobotní tianguis, tedy něco jako blešák. Procházeli jsme starožitnosti a zírali, co všechno je v Mexiku na ulici možné pořídit.

Pěšky jsme pak prošli moderní čtvrti Roma a Condesa a zaparkovali v jedné populární místní taquerii s dlouhou tradicí, kde jsme nemohli tuhle naši pouť začít jinak než těmi nejlepšími tacos de quesabirria ve městě.

S plnými žaludky jsme se pak vydali na procházku kolem úchvatných parků zmíněných čtvrtí, které patří k tomu nejblyštivějšímu, co Ciudad de México nabízí. Stačí se tam zastavit a na okamžik pozorovat cvrkot lidí, kteří si přišli do parku vypít kávu, zacvičit, zatancovat, nebo jen tak poklábosit. Kávu jsme si dali taktéž a pokračovali podle plánu: do historického centra města.

Někoho na toulání se po historických artefaktech měst neužije, ale aby člověk pochopil, co uvidíme a prožijeme v následujících dnech, bylo zapotřebí si ujasnit třeba to, že Ciudad de México vzniklo na troskách starobylého aztéckého Tenochtitlánu, jehož původní hlavní chrám lze stále obdivovat v samotném centru dnešního Mexico City.

Šli jsme se tedy k němu podívat a prohlédli si zvenku i zevnitř majestátní katedrálu na hlavním náměstí Zócalo, hned vedle prezidentského paláce. A taky jsme se na město podívali pěkně z výšky, z mrakodrapu Torre Latinoamericana, svého času nejvyšší budovy v Latinské Americe. Pak už byl čas na zasloužený oběd v jedné z tradičních mexických kantýn.

Aby toho nebylo málo, nasedli jsme v pozdním odpoledni ještě do metra a vypravili se na sever města k bazilice sv. Panny Marie Guadalupánské, jež střeží jeden z nejzáhadnějších náboženských artefaktů, které lidstvo má. Jedná se o plátno s vyobrazením této světice, patrně z 16. století. Tehdy se měla Panna Marie z Guadalupe zjevit na kopci Tepeyac chudému pastýři a poručit mu postavit na tomto místě kostel. Pastýř s tímto úkolem přispěchal do města, kde zjistil, že se mu zjevení „obtisklo“ na plášť.

Dodnes tento kus látky existuje a je vystavený právě v bazilice pod kopcem Tepeyac, kam jsme se vypravili. Bazilika je moderní stavbou a je otevřená pro veřejnost. Každý si ji může zdarma projít a přiblížit se až k samotnému plátnu, jehož záhadu nedokázali po staletí rozlousknout ty největší vědecké kapacity na světě. Kresba je vyvedená barvami neznámého původu, plátno přežilo několik požárů, nejeví známky stárnutí a v detailu očí postavy lze prý spatřit odraz scény s pastýřem.

Ve večerních hodinách jsme se vrátili na hotel. Řádně utrmácení, jelikož jsme měli v nohách bez pár drobných 20 kilometrů.

Den 3

I proto jsme měli v úmyslu pojmout následující den už trochu pohodověji, jak se o neděli patří. A co dělají Mexičané v neděli v Ciudad de México? Jedou se projet po laguně Xochimilco.

Zamířili jsme tedy tentokrát na jih. Zastavili jsme se v historické čtvrti Coyoacán, která je především spjatá s ikonou Fridou Kahlo. Na místním tržišti jsme si dali výbornou snídani, prošli se po starobylých uličkách a zastavili se i na řemeslném trhu. Pak jsme se přesunuli o kus dál k laguně Xochimilco.

Málokdo z cizinců si uvědomuje, že prapůvodní Tenochtitlán postavili Aztékové na jezeru, přesněji na pětici jezer. To až Španělé jej vybudovali tak, že vodu přečerpali a vystavěli město evropského typu. Ale jedna laguna zůstala – Xochimilco. Kolem ní se zdržují zahrady, sady a pěstírny a v jejích vodách (teď už spíše sporadicky) žije vodní dráček axolotl.

Pravidelnou nedělní zábavou mexických rodin nebo skupin přátel je vypravit se k laguně a nechat se po ní provézt loďkami známými jako trajineras. A tak jsme se k nim připojili.

Domluvili jsme si dvouhodinovou plavbu po kanálech Xochimilca, která zahrnovala i zastávku v axolotáriu, kde jsme se mohli osobně seznámit s axolotlem a ti odvážnější si mohli taky pochovat o něco větší stvoření.

Odpoledne jsme se pak přesunuli zpátky do města, kde jsme si dali pozdní oběd a vyrazili na další emblematickou aktivitu – zápasy lucha libre. Jedná se o tradiční mexické wrestlingové představení, které má přece jen víc společného s divadlem než bojovým uměním, a právě proto je Mexičany tolik oblíbené. Kor když se odehrává pod střechou historické arény ve čtvrti Doctores.

Poté jsme se vypravili za odpočinkem před dalším dobrodružným dnem.

Den 4

Tentokrát nás čekal výjezd za město. Vydali jsme se objevovat ruiny starodávného města Teotihuacán s jeho zachovalými pyramidami a dalšími strukturami.

Autobusem jsme na místo dorazili asi po hodině. Byl krásný den a měli jsme dostatek času prozkoumat okolí ruin. Abychom se o nich dozvěděli co nejvíce, pronajali jsme si místního průvodce.

Dozvěděli jsme se místy až dechberoucí skutečnosti o architektuře zaniklého města, její návaznosti na kosmos, ale i duchovno. To vše přesně zapadalo do informací, které jsme načerpali v prvních dnech výpravy v Ciudad de México a které jsme se měli teprve dozvědět na dalších zastávkách našeho putování po Mexiku.

Pavel si dokonce přivezl z domova virgule a jejich pomocí jsme se přesvědčili, že pyramida Slunce skutečně vyzařuje silnou energii. Ostatně na pyramidu jsme si mohli i vyšplhat. A pak jsme se dál toulali uličkami tohoto prastarého sídla, jehož původ ani důvod zániku nikdo nezná a které svého času platilo za největší lidské sídlo západní polokoule.

Po návratu zpátky do města jsme ještě stihli projít jednu z nejvyhlášenějších tržnic s tradičními výrobky, jelikož druhý den ráno už nás čekal přesun z Ciudad de México.

Den 5

Bylo načase jít se podívat za tím barevným, folklórním Mexikem, které známe z historických fotek. A to se nachází v Oaxace, státu na jihovýchod od Ciudad de México, se stejnojmenným hlavním městem.

Před sebou jsme měli sedm hodin cesty, která ale díky pohodlnému autobusu a úchvatným horským výhledům ubíhala jako po másle. Ani se nechtělo věřit, že už jsme dorazili. Bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne a my si vzali taxíky a jeli se ubytovat do krásného penzionu vyvedeného v koloniálním stylu.

Ještě než zapadlo slunce, vyrazili jsme se projít po uličkách tohoto úchvatného historického skvostu, jakým město Oaxaca je. S jeho nádhernými kostely, náměstíčky a malebnými domky. Na večeři jsme nemohli vynechat tradiční místní pokrm tlayudas a pak už jsme se vydali ke spánku. Měli jsme totiž před sebou další dlouhý a „náročnější“ den.

Den 6

Ve středu nás čekala celodenní tour po krásách Oaxaky. Ráno nás vyzvedl mikrobus s průvodkyní Edelmirou a pár dalšími účastníky výlet.

První zastávkou byl Tulský strom, který je zapsaný v Guinnesově knize rekordů jako nejširší na světě. Jeho obvod činí 42 metrů a průměr 14 metrů. A je to pěkný stařík, je mu už přes dva tisíce let!

Na dohled od něj jsme si vypili místní čokoládový nápoj a ochutnali tamales a pokračovali dál. Tentokrát k archeologickému nalezišti Mitla, což bývalo sídlo místních původních obyvatel – Zapotéků.

Edelmira nám podala důkladný výklad o tomto původním obyvatelstvu, jeho zvycích a architektuře. Zachovalý indiánský hrad jsme si mohli procházet a obdivovat nejen jeho, ale i nádherné okolí – zahradu s exotickými stromy, sukulenty a kaktusy. Začínalo být horko, a tak jsme se chladili zmrzlinou od místních trhovců, a potom zase nasedli do autobusu.

Dalším cílem naší výpravy byly vodopády Hierve del Agua. Pro mě osobně se jedná o jeden z nejkrásnějších přírodních jevů v Mexiku. Tyto vodopády vznikly z minerálního pramene vyvěrajícího ze skal nad údolím. Voda stékající po kamenech tam v průběhu staletí vytvořili kaskádu ze stalaktitů.

Na místě je několik průzračných jezírek, do kterých jsme se naskákali vykoupat – pravda, trochu to studilo, ale za ten unikátní zážitek to stálo. Kolikrát za život se můžete koupat v takovémto přírodním bazénku s výhledem do ztichlého údolí kdesi v Mexiku? A ano, ty výhledy! Byly naprosto dechberoucí!

Oschli jsme, pochutnali si na výtečném obědě a vyrazili se ještě podívat, jak zdejší potomci původních obyvatel pomocí tradičních metod vyrábějí tkané koberečky. A následoval sladký (nebo spíše lehce hořký) konec výletu v podobě ochutnávky mezcalu v místní slavné destilerii.

Oaxaca je známá pro výrobu tohoto alkoholického nápoje z listů agáve. Mezcal je vlastně blízký příbuzný tequily, která se akorát vyrábí z jiného, a tím pádem jedinečného druhu agáve. Méně známý mezcal za ní však chuťově nezaostává, spíš naopak. O čemž jsme se ostatně mohli přesvědčit při ochutnávání 16 vzorků!

Zpátky do města jsme se tak vrátili jaksepatří unavení, a v dobré náladě.

Den 7

Abychom si řádně odpočali, fyzicky i duševně, po téhle první a vnitrozemské etapě naší pouti, rozhodli jsme se ji završit očistou v tradičním temazcalu. Jedná se o kamennou stavbu ve tvaru iglú, která slouží jako potní chýše.

V době Aztéků šlo o jakýsi léčitelský chrám, kam chodili před bojem rozjímat válečníci, kde se ženy zotavovaly z porodu, kde se léčil kdejaký neduh i domlouvaly dohody. Zkrátka společenské centrum, ve kterém se čistilo tělo i duše.

Jednoho takového rituálu uspořádaného speciálně pro nás pět jsme se zúčastnili na zahradě domku za městem. Chýše byla příjemně vyhřátá, provoněly ji léčivé byliny, a tak jsme v ní mohli příjemně meditovat. Navíc posilněni panákem domácího mezcalu, který jsme hned zrána dostali na uvítanou.

Potom jsme se opláchli studenou vodou a krásně odpočatí vyrazili na další část naší cesty, tentokrát tu pobřežní. Nastoupili jsme do autobusu a vypravili se na samotný jih, do přístavu Puerto Escondido.

Ubytovali jsme se v příjemném hotelu s bazénem, šli se projít po nedaleké pláži, ochutnat něco z mořských plodů a vyspat se po pestrém dni.

Den 8

Zatím jsme se ale v Puerto Escondidu ještě dlouho nezdržovali. Čekala nás totiž malá odbočka na místo, které je pro mě osobně zcela posvátné. Pláž, jež se rozkládá podél sladkovodní laguny ústící do Pacifiku a která je zastrčená uprostřed džungle asi 100 kilometrů od Puerta.

Už samotná cesta tam je dobrodružstvím: jede se na korbě starých pickupů, pak lodí a nakonec pěšky po pláži. Ale odměnou vám je téměř osamocený ráj bez technických vymožeností, kde většinu obyvatel stále tvoří potomci původních domorodců. A kde západy a východy slunce nejsou jenom denní rutinou, ale rituálem.

Na pláži jsme si poleželi, odpočali, Hanka dokonce zachránila malou vodní želvičku vyvrženou mořem, ochutnali skvělý krevetový koktejl, četli si a klábosili v houpacích sítích a vůbec si dopřávali odpočinek v jednom z nejúchvatnějších koutů Mexika. Takovém, který zůstává většině cizinců skrytý.

Den 9

Spali jsme v prostých chatrčích, ráno se nasnídali u domácí rodiny, vykoupali se v oceánu a kolem poledne se vydali zase zpátky do přístavu. Tam jsme se ještě stihli najíst ve výborné rybí restauraci a odtud zamířili k jedné z nejkrásnějších pláží této oblasti.

Dali jsme si pivo, vykoupali se a vrátili se k hotelu.

Den 10

Desátý den byl dnem velkých přesunů. Dopoledne jsme si ještě zaplavali v bazénu, ale pak už jsme pelášili na autobus zpátky do Oaxaky, kde jsme odpoledne nastoupili do letadla směr Karibik!

V pozdních večerních hodinách jsme přistáli v Cancúnu a krátce před půlnocí dorazili na hotel v centru města. Rovnou jsme se šli ubytovat a vyspat.

Den 11

Účastník naší výpravy Michal měl toho dne narozeniny, což jsme nemohli nechat bez povšimnutí, a personál kavárny Nader se postaral o (snad) nezapomenutelnou ranní oslavu. Za což jim zpětně děkujeme, a pokud půjdete někdy okolo, zastavte se tam na kávu nebo občerstvení.

Hned po snídani jsme ale zase balili batohy a vydali se jižně do Tulumu, který se měl na další dny stát naší základnou. Ubytovali jsme se v krásném novém hotelu, kde každý pokoj disponoval vybavenou kuchyňkou – což jsme ocenili, zvlášť když za rohem byly obchoďáky, kde jsme si mohli nakoupit zásoby na celý týden – pak také střešním i přízemním bazénem a hernou s kulečníkem a šipkami. Ideální místo pro základní tábor.

Den 12

Nemeškali jsme a ráno se sešli už v půl sedmé, abychom byli mezi prvními u ruin pyramidy Cobá asi hodinu od Tulumu.

Na místo jsme se dopravili stařičkým rozklepaným minibusem, který ráno svážel místní obyvatele do zaměstnání. My díky tomu mohli stanout už v časných hodinách na klikatých stezkách uprostřed džungle, které nás měly dovést až k samotné pyramidě.

Po cestě jsme potkávali různě rozeseté pozůstatky prastarého mayského města, až se asi po půl hodině před námi vynořila vysoká zachovalá pyramida. Sahala až nad koruny prastarých stromů a dalo se vyšplhat na její vrchol. Odtud se nám naskytnul úchvatný výhled na celý prales a nedaleké jezero. Nádhera!

Cestou zpátky jsme se ještě stačili dosyta pokochat místní florou a faunou a obdivovat stavební prvky mayského obyvatelstva.

Do Tulumu jsme se vrátili jaksepatří znavení, takže jsme nepohrdli příjemnou siestou u bazénu.

Den 13

Tentokrát jsem měli naplánovaný celodenní organizovaný výlet po klíčových místech poloostrova Yucatán. Samozřejmě nesměla chybět slavná Kukulkánova pyramida v nalezišti Chichén Itzá, které patří mezi 7 divů světa.

Ale ještě předtím jsme se zastavili v cenote Chichican. Cenotes jsou, řekněme, jeskyně, průrvy v křehkém pískovcovém podlaží Yucatánu, které se postupem času zalily vodou. A tak se z nich vytvořila jedinečná „koupaliště“ s tou nejpozoruhodnější kulisou.

V cenote, která se nacházela hluboko pod zemským povrchem a osvětlovaly ji jen paprsky slunce vnikající dovnitř skrz pár světlíků, jsme mohli skákat z visutých stupínků, plavat, potápět se a vůbec se osvěžit v nastávajícím parnu.

Pak jsme oschli, zastavili se v mayské vesničce, kde nám domorodci pověděli o mayském léčitelském umění a předvedli prastarou mayskou hru pelota a ochutnali jsme tequilu.

Následně už jsme zamířili k hlavnímu bodu, totiž nalezišti Chichén Itzá. Průvodce Rhett nám pověděl, co mohl, o historii a dalších souvislostech tohoto jedinečného místa. Pak jsme měli asi hodinu volného času na to, abychom se jím pokochali každý pěkně v klidu sám podle svého rytmu. Díky tomu jsme si mohli památky do detailu prohlédnout a udělat fotky na celý život.

Zbývala už jen zastávka v půvabném koloniálním městě Valladolid, kde jsme stihli vysrknout kávu, a úderem 8. hodiny večerní jsme – jako obvykle – odpočívali u hotelového bazénu.

Den 14

Teď konečně nastal čas na objevování krás Tulumu. Půjčili jsme si kola a vydali jsme se hned ráno na pláž. Napřed ale přes místní archeologické naleziště, které počítá i s bílým hradem čnícím majestátní na útesech nad Karibikem. Právě ten měl kdysi sloužit k ochraně před pirátskými nájezdy.

Teď je z něj hlavně domov stovek leguánů a turistická atrakce, která se ale nikdy neokouká.

Po téhle poslední exkurzi po mayské historii jsme se přesunuli na pláž. Usadili se na sedátka v restauraci, poručili si piña-coladu a kochali se uklidňujícím pohledem na tyrkysový Karibik. Samozřejmě jsme se v něm taky opakovaně osvěžili.

Odpoledne jsme si vychutnali pozdní oběd v další restauraci s mořskými plody a závěr dne si užili u bazénu.

Den 15

Člověk by to skoro ani nepostřehnul a naše cesta byla u konce. Ale ještě jsme měli před sebou víc než 24 hodin, a ty jsme si chtěli náležitě užít.

Přesunuli jsme se tedy po poledni do Cancúnu, kde jsme měli zarezervované pokoje v luxusním hotelovém komplexu přímo na pláži. Nechyběl bazén, restaurace, plážová lehátka a ochotný personál.

Mohli jsme si tak do sytosti vychutnat poslední okamžiky naší společné cesty. A že k tomu byla řada příležitostí.

Večer jsme se ještě sešli na společnou večeři, která byla – jak jinak než výtečná. Nechyběly například krevety flambované v tequile a také pestrobarevné drinky.

Den 16

Všechno jednou končí, a tak jsme se i my museli rozloučit. Dopoledne jsme se ještě vykoupali v bazénu i v moři, prošli se po pobřeží, ale čas byl neúprosný. V poledne jsme se začali přibližovat na letiště.

Tam nám oznámili zpoždění našeho letu, ale naštěstí nebylo tak dramatické, aby mí přátelé zmeškali svůj večerní let do Prahy.

Zpátky v Ciudad de México jsme se na letišti naposledy objali a rozloučili se. Byly to skvěle strávené dva týdny ve skvělé společnosti. Díky za to!

Závěrem

Na závěr bych chtěl shrnout, že tahle cesta byla obrovsky cennou zkušeností. Věřím, že nejen já jsem se při tom skvěle bavil, třebaže někdy mě svíraly obavy. Nakonec se ale celá cesta obešla bez zásadních zádrhelů.

Pevně taky věřím, že si to užili hlavně ti, kteří sem přijeli a dali mi svou důvěru, abych je po Mexiku provázel. Opravdu si toho moc vážím, protože vím, co to je, vyrazit s batůžkem a pár dny dovolené na takovou cestu. Stejně tak doufám, že to pro ně byl zážitek, na který budou dlouho v dobrém vzpomínat. A třeba se zase někdy vrátí.

A vy ostatní, pokud byste měli zájem zažít podobné dobrodružství, se mi neváhejte ozvat. Společně můžeme vymyslet zase třeba úplně jiný itinerář, tak abyste i vy odjížděli spokojení a s pocitem dobře využitého času.

Už teď můžu říct, že chystám na jaře ještě jednu takovou výpravu, pravděpodobně kolem druhé poloviny března nebo v dubnu. Takže pokud vás láká zažít něco podobného, ozvěte se mi sem do komentářů, do messengeru nebo na e-mail: vaclav.lang@outlook.com. Budu se na vás těšit!

Share

Moji milí čtenáři, sledující, kamarádi,

Dovolte mi na začátku roku sdělit pár praktičtějších informací k obsahu na tomhle webu, který je stejně tak můj jako váš.

Ze všeho nejdřív bych vám rád popřál vše nejlepší do nového roku a taky poděkoval za vaši přízeň a zájem o moji tvorbu, který byl v uplynulém roce historicky nejvyšší. 25000krát jste si přečetli nějaký můj článek a přibyly skoro dvě stovky nových platících i neplatících sledujících. Taky jste se přihlásili k některému z mých organizovaných výletů do Mexika a přečetli mou knihu Není co ztratit.

Věřte mi, že z toho mám obrovskou radost. Ani ne tak pro ta čísla samotná, ale člověk, který něco tvoří, vždycky chce, aby se to jeho dílo, se kterým se dřel a dal do něho kus svého JÁ, dostalo k publiku. A čím je širší, tím pak ta práce dává větší smysl. Takže ještě jednou díky za to!

Musím taky neskromně říct, že loni jsem do toho dal opravdu všechno. I když už jsem padal na hubu a dopisoval věci nad ránem, místo abych byl někde s kamarády nebo prostě odpočíval po už ani nevím kolikáté práci, tak jsem se snažil dodávat kvalitní obsah. Na který jsem se nadřel ve volném čase.

Může se zdát, že každý ten příspěvek je „jenom článek“. Ale za tím článkem stojí roky sbírání materiálů a zkušeností, hodiny rešerší, ve většině případů výprava do terénu, která zase stojí peníze, a nezřídka taky riziko, které je tady v Mexiku vyšší než mnohde jinde. Když tohle všechno zvládnete, zaplatíte a přežijete, teprve váš čekají hodiny třídění, editování a kompletování materiálu, abyste dali dohromady výsledný článek. A ten pak musíte zase dostat mezi lidi, což je další dřina.

Ve výsledku je to zkrátka šílená fuška. Jasně, nedělal bych to, kdyby mě to nebavilo a nedávalo mi to smysl. Ale nebýt přibývajících sledujících, vašich pochvalných komentářů a v neposlední řadě taky finančních příspěvků, bylo by stále těžší a těžší hledat motivaci. Nejtěžší z těch všech úkonů, který jsem popsal, je totiž pořád dokola to všechno naplno vykonávat, když nepřichází odezva. To je pak člověk doopravdy na dně.

To vše je navíc stále složitější v době, která je pro tvůrce občas zoufalým bojem se všemi AI nástroji, SEO nástroji, copywritery tvořícími tak, aby jejich výplody vyhovovaly sociálním sítím nebo virálním trendům atd. Veřejný prostor zaplavuje různý spotřební balast, na míru vyhledávačům generované slátaniny lidí, co se ohání kreativitou a uměním, ale nevadí jim prznit texty podle toho, jak to po nich chtějí softwarové společnosti a kapitalističtí giganti. Média se zase předhánějí s influencery v počtu lajků, a tak místo reportáží z terénu se vrhají leda tak od stolu do bizarních stok TikToku a Instagramu.

V tom všem je stále těžší dostat svou tvorbu mezi lidi a oslovit je v záplavě informací, ve které se pomalu utápíme. A tak je každý další sledující a každé nové přečtení skutečným zlatem.

Nechci se tvářit, že jenom já to dělám správně a dobře. Ale za jedním si stojím: jdu ve svojí práci na dřeň, dělám ji poctivě, navzdory tlaku zvenčí, abych přinesl to, co už dneska dělá málokdo. A že to stojí času, energie a peněz! O to víc si cením těch, kteří oceňují, co děláme my jednotlivci, a společně jdeme tak trochu hlavou proti zdi.

Ale proč tohle všechno píšu? Dospěl jsem k zásadnímu rozhodnutí v budoucnosti tohoto webu. V loňském roce jsem vydal řadu velkých materiálů: kvůli některým jsem cestoval po celém Mexiku, na vlastní náklady, bez přehánění riskoval život, pak trávil dny a týdny zpracováváním.

Aby se mi alespoň něco z toho vrátilo a mohl pokračovat v práci, dával jsem tyto texty za paywall a doufal, že se najde dostatek těch, kteří si koupí předplatné, aby si mohli dočíst zbytek textu a já mohl dál existovat. Řada z vás tak učinila, a těm patří obzvlášť velký a speciální dík – vím, že v dnešní době plné předplatných za jakoukoli službu není jen tak rozhodnout se pravidelně platit nějakému trotlovi, kterého jste třeba v životě ani neviděli.

I tak jsem ale docílil převážně toho, že si tyhle moje texty, do kterých jsem dal všechno a chtěl, aby se dostaly mezi co nejširší publikum, přečetla jen hrstka nejvěrnějších. A to mě pak mrzelo.

Mnozí mi psali, že jim prostě nevyhovuje model předplatného, protože předplatných je dneska zkrátka přehršel, i když by jinak klidně rádi přispěli. Jiným to prostě za to nestojí – což taky chápu. Jenže já chci, aby si můj obsah, ve kterém jsem nechal srdce, lidi přečetli, aby o něm přemýšleli, aby mi psali. A aby to bavilo i ty, kteří se nechtějí otravovat s placením. Protože dílo, které se nedostane mezi lidi, trochu ztrácí na významu.

A tak jsem se rozhodl, že v tomto roce už nebudu ani největší články a reportáže zpoplatňovat. Bonusový obsah zůstane, třeba moje kniha Není co ztratit, minulé zpoplatněné články, různé nové bonusové rozhovory, galerie, itineráře a podobně.

Nerad bych tím odradil některé stávající předplatitele. Věřím, že ti, kteří mou tvorbu podporují, v tom budou pokračovat.

O to víc bych ale chtěl poprosit i ty ostatní: jestli se vám moje tvorba líbí, jestli si myslíte, že by takový obsah měl dál vznikat a zaslouží si nějakou tu korunu, jestli si vážíte nezávislé novinařiny, zvažte, prosím, nějaký ten příspěvek.

Výši a formu nechám na vás. Možností je víc:

Nově jsem zřídil možnost stát se tzv. founding memberem, tj. zakládajícím členem. Pokud by někdo chtěl být skutečně štědrý, může se jím na rok stát za doporučenou částku 150 dolarů, nebo ve výši, kterou sám uzná za vhodnou. Stačí kliknout na tlačítko níže.

Subscribe now

Jako dosud můžete také zvolit klasické měsíční nebo roční předplatné.

Dále mi můžete koupit pivo nebo kafe prostřednictvím platformy Buy me a coffee, nebo přímo pomocí tohoto QR kódu:

A nakonec, kdyby někdo preferoval starou dobrou klasiku, tak prostě může poslat něco na můj účet: 670100-2216959455/6210.

Ti z vás, kteří přispějí, můžou počítat nejen s přístupem ke všem materiálům a mou nekončící úctou a díky, ale taky třeba s bezplatnou konzultací, pokud byste se někdy vypravovali do Mexika nebo okolí.

Víc toho v současné době nabídnout nemůžu, ale věřím, že řada z vás uzná, že moje práce a obsah si zaslouží přihodit něco do toho virtuálního klobouku.

Budu vám vděčný a budu vděčný i jen za to, že mi dál zachováte přízeň a šíříte můj web dál.

Share Václav Lang - Novinářem v Mexiku

Ať je tenhle rok pro nás všechny co nejplodnější a plný splněných snů!

V.

Je strach a strach. Jeden je emoce, reakce na neznámé, obava, nepřipravenost. Pak je strach jako uvědomění si reálného rizika. Holý, nesmlouvavý, opravdový. Ten zdvihá ukazováček, abychom zpomalili, přemýšleli a minimalizovali ztráty.

+++

„Nikdy nepil, nekouřil, byl to hodný kluk. A já pořád věřím, že žije.“

Trvalo to přesně asi pět minut od vystoupení v Tierra Caliente, Horké půdě v Michoacánu, než jsem narazil na první zmařený život. První člověk, se kterým jsem se dal jen tak nahodile do řeči. Zrovna to byl zdrcený otec, kterému unesli syna. „My už jsme mrtví,“ říká mi ve svém stánku s tacos a neskrývá slzy.

+++

„Apatzingán je ve válce, bro,“ říká mi můj kontakt, když domlouvám koncem října tuhle svojí výpravu.

La Ruana je místo, odkud do světa přicházejí leda tak nekrology – daň za válku proti drogám. A za drogy v amerických a evropských klubech a salóncích politiků a mocnářů. A vůbec za vládu bohatých, kteří zavlekli zbytek lidí do krysího závodu a depresí, aby mohli žít svoje životy „naplno”.

Pár dní před odjezdem přichází z La Ruany zpráva, že si přišli pro synovce Guadalupe Mory, mého respondenta pro reportáž. Zastřelili ho i s jeho manželkou v jejich domě.

O pár hodin později se dozvídám, že o několik kilometrů dál zavraždili Carlose Manza, starostu, který šel proti zločinu. A taky mého dalšího respondenta. O tom už jsem vám tady říkal.

Jak někomu vysvětlit, že jedeš dobrovolně do stínu? Jak to vysvětlit sám sobě?

Ale v Morelii bylo toho nedělního odpoledne krásně. V parku byl klaun, děti se smály, v podloubí u stolků mléčné koktejly a pivka v zapadajícím slunci. V putykách hrál rock a na zahrádkách seděly rodiny. Jen se nesmělo setmět.

Ráno mě vyzvednul J. Cesta ubíhala dobře. „Kartely se teď stáhly,“ oznamoval mi. Místo nich jsou všude vojáci.

Po pár hodinách jsme v Apatzingánu a zastavujeme pro tacos. Majitel začíná ronit slzy za svého syna. Sám se nabízí, že mi o tom poví. Točím první rozhovor, i když muži je jen stěží rozumět. Slzy mužů bolí vždycky jako střepy.

Skoro mě nenechá pokládat otázky. Jede si příběh, který mu nejspíš jako smyčka běží za očima od toho osudného dne před čtyřmi lety. Skoro přesně na den. Pak dovypráví, zvedne se a už o tom nechce mluvit.

+++

V La Ruaně jsou všude střílny z pytlů s pískem, jakými se u nás bráníme velké vodě. Setkávám se s Guadalupe Morou, tím, co mu zastřelili synovce a předtím bratra. Netruchlí, takhle se tady žije.

Má s sebou doprovod dvou pickupů Národní gardy a jednoho střelce, co se od něj nehne na krok. Rozhovor děláme v ušmudlané místnosti a „Don Lupe“ mi sděluje přezdívky těch, kteří prý před dvěma lety zavraždili jeho bratra – dalšího z toho mála, co se rozhodli jít proti nastoleným pořádkům.

Je naivní ptát se co bude teď.

+++

„Chceš se podívat dovnitř?“

„Jasně,“ přikyvuju.

„Ale musíme to proběhnout rychle.“

Zastavili jsme u luxusní vily. Ve vjezdu je ohořelé auto a dveře dokořán. Využíváme toho.

Vcházíme, všude jsou střepy, kusy oblečení a ve stěnách díry po nábojích velké ráže. Zahrada zarostlá, další luxusní auto, bazén bez vody, další jizvy po střelbě, nedopité lahve od whisky Buchanan, která místním narco-lordům obzvlášť chutná. Už jsem se o tom přesvědčil i na jiných místech.

V noci v Apatzingánu je kupodivu klid. Jdeme se bez problémů najíst. Posíláme do redakcí fotky a videa a dáváme pár piv. Vpijou se do nás po tom dni jako do houby.

+++

Vstáváme ještě před svítáním, aby nám ranní světlo přálo, až budeme v limetkových sadech. Bez zdejších zemědělců by se tenhle příběh neobešel – stejně jako se bez nich neobejde světový trh avokád a limetek. Věděli jste, že většina jich pochází právě ze sadů v Michoacánu? Kde se vraždí jako na denním pořádku? Místní úrodná půda je zdejší spásou i prokletím. I kvůli ní tolik násilností.

Zastavujeme na jednom checkpointu s po zuby ozbrojenými vojáky. J. nás všechny poučuje, že to tamhle za těmi stromy před pár týdny umučili a zamordovali Bernarda Brava, lídra limetkářů, který veřejně burcoval proti vykořisťování farmářů ze strany narcos.

Ranní paprsky se nemíjejí účinkem. Opírají se do pažeb těžkých zbraní. A pak taky do zeleno-zlatých slupek šťavnatých limetek. Trháme je pro naše paní doma rovnou ze stromů, když se nikdo nedívá.

Snídáme v Buenavistě u stánku. V životě jsem neměl tak dobré guacamole jako tady, je nadýchané jako pěna z lesních plodů, co jsme mívali v létě na Šumavě. Ale tady jsme v podhůří vrcholů, kde se daří avokádům. A taky narcos.

Prodavač tacos nás ujišťuje, že v oblasti nic nehrozí, je klid. Jenže za zády nám projíždějí vojenské obrněnce a chvíli po tom, co jsme vyrazili dál na cestu, přišla zpráva, že v Buenavistě se objevila narcomanta – to jsou plachty se vzkazy, které vystavují kartely na viditelných místech, aby upozornili na svoji přítomnost a vystrašili.

+++

„Tady už to většinou bývá dost horký,“ říká mi J., když stoupáme srdcem Tierra Caliente, doslova Horkou půdou.

+++

T. nám vypráví o zastřeleném Manzovi. T. je hlava kartelu.

Obdivoval ho a měl k němu respekt. I když stáli na opačné straně barikády. Ale doopravdy? Ty hranice mezi zákonem a podsvětím se tu dost stíraly. I teď v tomhle horském úkrytu nad námi opodál drží stráž muži v policejních uniformách s dlouhými zbraněmi – chrání ty, před kterými by správně měli chránit.

„Jsou koupení,“ vysvětluje..., co ani nebylo potřeba vysvětlovat. Takhle to tady prostě chodí.

Tady už se fotit nesmí. Jenom poslouchat. Ale to stačí. Nedaleko policajtů paběrkují znudění sicarios, karteloví zabijáci. Na slaboučkém ohni se ohřívá kastrůlek s pozole a nad ním visí litinová konvice. „Dáte si kafe?“ Pouze poděkujeme ze zdvořilosti.

I sotva náctiletá slečna, která teď přijela se svým dítětem, má přes rameno pušku M16. Ale je tady dobře. Smějeme se, povídáme si o životě i událostech, jak se to u ohně odnepaměti dělává. Jako o starých známých se tady mluví o lidech, jejichž jména známe z detektivek. Nemůžu si pomoct, ale zase mám blízko podlehnout té o zločincích, kteří bojují proti mocným, aby nasytili chudé. Protože – známe to sami, mocným se málokdy dá věřit, že to s námi myslí dobře. Dalo se věřit Manzovi, ale ten je mrtvý.

T. nám ukazuje video, jak nad úkrytem kroužil vrtulník před nějakou dobou vrtulník. Ale jen se tomu směje. Pak tím samým telefonem volá: připravte klukům čtyři bedny. Dvě a dvě, mrkne na mě: „Ať taky v Československu ochutnáte avokádo!”

Stavujeme se ve fabrice pro kontraband. Jak poetické – přišel jsem točit o krvelačných lumpech a odvážím si výslužku v podobě beden s ovocem. Jenže tomu ovoci se tady říká „zelené zlato”.

Poslední zastávka. Už pijeme v autě pivo. Už to bude. Padají nám oči. Přijíždíme do Uruapánu, vyhlášeném za jedno z nejvražednějších měst světa. To tady popravili před třemi týdny Manza.

Přijíždíme k jeho pomníku. Hoří u něj svíčky. Paní, která na nedaleké tržnici vybírá peníze za parkování a za záchody, vzpomíná a brečí. Měla ho fakt ráda, tak jako snad všichni tady. Poprvý vidím, že někdo má tak rád politiky. Protože Carlos Manzo nebyl běžný politik. Proto se musel poroučet.

Věděl to. Podle lidí, co ho znali, měl strach. Ale je potřeba postavit se tomu, čeho se nejvíc bojíme, říkával. A měl pravdu.

Díky, že mě čtete, komentujete a posíláte svým známým.

Kdyby chtěl někdo ještě víc podpořit moji tvorbu, může mě třeba pozvat na virtuální pivo. Buď pomocí QR kódu níže (nebo webu Buy me a coffee). Budu vám vděčnej.

Zima a pošmourné dny zalézají pod nehty, bláto všude kolem a už jen vyčkáváte, až budete zase moct odhodit svršky? Můžete to urychlit.

Připravil jsem itinerář na 16 dní aktivního poznávacího pobytu v Mexiku! Plný cestování, poznávání a pohody. Pro kamarády, páry, party známých i jednotlivce.

Počet míst je limitovaný, takže s rezervacemi neotálejte. Vejde se nás maximálně 10.

Po celou dobu se o všechno starám já, který už mám po Mexiku odžito a odchozeno bez pár drobných deset let a mám za sebou i několik takových průvodcovských podniků. Takže se nemusíte bát svěřit se mi do rukou.

Podrobnosti

Termín: 9. 1. – 24. 1. 2026

Počet dní: 16

Počet míst: minimálně 4 – maximálně 10 osob

Cena: 45 000 Kč (zahrnuje ubytování, přesuny po Mexiku, průvodce 24/7 a většinu vstupů a atrakcí) + letenka.

Plán výletu

Cílem je, abychom si to užili co nejvíc na pohodu, odpočinuli si od každodenního shonu a stresu, ale přitom si přivezli moře skvělých zážitků. To znamená cestovat a poznávat vrchovatě, ale žádné honění se. Sestavil jsem proto itinerář tak, abychom toho hodně viděli a zažili, ale u toho taky odpočívali.

Jak uvidíte, jsou tam aktivnější dny, ale taky uvolněnější. Jsou tam dny ve městě, na venkově, v džungli i na pláži. Místa méně známá i ta známější.

A rozhodně to neberte jako nějaký dogmatický plán, který by se musel na minuty plnit. Itinerář v téhle podobě jsem se snažil navrhovat tak, abychom neměli prázdná místa a taky ušetřili co nejvíce času, takže se nebráním změnám, pokud by někdo měl jiné preference a zbytek účastníků se na nich shodnul. Zároveň předpokládám, že si každý večer klidně u drinku sedneme nad mapu a shrneme, co nás čeká den následující, a případně i podle sil a nálady na místě doladíme plán.

Přílet tedy bude do hlavního města Ciudad de México, kde už na vás budu čekat, konec expedice bude v Cancúnu. Mezi tím se budeme přesouvat pohodlnými dálkovými autobusy a na Yucatán přeletíme letadlem. Po celou dobu vám budu k ruce.

1. Den

• přílet do Ciudad de México

• vyzvednutí na letišti v Mexiku a doprovod na hotel

• čas na vybalení, převlečení, krátký odpočinek atp.

• podle času a chuti můžeme podniknout procházku po populární čtvrti Roma/Condesa

• společná organizační večeře

2. Den

• snídaně v jedné z tradičních taquerií

• přesun do centra města podél hlavní třídy Reforma a parku Alameda

• poznávání historického centra

• náměstí Zócalo, ruiny aztéckého chrámu Templo Mayor

• vyhlídka z nejvyššího mrakodrapu Torre Latinoamericana

• oběd v jedné historických mexických kantýn

• procházka čínskou čtvrtí, návštěva exotické tržnice San Juan nebo řemeslného trhu Ciudadela

• večer návštěva zápasů tradičního mexického wrestlingu Lucha Libre, případně možnost zajít na pozdní večeři do pouliční taquerie Califa de León, která si vysloužila michelinskou hvězdu

3. Den

• návštěva malebné historické čtvrti Coyoacán

• snídaně, možnost navštívit muzeum Fridy Kahlo

• přesun k laguně Xochimilco

• návštěva axolotária a oběd u místních obyvatel

• možnost prohlídky chinampas, tradičních mexických zahrádek s původem v předkolumbovských dobách

• nalodění se na trajineras (s občerstvením) a výlet po laguně až k hororovému Ostrovu panenek

4. Den

• celodenní výlet k ruinám dávného města Teotihuacán

• cesta autobusem na jedno z nejslavnějších archeologických nalezišť

• celodenní putování po ruinách zaniklého předkolumbovského města, které svého času bylo největším na západní polokouli

• výklad místního průvodce, který zodpoví všechny otázky ohledně aztéckého světa

• možnost vystoupat na jednu z pyramid

5. Den

• snídaně

• přesun autobusem do města Oaxaca (cca 8 hodin)

• večerní procházka historickým centrem

• ochutnávka místních mezcalů

6. Den

• výlet na archeologické naleziště Monte Albán

• exkurze v mezcalerii

• výlet k vodopádům Hierve el Agua

• po návratu možnost rituálu temazcalu v potní chýši

7. Den

• snídaně v místní tržnici

• přesun autobusem do přístavního města Puerto Escondido

• ubytování u pláže

• odpočinek na plážích Puerto Escondida

8. Den

• pláže Zicatela a Carrizalillo v Puerto Escondidu

• možost půjčit si skútry nebo čtyřkolky a projet se po oaxackém pobřeží

9. Den

• přesun k laguně Chacahua

• panenská pláž při soutoku sladkovodní laguny s Tichým oceánem

• možnost surfování

• noční výprava na lagunu s pozorováním světélkujícího planktonu

10. Den

• dopoledne na pláži u laguny

• odpolední návrat do Puerto Escondida či dále do Oaxaky (podle dostupnosti letů do Cancunu)

11. Den

• přelet do Cancúnu v Karibiku

• pláže Cancúnu

12. Den

• přesun autobusem do Tulumu

• ubytování

• pláž v Tulumu

  

13. Den

• ruiny mayského chrámu v Tulumu přímo u pobřeží

• odpoledne cyklovýlet k některé z místních cenotes (krátery se sladkou vodou, ve kterých se dá koupat)

14. Den

• možnost celodenního výletu k pyramidě Cobá (leží uprostřed přístupné džungle, patří k nejvyšším a dá se na ni vyšplhat) nebo nalezišti Chichén Itzá (které patří k sedmi divům světa)

15. Den

• přesun do Cancúnu

• ubytování

• výlet trajektem na ostrov Isla Mujeres

16. Den

• Odlet do ČR (přes Ciudad de México)

Pozn.: Itinerář je orientační a rád ho případně upravím podle preferencí účastníků.

Jak se budeme přesouvat

Po městech a vesnicích se budeme přesouvat dostupnými prostředky, tedy v hlavním městě nejčastěji městskou hromadnou dopravou, případně pomocí aplikací jako Uber/Bolt.

Na delší vzdálenosti se budeme přesouvat dálkovými autobusy, které jsou v Mexiku na velmi dobré úrovni. Z Puerto Escondida (Oaxaky) na Yucatán využijeme leteckou dopravu.

Bezpečnost

Jistě už jste slyšeli o tom, že Mexiko není právě bezpečná země. Ne tak docela. Samozřejmě to není Česko ani Chorvatsko, zločin se tam děje, ale to neznamená, že se děje všude a všem.

Obvykle platí, že když se člověk drží základních pravidel (nevypravovat se do pochybných míst, nevycházet na opuštěná místa po setmění, nedávat na odiv majetek nebo bohatství, neprovokovat a nechovat se nevhodně,…) a pohybovat se v bezpečných místech, nemělo by se mu nic stát.

Itinerář je sestavený tak, abychom tato pravidla dodrželi. Tzn. plánované destinace neleží v místech, kde by existovala zvýšená míra rizika. Běžné pouliční delikty, jako je třeba kapsářství, se vám může přihodit stejně tak v Praze, ale jen zřídka se stává, že by se turista, který dodržuje výše popsaná pravidla, dostal do větších problémů. Osobně se budu non-stop starat o to, aby náš výlet do Mexika proběhl ve vší bezpečnosti a pohodlí.

Pro koho je výlet určený?

Pro všechny, kdo mají rádi dobrodružství, nebojí se vystoupit z komfortní zóny, cestovat po vlastní trase, rádi se na svých cestách přiblíží místním a poznají jejich život a kulturu.

Výlet je koncipovaný tak, aby ho zvládl každý. Zároveň ale vyžaduje určitou míru odhodlání a místy i trochu výdrže. To když budeme zdolávat některé celodenní výpravy nebo delší přesuny.

Zároveň ale počítám s tím, že každý jsme jiní a každý může mít své specifické potřeby a požadavky. Tahle akce není zájezd v balíčku, kterému byste se museli přizpůsobit. Právě naopak. Má to být výlet, který se přizpůsobí vašim potřebám a žádostem, tak abyste si ho skutečně užili. Tudíž ještě před odletem si projdeme detailní itinerář a doladíme detaily, tak abyste si z něj odnášeli to nejlepší a těšili se na tenhle jedinečný zážitek.

Kolik to bude stát?

A teď to, co vás asi zajímá nejvíce. Kolik ta sranda bude stát? Se zpáteční letenkou z Česka do Mexika, ubytováním v Mexiku na 15 nocí, vnitrostátními přesuny, českým průvodcem a vstupy na většinu atrakcí by se výdaje měly pohybovat kolem 75 000,- korun.

Tahle cena se může ještě lehce pohybovat podle toho, jaké budou preference účastníků u dílčích položek. Po uzavření rezervací se ve skupině domluvíme, zda třeba ušetřit něco na ubytování, nebo si raději připlatíme za pohodlí. To stejné třeba u letenek. Případně zda třeba zcela nevynechat některé atrakce. Proto se celková cena může ještě lehce měnit.

Odhadovaná částka 75 000 Kč zahrnuje:

• zpáteční letenku ČR-Mexiko

• ubytování na 15 dní

• letenku Oaxaca-Cancún

• letenku Cancún-Ciudad de México

• jízdenky Ciudad de México-Oaxaca, Oaxaca-Puerto Escondido a zpět, Puerto Escondido-Chacahua a zpět, Cancún-Tulum a zpět

• cesty hromadnou dopravou a taxíky

• vstupy

• Nonstop služby průvodce (mě)

Nezahrnuje:

• útratu v restauracích a další občerstvení

• cestovní pojištění (povinné)

Kdo jsem já?

Jmenuji se Václav Lang, pocházím ze Šumavy, ale osud mě v roce 2016 zavál do Mexika a od té doby tam střídavě žiji. Živím se jako fotoreportér na volné noze a přispívám do českých i světových médií a agentur. Příležitostně také provádím zájemce po Mexiku.

Mexiko jsem za dobu svého života důkladně procestoval a i díky své profesi jsem měl možnost navštívit místa, kam se turista běžně nepodívá. I proto bych rád tyhle své zkušenosti a poznatky zprostředkoval i ostatním.

Co teď?

Zaujala vás tahle nabídka a už se vidíte v letadle, nebo ještě lépe na pláži v Karibiku? Výborně! Tak mi jen napište e-mail na vaclav.lang@outlook.com a já vám sdělím další podrobnosti. Případně mě můžete kontaktovat přes Messenger (FB), nebo Instagram.

Až si plácneme, poprosím vás o zaplacení zálohy. Jakmile nás bude dost (alespoň 4 zájemci), svoláme první online válečnou poradu, abychom se seznámili a domluvili na podrobnostech cesty. Odsouhlasíme si finální podobu itineráře i s kalkulací a já zarezervuji vše potřebné.

Pak už se jen vydáme na cestu!

Neváhejte se na mě obrátit s jakýmikoli dotazy nebo nejasnostmi. Vše vám rád zodpovím.

Díky všem, kdo dočetl až sem a těším se na společné dobrodružství!

„Nemůžu uvěřit, že zavraždili Carlose Manza,“ zaslechl jsem říkat jednu dívku za mnou, když jsem se v sobotu v noci přemisťoval z jednoho baru v Ciudad de México.

Ta zpráva se šířila rychle. Ještě před hodinou jsem si v hlavě sumíroval, na co se ho budu ptát a jak bude probíhat výprava, kterou s ním mám podniknout.

Carlos Manzo totiž pravidelně vyrážel na patroly po „svém“ městě Uruapan, které statistiky řadí mezi nejrizikovější v Mexiku. Oblékal se do neprůstřelné vesty a vyrážel do jeho nejobávanějších zákoutí.

Už ve středu jsme se měli setkat. Událost, která se domlouvala dlouho dopředu. Oné sobotní noci ale najednou přišla zpráva: starostu zavraždili během dušičkových oslav v Uruapanu.

Válka kartelů

Uruapan je druhým největším městem jihomexického státu Michoacán. Je to úrodná část země, ve které se pěstuje většina produkce avokáda a limetek. Taky tudy vedou mnohé pašerácké stezky. A tak je už dlouho sužovaný boji drogových kartelů o nadvládu nad tímto územím.

V roce 2006 tam tehdejší prezident Felipe Calderón odstartoval tzv. válku proti narkotrafikantům, která si od té doby vyžádala statisíce životů a také eskalaci konfliktu mezi kartely, které v čase různě zanikaly a zase vznikaly.

Až s nástupem prezidenta Andrése Manuela Lópeze Obradora a jeho strany Morena v roce 2018 přišel stát s novou politikou: místo přímé konfrontace se snažit zacílit jádro problému – prevenci. Alespoň tak zní narativ strany, která si získala miliony Mexičanů štědrými dávkami nejchudším, ale násilnosti nezastavila, spíš naopak.

Michoacán tak nadále platí za stát, jehož některé oblasti jsou de facto ve válečném stavu. A jedním z nejpostiženějších měst je právě Uruapán.

Carlos Manzo, který mu začal starostovat loni, zvolil odvážnou taktiku: popřel státní strategii, řekl, že se zločinem se musí bojovat, a sám šel do přední linie. Pravidelně se vydával na noční patroly, kdy si oblékal neprůstřelnou vestu a bojoval s místními zločinci.

Poslední vzkaz těsně před smrtí

Ještě v sobotu jsem strávil hodiny rešeršováním pro svou reportáž. Přiznávám, že jsem se poprvé začal skutečně těšit. Do té doby jsem měl trochu obavy.

Večer jsem ještě zašel jsem do baru a pak přišla zpráva: Carlos Manzo je mrtvý. Kdosi ho zastřelil během dušičkových oslav v Uruapanu.

Jen pár minut předtím na sociálních sítích publikoval video, na kterém s dítětem v náručí přeje lidem poklidné strávení Día de muertos.

Pak přišla střelba. Politika se snažili na místě oživit, naložili ho do sanitky, ale boj o život prohrál.

Následujícího dne vyšli manifestanti do ulic. Hněv se obrátil proti vládní straně Morena, po které Manzo opakovaně žádal intervenci v Michoacánu. Ale marně.

Když na tradiční smuteční obřad dorazil guvernér státu, dostal od jedné z žen pohlavek. Další po něm křičeli, že je vrah. Prezidentka země vraždu Manza odsoudila, ale i na její lhostejnost se snesla kritika.

Carlos Manzo bude Mexiku a Michoacánu chybět. Za svou statečnost bohužel zaplatil svým životem. Čest jeho památce.

A já? Cesta se odkládá, některé věci nestojí za to uspěchat. Ale i tak chystám dostatek zajímavých materiálů.

Subscribe now

A man returns to where it felt good.

+++

“If anyone gets dizzy, please yell. It will burn a little. If you can’t breathe, put your head between your knees to create a kind of pocket. But try to hold on as long as possible. When you think you can’t take it anymore, hold on a little longer.”

+++

Life unfolds in spirals. Many times we find ourselves in spots we’ve been before. Only this time, we’re different. Suddenly, we see these places from a different perspective, as if from the other side. And we choke up. Usually, we also get emotional. Or we ask ourselves if we’ve lost our minds.

+++

It felt like getting ready for a funeral. Nervousness, sadness, grief. And a little bit of excitement about the unknown. It was dark all around, and I didn’t feel like talking.

We passed the Basilica of the Virgin of Guadalupe. The one that hides the cloth on which the Virgin Mary once appeared to a poor peasant in this place, and thus Christianity began under Popocatépetl. Over hundreds of years, the cloth has not faded, it survived a fire, and even the most qualified scientists from around the world have been unable to figure out what it is made of. Today, millions of faithful from all over Mexico make the pilgrimage there every year to pray for their lives.

I mentioned that I had actually never been there. Sara was surprised.

At least now, for the last time, I said, trying not to worry about it as the round building disappeared from view. Everything is always the last time. Nothing repeats .

Actually, it was a bit like a funeral. I had about 72 hours left in Mexico before I had to say goodbye. After many years. It was the most precious gift and curse for me.

Darkness was falling, and we went to pay our respects to the place where it all began. Teotihuacan, or what remains of what was once the largest human settlement on this side of the planet – long before the Mexicas, whom we now call the Aztecs, arrived, and before the Spanish took everything from them, and before Mexico was founded with the Virgin Mary of Guadalupe as its modern patron saint.

The pyramids there still guard the secrets of what happened long ago along the Road of the Dead in the desert between the mountains.

+++

The first participant gave up before the ritual had even begun. She started to choke on the heavy air, panicked, and shouted the password: “Puerta!”

Door! That was the agreed signal to remove the curtain from the entrance to the temazcal.

“Hang in there a little longer,” begged the shaman, but he was only begging himself. The older woman paid no attention, she was already outside, and her husband, like a true gentleman, followed her.

At least I was able to be a little more comfortable, because until then, about twenty people had been packed into the dark igloo-shaped hut.

+++

It was Friday evening. Normally, at this time I would have been in a bar or a someone’s bed. But I was in a car on my way through the backstreets of Ciudad de México, which are so remote that they seem gloomy and lonely. Or maybe it was me who suddenly felt gloomy and lonely.

I was thinking about all the things I would miss. And I couldn’t help but remember all those moments.

Yes, it was.

It was

like

going to an execution.

Sara and her friend were chatting away. Her friend wanted to know what the difference was between life in Mexico and in the Czech Republic. I tried not to dive too deep into it. We could have talked about it for hours.

I wanted to delve into my thoughts and remember everything I had experienced here.

How is it possible that it went by so quickly? It must have been yesterday when I first arrived here. At that time, I never dreamed that I would ever come back. And then again. And then, when I was here for the third time, it was Día de Muertos, and I began exploring on my own for the first time.

I still recall vividly how I took the subway from the airport and went to the Valle Gómez station, not far from the Tlatelolco housing estate. Today, I can’t understand what led me there at the time. But I didn’t even know where else it should have led me. So I followed the basic human instinct of today: to find the cheapest place to sleep.

When I checked in and went to look around, I couldn’t believe my eyes when I saw a cheap clothing store with an entrance sheet bearing a large sign reading Gambrinus and featuring the bearded man from our Czech advertisement for beer from Plzeň. To this day, I haven’t solved the mystery of how and why this thing ended up there.

But I’m sure I didn’t dream it.

+++

In the temazcal, we all introduce ourselves, as it is a collective experience. We are strangers with different stories, but the fact that we have all come HERE in search of answers unites us. Moreover, in the temazcal, which the Aztecs considered to be a phone booth to other worlds, the connection between everything around us is even more palpable.

One woman said that her son had been murdered and she needed to say goodbye to him. Another said that her niece had been kidnapped and she would like to know if she was still alive. Another had been diagnosed with cancer.

Then it was my turn. They were already looking at me a little strangely—what was this white guy doing there? Now I started speaking Mexican and said, “It’s been eight years since Mexico became my second home. I love it more than anything. But now it’s time to say goodbye. I have to return to my homeland. And so I would like to end this journey with a ritual in the temazcal. To close the cycle.”

I received applause of appreciation. For some, I became even more interesting because I knew Spanish and hadn’t come just to gawk.

“Are you the one who rides a bike?” one woman ventured.

I hesitated. “A bike? Yeah, I can ride a bike.”

“On that tall bike? I follow you on Instagram.”

“Oh, that’s Josef Zimovčák,” I dampened her enthusiasm, explaining that I was not the 70-year-old Czech record holder in velocipede riding.

+++

“In the Czech Republic I mostly feel like life is happening somewhere else. We’re always rushing around after something, so we don’t even have time to enjoy ourselves,” I began to explain to Sára’s friend what the difference was.

“It’s always about work and money. Nothing else. Responsibilities, worries, career... You’d think we were a rich country like elsewhere in Europe. But we’re mainly a worn-out country. I want to live life, not just survive it. And that’s what I’ve found here in Mexico. Life here is somehow more full, wild, passionate, even if it sucks. We’re a little better off at home, but we’re just slaving away and that’s it.”

+++

The drum resounded through the temazcal and the shaman summoned the Aztec gods.

Tezcatlipoca.

Mictlantecuhtli.

Huitzilopochtli.

And so on.

I already knew them almost by heart. And one was freshly tattooed on my shoulder. Colibrí Zurdo is supposed to represent the god of war and also willpower, the art of achieving the unthinkable and going against the established order.

Like the fact that I’m now sitting somewhere in the desert in Mexico, speaking Spanish to the descendants of the indigenous people, telling them how I ended up here, within sight of the pyramids of ancient Teotihuacan.

And so, while the shaman recited his prayers, I sweated as usual, closed in on myself, pondering life. I remembered everything that had happened since I first arrived alone at the Basilica of the Virgin Mary of Guadalupe with that holy cloth, which I had no idea about at the time, near the store with the Gambrinus advertisement, and how far I had come over the years. Now I’m going home.

Well, home?

+++

“Stop! You can’t be serious!” I shouted.

There was no need to stop, because we were already stuck in traffic.

“What’s up?” Sara turned to me and, along with her friend in the passenger seat, looked questioningly at me.

I stared out the window, holding my breath.

“Over there!” I pointed. “See that store and the sign above it?”

“Yeah. So?”

“That’s Gambrinus – Czech beer,” I exclaimed.

“Oh, that’s cool. How did it get here?”

“You don’t understand! When I first came to Mexico, it was right here. I lived around here and used to walk past this place. And then I could never find it again!”

“That magical night,” Sara whispered without a hint of surprise, “is powerful.”

We had already left the last remnants of sprawling Ciudad de México behind us. My anxiety was growing.

When we got within sight of Teotihuacán, Sara waved her hand toward the driver’s left window: “The pyramids must be somewhere over there. I can already feel the energy.” Her friend nodded.

I tried to feel something too, but all I felt was nausea after yesterday’s unexpected party, which started in Tlachiquero and ended in Tokyo. But that’s another story.

Meanwhile, we continued to bump along in the dark desert landscape. These are exactly the places you’re told to avoid. Especially at night. But I’m on my way!

+++

The shaman who began the ritual left after about an hour and was replaced by another.

“I am here to tell you that anything is possible. There is no need to be bound by past lives. We all have them in our hands,” he said.

Sighs and occasional moans echoed through the dark temazcal. I covered myself with a scarf and tried to isolate myself from my surroundings.

“I led a very bad life,” the shaman continued, “I was close to death, I hung out with bad people. I lost an eye, and it’s a miracle that I’m here with you. But that’s the point of it. The power that is inside each of us. The power to change things.”

+++

We had finally arrived. We were supposed to recognize the building by its spray-painted metal gate. That alone probably would not bode well.

But the one we found was spray-painted with some kind of astral scene, not street gangs mottos, so we knew we were in the right place. The gate to other worlds.

A blond young man came to open the gate for us.

He was the shaman who would lead the first part of the ritual. The other one was heating stones in front of the low domed temazcal building, which would soon make the room unbearably hot.

Outside, it was starting to get really chilly. I understood why they had urged us to bring duvets and tents. I had none of that. I’m from the Sumava Mountains, the real cold!

Gradually, other groups of people arrived. We timidly began to cooperate together as we went to change and then gathered in front of the temazcal.

As always, we first had to undergo a ritual cleansing, which consisted of being smoked with a bouquet of burning sage. Then we had to enter on our knees into the hut, which the Aztecs considered a channel of communication with the universe.

Ometeo!

+++

The ritual was over, but I remained in the temazcal. I couldn’t get enough of the heat. Only the shaman was there, and we talked. Only now did I notice the empty expression in his left eye, which was looking who knows where. His face was scarred. We talked about willpower, about fate, about the ability to change things and the ability to let them flow.

Until the temazcal cooled down.

I bowed and went to take a shower.

The others were already gathering outside.

One woman came up to me with a box of matches. Would I take care of lighting the fire? I don’t know why she came to me.

“Now show us what you’ve got, mountain man,” Sara joked.

“One match,” I assured her. I’m from Šumava, after all!

Everyone was already sitting around the fire, and I was determined to succeed as I had promised. One of the Mexicans insisted on throwing a plastic tray into the fire. He said that was the only way it would catch. Even so, the job was done, and soon stable flames were blazing.

We all wrapped ourselves in blankets. The woman who handed me the matches started talking about passing various afflictions from generation to generation. I knew that these issues were to be discussed that night, but I wasn’t interested in them, so I didn’t pay much attention. All I wanted was to be close to Teotihuacan, to perform a cleansing ritual here in this blessed place under the full moon, and thus symbolically end my journey.

The participants were now supposed to confess their family troubles, and I knew that this was not for me, so I let myself be lulled by fatigue, wrapped myself in a blanket, and dozed by the fire.

The cold was starting to get really unpleasant. I was wrapped up in a blanket, which stopped me from moving. I knew that one wrong move would mean the chill would creep in. So I chose to ignore the pain that was shooting through my left shoulder, on which I was lying.

In my half-sleep, I heard people’s stories about violence and injustice from their loved ones, about the difficulties in their lives, and then the solutions given to them by the two women who were guiding this event. The next thing I noticed was card reading. I was already fast asleep, but from time to time I still caught something.

I never really understood the principle behind it all, how someone could predict what awaited someone on the other side by drawing a card from a distance. So I kept quiet.

But as I fell asleep, more and more questions from the participants crept into my mind, along with the more or less clear answers from the two women. An unpleasant, almost suffocating doubt began to awaken in me: Should I also ask one?

I tried to push it out of my mind and continue pretending to be asleep. I even convinced myself of this. Also, I remembered what Sara had told me earlier: Cards should not be read after midnight. You will learn things you don’t want to hear.

But I also thought that if I was ever going to ask about IT, it had to be now. And never again. And that weighed on me more and more.

“Vac!” one of the women called out to me, as if sensing my dilemma. I lifted my head from my bed. “Don’t you want to ask something too?”

The others fell silent for a moment. I had about a second to make up my mind. I didn’t even have time to wonder how she had seen through me like that. And maybe I took it as a sign that I should.

“All right,” I said, “I’d like to ask if I’ll stay living in my country for ever.”

It came out of me as if it wasn’t even me who said it. Then I waited anxiously as the tinkling sound of the cards turning reached me, as if they were metal plates clanging together.

“Yes,” said the woman, as coldly as if she didn’t realize what was at stake here. “But you won’t be happy there.”

I regretted asking. My throat tightened. I probably already suspected then that this decision might not be the happiest one. And now I was sure of it.

I thanked her, wrapped myself up again, and returned to my hiding place under the blanket. But I couldn’t fall asleep. From that moment on, I thought about how I would have to return to my old life, driven by the inertia between buying and selling. That after all these years of adventure, I would once again be a wheel in the machine of our consumer society.

+++

The darkness began to fade. The fires beneath Teotihuacan were dying out. But this morning brought no resolution. Rather, it brought another confusion. The closer the new day came, the more its weight pressed down on me. In just a few hours, I would wake up from this dream when I got off at the airport, and all of this would be gone. The burning moments would turn into memories. Here, it would continue, but without me.

“Does anyone else have any questions?”

Finally, there was silence. I was fed up with people asking questions like, “Should I sell my car below market value, or should I wait?” and so on.

“That’s it for today.”

Dawn was breaking. The fire was barely burning, and the light blue sky in the east was turning gold. It was really cold.

A strange roaring sound had been coming from afar for some time. It had been with us for so long that I had learned to ignore it. And then Sara said, “It must be flying balloons, globos!”

How did I not think of that? Hundreds, maybe thousands of people came to Teotihuacan every day, paying for a hot air balloon ride to see the great Teotihuacan, the majestic ruins of a fallen city, from above at dawn.

To this day, no one has figured out what caused its doom. Everything seemed perfect. And then suddenly, it was over. All that remained was the pyramid of the Sun and Moon, two inseparable brothers along the Road of the Dead, perfectly positioned relative to the Sun and Moon, watching day after day as they traveled across the sky, like a journey from the world of the living to the underworld. It was believed that every day was reborn, and therefore every day was a new beginning.

“Over there!” someone pointed, and the rest of us turned and saw a colorful balloon with a basket and people inside it emerge from the fog above the horizon. And behind it, another and another. They flew high, yet close enough that we could see the faces of the people waving at us from the ground. What did they think we were? Some bunch of loonies wrapped in blankets camping in the middle of the desert? But they smiled friendly and called out to us, and we called back.

Shy rays began to warm the landscape. It was turning into a beautiful day, the sun was about to peek out, there wasn’t a cloud in the sky, cacti surrounded us, and suddenly a tear fell from one of my eyes, then another, and another, and I couldn’t stop it. Sara didn’t even have to look at me to sense what was happening. She took my head and pressed it against her shoulder, and I didn’t resist. One’s personal end of the world.

+++

By the extinguished fire, two women were performing a ritual cleansing of those participants who were interested. They rubbed people’s bodies with eggs and whispered prayers, because in these parts it is believed that such a raw egg will absorb all the ailments of the person concerned.

When I too came to the circle around the fire – now I had nothing to lose – one of them looked me over. “Doesn’t this shoulder hurt?” she pointed to my left arm, and I realized the burning pain that had accompanied me all night until now. “Actually, yes,” I agreed, rubbing my shoulder with my other hand. Then I don’t remember much else.

When we got home, I started packing my things. Suddenly, I noticed a red stain on my jeans pocket. I couldn’t figure out where it came from. And then I saw my bleeding wrist. The lettering “Vagabond,” which I had tattooed when I took my first trip to Mexico years ago, had a two-centimeter wound running through it, and blood was flowing from it. I don’t remember what I cut myself on or when.

+++

Two days later, I was sitting on a plane to Madrid. It was still freezing in Šumava, but spring was already making its presence felt and everything seemed to be as usual.

I just couldn’t forget what the cards had told me that night in the desert by the pyramids. And I still had a scab on my wrist from that blow.

Someone explained to me that cards respond to a person according to their current state of mind. In fact, they tend to tell us aloud what we already suspect. They reveal what we carry inside us and may be afraid to say out loud.

Which is good news. Because it means that some stupid cards don’t decide what you do and how you will do. Everyone has the power to change things just as they feel. And so I too have chosen my new path. And it leads back to old Great Tenochtitlán, there under Popocatépetl and by the Basilica of the Virgin of Guadalupe.

Člověk se vrací tam, kde mu bylo dobře.

+++

„Komu by se dělalo špatně, ať zakřičí. Bude to trochu pálit. Když nebudete moci dýchat, dejte si hlavu mezi kolena, vytvoří se vám taková kapsa. Ale snažte se to vydržet co nejdéle. Když si budete myslet, že už to dál nejde, vydržte ještě chvilku.“

+++

Život se odvíjí ve spirálách. Mnohokrát se ocitneme tam, kde jsme už někdy byli. Jenže tentokrát jiní. Najednou ta místa pozorujeme z odlišné perspektivy, jakoby z jiného břehu. A zajíkáme se. Většinou taky dojímáme. Nebo si klepeme na čelo.

+++

Působilo to jako vypravovat se na pohřeb. Nervozita, smutek, stesk. A trochu podlého vzrušení z neznámého. Všude okolo byla tma a mně se nechtělo mluvit.

Minuli jsme baziliku svaté Panny Guadalupské. Tu, co ukrývá plátno, na kterém se kdysi v těchto místech zjevila chudému pastýři Panna Marie, a tak začalo pod Popocatépetlem křesťanství. Za stovky let to plátno nevybledlo, přežilo požár, a ani nejpovolanější vědci z celého světa nebyli schopni přijít na to, z čeho je ušité. Dnes se k němu každoročně vypravují miliony věřících z celého Mexika, aby se pomodlili za svoje životy.

Utrousil jsem, že jsem tam nikdy nebyl. Sára se divila.

Tak aspoň, že teď, naposledy, řekl jsem a snažil se si to tak nebrat, když nám okrouhlá budova zmizela z dohledu. Všechno je vždycky naposledy. Nic se neopakuje.

Vlastně to byl tak trochu pohřeb. Zbývalo nějakých 72 hodin v Mexiku, než se s ním rozloučím. Po mnoha letech. Bylo mi tím nejmilejším darem i prokletím.

Snášela se tma a my se jeli poklonit místu, kde to všechno začalo. Teotihuacánu, nebo tedy tomu, co zbylo z kdysi největšího lidského sídla na téhle straně planety – dávno předtím, než přišli lidé Mexicas, kterým dnes říkáme Aztékové, a než jim pak všechno vzali Španělé a než vzniklo Mexiko s Pannou Marií Guadalupskou coby novodobou patronkou.

Tamní pyramidy dodnes střeží tajemství, co se dávno předtím odehrávalo podél Cesty Mrtvých tam v poušti mezi horami.

+++

První účastnice to vzdala v podstatě dřív, než rituál stačil začít. Začala se dusit těžkým vzduchem, zpanikařila a zakřičela heslo: „Puerta!“

Dveře! To byl domluvený signál pro odhrnutí houní z vchodu do temazcalu.

„Ještě to chvíli vydrž,“ žadonil šaman, ale už prosil jen sám sebe. Starší žena nic nedbala, už byla venku a její choť ji jako správný gentleman následoval.

Já se tak alespoň mohl usadit o něco pohodlněji, jelikož do té chvíle jsme byli v temné chýši ve tvaru iglú namačkaní jeden na druhého asi dvacet lidí.

+++

Byl pátek večer. Normálně bych byl touhle dobou někde v baru nebo cizí posteli. Ale byl jsem v autě na cestě zákoutími Ciudad de México, která už jsou tak vzdálená, aby působila ponuře a osaměle. Anebo jsem to byl já, kdo se náhle cítil ponuře a osaměle.

Přemítal jsem, co všechno mi bude chybět. A nemohl se ubránit vzpomínkám na všechny ty okamžiky.

Ano, bylo

To

Jako

Jít na popravu.

Sára a její kamarádka švitořily. Její kamarádka chtěla vědět, jaký je rozdíl mezi životem v Mexiku a v Česku. Snažil jsem se to moc nenatahovat. Na to téma se dalo hovořit hodiny.

Mně šlo o to zahloubat se do myšlenek a vzpomínat na všechno, co jsem tu prožil.

Jak je možný, že to tak uteklo? Vždyť to muselo být včera, když jsem sem prvně přijel. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se sem ještě někdy vrátím. A pak zase. A pak, když už jsem tu byl potřetí, to byly dušičky a já se tady prvně začal rozkoukávat sám, už skoro jako domácí.

Ještě si živě pamatuju, jak jsem na letišti nasednul na metro a odjel do stanice Valle Gómez, nedaleko sídliště Tlatelolco. Dnes nedokážu pochopit, co mě tam tenkrát vedlo. Jenže to jsem ještě ani nevěděl, kam jinam by mě to vlastně mělo vést. A tak jsem se řídil základním lidským instinktem dnešních dní: co nejlevněji se vyspat.

Když jsem se ubytoval a šel se porozhlédnout po okolí, jsem nemohl uvěřit vlastním očím, když jsem uviděl jakýsi obchod s levným oblečením a nad jeho vchodem byla markýza s velkým nápisem Gambrinus a vousatým chlápkem z naší české reklamy na pivo z Plzně. Dodnes jsem nerozluštil záhadu, jak a proč se tam tenhle skvost dostal.

Ale jsem si jistý, že se mi to nezdálo.

+++

V temazcalu se všichni představíme, neboť to je kolektivní záležitost. Jsme cizí lidi a máme odlišné příběhy, ale už jen to, že SEM každý přišel hledat nějakou odpověď, nás spojovalo. Navíc, v temazcalu, jež Aztékové považovali za portály do jiných světů, je ta souvislost všeho, co je kolem nás, cítit o to víc.

Jedna žena řekla, že jí zavraždili syna a ona se s ním potřebuje rozloučit. Další zase, že jí unesli neteř, a ona by ráda věděla, zda je pořád ještě naživu. Dalšího zase postihla rakovina.

Pak přišla řada na mě. Už takhle si mě tam trochu prohlíželi – co tam dělá ten guerro, běloch? Teď jsem spustil mexicky a řekl: „Je to už osm let, co se Mexiko stalo mou druhou vlastí. Mám ho nade všechno rád. Ale teď přišel čas se rozloučit. Musím se vrátit do svojí původní vlasti. A tak bych chtěl tuhle pouť završit právě v temazcalu. Uzavřít cyklus.“

Sklidil jsem potlesk uznání. Pro některé jsem se stal o to zajímavějším, že jsem uměl španělsky a že jsem nepřijel jenom očumovat.

„Ty jsi ten, co jezdí na kole?“ odhodlala se jedna žena.

Zaváhal jsem. „Na kole? Jo, umím jezdit na kole.“

„Na tom vysokým kole? Já tě sleduju na Instagramu.“

„Aha, to je Josef Zimovčák,“ zmírnil jsem její nadšení, že nejsem onen 70letý český rekordman v jízdě na velocipedu.

+++

„V Česku jako by se občas žilo spíš ze setrvačnosti. Pořád se jenom za něčím ženeme, že si ten čas ani nestačíme užívat,“ začal jsem přece jenom vysvětlovat Sářině kamarádce, v čem tkví rozdíl.

„Pořád se řeší práce a peníze. Povinnosti, starosti, kariéra, umístění ve společnosti... Člověk by řekl, že jsme bohatá země jako jinde v Evropě. Ale my jsme především uhnaná země. Já chci život žít, ne ho přežívat. A to jsem našel tady v Mexiku. Život se tady žije tak nějak víc naplno, divoce, vášnivě, i když stojí za prd. U nás jsme na tom o něco líp, ale zase se jenom lopotíme a nic z toho.“

+++

Temazcalem se rozduněl buben a šaman vyvolával aztécké bohy.

Tezcatlipoca.

Mictlantecuhtli

Huitzilopochtli

A tak dál.

Už jsem je uměl skoro zpaměti. A jednoho měl čerstvě vytetovaného na rameni. Colibrí Zurdo má značit boha války, praotce dnešního Ciudad de México, a taky sílu vůle, umění dosáhnout nemyslitelného a jít proti zaběhnutému.

Asi jako to, že tu teď sedím kdesi v poušti v Mexiku a vyprávím španělsky potomkům původních obyvatel, jak jsem se octnul tady na dohled od pyramid dávného Teotihuacánu.

A tak zatímco šaman odříkával modlitby, já se jako vždy potil uzavřený do sebe a přemítal o životě. Vzpomínal jsem, co všechno se událo od chvíle, co jsem prvně dorazil sám, tam u baziliky sv. Panny Guadalupe s tím svatým plátnem, o kterém jsem tehdy neměl ani ponětí, tam u toho obchodu s reklamou na Gambáč, a kam až jsem se za ty roky posunul. Teď se vracím domů.

Teda, domů?

+++

„Zastav! To nemyslíš vážně?!“ křikl jsem.

Nebylo potřeba zastavovat, poněvadž jsme právě stáli v koloně.

„Co je?“ otočila se na mě Sára a i se svou kamarádkou se pohledem ptaly, co se děje.

Já zíral z okna a tajil se mi dech.

„Támhle!“ ukázal jsem. „Vidíte ten obchod a ten nápis nad ním?“

„Jo. A?“

„To je Gambrinus! Český pivo,“ zvolal jsem.

„Aha, to je dobrý. Jak se to sem dostalo?“

„Vy to nechápete! Když jsem přijel poprvý do Mexika, bylo to přesně tady. Tady někde jsem bydlel a kolem tohohle místa chodil. A pak už ho nikdy nemohl najít!“

„Ta magická noc,“ hlesla Sára bez náznaku udivení, „je mocná.“

Opustili jsme už i poslední zbytky roztroušeného Ciudad de México. Moje úzkost se stupňovala.

Už jsme byli na dohled Teotihuacánu. „Tamhle někde musí být pyramidy,“ máchala Sára rukou směrem z levého okýnka řidiče, „už cítím tu energii.“ Její kamarádka přikývla.

Snažil jsem se taky něco cítit, ale jen se mi zhoršovala nevolnost po včerejším neočekávaném večírku, který začínal v Tlachiqueru a končil v Tokiu. Ale to je zas jiný příběh.

Mezitím jsme se dál kodrcali ve tmě pouštní krajinou. Přesně o těchto místech se vypráví, že se jim máte vyhnout. Natož v noci. Ale vždyť já už taky jdu!

+++

Šaman, který rituál zahájil, se asi po hodině rozloučil a vystřídal ho jiný.

„Jsem tady proto, že vám chci říct, že všechno je možné. Není potřeba nechat se svazovat minulými životy. Všichni je máme ve svých rukou,“ promlouval.

Temným temazcalem se nesly vzdechy a místy naříkání. Já se přikryl šátkem a snažil se od okolí izolovat.

„Vedl jsem moc špatný život,“ pokračoval šaman, „byl jsem blízko smrti, stýkal se se špatnými lidmi. Přišel jsem o oko a je zázrak, že tady s vámi jsem. Ale to je právě to podstatné. Ta síla, která je uvnitř každého z nás. Síla měnit věci.“

+++

Konečně jsme byli na místě. Objekt jsme měli poznat podle toho, že má posprejovanou plechovou bránu. To by asi samo o sobě neznačilo nic dobrého.

Ale tahle, kterou jsme našli, ji měla posprejovanou nějakým astrálním výjevem, ne žádnými pouličními hesly, a tak jsme věděli, že jsme tady správně. Brána do cizích světů.

Vzápětí nám přišel otevřít blonďatý mladík.

To byl šaman, který pak vedl první část rituálu. Ten druhý zatím před nízkou kopulovitou stavbou temazcalu nahříval kameny, které za okamžik místnost prohřejí k nevydržení.

Venku zatím začínala být pořádná zima. Pochopil jsem, proč nás nabádali, abychom si vzali klidně i peřiny a stany. Nic z toho jsem neměl. Jsem přece ze Šumavy!

Postupně přijížděly další skupinky lidí. Nesměle jsme spolu začali kooperovat, když jsme se šli převléknout a pak se formovali před temazcalem.

Jako vždy jsme se museli napřed podrobit rituální očistě, která spočívala v očouzení kouřem z rozpálené kytice šalvěje. Pak už jen vstoupit po kolenou do chýše, již Aztékové považovali za komunikační kanál s vesmírem.

Ometeo!

+++

Rituál už skončil, ale já zůstával v temazcalu. Nemohl jsem se nabažit toho horka. Byl tam už jen šaman a povídali jsme si. Až teď jsem si všiml jeho prázdného výrazu v oku, které se dívalo kdovíkam. V obličeji měl jizvy. Bavili jsme se o síle vůle, o osudu, o schopnosti měnit věci a o schopnosti nechat je plynout.

Až temazcal vychladnul.

Poklonil jsem se a šel si dát sprchu.

Ostatní už se shlukovali venku.

Jedna z žen za mnou přišla s krabičkou sirek. Zda bych se neujal rozdělávání ohně. Nevím, proč zrovna za mnou.

„Teď se ukaž, horale,“ dobírala si mě Sára.

„Na jednu sirku,” ujišťoval jsem ji. Jsem přece ze Šumavy!

Všichni už seděli kolem ohniště a já si dával záležet, aby se mi to podařilo, jak jsem slíbil. Jeden z Mexičanů si nedal vymluvit, aby mi do ohně házel plastový tácek. Prý jenom tak to chytne. I tak se dílo podařilo a brzy vyšlehly stabilní plameny.

Každý jsme se zachumlali do dek kolem ohně. Ta žena, co mi podávala sirky, začala mluvit cosi o přenášení různých bolístek z generace na generaci. Věděl jsem, že té noci se mají řešit i tyhle záležitosti, ale o to mi nešlo, a tak jsem tomu nepřikládal význam. Šlo mi jen o to být blízko Teotihuacánu, dát si za úplňku tady v tom požehnaném místě očistný rituál a takhle symbolicky zakončit tu svou pouť, která začala plíživě před osmi lety.

Účastníci se teď měli zpovídat ze svých rodinných trápení a já věděl, že tohle není nic pro mě, a tak jsem se nechal ukolíbat únavou, zabalil se do deky a u ohně podřimoval.

Zima už začínala být skutečně nepříjemná. Byl jsem zachumlaný v dece, a ta mi nedovolovala se pohnout. Věděl jsem, že jeden špatný pohyb by znamenal, že se mi do ní vkrade zima. A tak jsem raději ignoroval bolest, která se mi vlámala do levého ramene, na kterém jsem ležel.

Do polospánku ke mně pronikaly příběhy lidí o násilí a nespravedlnostech od jejich blízkých, o těžkostech v jejich životech, a pak rozřešení, které jim dávaly dvě ženy, co tuhle akci vedly. Další, co jsem zaznamenal, bylo vykládání karet. To už jsem spal tvrdě, ale čas od času jsem i přes to něco pochytil.

Nikdy jsem pořádně nechápal princip toho všeho, a jak může někdo vytažením karty na dálku předpovědět, co čeká někoho na druhé straně. A tak jsem se taky spíš držel zkrátka.

Ale do spánku se mi vkrádaly další a další otázky účastníků a na ně méně či více jednoznačné odpovědi těch dvou žen. Ve mně se začala probouzet nepříjemná, skoro až svíravá pochybnost: Mám se taky zeptat?

Snažil jsem se ji vytěsnit a dál dělat, že spím. Přesvědčoval jsem o tom i sám sebe. Měl jsem taky na paměti, co mi předtím říkala Sára: Po půlnoci by se karty vykládat neměly. Dozvíš se věci, které nechceš slyšet.

Ale taky jsem si říkal, že jestli bych se na TO někdy měl zeptat, je to jedině teď. A pak už nikdy. A to mě tížilo čím dál víc.

„Vac!“ zavolala na mě jedna z těch žen, jako by tušila moje dilema. Nadzvedl jsem hlavu ze svého pelechu. „Nechceš se taky na něco zeptat?“

Ostatní na moment utichli. Měl jsem asi vteřinu na to to rozseknout. Ani jsem se nestačil podivit, že mě takhle prokoukla. A možná jsem to vzal jako znamení, že bych měl.

„Tak dobře,“ řekl jsem, „rád bych se zeptal, jestli už zůstanu ve svojí zemi.“

Vyšlo to ze mě, jako bych to snad ani nebyl já, kdo to řekl. Pak jsem trnul, jak ke mně doléhal cinkavý zvuk otáčení karet, jako by to byly plechy třískající o sebe.

„Ano,“ řekla stejně chladně žena, jako by si snad neuvědomovala, o co se tady hraje. „Ale nebudeš tam šťastnej.“

Zalitoval jsem, že jsem se ptal. Sevřelo se mi hrdlo. Asi jsem už tehdy tušil, že tohle rozhodnutí možná nebude z nejšťastnějších. A teď jsem si tím byl jistý.

Poděkoval jsem a zase se zabalil a vrátil se do úkrytu pod dekou. Usnout už jsem ale nedokázal. Od té chvíle jsem přemýšlel, jak se zase budu muset vrátit k tomu starému životu, který se řídí setrvačností mezi nákupem a prodejem. Že ze mě po všech těch letech dobrodružství tady dole v Magickém Mexiku bude zase kolečko v soukolí naší konzumní společnosti.

+++

Tma počínala blednout. Ohně pod Teotihuacánem dohasínaly. Tohle ráno ale nepřineslo rozřešení. Spíš další ránu. Čím víc se blížil nový den, tím na mě jeho tíha doléhala víc a víc. Už za pár hodin se z toho snu probudím, až vystoupím na letišti a tohle všechno bude pryč. Planoucí okamžiky se přemění ve vzpomínku. Tady to bude dál pokračovat, ale už beze mě.

„Chce se ještě někdo na něco zeptat?“

Konečně bylo ticho. Měl jsem plné zuby lidí, co kladli otázky jako: „Mám prodat svoje auto pod cenou, nebo raději ještě počkat?“ A podobně.

„Tak pro dnešek končíme.“

Svítalo. Oheň už jen slabounce doutnal a světle modrá obloha se na východě proměňovala do zlata. Byla pořádná zima.

Zdálky k nám už delší dobu doléhalo zvláštní hučení. Bylo tu s námi tak dlouho, že jsem se ho naučil ignorovat. A pak přišla Sára: „To budou určitě létající balóny, globos!“

Jak to, že mě to nenapadlo? Sem k Teotihuacánu denně mířily stovky, možná tisíce lidí, co si zaplatili přelet horkovzdušným balónem, aby si za úsvitu prohlédli z výšky velký Teotihuacán, majestátní ruiny padlého města.

Nikdo dodnes nevypátral, co stálo za jeho zkázou. Vše se zdálo dokonalé. A pak najednou konec. Po kosmopolitním a vzkvétajícím sídle zůstala jen pyramida Slunce a Měsíce, dva nerozluční bratři podél Cesty Mrtvých, v dokonalém postavení ke Slunci a Měsíci, sledující den za dnem jejich cesty po obloze jako cesty ze světa živých do podsvětí. Věřilo se, že každý den se znovu rodí, a každý den je tudíž novým začátkem.

„Tamhle!“ ukázal někdo a my ostatní se otočili a spatřili, jak se z mlhy vyloupl nad obzor barevný balon s košem a lidmi uvnitř něj. A za ním hned další a další. Letěly vysoko, a přitom blízko, že jsme viděli do obličejů lidí, kteří nám na zem mávali. Co si tak myslí, že jsme? Nějaká parta šílenců zabalených v dekách, co si tady kempuje uprostřed pouště? Ale přátelsky se usmívali a volali na nás a my na ně.

Stydlivé paprsky začaly ohřívat krajinu. Dělal se krásný den, kotouč slunce měl co nevidět vykouknout, na obloze ani mráček, kolem nás kaktusy a mně se najednou z jednoho oka vyronila slza a pak z druhého a další a už to nešlo zastavit. Sára se na mě ani nemusela podívat a nějak to vytušila, vzala si moji hlavu a přitiskla si ji na rameno a já už se ani nebránil. Můj malý konec světa.

+++

U vyhaslého ohně zatím dvě ženy prováděly rituální očistu těch účastníků, kteří o to projevili zájem. Vajíčkem třely údy lidí a šeptaly modlitby, neboť v těchhle končinách se věří, že takové syrové vejce do sebe nasaje všechny neduhy dotyčného.

Když jsem i já přišel do kruhu ohniště – teď už nebylo co ztratit – jedna z nich si mě přeměřila. „Nebolí tě tohle rameno?“ ukázala na mou levou paži a já si uvědomil palčivou bolest, která mě provázela celou noc až doteď. „Vlastně jo,“ souhlasil jsem a přejel si rameno druhou rukou. Pak už si moc nepamatuju.

Když jsme se vrátili domů, jal jsem se balit si věci. Vtom jsem si všimnul červeného fleku na kapse riflí. Nechápal jsem, od čeho pochází. A pak jsem zahlédnul svoje krvácející zápěstí. Nápisem Vagabond, co jsem si nechal vytetovat, když jsem před lety absolvoval svou první cestu Mexikem, procházela dvoucentimetrová rána a z ní vtékala krev. Nepamatuji se, o co bych se říznul a kdy.

+++

Dva dny nato jsem seděl v letadle do Madridu. Na Šumavě pořád ještě mrzlo, ale jaro už se hlásilo o slovo a všechno se zdálo být jako vždycky.

Jen jsem pořád nemohl zapomenout, co mi oné noci v poušti u pyramid přišly říct karty. A taky jsem měl pořád na zápěstí strup po té ráně.

Někdo mi vysvětlil, že karty člověku odpoví podle jeho aktuálního rozpoložení. Vlastně nám spíš nahlas vpálí to, co už tak nějak tušíme. Odhalí, co v sobě nosíme a třeba se to i bojíme říct nahlas.

Což je dobrá zpráva. Protože to znamená, že nějaký blbý karty nerozhodují o tom, co uděláte a jak se vám bude dařit. Každý má sílu měnit věci právě tak, jak je cítí. A tak si i já zase vybral svoji novou cestu. A ta vede zpátky do starého Tenochtitlánu, tam pod Popocatépetl a baziliku Panny Marie Guadalupské.

Subscribe now

Share

V minulé části jste se dočetli:

• Jak jsem se vypravil na týden do hor na kávovou plantáž

• Jak jsem si z cizího obýváku udělal vlastní a opanoval džungli

• Jak jsem se podělal při představě přechodu hranice do Guatemaly

• Jak jsem se vrátil na svá oblíbená místa

• Jak jsem zjistil, že cesta je u konce.

Takže kdo by to ještě nepřelouskal, tady je odkaz na předposlední část:

A teď už k tomu, jak to celé dopadlo:

XXVIII.

V sobotu ráno jsem si sbalil věci, zaplatil účet za nocleh a pár desítek lahváčů a vydal se zpátky do civilizace. V Puerto Escondidu jsem nastoupil do autobusu směr Oaxaca a pozdě večer už se v hostelu zdravil s Augustínem. Tak rád jsem zase viděl starého známého.

„Bylo tam krásně, ale jeden by se tam unudil,“ přiznal jsem mu večer u piva, „teď se ještě zastavím v Ciudad de México a ve středu musím být v Tulumu. Z Oaxaky stejně nelétají přímé lety na Yucatán, všechno jde přes hlavní město.“

Kolem poledne následujícího dne jsme se rozloučili, tentokrát už definitivně, a já se vydal na nádraží. V povznesené náladě, protože jsem se těšil na Muse a taky na svoje kamarády, se kterými nás čekají tři týdny prázdnin v Karibiku. Domluvili jsme se, že si pronajmeme společně velký apartmán, a Pavel se nabídl, že zaplatí větší část nájmu, protože věděl, že já bych si to v současné situaci nemohl dovolit. Zamluvili jsme apartmán v jižnější části Tulumu. Měl dvě ložnice, každou s vlastní koupelnou, velký obývák, terasu a venku bazén. Domluva zněla, že se sejdeme ve středu na letišti v Cancúnu. Do té doby budu s Muse v Ciudad de México.

Read more

V minulé části jste se dočetli:

• Jak jsem si po odchodu ze svého prvního zaměstnání hledal v Karibiku nové bydlení

• Jak jsem vyrazil do nitra Yucatánu na dobrodružnou výpravu do džungle k pyramidě Calakmul

• Jak za mnou do Mexika dorazila má milá

• Jak jsem prchal před davy turistů

• Jak jsem poprvé o samotě strávil ty nejdivnější Vánoce vůbec

• Jak jsem se vypravil strávit Nový rok do hor

• Jak mě skolila střevní chřipka uprostřed silvestrovských oslav v San Cristóbalu

• Jak jsem našel azyl v té nejděsivější putyce v kraji Zapatistů, kde na mě čekalo překvapení.

Takže kdo to snad ještě nemá přečtené, tak může tady:

A teď už vzhůru do chiapaských hor, kde jsem prožil poněkud hořkosladkých několik dobrodružných dní odtržený od civilizace. Abych se pak zase vrátil zpátky na správnou trasu, na známá místa a k zásadním rozhodnutím:

XXV.

Jak jsem se po silvestrovské pijatice s neznámými horskými pankáči dostal zpátky do hostelu, nevím. Ale probudil jsem se s takovým bolehlavem, jaký jedině můžete mít po vypití kanystru denaturáku, protože k ničemu jinému se ta včerejší pálenka přirovnat nedala. Hlava mi třeštila, jako by se tisíc permoníků s kladívky pokoušelo uniknout z ní skrz lebeční kost. K tomu se vrátily i střevní potíže, a já tak měl zaděláno na velmi nepříjemný vstup do roku 2018.

Jestli se mi v tu chvíli něco nechtělo, tak to bylo trmácet se celou noc autobusem do nějakého špinavého města na hranicích s Guatemalou, s neklidnými střevy a ve společnosti neznámé paní, s níž bych si měl pravděpodobně po celou tu dobu v rámci dobrého vychování povídat a zajímat se, protože to se sluší a patří, když vás někdo bere s sebou za takovým dobrodružstvím, na které jsem se chystal já. V tu chvíli bych nejradši všechno odpískal, držel mě od toho jen fakt, že je vše domluvené – včetně mého pozdního check-outu v hostelu – a představa, že už druhý den budu do infarktu popíjet čerstvou kávu přímo z farmy kdesi v horách státu Chiapas.

Po pár dalších hodinách ležení a modlení se jsem se odvrávoral do thajské restaurace, kterou jsem si našel na mapě. Asijská kuchyně na kocovinu vždycky zabírala. Vyzval jsem ji na souboj tím nejlepším pad-thaiem, jaký jsem kdy ochutnal. Pak jsem se odvalil zpátky do postele a vydržel v ní až do večera. Po setmění jsem si sbalil zavazadla, nafedroval do sebe černé uhlí jako do kamen a vyrazil na autobusové nádraží.

Nemohl jsem se zbavit zvláštního pocitu ze Sáry. Působila na mě přepjatě a přísně. Kdovíjaká chemie mezi námi neproběhla, ale doufal jsem, že k sobě cestu ještě najdme.

Na nádraží ji doprovodila její matka a také několik velkých tašek. „Zásoby pro školu a vesnici,“ vysvětlila, „aspoň mi s tím pomůžeš. V Tapachule vyzvedneme ještě jeden pár z Evropy, pojedou s námi.“

„Fajn. Jak dlouho myslíš, že to bude trvat až na farmu?“

„Tímhle autobusem budeme v Tapachule brzy ráno, kolem páté šesté. Pak musíme najít autobus, který nás odveze do hor. To můžou být další dvě tři hodiny, záleží, jaké budeme mít štěstí. A potom nás snad něco hodí až nahoru na finku.“

Read more

V minulé části jste se dočetli:

• Jak jsem dorazil do Karibiku a hned musel řešit první závažný problém

• Jak jsem nastoupil do své první práce v Mexiku

• Jak jsem si vychutnával plnými doušky život v Karibiku

• Jak mi po pár dnech začal nastavovat záda

• Jak jsem zažil první dramata a trable ve svém novém zaměstnání

• Jak přišla nabídka, kterou jsem už musel odmítnout

Pokud jste ji ještě nestačili přečíst, tak tady je odkaz:

A teď už se spolu se mnou můžete vydat na další dobrodružství v Karibiku. Tentokrát je to skoro reklama na Mexiko:

XXI.

Hostel, ve kterém jsem našel náhradní nocleh pro svou první noc po odchodu z práce, se nacházel v poklidnější části Tulumu a byl rodinnějšího ražení. To se mi po posledních dvou týdnech bydlení uprostřed nekončícího večírku s všudypřítomnou disco hudbou hodilo. Navíc se tady spalo v individuálních kójích, nebo tubusech – chcete-li – oddělených od zbytku místnosti závěsem. Když bydlíte už měsíce v pokojích s hromadou cizinců, tak tohle považujete za luxus.

Zbytek hostelu už bohužel takový luxus nebyl. Bazén, který na fotkách vypadal až idylicky, byl plný tlejícího listí, a i zbytek zahrady byl zanedbaný. Kuchyňka byla titěrná a plná harampádí, koupelna hrozila nějakou kožní chorobou. Bylo mi jasné, že tohle místo mi za dlouhodobý azyl neposlouží. Pro tu chvíli mi však stačilo, že jsem si tam mohl v klidu vypít lahev vína, poslouchat u toho Nica Cavea a užívat si, že jsem unikl ze spárů Mathiase a jeho kumpánů.

Taky jsem se poohlížel po novém ubytování. Do oka mi padl hostel, o němž jsem do té doby vůbec nevěděl ani neslyšel. Nacházel se nedaleko odtud, tři bloky západně od hlavní ulice a zaujal mě tím, že byl vyvedený v přírodním stylu a vypadal prostorně a čistě. Vypravil jsem se ho jít prozkoumat osobně.

Objevil jsem nenápadnou branku z dřevěných planěk a vstoupil. Přede mnou se objevila spousta zeleně s cestičkou z kamení. Trochu mi to připadalo vstup do nějaké zenové zahrady. Stezka vedla na betonovou terasu pod obrovskou palapou, přístřešku z palmových listů. Tam bylo jakési centrum dění – nacházelo se tam několik stolků a křesel z dřevěného masivu a také recepce. Pěšina pak za ní pokračovala dál do zeleného prostranství rámovaného dvěma patry dřevěných ubikací. Sousedily těsně vedle sebe a tvořily podkovu kolem rozlehlé zahrady se stromy, keři a exotickými květinami.

Zamířil jsem na recepci a zeptal se, zda mají volné pokoje. Hippie kluk s pírky ve vlasech se podíval do počítače a ujistil mě, že ano. „Jedna noc stojí dvě stě pesos,“ oznámil mi.

„Tak málo?“ podivil jsem se.

„Teprve před pár dny jsme otevřeli, máme zaváděcí ceny,“ vysvětlil.

Řekl jsem mu, aby mi zarezervoval místo rovnou na týden, zítra se nastěhuju.

„Není problém. A klidně můžeš dorazit už v poledne, všechno bude nachystané.“

Zdálo se to jako sen. Po čtvrt roce plahočení se po různě špinavých ubytováních bylo tohle jako sladká odměna. Nepochyboval jsem, že i zbytek hostelu se mi bude zamlouvat, ostatně fotky pokojů vypadaly slibně a neměl jsem důvod nevěřit, že neodpovídají skutečnosti.

Následující den jsem si sbalil věci a dorazil do hostelu. Kluk na recepci si mě pamatoval a odvedl mě do mého nového pokoje. Vypadal ještě lépe než na fotkách. Stály v něm dvě palandy, jak jinak než z masivu, a zbytek pokoje tvořil volný prostor, kam se bez problémů vešla všechna zavazadla. Z místnosti vedly dveře do samostatné koupelny. Byla prostorná a vyvedená tak jako všechno okolo v přírodním stylu. Okolí umyvadla se zrcadlem bylo obložené škeblemi a místo vodovodu i sprchové hlavice v prostorném sprchovém koutu byla ve zdi umístěná velká růžová lastura, z níž vytékala voda. Z malých okýnek na protější zdi jste viděli do zeleně za domem. Všechno tu navíc zářilo čistotou. A co bylo nejdůležitější, měl jsem to celé pro sebe, protože jiní nocležníci v mém pokoji nebyli.

Další dny skoro neměly chybu. Měl jsem možnost dospat spánkový deficit, nechal jsem si vyprat všechno oblečení a každé ráno si dopřával horkou sprchu. Ke snídani jsem si servíroval velkou mísu ovoce a misku cereálií, které tu každé ráno čekaly pod palapou. Zapil jsem to hrnkem černé kávy, která by mohla být lepší, ale i horší, a další hrnek si s sebou vzal na dvorek mezi stromy. Tam jsem se usadil na lavičce a pracoval na svých textech.

Nakoupil jsem si taky dostatek zásob levných a trvanlivých potravin a piva a uskladnil je v kuchyňce, která byla precizně vybavená a také prostorná, takže mi nedělalo problém si tam každé poledne uvařit jednoduché jídlo, jež mi vystačilo i k večeři. Nejčastěji to byla rýže s hromadou restované zeleniny, občas doplněná o grilované chorizo nebo kuřecí prsa. Když už mě pak z psaní zmáhala únava, popadl jsem skejt a vyrazil na pláž. Večery jsem pak trávil obvykle u stolku v palapě, kde jsem popíjel pivo a pracoval, nebo se bavil s ostatními obyvateli. Nebylo jich tady zatím mnoho a většina z nich byla docela fajn. Žádný Diego a argentinští partymani.

Read more

V minulé části jste se dočetli:

• jak jsem se vydal strávit dušičky do Mexika

• jak jsem se v Tijuaně seznámil s krutou realitou života na cestách

• jak jsem v Ciudad de México navázal na jeden krátký románek

• jak jsem se vypravil do Karibiku za svou první pracovní příležitostí

Takže kdo minulou část ještě nepřelouskal, najde ji tady:

Teď si můžete přečíst o (ne)slibném začátku mojí pracovní kariéry v Mexiku.

XIX.

Vzdalovali jsme se mrakodrapům Ciudad de México i té magické střeše, kterou jsem v dálce hledal, dokud jsme nevystoupali nad mraky. Dokonce jsem poprvé skutečně uviděl Popocatépetl, majestátně dohlížel zdálky na město a vypouštěl hrozivý kouř. Pak jsme proletěli nad mexickým zálivem směrem na severovýchod a vrátili se nad pevninu, kde už města a vyprahlé planiny nahradil hustý zelený prales.

Blíže k severnímu cípu Yucatánu a městu Cancún už byly vidět i tyrkysové vody Karibiku. Paprsky poledního slunce se odrážely do okýnek letadla a uvnitř se rozhostila dovolenková nálada. Poručil jsem si pivo a zase si broukal tu o plavání v Karibiku od Pixies. Těšil jsem se, až do těch vod zase skočím, až zase ucítím na vlastní kůži bílý písek Tulumu a budu se obdivovat stavbám tajemných Mayů.

Jakmile jsem vystoupil z letadla, uchvátil mě onen těžký horký vzduch s vůní namíchané z mořské soli, vyprahlých cest a divoké džungle, kterou ucítíte jenom tady. Po nebi se povalovaly chuchvalce mraků, listy palem povlávaly v mírném vánku a jako by určovaly uvolněný rytmus všeho okolo. Tady se totiž nespěchá. Ani nerozčiluje.

A tak jsem s ledovým klidem přijal zprávu, že z mé karty nejde zaplatit jízdenka na autobus. Bylo to zvláštní, už ráno jsem měl problém objednat si uber a musela ho za mě zaplatit Muse. A teď další problém s placením. Naštěstí mi ještě zbývala hotovost, a tak jsem uhradil těch pár stovek za svezení do Tulumu bankovkami a dál o tom nepřemýšlel. Pohodlný autobus dorazil zanedlouho, uložil jsem si velký batoh do kufru a posadil se u okýnka, abych mohl hltat každičký kousek zdejší země.

Vystoupil jsem v letovisku Playa del Carmen na půl cesty do Tulumu. Bylo zapotřebí přestoupit na jiný autobus. Pro jistotu jsem zaplatil rovnou drobnými, ale nejbližší spoj si nechal ujet, protože jsem si chtěl dopřát menší pauzu a podívat se zblízka na oceán.

Pláž se nacházela jen pár desítek metrů od nádraží. Vydal jsem se k ní bulvárem plným turistů s nafukovačkami. Vstup na pláž rámovala brána ze sousoší dvou přibližujících se milenců. A za ní už následoval bělostný písek a průzračné vody Karibiku. Bylo horko a všude kolem korzovali lidé ve více či méně miniaturních plavkách. Já byl ověšený batohy a pot mi stékal z čela a vpíjel se do oblečení. Dostal jsem chuť na pivo. Opodál jsem objevil stánek se suvenýry a při bližším ohledání jsem v něm narazil i na ledničku s lahváči. Vybral jsem si jedno pivo Bohemia a nechal si ho otevřít. Pak jsem se vrátil na okraj pláže pod emblematickým sousoším, shodil batohy a ledové pivo obrátil do sebe. Vedle zasyčení v krku se ozvaly i zbytky kocoviny a únavy z propité noci, ale výhled na tuhle krásu je zase zahnal. Zul jsem si boty, posadil se do písku a nějakou dobu jen zíral do oceánu a ani nevnímal všechny ty krásky v bikinách, které se procházely sem a tam po pláži. Nemohl jsem se ubránit úsměvu: Tak tohle je můj novej život!

Odměnil jsem se ještě jedním pivem a pak se vydal na poslední úsek své dnešní štace. Už jsem se nemohl dočkat, až se ubytuji v hostelu, dám si sprchu, převléknu a posadím se u bazénu, tak jako loni na dovolené. Schválně, jestli tam ještě někoho budu znát. A jestli to tam bude pořád vypadat jako tehdy.

Read more

Na podzim tomu bude bez jednoho roku deset let od chvíle, kdy jsem poprvé přijel do Mexika. Tehdy bez sebemenší představy, že se mi zakrátko stane domovem. Od onoho osudného roku 2016 jsem ho procestoval podstatný kus, a to (i díky novinařině) z trochu jiného pohledu, než se běžně naskytne cizince při krátké návštěvě. Taky jsem tudy provedl spoustu jednotlivců i skupinek, objevilbezpočet skvělých míst a poznal řadu úžasných lidí.

A tak jsem si řekl, že by byla škoda nechat si to celé pro sebe, a rád bych vám ukázal to nejlepší, co tahle země nabízí. Takže: Letos na podzim můžete vyrazit se mnou!

Proč zrovna na dušičky?

Protože existuje tisíc důvodů, proč jet do Mexika. Ale existuje jedna jediná země, kam jet o dušičkách: do Mexika. Nikde jinde je neslaví tak jako tady. V zemi kaktusů a tequily to totiž není jen den, kdy se chodí na hřbitov, ale celé období s nezaměnitelnou atmosféru, kdy se vše zbarví do oranžové, na každém rohu stojí oltáře zesnulým a den za dnem se bujaře vzpomíná na zesnulé blízké. Neexistuje lepší datum pro poznání toho pravého Mexika.

A jaké že datum to je?

Výlet mám naplánovaný na termín 24. října až 8. listopadu. Tedy 16 dní! Což dělá více než dva týdny plné aktivit a zážitků.

Rozvrhl jsem je schválně tak, abychom měli už před dušičkami čas na to se aklimatizovat a trochu poznat místní prostředí. Až budeme dostatečně sžiti s prostředím, užijeme si největší mexický svátek přímo v nitru země – tam, kde je “mexiko nejmexičtější” a kde na vlastní oči uvidíte a na vlastní kůži okusíte to pravé Mexiko.

A přitom nám ještě zbyde skoro týden na to všechno tohle veselí vstřebat na úchvatných plážích. Ale ne nutně na těch, které vídáte v katalozích a na internetu a které jsou plné lidí a předražených atrakcí. Ale na místech, kam se uchylují místní, kde leží skryté skvosty, ať už kulturní, historické, nebo gastronomické.

A co všechno uvidíme a zažijeme?

První dny strávíme v Ciudad de México, které není jenom jedním z největších měst na světě a největším na celé západní polokouli, ale je to magické místo s velmi osobitou atmosférou. Nemineme samozřejmě historickou část města, která vznikla na troskách původní aztécké metropole, ale ani moderní pulsující čtvrti. Občerstvení zajistí tradiční kantýny v historických budovách, ale i všudypřítomné stánky s nejlepšími tacos na světě.

Neděli strávíme tak, jak to dělávají místní rodiny už po desetiletí – u laguny Xochimilco, domově bájného vzácného axolotla. Vypravíme se tam už v brzkých ranních hodinách, se specializovaným průvodcem nasedneme na kajaky a vyplujeme za tmy na jezero. Právě včas, abychom si mohli vychutnat ten nejmagičtější východ slunce. Cestou zpátky stihneme navštívit poslední živé axolotly a nasnídáme se u místních. A pak hurá zpátky na vodu, tentokrát na palubě trajinery, typické lodičky, která nás vezme až na hororový Ostrov panenek, místo trochu děsivé, ale rozhodně velmi zajímavé. Společnost nám budou dělat všudypřítomná políčka s květinami cempasúchil, které nesmějí chybět na žádném dušičkovém oltáři.

Další den zavítáme přímo na půdu zaniklého aztéckého města Teotihuacán, kde budeme mít možnost prohlédnout si pyramidy Slunce a Měsíce a dozvědět se o historii téhle jedinečné civilizace opředené tajemstvím.

Stačíme si ještě prohlédnout něco z emblematických zákoutí hlavního města a pak už nasedneme na autobus směr Atlixco. To je malebné městečko na venkově ve státu Puebla, kde rozhodně není nouze o tradice. Právě odtud navíc pochází velké množství zmíněných květin cempasúchil, které zkrátka o dušičkách nesmějí chybět. Vždy v tomhle období postaví ve městě a kolem něj nadživotní figuríny catrin, které stráží město a dovedou nás až na konec trasy, což je visutá prosklená rozhledna, z které budeme mít slavný vulkán Popocatépetl jako na dlani.

V Atlixcu zůstaneme jednu noc a zamíříme do jižního státu Oaxaca. Jestliže existuje něco jako “to pravé” Mexiko, tak je to právě tady. Barvy, tradiční oděvy potomků původních obyvatel, malebná městečka a úchvatné horské scenérie – to je Oaxaca. Ubytujeme se ve stejnojmenném hlavním městě, architektonickém klenotu se spoustou historických kaváren a restaurací, které se mísí s moderní kulturou i gastronomií. Jeden den se vypravíme k vodopádům Hierve el Agua s termální lagunou, ve které se můžeme vykoupat a užívat si při tom dechberoucí výhled do údolí. Výpravu završíme návštěvou mezcalerie, kde se dozvíme, jak z agáve vzniká tequila a mezcal, které budeme mít samozřejmě možnost ochutnat.

Na ty dny připadnou samotné dušičky a Oaxaca se svými barevnými fiestami v ulicích je ideálním místem, kde je strávit. Po celém městě vyhrává muzika, lidé v maskách i tradičních oděvech procházejí ulicemi nebo tančí na počest zesnulých. Kdo by si myslel, že půjde o nějaké pochmurné dny, ten je na omylu, protože tady se veselí i na hřbitovech. Lidé se scházejí kolem hrobů svých zesnulých a přinášejí jídlo, pití i muziku, aby se v tyto slavnostní dny poveselili i s těmi, kteří už odcestovali na druhý břeh a v těchto dnech se vracejí. Ani tohle si nenecháme ujít.

Po intenzivních dušičkových dnech přijde vhod menší relax. Z města odcestujeme autobusem na samé jižní pobřeží státu Oaxaca do populárního města Puerto Escondido, kde si odpočineme na úchvatných pacifických plážích. Kdo by si nevystačil s těmi, které jsou v tomto pohodovém městečku jako stvořeném pro opalování se i surfování, pro toho je určený výlet k laguně Chacahua.

Jedná se pro mě osobně nejmilejší místo z celého Mexika, kam jezdím už deset let a kam samotná cesta je skvělým dobrodružstvím. Jede se loďkou po laguně i džípem přes vyprahlou pustinu, ale pláž, která nás čeká na konci téhle pouti je skutečně za odměnu. Téměř panenské místo s pár chatrčemi místních je nezapomenutelným zážitkem. Okořenit ho můžeme ještě výlety po okolí nebo třeba nočním pozorováním světélkujícího planktonu. A co teprve čerstvé krevety od místních po celý den a k tomu vychlazené pivko v houpací síti? Tohle místo je zkrátka ráj na zemi.

Tou dobou už se bohužel naše pouť bude chýlit ke konci, ale nebudeme se s dušičkovým Mexikem loučit smutně, nýbrž ve stylu. Zaletíme si na dvě poslední noci do Cancúnu a užijeme si karibské pláže v tomto oblíbeném letovisku. Tam už se pak budeme muset rozloučit, ale s pocitem, že jste si těch uplynulých 16 dní užili naplno a vezete si domů zážitky na celý život.

Kam všude se tedy podíváme?

• Ciudad de México

  • historické centrum

  • náměstí Zócalo, ruiny aztéckého chrámu Templo Mayor

  • vyhlídka z nejvyššího mrakodrapu Torre Latinoamericana

  • návštěva místních tržnic, kaváren a kantýn

  • návštěva populární třídy Masaryk, kde se na výročí založení Československa scházejí čeští a slovenští krajané

  • občerstvení v taquerii Califa, která si vysloužila michelinskou hvězdu

  • odpočinkový výlet po parku Chapultepec, největším parku na americkém kontinentu, a návštěva přilehlého antropologického muzea

• Xochimilco

  • ranní výlet na kajacích po laguně Xochimilco

  • návštěva axolotária a snídaně

  • nalodění se na trajineras a výlet po laguně na Ostrov panenek

  • cesta do centra přes historickou malebnou čtvrť Coyoacán

• Teotihuacán

  • výlet autobusem na jedno z nejslavnějších archeologických nalezišť

  • celodenní putování po ruinách zaniklého aztéckého města

  • výklad místního průvodce, který zodpoví všechny otázky ohledně aztéckého světa

• Atlixco

  • přesun autobusem přes město Puebla do Atlixca

  • výlet Údolím Catrin kolem plantáží květin cempasúchil

  • vyhlídka z visuté rozhledny na Popocatépetl

  • večerní návštěva místního pivovaru

• Oaxaca

  • procházka historickým centrem

  • výlet na archeologické naleziště Monte Albán

  • výlet k vodopádům Hierve el Agua

  • návštěva mezcalerie

  • dušičkové veselí v ulicích města a tradiční setkávání se na hřbitovech

• Puerto Escondido

  • odpočinek na místních plážích

  • možnost surfování na vyhlášené pláži Zicatela

  • občerstvení v moderní plážové čtvrti Punta

• Laguna Chacahua

  • panenská pláž při soutoku sladkovodní laguny Chacahua s Tichým oceánem

  • možnost zůstat přes noc v ubytování u domorodců

  • možnost noční výpravy na lagunu s pozorováním světélkujícího planktonu

• Cancún

  • Odpočinek na karibských plážích

Jak se budeme přesouvat

Po městech a vesnicích se budeme přesouvat dostupnými prostředky, tedy v hlavním městě nejčastěji městskou hromadnou dopravou, případně pomocí aplikací jako Uber/Bolt.

Na delší vzdálenosti se budeme přesouvat autobusy, které jsou v Mexiku na velmi dobré úrovni. Z Puerto Escondida do Cancúnu využijeme leteckou dopravu.

Bezpečnost

Jistě už jste slyšeli o tom, že Mexiko není právě bezpečná země. Ne tak docela. Samozřejmě to není Česko ani Chorvatsko, zločin se tam děje, ale to neznamená, že se děje všude a všem.

Obvykle platí, že když se bude člověk držet základních pravidel (nevypravovat se do pochybných míst, nevycházet na opuštěná místa po setmění, nedávat na odiv majetek nebo bohatství, neprovokovat a nechovat se nevhodně,…) a pohybovat se v bezpečných místech, nemělo by se mu nic stát.

Itinerář je sestavený tak, abychom tato pravidla dodrželi. Tzn. plánované destinace neleží v místech, kde by existovala zvýšená míra rizika. Běžné pouliční delikty, jako je třeba kapsářství, se vám může přihodit stejně tak v Praze, ale jen zřídka se stává, že by se turista, který dodržuje výše popsaná pravidla, dostal do větších problémů. Osobně se budu non-stop starat o to, aby náš výlet do Mexika proběhl ve vší bezpečnosti a pohodlí.

Pro koho je výlet určený?

Pro všechny, kdo mají rádi dobrodružství, nebojí se vystoupit z komfortní zóny, cestovat po vlastní trase, rádi se na svých cestách přiblíží místním a poznají jejich život a kulturu.

Výlet je koncipovaný tak, aby ho zvládl každý. Zároveň ale vyžaduje určitou míru odhodlání a místy i trochu výdrže. To když budeme zdolávat některé celodenní výpravy nebo delší přesuny.

Zároveň ale počítám s tím, že každý jsme jiní a každý může mít své specifické potřeby a požadavky. Tahle akce není zájezd v balíčku, kterému byste se museli přizpůsobit. Právě naopak. Má to být výlet, který se přizpůsobí vašim potřebám a žádostem, tak abyste si ho skutečně užili. Tudíž ještě před odletem si projdeme detailní itinerář a doladíme detaily, tak abyste si z něj odnášeli to nejlepší a těšili se na tenhle jedinečný zážitek.

Kolik to bude stát?

S letenkou, ubytováním na 15 nocí, vnitrostátními přesuny a českým průvodcem by se výdaje měly pohybovat cca kolem 70 000,- korun. Záležet bude na osobních preferencích ohledně například ubytování a zpáteční letenky do Mexika.

Odhadovaná částka zahrnuje:

• zpáteční letenku ČR–Mexiko

• Ubytování na 15 dní

• vstupy

• Nonstop služby průvodce (mě)

• Přesuny po Mexiku autobusy a letadlem

Nezahrnuje:

• občerstvení

• cesty hromadnou dopravou a taxíky

• cestovní pojištění

Kdo jsem já?

Jmenuji se Václav Lang, pocházím ze Šumavy, ale osud mě v roce 2016 zavál do Mexika a od té doby tam střídavě žiji. Živím se jako fotoreportér na volné noze a přispívám do českých i světových médií a agentur. Příležitostně také provádím zájemce po Mexiku.

Mexiko jsem za dobu svého života důkladně procestoval a i díky své profesi jsem měl možnost navštívit místa, kam se turista běžně nepodívá. I proto bych rád tyhle své zkušenosti a poznatky zprostředkoval i ostatním.

Mám zájem. Co teď dělat?

Rozzářili jste se při představě, co by vás mohlo o letošním podzimu potkat za dobrodružství, a zvažujete, že byste se ke mně připojili? Není nic jednoduššího než mi napsat. Buď tady do komentářů pod článkem, nebo na můj e-mail vaclav.lang@outlook.com, případně na mých sociálních sítích.

Rád vám zodpovím všechny případné dotazy, a pokud jste se již pevně rozhodli, zabookuju si vás.

Kapacita naší výpravy je omezená. Můžu vzít s sebou maximálně 10–12 osob, proto raději neotálejte, a pokud máte zájem vyrazit, s chutí mi napište. Platí také, že cesta se uskuteční pouze tehdy, přihlásí-li se minimálně čtyři lidé.

Ozvěte se mi, i když vám nebude něco jasné, nebo budete mít nějaké dotazy a připomínky k itineráři. V klidu vše probereme a třeba nalezneme alternativní řešení. Později uspořádáme organizační schůzku a znovu se o všem pobavíme a naplánujeme.

Prozatím je to ode mě vše. Věřím, že si tuhle dušičkovou tour společně užijeme a že pro vás bude nezapomenutelným zážitkem, na který budete ještě dlouho s radostí vzpomínat.

Mám zájem o více informací

V minulé části jste se dočetli:

• Jak jsem se z Los Angeles přestěhoval do San Diega a našel tam nový domov

• Jak jsem oprášil svou novinářskou kariéru

• Jak jsem se vypravil do pouště reportovat o výstavbě Trumpovy protiimigrantské zdi a potkal tam spřízněnou duši

• Jak jsem dostal příslib práce a nového života v Kalifornii

Takže kdo minulou část ještě nepřelouskal, najde ji tady:

A kdo už ji má přečtenou, může se mnou zase pokračovat v mojí klikaté cestě. Tentokrát se zase vypravím do Mexika. A tam to všechno teprve dostane pořádné grády

XVI.

Byl jsem na cestách už skoro dva měsíce, dva urputné měsíce, během kterých se toho tolik událo. Ale můj původní cíl se zdál ještě víc v nedohlednu, než když jsem se v září sebral a odjel z Česka. Každým dnem se mi potvrzovalo, že sehnat si v Americe práci, aniž bych tady měl nějaké známosti, je zapeklitý úkol. Zvlášť v Kalifornii, kde bez peněz a kontaktů nejste nikdo. Ale bylo to dané také tím, že mi s přibývajícími novinářskými úspěchy klesala motivace pachtit se v nějaké díře jako umývač nádobí. Zatím jsem si dovedl udržet minimální životní standard pomocí činnosti, která mě doopravdy bavila a naplňovala. Z toho už se těžko couvalo.

Blížil se listopad, a tak jako se u nás na Šumavě touhle dobou snášelo horkým létem vysušené listí dolů na zem, mě to táhlo taky dolů, přesněji řečeno na jih. Měl jsem dost Ameriky a falešných nadějí. Vyčerpávala mě ta zdejší posedlost majetkem a postavením. San Diego mi sice poskytlo přívětivý azyl, včetně příležitostí pro kvalitní reportáže, ale cítil jsem, že se zase potřebuji nadechnout. A navíc jsem vyhlížel další materiály pro noviny. Blížící se dušičky neboli Día de Muertos, jak jim říkají v Mexiku, se zdály být ideální příležitostí zdejchnout se, okusit zase něco jižanského dobrodružství a kdoví, třeba navázat tam, kde jsme nedávno skončili s Muse. Tahle kapitola totiž dál zůstávala neuzavřená a mě čím dál víc lákalo ji dočíst.

Takže si užiju dušičky v Ciudad de México, rozhodl jsem se. A usoudil, že levnější než letět ze San Diega bude překročit hranici do Tijuany po zemi a odletět odtud. Alespoň budu mít možnost prohlédnout si Friendship Park i z opačné strany, a dokončit slíbenou reportáž se vším všudy. Až se po svátcích vrátím do Kalifornie, třeba už tu na mě bude nějaká pořádná práce čekat. Prozatím jsem se domluvil s místními Argentinci a Erikem z recepce, že mě pak přijmou jako dobrovolníka v hostelu. Když budu mít bydlení zdarma a k tomu peníze sem tam za nějaké psaní, tak bez problému vyžiju, a ještě budu mít i prostor a čas na shánění nějaké normální práce.

Zatím jsem dával dohromady přislíbené články a ve volném čase kul svou cestu do Mexika. Svěřil jsem se se svým plánem Marii Terese.

„Jestli chceš, můžeš se mnou jet v neděli do Friendship Parku. Odtud to máš k hranicím kousek,“ nabídla se. Taky mi připomínala, že neděle bývají v parku nejzajímavější a že určitě bude stát za to, když se tam ještě jednou podívám.

Se svým spolubydlícím a teď už i kamarádem Evandrem jsme se domluvili, že se před mým odjezdem půjdeme spolu ožrat. Za tu dobu, co jsme bydleli na jedné ubikaci, jsme párkrát večer vyrazili na něco menšího k snědku a jedno dvě piva, ale nikdy jsme se nepouštěli do žádných velkých večírků. Oba jsme jeli ve stejném úsporném módu. Jenže tahle situace si žádala důstojné završení. Evandro se mi totiž svěřil, že až se vrátím, bude už pravděpodobně pryč. Měl v plánu posunout se dál na sever, pravděpodobně do Las Vegas v Nevadě, aby si před návratem do vlasti trochu užil nabyté znalosti angličtiny. A to se ještě nedávno strachoval, že ho vyhodí ze školy.

Vzal jsem ten večer vážně, dokonce jsem poprvé od svého příjezdu do Ameriky vyrazil na nákupy a pořídil si něco na sebe. Kromě pár triček a trenýrek jsem si koupil taky fajnovou košili ve velikosti S, která na mě i tak visela, a když jsem si ji navlíkl, tak mi v celé parádě ukázala, jak moc jsem od příjezdu do USA zhubnul. Vypadalo to, jako by na mě nebyl ani gram tuku, břicho jsem měl ploché, i když jsem vydechnul, a kalhoty mi padaly, třebaže jsem měl pásek utažený na poslední dírce.

S Evandrem jsme si dali pár piv v hostelu a pak zašli do sportbaru v našem bloku, kde se proháněly servírky v minikraťasech, na záchodech byl výběr parfémů a kde nejlevnější pivo stálo 12 dolarů. Ale co už, říkal jsem si, dva měsíce suším hubu a dřu se, tak si to alespoň jednou trochu užijeme.

Po pár pivech jsme se přesunuli do jiného baru, kde byl kulečník. U něj jsme se zabavili na několik hodin. Pak ještě jedna hospoda a zpátky do sportbaru. Vyprávěli jsme si s Evandrem do rána o životě, jak je to těžký se v USA prosadit a jak je to občas smutný, že nám chybí naši nejbližší a vlastně nikdy nevíme, jestli se nám tu zadaří, nebo ne. Ale že na rozdíl od jiných jsme sem vyrazili dobrovolně a vždycky se máme kam vracet. S tím jsme se vrátili do hostelu, jaksepatří upravení, a popřáli si dobrou noc.

Se vstáváním jsem si dal načas a pak si užil poslední procházku s kávou po pobřeží. Přepadala mě nostalgie, když jsem se sunul po promenádě, na niž jsem prvně vstoupil před několika týdny a teď jako by byla mým domovem. Ale za dva za tři týdny jsem zpátky, ujišťoval jsem se. Pořád jsem doufal, že San Diego bude to místo, které mi ještě nabídne náměty na psaní, a když zůstanu dostatečně dlouho, jistě se přidají i nové známosti a nové příležitosti. Jen se teď zase trochu nadechnout!

Cítil jsem to tak i v hostelu, za 14 dní tam mi prošlo životem víc lidí než běžně za celý rok. Život v hostelech zkrátka plyne rychleji.

„Takže mi tady drž místo, kamaráde,” podával jsem si ruku s Erikem, když jsem na recepci odevzdával klíče, „za čtrnáct dní mě máte zpátky.”

„Neměj strach, brácho, budeme tu na tebe čekat,” tiskl mi ruku a přál, abych si to v Mexiku užil.

Ještě jsme si vyměnili čísla, zopakoval mi, abych poslal fotky do New York Times, že z nich budou na větvi, a já si zas přehodil svou velkou krosnu se skateboardem na záda, na jedno z ramen menší batoh a vyrazil.

S Marií Teresou jsme se opět setkali v kavárně naproti hostelu. Naložili jsme má zavazadla a vyrazili k hranici. Tentokrát jsem měl to privilegium dovézt se až k bráně Friendship Parku, navíc v doprovodu místní celebrity. Pohraničníci, s nimiž jsme byli nedávno u prototypů zdi, se na nás u vjezdu usmívali a my na ně.

Cestu přes hranici jsem naplánovanou zatím neměl, asi jsem doufal, že načerpám inspiraci v parku od imigrantů kolem, případně Maria Teresa zase v nějaký moment zavelí k cestě do Mexika. Zvláštní, byl jsem teď jen pár desítek metrů od hostelu na pobřeží v Tijuaně, co jsem si ještě předešlého večera stačil zabookovat, a stejně neexistovala jiná možnost, jak se k němu dostat než urazit kilometry zpátky k hraničnímu přechodu, a pak další kilometry podél téhož plotu, ovšem z protilehlé strany.

Maria mě v parku představila pastoru Johnu Fanestilovi, usměvavému dlouhánovi v roztrhaném slamáku, jenž právě před plotem vyskládával všelijaké artefakty jako staré fotky parku, ale pak z ruksaku vylovil také Bibli a misku, do níž rozlomil suchou housku. Vedle postavil kalich a nalil do něj z malé krabičky červenou tekutinu, patrně limonádu, která měla připomínat víno.

Pastor mi vyprávěl o tom, jak park zakládali a jak sem teď chodí každou neděli kázat. „Támhle na protější straně už se chystá mexický kněz,” ukázal přes plot na muže v černé sutaně, jenž si na opačné straně rovněž připravoval svaté náčiníčko. „Bude kázat ve španělštině společně se mnou,“ vysvětlil. Zamávali na sebe a pak se přišli přes očka plotu domlouvat na dnešních modlitbách.

Maria Teresa mě mezitím odvedla k jiné části bariéry, kde se za pletivem rýsovala postava s dlouhými vlasy a vousy. Myslel jsem na první pohled, že je to nějaký zatoulaný bezdomovec, a pak mě upoutaly jeho laskavé hluboké oči usazené v osmahlé tváři. „To je Nick,“ představila nás Maria Teresa. Podali jsme si přes očka pletiva bříška malíčků.

Maria nás nechala o samotě, a tak jsme měli dost prostoru si popovídat. Nick pocházel z Kanady a byl stejně starý jako já. Ještě donedávna vydělával peníze po boku finančních vlků na Wall Streetu, ale rozhodl se přehodit výhybku. „Hodně jsem pracoval, hodně jsem vydělával, byl jsem mladej… ale pak už toho na mě bylo moc. Najednou jsem viděl, že nežiju svůj život, že mi protéká mezi prsty. A tak jsem se na všechno vykašlal, koupil karavan… a odjel do Mexika,” vyprávěl.

Bylo jasné, že máme mnoho společného a že Maria Teresa to dobře věděla, když nás přišla seznámit. Pověděl jsem mu ve zkratce svůj příběh a prozradil, že se dneska chystám taky překročit hranici do Tijuany.

„Jestli chceš, tak tě svezu,” navrhl mi Nick, „musím odpoledne zpátky na hranici. Zapomněli mi posledně dát razítko na auto a bez něj se neobejdu. Tady je moje číslo. Budu v San Ysidru kolem třetí hodiny, tak mi napiš a já tě vyzvednu.”

Naše povídání přerušilo chrastění aparatury pastora Fanestila, jenž započal své kázání. Lidé se seběhli kolem něho a on předčítal do mikrofonu pasáže z Bible a z druhé strany mu sekundoval jeho mexický protějšek, jenž četl tytéž verše, ale ve španělštině a pro mexické publikum. Na závěr zaveleli svatí muži svým ovečkám, aby se přiblížily k plotu a přitiskly na něj z obou stran dlaně a dotkly se. Potom rozdávali zájemcům hostie namočené ve vínu, či limonádě a já to vše zpovzdálí dokumentoval.

Ještě chvíli jsem se v parku zdržel a povídal si s Marií Teresou a jejími známými, ale netrvalo dlouho a zase jsem uviděl, jak výrazy ve tvářích návštěvníků povadly. Ranní veselí z nich opět vyprchalo, už přešlo spíš v soucitné divadlo pro ty na druhé straně, kteří opětovali podobné hořkosladké úsměvy. Zase bylo po všem, životy sjednocené na pár hodin se musely rozdělit, končil víkend a blížila se hořká realita. I na mě padala deprese. Nemohl jsem se dočkat, až budu mít dnešek za sebou. Ale ještě mě čekalo pár překážek.

Maria Tereza mě naložila do dodávky a vyrazili jsme zpátky do vnitrozemí. Byla tak hodná, že mě dovezla až k hraničnímu přechodu. Zpoza zdi na mě varovným prstem povlávala načernalá mexická vlajka. Jako by mi ta temná scenérie našeptávala skřípavým přidušeným hlasem: „Jen pojď, už tady na tebe čekáme.”

Hodil jsem si na záda batohy, objali jsme se s Marií Teresou a já vstoupil do Tlamy Mordoru. Dlouhým koridorem, jímž proti mně pochodovaly mexické a středoamerické rodiny imigrantů ověšené napěchovanými taškami, jsem dokráčel na mexickou stranu, která mě přivítala přesně tak, jak se to v Mexiku běžně dělá: řekli si o prachy.

Musel jsem imigračním pracovníkům zaplatit 500 pesos za pěší přechod hranice. Žádná pesa jsem u sebe ale neměl. Pro tyhle případy však měli opodál přistavený bankomat. Tam jsem vybral peníze, znovu vystál frontu u přepážky, kde si ode mě milá úřednice bez zeptání vzala víc peněz, než kolik činil poplatek za přechod hranice. Na můj nechápavý výraz se jen usmála a pokynula mi, abych pokračoval dál. Tím směrem stáli vojáci s puškami kolem krku a zírali na mě. Tudíž jsem neprotestoval. Za rohem jsem od dalšího úředníka obdržel zelené razítko, propletl se dalším dlouhým koridorem vedoucím v tubusu nad zemí, na jehož konci už mě vítaly další stráže se samopaly na prsou. Opět jsem stanul v zemi potomků dávných Mayů a Aztéků.

„Tak vítej v pekle,“ pronesl jsem k sobě v duchu, když jsem minul posledního ze strážných a uviděl před sebou šedivé anonymní město. V dálce byly vidět omšelé domy a přede mnou se rozevíralo ztichlé prostranství bez života. Tohle místo mělo k laskavému San Diegu blízko asi jako má kladný pól magnetu k zápornému, a přece byly obě zrovna tak součástí jednoho tělesa.

Read more

V minulé části jste se dočetli:

• Jak jsem vyrazil z LA do Mexika zničeného zemětřesením.

• Jak jsem dobrovolničil a dostal se do zpráv.

• Jak se se potkal s holkou, co mě rok předtím zdrogovala, a skoro nestihl metro.

• Jak jsem se vrátil do LA, abych zjistil, že tohle místo už mi nemá co nabídnout.

Takže kdo minulou část ještě nepřelouskal, najde ji tady:

Ale teď už za novými dobrodružstvími. Do San Diega a taky Tijuany. V nich vám představím především něco ze svého nově objeveného života novináře na volné noze. A bude to tentokrát hodně vizuální:

XIV.

Druhou říjnovou neděli jsem vystoupil z autobusu na podvečerem zbarvený beton San Diega. Ani teď jsem o něm nevěděl o mnoho víc než to, co se dalo vyčíst z mapy. Jak jsem tak stál na zastávce – nebylo to ani nádraží, prostě ostrůvek se značkou u silnice – dolehl na mě zvláštní klid, který byste ve věčně vzrušeném Los Angeles hledali jen marně. Prázdné ulice dávaly městu fasádu vesnice. Vesnice se spoustou velkých kamenných domů jako někde v Londýně, mrakodrapy kdesi v dálce a širokými silnicemi. Ale kolem dokola bylo skoro prázdno, jen občas projelo auto. Rozhlížel jsem se, abych se zorientoval, a cítil se přitom tak, jak se má člověk v neděli v podvečer cítit – odpočatě, smířeně, zklidněně.

Vyrazil jsem směrem, o kterém mě mapa ubezpečovala, že mě dovede až do mého nového bydliště. Klikatá cesta se táhla podél pobřeží a blíže do centra. Po levé straně mě doprovázel vyvýšený val, jenž dělil město od pobřežní promenády. Po jeho schodištích běhali lidé, jinak jsem na někoho natrefil jen zřídka. Žilo tam tou dobou jen milion a půl obyvatel. Což se sice ve srovnání se čtyřmilionovým Los Angeles zdálo jako ne tak velký rozdíl, ale poklidnější atmosféra města byla cítit z každého koutu.

Za necelou půlhodinu jsem byl v samotném srdci San Diega. V jednom z domů poblíž širokého bulváru se nacházel můj hostel. Byla to nenápadná budova v nenápadném bloku. Ani tady nic nerušilo dojem ospalé neděle na vsi.

Hned za dveřmi se muselo vystoupat po strmých schodech do patra, kde se nacházela recepce a malý prostor s válendou. Právě na ní posedávalo pár kluků a klábosilo s jiným klukem za stolkem recepce. Něco málo jsme si spolu řekli, našel si mou rezervaci na příští dva týdny a podal mi klíče od pokoje nacházejícího se o patro výš.

Byla to drobná nudlovitá místnost o čtyřech palandách, kdy protější dvě oddělovala od sebe jen asi metr a půl široká mezera. Měl jsem štěstí, pokoj se zdál být obývaný maximálně dvěma lidmi, kteří tu teď nebyli. Zabral jsem si horní lůžko na palandě ve vzdálenější části místnosti, tedy u okna. Velkou krosnu jsem hodil do kouta a malý batoh s cennostmi zamkl do skříňky. Vydal jsem se prozkoumat okolí, dokud bylo světlo.

Dřív bych řekl, že jsem se vydal prozkoumat, co je v okolí za hospody, ale rozpočet to nedovoloval. Vlastně jsem do San Diega přijel s představou, že tady si skutečně utáhnu opasek. Že mě to tu nebude tolik lákat za zábavou, už žádné noční výpravy do Rainbow a dál, ale budu sekat latinu a dřít. Pro začátek mě těšilo, že jsem ušetřil pár stovek za hostel.

Obešel jsem budovu ze všech stran a už po třech blocích narazil na supermarket. Bylo to jako fata morgana. Oáza na poušti krámků se sladkostmi a chipsy. Tohle se zdálo jako opravdový obchod s potravinami, kde jste si mohli nakoupit normální jídlo. Přes výlohu jsem uviděl spoustu regálů s nejrůznějším zbožím. Když nepočítám krátkou zastávku v Mexiku, tak jsem teď poprvé od svého odjezdu z Česka viděl zeleninu ke koupi. Moje tělo už mi to delší dobu dávalo najevo a já věděl, že teď mu to splatím.

Vstoupil jsem do toho chrámu živin. Nejen že tam měli obrovský výběr všelijakého jídla, i toho zdravého, což v Americe nebývá zvykem, ale ještě se zdálo být úžasně levné. Prohlížel jsem si hladovýma očima chladicí pulty plné nejrůznějších druhů masa, pak bedny s exotickým i známým ovocem, zeleninu, regály plné nejrůznějších omáček. Došel jsem si pro košík a házel do něj balení kuřecích prsou, listový špenát, žampiony, rajčata, papriku, celer (netuším proč), šunku a salám, chléb, jogurt, mléko, pár omáček, hovězí steaky, a nakonec karton piva. Už teď jsem věděl, že se mi v novém bydlišti bude líbit.

Zpátky v hostelu jsem úlovek vyskládal na kuchyňskou linku, kde jsem se chystal započít velkou kuchařskou show. Otevřel jsem si vychlazené pivo a přinesl z pokoje svou dýku. Cítil jsem, že tímhle malým objevem pro mě začíná nová etapa mého putování. Jako bych právě vynalezl kolo – tolik příležitostí se teď přede mnou otevírá!

Kmital jsem kolem plotny, kde se smažila kuřecí prsa, skládal na talíř do vějíře vyprané listy čerstvého špenátu, vedle toho krájel na kolečka cibuli a opékal ji spolu s česnekem, rajčaty a paprikou. K tomu jsem přikusoval sýr a zapíjel ho pivem. Potěšen navíc skutečností, že se v dohledu nenacházel nikdo, kdo by se mě přišel zeptat, odkud jsem a kam cestuju. Ostatně San Diego, jak jsem měl možnost ho zatím poznat, není zrovna turistickou destinací. Když už sem někdo přijede, tak za nějakým konkrétním účelem, nikdo sem nepojede poflakovat se v hostelu a večer chodit na party.

Uvařené jídlo jsem navršil na velký talíř, až mi z něj některé kousky div nepopadaly. Bylo to moje první pořádné jídlo od návratu z Mexika. Posadil jsem se k dlouhému vyvýšenému stolu a pustil se do hodování. Bylo mi zase jednou dobře. Vypil jsem pivo, uklidil po sobě a šel se vyspat.

Když jsem se ráno vzbudil a umyl, chystala se už v kuchyňce snídaně. Na jednom stole byly vyskládané bagely a na druhém med, máslo či sýr k roztírání. Připravil jsem si jeden se sýrem a žasnul, jak dobře chutnaly. Do kelímku jsem si nalil horké kafe z konvice. I to bylo chutné.

V místnosti s několika podlouhlými barovými stoly sedělo tou dobou už i pár dalších nocležníků. Tentokrát to byla zase o něco jiná osádka než v mém předchozím stanovišti. Ověřil jsem si, že San Diego skutečně není město, kam by člověk cíleně cestoval jako turista. Jak jsem zjistil během pár nezávazných konverzací toho rána, na krátkodobé pobyty sem jezdili buď lidé na cestě z, nebo do mexické Tijuany, která za hranicí přímo navazovala na San Diego, případně lidé, kteří sem přijeli za pracovními povinnostmi.

I v hostelu bylo pár takových, kteří tu de facto bydleli. Jednalo se o sezónní pracovníky, obvykle z nějakých okolních staveb, a já byl za ně rád, neboť vyvažovali zhruba stejně početnou skupinu hippie vandráků z Argentiny. Ti naopak reprezentovali typický hostelový přístup á la Hey buddy, zup? Where u from?, při každém z mnoha náhodných setkání. A věřte mi, když už pár týdnů žijete bez soukromí, vlastníte jen batoh a střechy nad hlavou se vám střídají častěji než ponožky, tak tyhle nevinné pokusy o konverzace od cizích lidí vám začnou lézt krkem.

Read more

V minulé části jste se dočetli:

• Jak jsem „po hubě“ dorazil do Los Angeles a začal poznávat, že to nebude sranda

• Jak na mě doléhala tíha prvních dní a jak jsem se srazil s hostelovou realitou

• Jak jsem se v LA potkal se svou ex

• Jak jsme s ruskou letuškou znesvětili stráží budku Baywatch

• Jak jsem vyrazil na svůj první pracovní pohovor

• Jak jsem vyrazil do baru rockových legend a seznámil se s barmankou, která pamatovala večírky s Ozzym a Lemmym

• Jak jsem se přestěhoval do Hollywoodu a našel spřízněné duše

• Jak Mexiko zasáhlo tragické zemětřesení a já se rozhodl vydat se tam za dalším dobrodružstvím

Takže kdo minulou část ještě nepřelouskal, najde ji tady:

A teď už vzhůru za novým dobrodružstvím a zlomovými momenty ve starém dobrém Mexiku, kde se teprve začnou dít věci:

XII.

Let trval čtyři hodiny a přepisoval jsem během něj to málo, co mi večer řekla Kim v Rainbow. Když jsme se přiblížili nad mexickou pevninu, zíral jsem z okna a nemohl se dočkat, až budu na místě a dám si první tacos. Prohlížel jsem si z výšky záplavu červených střech a snažil se rozpoznat následky zemětřesení, ale v místech, kudy jsme prolétali na letiště, jsem nic nezaznamenal. Možná to bylo tím, že od otřesů uplynul již více než týden.

V Ciudad de México mě zase uvítal ten teplý odér opékaných kukuřičných tortill, mísící se s horkým vzduchem. Monika byla ten den v práci, a tak mi dopředu poslala svou adresu a domluvili jsme se, že večer dojedu k jejímu bydlišti. Mezitím jsem se toulal po centru města, kde jsem si to od minule ještě pamatoval. Když se pak později odpoledne začalo smrákat a na nebi se objevila mračna, začal jsem se přesouvat Moničiným směrem.

Dopředu mě varovala, že bydlí dál, než kde jsem loni přespával u Ale. Musel jsem dojet napřed několik zastávek metrem kamsi na periferii, odkud jsem zbylých několik stovek metrů pokračoval pěšky. Ráz města přešel z přelidněného sídla v pochybné uličky plné autodílen a tortillerií a malých obchůdků, před nimiž postávali ušmudlaní lidé a měřili si mě pohledem. V počínajícím večeru jsem se tam necítil právě bezpečně.

Kvapným krokem jsem se konečně dostal do ulice, kde měla Monika bydlet. Vedla kolmo k hlavní silnici. Problém byl, že se v ní nedalo vůbec zorientovat. Jen některé domy měly na fasádě číslo popisné, ale lidi je tam věšeli bez jakéhokoli řádu: po dvou po sobě jdoucích číslech následovalo číslo zcela nepředpokládané, potom několik domů nic, pak zase číslo, které by správně mělo být o několik domů dozadu, pak zase jiné, jež vůbec neodpovídalo téhle ulici, pak zase jiné, které zdánlivě navazovalo na čísla předchozí. Když jsem poprvé došel až na konce ulice, musel jsem se vypravit hned zpátky a zkusit se lépe dívat. Ale i když jsem chodil pořád nahoru dolů, ne a ne objevit kýžený dům. Podle mapy jsem došel do míst, v nichž měl stát, ale nikde v okolí žádné číslo.

Do toho začalo kapat. Pokoušel jsem se Monice psát a volat, ale z mojí české sim karty to byl jen naivní pokus. Chodil jsem tedy pořád dokola, takže muselo být všem zřejmé, že jsem cizinec v nesnázích. To je to poslední, co chcete dát v takových čtvrtích najevo. Kapání se navíc změnilo v déšť a déšť v liják, před kterým jsem chtě nechtě musel uprchnout pod markýzu před jedním z obchodů, kde se už tak mačkali místní jeden vedle druhého.

Kousek od mého úkrytu stála na chodníku telefonní budka, a tak jsem obětoval své dosud suché svršky, vyštrachal Moničino číslo a pár zbylých drobných. Z telefonní budky už jsem nevolal dobrých dvacet let, ne-li víc, a bylo to patrné, neboť když jsem vyťukal číslo, ozval se na druhém konci mužský hlas, který mi oznamoval, že jsem se dovolal někam do Brazílie.

Posledním možným východiskem bylo připojit se k internetu a Monice napsat. Vydal jsem se tedy v téhle uličce, jíž proti mně stékaly proudy vody, shánět síť. Žádná však nebyla přístupná. Na konci ulice jsem ale za rohem objevil internetovou kavárnu. Byl to takový kamrlík s dveřmi otevřenými do ulice, za nimiž se krčilo několik historických počítačů a u nich pár místních kluků a holek. Hned za dveřmi se u stolku krčil pán, který to tady měl na starosti. Vešel jsem dovnitř a crčela ze mě voda, jako bych právě skočil oblečený do rybníku. Spustil jsem na pána anglicky, zda bych se u něj mohl na pár minut připojit k internetu. Podal mi útržek papíru s heslem k síti. Napsal jsem Monice a doufal, že si zprávu přečte co nejdříve. „Počkej na místě, přijdu pro tebe,“ odpověděla vzápětí. Vyšel jsem ven, kde mezitím ustával déšť.

A hele, tamhle jde! To snad ani není možný, tak se přece jenom zase setkáváme. Holka, s kterou jsem se seznámil bůhví před kolika lety na druhém konci světa, která mi pak jako první ukázala krásy Mexika a s kterou jsem zažil neopakovatelné dny na tajné pláži v Oaxace. Najednou kráčí po protější ulici a usmívá se na mě, jako by se nechumelilo.

Objali jsme se. Už dlouho jsem nikoho neobjímal s takovou radostí a úlevou. Po týdnech v amerických hostelech s neznámými lidmi jsem měl konečně před sebou blízkého člověka.

„Chodil jsem touhle šílenou ulicí nahoru dolu, ale to číslo, co jsi mi poslala, ne a ne najít,” vysvětloval jsem.

„To bude tím, že tam číslo není,” smála se, „vlastně je, ale zevnitř. To máš fuk.”

Nechápal jsem, nicméně jsem byl šťastný, když jsem se konečně dostal do sucha. Monika mě zavedla do svého pokoje – sdílela spolu s několika lidmi jednopatrový domek, ve kterém měl každý svůj oddělený pokoj.

V kuchyni jsme si dali kafe a chvíli poklábosili. Mezitím jsem se osušil. A pak jsme se vyrazili ven najíst. Naštěstí už bylo po dešti.

Sedli jsme si do restaurace a objednali pivo a mezcal. Za chvíli dorazila také Lucía. I ona teď bydlela v téhle čtvrti.

„Jak to zvládáte?“ ptal jsem se.

„Teď už dobrý,“ řekla Lucía, „jen mi pořád zní sirény v uších.“

„Jak zní v uších?“

„Prostě máš každou chvíli pocit, jako by houkal seismický alarm. A ve skutečnosti nehouká. Anebo máš pocit, že se země pod tebou chvěje, ale přitom se nechvěje.“

„Posttraumatický šok,“ vysvětlila Monika.

„A kde jste byly, když přišlo zemětřesení?“

„Já byla ve škole, vyběhla jsem hned ven,“ řekla Monika.

„Já byla v práci. Ve třicátém patře budovy. To bylo strašné. Když zazněl alarm, věděli jsme, že nemá smysl pokoušet se utíkat dolů po schodech, to bychom se leda ještě pomlátili. Když zazní sirény, máš asi dvacet vteřin, než udeří otřesy. Takže nám nezbývalo než se něčeho chytit a doufat, že s náma celá budova nespadne,“ řekla.

Dali jsme si jídlo a ještě pár piv, ale dlouze jsme nevysedávali. Bylo pondělí a druhý den jsem měl co na práci. Monika slíbila, že mě ráno cestou do kanceláře vezme do centra, kde bych mohl být užitečný. Popravdě na mě však město působilo, jako by tragédie byla dávno zapomenutá.

Zbytek textu je pouze pro předplatitele. Díky, že si předplácíte můj obsah, vážím si toho!

Read more

V minulé části jste se dočetli:

• Jak jsem procestoval Yucatán a na závěr podlehl holkám ze Střední Ameriky a jejich drogám

• Jak jsem trpěl v Havaně a následně si užil nejkrásnější část své cesty v údolí Viñales

• Jak jsem se nechal v jednom havanském obýváku potetovat, propařil den a noc s místní tatérskou bandičkou a skoro prošvihl letadlo

• Jak jsem prošvihl smrt Fidela Castra

• Jak jsem po návratu do Evropy zjistil, že všechno je špatně a je potřeba zmizet

• Jak jsem se bolestivě loučil s Českem a vydal se na cestu do neznáma

Kdo ji ještě nepřelouskal, tak je tady:

A teď už vzhůru do Los Angeles a možná i dál…

X.

Pozoroval jsem z okýnka vrcholky kopců, na kterých se skvěly luxusní usedlosti místních boháčů. Pod nimi byly jako lego naskládané jednotvárné domky s bazény. I ten nejobyčejnější dům tady měl zahradu a bazén. A i ten nejposlednější člověk tady měl auto, protože Los Angeles, tak jako většina velkých amerických měst, není stvořené pro nějaké procházky. Chodníky tady slouží jen jako prostor oddělující mnohaproudé silnice od staveb podél nich.

I díky novinářskému vízu, které mi zbylo v pasu z jedné předchozí pracovní výpravy, jsem hladce přešel přes imigrační oddělení. Měl jsem sice v zásobě důmyslnou historku o dovolené v Kalifornii, ale nakonec nebyla potřeba. „Welcome to The United States, sir,“ pozdravil mě imigrační úředník.

Moje první kroky po americké půdě tak nějak předznamenaly, kam se bude tahle má expedice ubírat. Jelikož jsem se rozhodl neukrajovat ze svého rozpočtu na zbytečnosti, navíc bylo krásné páteční odpoledne a já byl ještě celý pokroucený z letadla, rozhodl jsem se přiblížit se do svého hostelu ve Venice na skejtu. Ano, tahal jsem s sebou prkno, pověšené z boku na krosně, již jsem nesl na zádech. Menší batoh jsem si připnul na hrudník a vyšel z letištního areálu.

Překročil jsem most přes širokánskou tepnu, po níž svištěla auta od pobřeží do nitra města a naopak, a stanul na chodníčku, který se vinul nad dálnicí na jakémsi vyvýšeném svahu. Když pojedu směrem na jih, dostanu se za pár kilometrů k pobřeží a odtud už to bude do Venice sranda. Odepnul jsem skejt, naskočil a vyrazil vstříc zářné budoucnosti.

Nebyla to s celou tou výstrojí žádná lambáda a viděl jsem, jak na mě okolojedoucí řidiči zírají jako na něco, co se tam běžně nevidí. Patrně si klepali na čelo, co za vola si sem do města hvězd zase přijelo něco dokazovat. A mně se ta představa zrovna začínala líbit, protože já si na rozdíl od nich nepotřebuju potvrzovat vlastní důležitost tím, že bych si vozil zadek v drahým autě. Já jsem rebel, a tak jezdím po LA na skejtu. Kašlu jim na všechny ty manýry zpohodlnělých a nudných plátců leasingů, já mám vítr ve vlasech a nepotřebuju auto a... Plesk! Najel jsem do spáry, kolečka se v ní zahryzla, prkno odletělo dozadu a já dopředu, poháněný 30kilovým batohem, až jsem přistál na loktech jako na podvozku. Tak začala moje cesta do Ameriky, rozbitou držkou jsem ji políbil ještě předtím, než jsem stačil pozdravit.

Oprášil jsem se a zkontroloval šrámy. Lokty se zbarvily do ruda a už z nich místy prosakovala krev. Z kolene už tekla bez uzardění. Poprvé toho dne jsem se od plic zasmál. Sám sobě, jaký jsem to kretén.

Dál jsem raději pokračoval pěšky. Z loktů mi kapala červená a stékala až na konečky prstů, odkud kapala na chodník a nechávala za mnou značku imigranta. Jen mi nedošlo, že se nacházím v holé pustině mezi letištěm a pobřežím. Hodinu a půl jsem se trmácel v odpoledním kalifornském vedru, než jsem narazil na první náznak civilizace. První opravdový chodník, první křižovatka, první lidé. Zabočil jsem a hledal první bar. Naštěstí nebyl příliš daleko. Byla to taková ta temná zaplivaná putyka, kde se moc nemluví, ale o to víc pije. Právě otevírali. Došoural jsem se k výčepu, opřel se odřenými lokty o pult a odevzdaným hlasem poprosil o pivo.

Zbytek textu je pouze pro předplatitele. Díky, že si předplácíte můj obsah, vážím si toho!

Read more